Guatemalská domorodá společnost tvoří téměř polovinu obyvatelstva země, kromě toho v zemi ještě žijí garifunové ( tj. míšenci indiánů a černochů ) a většinoví mesticové. Samotná etnická skupina Mayů je ještě tvořena sociokulturními podskupinami, které však mají stejný původ. Že je proces národního usmiřování velmi důležitým bodem pro kontinuitu guatemaslkého národa, je zřejmé podle nesčetného množství nevládních spolků, hnutí a organizací, které se snaží tento dialog vyvolat. Ať už je to Fórum pro usmiřování vedené arcibiskupem Quezadou Toruño, Guatemalské fórum ve vedení rektorů univerzit San Carlos a Rafael Landivar, nebo Skupina barometr tvořená politickou a ekonomickou elitou společnosti. Další významnou organizací je potom Guatemalská mise Spojených národů (MINUGUA). Dohromady se zde tak reprezentují zájmy církve, lidskoprávních skupin, politických a ekonomických skupin, podnikatelského sektoru, univerzit, mezinárodních organizací...

Národní dialog nemůže proběhnout, pokud se ho nezúčastní indiánské a rolnické složky obyvatelstva, a pokud nebudou mít tyto skupiny obyvatelstva možnost rovnoprávně zasahovat do věcí veřejných. Tedy formálně tato práva již byla ustanovena, ale zdá se, že zůstala pouze na papíře a k jejich praktickému uplatnění ještě chybí jakási vůle z obou stran. Tak například Liga na obranu Mayů (Defensoria Maya) se při příležitosti Spojenými národy (SN) zaštiťovaným Mezinárodním dnem domorodých národů nechala veřejně slyšet, že Dohoda 169, která se týká ústavních článků o povinnosti státu vést dialog s domorodým obyvatelstvem, pokud se jich účinek zákonů nějakým způsobem dotýká, není dodržována. To bylo také vzápětí potvrzeno Spojenými národy, které prohlásily, že "Dohoda o identitě a právech domorodých národů" není plně dodržována, a proto SN doporučily přehodnocení časového horizontu pro splnění Mírových dohod, a zároveň vyjádřily nutnost vedení dialogu mezi vládou a domorodým obyvatelstvem. Mírové dohody, o kterých je řeč, byly podepsány 29. prosince 1996 a až do roku 1999 to vypadalo, že závazky v nich obsažené postupně pronikají do legislativních změn a pomalu jsou uváděny do praxe. Právě v roce 1999 se při lidovém hlasování vývoj odklonil od svého původního záměru, když byla odmítnuta ústavní reforma, která se zakládala na Mírových dohodách. Současný guatemalský prezident Óscar Berger, který se hlásí ke konzervativní Velké národní alianci (GANA) a mimochodem je také třtinovým podnikatelem a chovatelem dobytka, slíbil, že základním úkolem jeho vlády bude znovu "rozjet" Mírové dohody. Tímto prohlášením se zařadil k výroku svého prezidentského předchůdce Alfonsa Portilla, který tak učinil již v roce 2000. Není bez zajímavosti, že Óscar Berger tak učinil na veřejný nátlak ze strany některých aktivistů, osobností a organizací ještě před nástupem do své funkce. Óscar Berger vyhrál až ve druhém kole prezidentských voleb a je pravděpodobné, že mu také nahrála nižší účast ve volbách druhého kola (44,02%) a voliči z největšího a nejurbanizovanějšího volebního obvodu -- obvodu hlavního města (57,45% získaných voličů). K hodnocení nově vzniklé politické situace je možná brzo, už dávno ale opozice označovala současného prezidenta za představitele těch bohatých. Prezident má totiž silné vazby na prezidenta Álvara Arzú (1996-2000) a tudíž se ve vládě objevil například bývalý ministr zahraničních věcí Eduardo Stein a podnikatelé či technokraté neoliberalistického zaměření.

Důležitost agrárních, vojenských a jiných reforem je nepopiratelná. Zároveň se jich však Guatemalané obávají. A to je zřejmé, každá změna v sobě nese nové sociální a ekonomické vztahy. Venkovanům se postup politiků příliš nelíbí, a není divu. 12. října 2004, tedy v den objevení Ameriky, zorganizovala Národní centrála rolnických organizací (CNOC) nenásilnou stávku, které se zúčastnilo na šest tisíc rolníků z hlavního města. Svátek oficiálně nazývaný "Den objevení Ameriky" přejmenovali na "Den důstojnosti". " Dvanáctý říjen je dnem, kdy dělnické třídy vstupují na scénu, aby vláda včas splnila své závazky...požadujeme odstoupení ministra kultury, Manuela Salazara, který se provinil proti indiánským obyvatelstvu...a požadujeme agrární reformu", prohlásil Ernesto Cordero, zástupce CNOC. Indiánské obyvatelstvo se tedy rozhodlo neoslavovat svátek, který jim připomíná den, od kterého bylo indiánské obyvatelstvo nesvobodné. Den, který jim přinesl jenom útlak, který jim nezajistil právo rozhodovat sami za sebe. Indiánské obyvatelstvo poukazuje na nespravedlivě rozdělené statky guatemalské společnosti. Indiáni již požadují politická, ekonomická, sociální a kulturní práva, jinou zemi než jakou ji znají, zemi, ve které budou mít stejné podmínky pro spirituální a materiální rozvoj, aniž by přitom záleželo na jejich etnickém a kulturním původu. 2.5% obyvatelstva vlastní 35% nejúrodnější půdy, lidé nemají možnost obživy a proto se někteří venkovane rozhodnou obsadit některou z farem v soukromém vlastnictví? Zprávám v guatemalských periodikách se podle všeho nesmí úplně věřit, jsou ještě do jisté míry neobjektivní. Přesto jsou cenným zdrojem informací o situaci, která panuje v zemi. Při jednom takovém obsazení farmy v pobřežní zóně Retalhuleu se na veřejnost dostávají informace o po zuby ozbrojených rolnících, kteří jsou připraveni zabít kohokoliv, kdo by se je z farmy snažil vystrnadit. Prezident Óscar Berger však všechny ubezpečuje, že se za každou cenu nejdříve bude s okupanty vyjednávat a až posléze přijde na řadu ozbrojený útok. Ten prý ale nakonec zahájí okupanti farmy, kteří začínají střílet na projíždějící policejní hlídku. Výsledkem jsou čtyři mrtví policisté a tři mrtví rolníci. Jak to doopravdy bylo se můžeme pouze domnívat, důležité ale je, že takovéto faremní bojůvky existují, a to indikuje, že majetkoprávní vztahy farmářů asi ještě nejsou úplně ošetřeny.

Co se zatím nepovedlo na poli agrárním, zdá se, daří se ve vojenském sektoru. V dubnu 2004 byl totiž schválen plán na restrukturalizaci vojska. Náklady investované do armády by se tak měli snížit ze 112 milionů dolarů na 97.5 milionu a v příštích letech by se měly ustálit na rovných sto milionech. Plán by se měl realizovat v průběhu čtyř let a počítá se také se 162 miliony dolary, které by se měly investovat do kvalitnějšího vybavení zredukovaného počtu vojáků a na odškodnění propuštěným vojákům. V souladu s mírovými dohodami by se měly potom takto ušetřené peníze použít na vylepšení situace ve zdravotnictví, školství a infrastruktuře, což by mohlo posílit občanskou společnost a mezitím by si mohlo vojsko najít svou novou roli ve společnosti v obdobích míru a stability. Mise Spojených národů pro Guatemalu byla tímto prohlášením velmi potěšena a vyjádřila dokonce i překvapení nad takovouto radikální demilitarizací, která převyšuje vzestupnou tendenci odzbrojování od podepsání mírových dohod v roce 1996. Vojsko v minulosti počítalo s 27 tisíci vojáky a podle plánu se mělo během dvou měsíců snížit vojsko na 15.500. Více má už potom ze středoamerických republik jedině Salvador (16tisíc) a Honduras počítá s dvanácti tisíci vojáky. Plán zároveň počítá s uzavřením osmi ze třinácti vojenských základen a rozpuštěním šedesáti vojenských oddílů. Někdo by snad mohl namítnout, že takové výrazné snížení stavu vojska může mít neblahý vliv na obchod s narkotiky, zbraněmi, nebo snad dokonce může usnadnit vojenskou okupaci země. Takové hlasy se jistě v Guatemale objevují, ale pokud chce Guatemala jít cestou stability a prosperity, musí podniknout i tento nezbytný krok.

V srpnu 2004 probíhalo v provincii Guatemala asi dvacet jedna manifestací, kterých se zúčastnily tisícovky nespokojených lidí. V hlavním městě se shromáždilo devadesát tisíc lidí, aby podpořili mír, vyjádřili svoji nevoli k bezpečnostní situaci v zemi. Demonstrace, kterou zorganizovala Fronta proti násilí (FCV), chtěla poukázat na desítky neobjasněných vražd a problémy, které sužují velká města, a stala se tak reflexí situace v zemi, kde řádí ve městech dětské gangy a obyvatelé mají strach se procházet nočním městem.

Proces národního usmiřování nemůže vůbec začít, pokud sami oběti útlaku nebudou chtít odpustit svým utlačovatelům. Vláda, která porušovala lidská práva na vlastním obyvatelstvu přece nemůže udělovat odpuštění, naopak o něj musí požádat. Důležitou součástí celého vyrovnávání se s minulostí bude asi zapojení se indiánského obyvatelstva do celého dialogu, který by měl být co nejotevřenější, měl by o vzájemných kulturních odlišnostech diskutovat. Teprve když se budou moci všechny složky společnosti poznat, budou si také lépe schopny odpustit. Jenomže dobře porozumět mentalitě indiánského obyvatelstva je pro Evropana nepředstavitelná potíž. Indiánské kultury v sobě mají zakódované nekauzální a bezčasové vnímaní historie. Jejich identita je vnímána pomocí různých mýtů a příběhů, tak jak je to popsáno v mayské posvátné knize Popol Vuh. Mayové například věří, že byli vytvořeni z kukuřice, proto se jim také někdy říká kukuřiční lidé ( stejnojmenný název nese kniha Nobelovou cenou za literaturu oceněného spisovatele Miguela Ángela Asturiase ). Z toho je také zřejmé, jaký vztah mají Mayové k plodinám, které jim dávají obživu a vůbec k půdě, která je úrodnou matkou, již je třeba uctívat pomocí rozličných rituálů napomáhajících naklonit si bohy. Člověk při tom pro mayské obyvatelstvo tvoří jen jednu část univerza, a to ne zdaleka tu nejdůležitější. Domorodé obyvatelstvo si je mnohem více vědomo vzájemných vztahů a souvislostí mezi všemi částmi vesmíru a konkrétně Mayové přikládají velikánský význam vodě, která představuje základ všeho živého. Nemůže se potom po indiánech chtít, aby se ze dne na den zřekli svého zemědělského života a zapojili se do tržního systému se vším všudy, protože by ztratili svoji nejvlastnější identitu. Indiáni vnímají věci kolem sebe úplně v jiných souvislostech a mají tak trochu jiný druh vědomí a kauzality, to už bylo řečeno. Co ale způsobilo, že si indiáni začínají být stále více vědomi, že nemusí být odevzdáni osudu a mohou také aktivně vstupovat do politiky, veřejně říci, co prožili? Není právě vydávání autobiografických knih, které líčí hrůzostrašné zážitky, veřejnou zpovědí a veřejnou žádostí o oficiální uznání teroru, není právě toto ten nejdůležitější dialog, vedený na celospolečenské úrovni? Indiáni jako by se snažili vypořádat se s minulostí veřejnou zpovědí, nepříjemnými zážitky, jako by je ta past mlčení natolik trápila a sužovala, že svou bolest mohou zahnat už jenom právě uvědoměním si a uznáním příkoří, které zažili, odpuštěním svým tyranům a také sami sobě.

Na závěr bych se pokusil trochu shrnout, jakými cestami by se proces usmiřování mohl ubírat, nebudu přitom brát příliš v úvahu nutné legislativní a institucionální změny na všech úrovních či vznik nejrůznějších nevládních organizací. Ostatně vše je důsledně vytyčeno v knize The Guatemala -- Peace Agreements, vydané pod záštitou Spojených národů. Indiánské obyvatelstvo se po ukončení občanské války utápělo v alkoholismu, vztahy v rodině se zhoršovaly, domácí násilí bylo běžným jevem, dokonce i nevraživost mezi jednotlivými komunitami se stala každodenní záležitostí. Proč? Za občanské války lidé trpěli, plakali, žili pod stálým tlakem a strachem. Není divu, že pro lidi bylo lepší na všechno zapomenout, nepřipomínat si již všechny ty prožité hrůzy. Zároveň bylo pro indiánské obyvatelstvo těžké na všechno jen tak zapomenout, a tak ani oni neunikli minulosti. Negace vlastní minulosti způsobila plíživý návrat hněvu a zlosti, která vyústila až k násilí proti členům vlastní komunity. "Lidé jako by měli dvě srdce -- jedno, které ukazovali navenek a druhé, které zůstalo někde v skrytu." Po období solidarity se dostavilo období pesimismu, lhostejnosti, zármutku, špatné morálky. Lidé začali vzpomínat na jiná období ze své historie, kdy bylo podle nich lépe, aniž by ho někteří z nich vůbec kdy zažili. Za vojenských diktatur bylo přece lépe, byli jsme sice podřízeni režimu, ale platil zákon a pořádek, delikventi bývávali exemplárně potrestáni...V takovémto podhoubí pesimismu přímo vzkvétala sektářská náboženství a fundamentalistická hnutí. Slibovalo se jim osvobození. Jaké to osvobození? Jakým způsobem se tyto sekty snažily vysvětlit nedávnou historii? Jako božský trest, který přišel aby potrestal hřích? Neopentekostalismus si přivábil i ty, které konverze nechala stejnými jakými byli předtím. Jejich mentalita i hmotné vlastnictví zůstalo nedotčeno, a to i přesto, že majetek byl získán často nekalým způsobem. Vskutku, celá guatemalská společnost musí projít novou restrukturalizací, novým hledáním své identity, musí se snažit necenzurovat svou individuální i kolektivní paměť. V současné době je nepravděpodobné, že by se diktatura mohla v plné síle navrátit. Je to také dáno vzájemnými vztahy všech států světa, a diktatura už by asi nebyla tím pravým pro ekonomický rozvoj země, protože by se v podstatě musela do sebe hermeticky uzavřít, aby zamezila přílivu cizího kapitálu. Diktátorské režimy navíc nejsou tak populární, aby s nimi ostatní země spolupracovaly. Základní kámen celého procesu usmiřování v Guatemale vystihla svými slovy nositelka Nobelovy ceny míru za rok 1990, Rigoberta Menchú: "Naše budoucnost bude jiná, pokud budeme udržovat dialog, potom bude naše země žít bez konfliktů. Všichni víme, že nikdo nevyhraje, pokud nebudeme mít společné zájmy."

Použité materiály:

The Guatemala Peace Agreements (UN Publication, Warren, Kay. B. 1998, dostupná v MZK, ISBN 92-110-0658-9-1) I, Rigoberta Menchú y Miguel ángel Asturias (1899 - 1974) -- Los Hombres de Maíz (Kukuřiční lidé); El Señor Presidente Carlos Fuentes -- El espejo enterrado - Pohřbené zrcadlo, Kolumbus. sv. 162, Mladá fronta, 2003, ISBN: 80-204-1028-7 (vynikající kniha o hledání identity Latinoameričanů), Esmas , články Exigen reforma agraria en Guatemala; Se une Guatemala contra la violencia; Reestructura Guatemala fuerza militar; Promete Berger relanzar acuerdos de paz en Guatemala; Óscar Berger, nuevo presidente de Guatemala ) Amnesty Internetional