Hlavním důvodem je fakt, že podobné články, ač mnohdy stylově uhlazenější a obsahově méně srozumitelné, se objevují docela často, aniž by následovala odpovídající reakce těch, kteří ještě nepovažují zdravý rozum za hodný opovržení. Na jedné straně chápu, že boj s hloupostí a bludy je nikdy nekončícím plýtváním časem a není možno jej vyhrát, na straně druhé ovšem považuji za nezodpovědnost, pokud se zastáncům intelektuální lenosti dopřává nerušený prostor k šíření svých scestných myšlenek.

Člověk se pochopitelně dopouští rizika blamáže, když reaguje na nesmysl, o kterém jen těžko může věřit, že ho autor mínil vážně a psal ve střízlivém stavu. Jsou zde však kvanta dalších podobných úvah, působících na první pohled seriózním dojmem. Jako příklad uvedu článek z května 2002 "Jdu-li volit, stávám se spoluviníkem krachu této civilizace" Eugena Haičmana.

Navíc myslím, že v zemi, která měla přes dvanáct let ve funkci prezidenta absurdního dramatika, netajícího se podobnými názory, je třeba, aby i druhá strana, čítající (doufám) většinu lidí, byla konečně slyšet. Proto, ačkoliv budu psát stylem polemiky s výroky uvedenými v citovaných pamfletech, mým cílem není jen vyjádřit nesouhlas s těmito texty, ale postavit se do opozice k celé mase idejí, které opovrhují rozumem.

Švecův článek ilustruje typické myšlenkové pochody lidí, kteří sympatizují s tzv. "postmodernismem". Budu toto slovo používat jako označení myšlenkového (nebo snad filozofického) směru, který je založen na odporu k vědě i logice, ba přímo popírá existenci objektivní pravdy. Leckdo mi může vyčíst, že termín "postmodernismus" neoznačuje přesně to, co já si pod ním představuji, rozhodl jsem se však požívat toto slovo už pro stručnost vyjadřování a doufám, že mi to bude prominuto.

Není možná moudré proti bludům argumentovat logicky; logicky myslícímu člověku je na první pohled jasná absurdita tvrzení "jedna a jedna se nikdy nerovnaj dvěma" a není je třeba o tom přesvědčovat, naopak např. pan Švec zřejmě nepřijme ten nejneprůstřelnější logický argument, protože logiku neuznává - viz jeho tvrzení "vždycky mě málem švihne z toho, jak si matematici a logikové myslej, že jejich myšlenkový struktury kopírujou svět".

Bohužel, přes všechnu námahu nenalézám jiný způsob, jak organizovat myšlenky, než za pomoci logiky. Logiku nelze odůvodnit/dokázat, je základním schématem, podle kterého funguje lidské myšlení. Opustíme-li logiku, myšlenky se stávají bezcennými. Jakékoli tvrzení, jakýkoli názor postrádá tu nejelementárnější hodnotu, není-li možné v principu rozsoudit, zda je či není pravdivým.

Dokonce postmodernisté sami ve svých úvahách používají logickou stavbu vět, oni sami předkládají tvrzení, o nichž si určitě nemyslí, že jsou bezobsažná. Vím ovšem, že postmodernista může argumentovat chrlením množství nesmyslných, nedefinovaných slov, ba přímo že upřednostňuje tento typ argumentu. Taková argumentace je mnohdy účinná, ale nemá podstatnou vlastnost, kterou by, dle mého názoru, argumentace mít měla - není poctivá. Švec píše: "Všechno, co brání porozumění, je špatný." Přesto také uvede například odstavec:

jehož smysl není na první pohled zřejmý. Nejde o to, že by nebylo možné takový text pochopit, problém spočívá v tom, že jeho pochopení je individuální, nejednoznačné.

Není poctivé říkat, že inteligentní čtenář si z textu vezme, co potřebuje, že umí číst mezi řádky. Není ctností mystických a náboženských textů, že je lze tisíckrát jinak interpretovat. Je to jejich prokletím. Myšlenková nepoctivost je pochopitelně zbraní proti všem odpůrcům, zbraní velmi silnou, neboť nelze vyvrátit to, co ani nebylo řečeno. Nepoctivý argument je imunní vůči zkoumání, zda platí, bohužel také nedává čtenáři/posluchači možnost ho posuzovat z jiného hlediska, než ryze emočního. Tento rys postmoderních a mystických úvah je jejich zastánci prezentován jako klad, ve skutečnosti však vede ke zhoubným důsledkům.

Ne náhodou je lidmi slovo "pravda" vnímáno obvykle jako něco kladného. Na světě se nenajde nikdo, kdo by otevřeně a vážně hlásal boj proti pravdě. I postmodernisté to slovo používají hojně, heslo "pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí" V. Havla máme všichni v paměti.

Ne náhodou pan Švec píše "všechno je pravda" a ne "všechno je lež". Jak má ale pravda zvítězit nad lží, když pravdu a lež od sebe nelze v principu rozlišit? Uvědomují si postmodernisté, že jejich ideologie, která se občas pasuje na ideologii demokracie a tolerance, ospravedlňuje lživou propagandu, která neútočí na rozum, ale na emoce? (V této souvislosti se ovšem místo slova emoce obvykle používá slov "nejnižší pudy", poněvadž slova emoce resp. cit jsou postmodernisty užíváno v pozitivních souvislostech.)

Předpokládám, že mnozí postmodernisté se ohradí proti mým předchozím tvrzením v tom smyslu, že oni nepopírají existenci pravdy jako takové, že pouze popírají existenci pravdy absolutní, univerzálně platné, že naopak pravd je mnoho (snad tolik, jako lidí). Nebo že pravdu je možno (a snad i záhodno - viz mnoho projevů V. Havla) hledat, ale nemožno ji najít. Na to lze snad odpovědět jen tolik, že pokud je pravda věcí svobodného rozhodnutí každého jednotlivce, není pojem pravdy nijak odlišný od pojmu názor.

Je-li postmoderní pravda totéž co názor, jeví se mi užívání slova názor pro tento abstraktní pojem vhodnější - slovo pravda je totiž obecně vnímáno ve smyslu tradičním - t.j. ve významu "tvrzení shodující se s (objektivní) skutečností".

Je ovšem také možné, že někteří intelektuálové budou místo kritéria pravdivosti užívat kritérium užitečnosti, že zaniklý rozpor mezi pravdou a lží nahradí např. rozporem mezi dobrem a zlem. Nechci dělat výčet negativních konsekvencí, ke kterým takový účelový způsob uvažování vede, jednalo by se o dlouhý seznam. Dodám jen, že je-li relativní pravda, zákonitě je relativní jakýkoli výrok, včetně hodnocení na škále dobro-zlo. Samozřejmě v myšlení člověka je koncept pravdy/pravdivosti nenahraditelný a jakékoli pokusy o jeho opuštění vedou ke scestí.

Časté užívání slova pravda v kruzích postmodernistů není nepodobné analogickému nadužívání slova svoboda prakticky všemi autoritativními vládci, Castrem počínaje a Georgem W. Bushem konče.

Jedná se paradoxně o jev, který postmodernisté zhusta vytýkají ostatním - o znehodnocování významu slov. Viz již zmíněný článek E. Haičmana:

Skutečností ovšem je, že typickým "newspeakem" je právě jazyk filozofů a dnešních intelektuálů.

Zatímco každý ví, co znamená věta "byl proveden zákrok proti skupince demonstrujících anarchistů" (nepopírám, že skutečně znamená to, co o ní pan Haičman tvrdí), málokdo bez pochyb porozumí tomuto textu pana Švece:

Proč člověk, který sám tvrdí, že vše, co brání srozumitelnosti, je špatné (a tudíž píše obecnou češtinou), použije v jediném odstavci sedm slov latinského původu, přičemž minimálně u slov strukturalismus a hermeneutika a spojení kontextová spirála člověk jen těžko bude dohledávat dobré a srozumitelné vysvětlení jejich významu? Na rozdíl od "lékařské pseudolatiny" či jazyka policejních protokolů, které byly vytvořeny pro jednoznačné a stručné vyjadřování, je jazyk postmodernistů - a nakonec prakticky všech filozofů - skutečným argotem, kterému lze jen velmi těžko porozumět.

Nabízí se srovnání s náboženskými texty. Typickou odpovědí věřících na dotazy směřující na logické nedostatky některých náboženských textů je "pokud uvěříš, pochopíš". Je dnešní postmoderní filozofie jiná? Domnívám se, že bohužel ne.

Domnívám se, že všechny "hluboké myšlenky" postmodernistů jsou jen o málo víc než hra se slovy, která ztrácí svůj původní význam. Tím, co zde tvrdím, se v žádném případě nesnažím omlouvat používání matoucích frází či nevhodných výrazů v politice či v obchodě - také mi vadí, že v bance mi nabízejí "produkty" a projekty jsou zásadně dokončovány v nějakém "časovém horizontu". Kritizuji ovšem to, že titíž lidé, kteří se proti onomu "newspeaku" oprávněně ohrazují, se sami dopuštějí podobných prohřešků. Je to o to vážnější, že to dělají filozofové a intelektuálové, tj. lidé, kteří by měli dbát o čistotu svých myšlenek a svého projevu.

Samozřejmě můžete tvrdit, že moje neschopnost porozumět textům postmoderních myslitelů je dána nedostatkem inteligence, případně vzdělání v oboru. Americký fyzik Alan Sokal si svého času kladl tuto otázku, tj. zda to, že nerozumí filozofickým a sociologickým textům, je dáno jeho neschopností či nesrozumitelností těchto textů samých.

Aby tuto otázku rozřešil, rozhodl se napsat parodii na odborný sociologický článek a zaslat jej do odborného časopisu (jednalo se o časopis Social Text, který je údajně prestižním americkým společenskovědním žurnálem). Článek, který je na první pohled úplný blábol, a dokonce byl jako úplný blábol koncipován, prošel recenzním řízením a byl uveřejněn.

To mohlo znamenat buď

a) recenzenti odborných žurnálů jsou naprosto nekompetentní a neodliší nesmysl od přínosného sdělení

b) sama podstata sociálních věd neumožňuje toto rozlišení

c) nesmysl má stejnou hodnotu jako jakékoli jiné tvrzení a proto stojí za to ho uveřejnit.

Nechci spekulovat, která z těchto možností je nejbílže skutečnosti.

Čtenář nejlépe udělá, přečte-li si v originále článek i následné vysvětlení motivu pro jeho napsání na ZDE

. Domnívám se, že je to poučné čtení pro ty, co ještě neztratili důvěru ve společenské vědy. Ocituji zde pouze část textu, ve kterém A. Sokal vysvětluje motiv svého jednání:

Je to skutečně tak, že svět je "nekonečně chaotickej" a pokud poznáme jednoduché, i když pouze přibližně platné "matematické" zákonitosti, znemožníme si tím správné a přesnější pochopení světa?

Důvodů si to myslet je ve skutečnosti pramálo. Zatímco matematika, fyzika, biologie, chemie (ale třeba i lingvistika či archeologie) nabízejí další a další tvrzení jako svoje výsledky, postmodernisté oproštění od matematického myšlení se zmohou na banální konstatování, že svět je "nekonečně chaotickej".

Nemá snad smysl říkat evidentní fakt, že pokoušet se porozumět čemukoli najednou v celé složitosti je metoda odsouzená k nezdaru. Skutečné porozumění jakémukoli "systému" znamená víc, než schopnost provádět neurčitá pozorování. Porozumět problému znamená ho umět řešit, porozumět světu znamená umět ho, samozřejmě v rámci určitých omezení, ovládat. To se můžeme naučit postupujíce od jednoduchého k složitému, ne naopak. Přírodní vědy nám to umožňují a snaží se nám to umožnit i ti společenští vědci, kteří nepodlehli viru postmodernismu.

Obecně je oblíbeno v určitých kruzích (které bohužel obsahují i vysokoškolsky vzdělané lidi) vytýkat exaktním vědám jejich "vzdálení se realitě". Znovu cituji, jako typický příklad, pana Švece:

Nechci podezírat autora této brilantní úvahy, že neví, co je abstrakce a nechápe, co je to číslo. Zdá se spíš, že uvedený citát je jednoduchou ukázkou demagogie. Žádný duševně zdravý matematik by nesčítal lidi tímto obskurním způsobem, s kterým pan Švec polemizuje. Přesto si mnoho lidí skutečně myslí, že matematika či další přírodní vědy nemají se světem mic společného. Myslí si to lidé, kteří používají mobilní telefony a počítače zkonstruované na základě vědomostí matematiků a fyziků, lidé užívající léky (a drogy) vyvinuté lékaři a fyziology, lidé jezdící v autech a vlacích, které v dobách před vznikem přírodních věd byly jen snem fantastů.

A naopak - jakou souvislost se světem má úvaha "jedna a jedna se nikdy nerovnaj dvěma"? Pochybuji, že v případě, kdy by pan Švec platil stovkou za zboží v hodnotě sedmdesáti Kč, by se spokojil s vrácenou desetikorunou a vysvětlením "sto minus sedmdesát se nikdy nerovná třiceti". Kritika přírodních věd z hlediska jejich údajné nerelevantnosti k tomuto světu není oprávněna nedokonalostí přírodních věd. Je naopak umožněna nekompetentností kritiků, kteří nachází absurdní příklady vyvracející matematické a logické zákony, protože je sami neumí používat.

Jiným typickým úhlem kritiky vědy a poznání je kritika z pohledu možných důsledků. Jako příklad uveďme Havlův citát převzatý ze zmíněného článku E. Haičmana:

Je "dobrým" zvykem postmodernistů přičítat vědě vinu za holokaust, za nacismus, fašismus a komunismus, za mrtvé v Hirošimě a Nagasaki. Hrůzy dvacátého století byly páchány pomocí výdobytků vědy, lidé byli zabíjeni moderními zbraněmi a propaganda šířena masovými médii - věda díky tomu prý nese zodpovědnost za vše špatné, co se stalo. K lepší ilustraci tohoto pohledu snad pomůže ještě jeden citát z uvedeného článku:

Je to skutečně tak, že odpovědnější je pravdu tajit? Jistě se najdou situace, kdy ano. Ale obecně jsou všechna tvrzení dokládající vůdčí úlohu vědy a poznání v hrůzách novověku hrubým zkreslením historické skutečnosti. Jistě, leninisté tvrdili, že jejich ideologie je vědecká. Ale Lenin nebyl vědcem, byl filozofem a politikem. Marxismus-leninismus není vědou, ačkoli to o sobě tvrdí. Holokaust je často vydáván za důkaz zvrhlosti moderní společnosti, která, řečeno slovy Havlovými, "rezignovala na autoritu mýtu".

Mnohdy se také říká, že nacismus byl důkazem, kam vede ateistická zvrhlá morálka. Je však známo, že Hitler nebyl racionalista, naopak, téměř pověstná je jeho víra v "prozřetelnost". Hitler byl věřícím křesťanem a dokonce údajně na konferenci ve Wannsee, kde se probíralo řešení židovské otázky, v soukromém rozhovoru uvedl, že věří, že tím, že je proti židům, sleduje Boží úmysl.

Věda je jistě odpovědná za stav, v jakém se naše planeta a lidstvo na ní nachází, není ovšem příčinou zločinů, které se staly. Historická zkušenost nás učí, že i v dobách absolutní vlády mysticismu nad lidským myšlením táhly milionové armády dobývat kontinenty, že v těchto dobách žily miliony lidí v otroctví a statisíce byly nevině odsouzeny. Římané nechávali umírat zločince a křesťany v amfiteátrech, církev upálila desetitisíce v čarodějnických procesech, Aztékové, ale i starověcí Keltové a Germáni, prováděli lidské oběti. Ne ve jménu vědy, nýbrž ve jménu náboženství a mýtů. Na druhé straně, vědecké, nebo chcete-li racionalistické myšlení dalo lidstvu prostředky, aby nemusela většina žít v bídě, umírat na nevyléčitelné nemoci a sloužit v otroctví. Není náhodou, že rozvoj humanismu a ideálů rovnosti a spravedlnosti následoval po prudkém rozvoji vědy v sedmnáctém století. Racionální myšlení otřáslo autoritou středověké církve a osvobodilo lidské myšlení, racionalismus byl historicky základem demokracie.

Nazval jsem tento článek "Ideologie lži". Pochopitelně je to určitá nadsázka, ale věřím, že ne příliš přehnaná. Jsem přesvědčen o tom, že člověk, který chce sám sebe označit za "dobrého" či "zodpovědného", by měl především (ať už to zní jakkoli nadneseně) ctít pravdu a šířit ji, jak jen to bude možné, a to už jen díky historickým zkušenostem (když to nebude cítit jako samozřejmou potřebu). V historii skutečně jen velmi málo jevů, které můžeme označit ze negativní, vzniklo kvůli vysoké vzdělanosti, informovanosti a zdravému rozumu, naopak mnoho zla má na svědomí lež, omezenost a tmářství. Domnívám se nejen to, že ideologie či filozofie, kterou jsem pro potřeby tohoto textu nazýval postmodernismem, je výsledkem hlouposti či neochoty poctivě myslet a pronikat do podstaty problémů, ale i to, že její šíření představuje vážnou hrozbu pro bezprostřední budoucnost lidstva.

Pokud někdo nazývá touhu po vědění pýchou, pokud někdo zřeknutím se svého volebního práva hodlá zachránit svět, můžeme to označit za určité vykolejení z normálního schématu uvažování. Pokud by se však podobný pohled na svět rozšířil na většinu lidí, obávám se, že by vedl k potlačení přirozené touhy člověka objevovat a poznávat, a zastavení procesu poznávání by za dnešního stavu rozvoje civilizace jistě znamenalo katastrofu. Na tomto světě je mnoho skutečných problémů, které je třeba řešit, a filozofování o roli mýtu a neexistenci objektivní skutečnosti nám v jejich řešení nepomůže.

Pouze poznání pravdy umožňuje člověku zodpovědně a skutečně svobodně řídit svůj život, a v svobodném životu tkví důstojnost člověka. Není horšího otroctví, než je otroctví způsobené nevědomostí.

P.S. Jestli jsem se vyjadřoval poněkud ostřeji, než je zvykem v intelektuálních kruzích, budiž mi to prominuto. Dodatečně jsem si přečetl článek ""Obludárium věd" z druhé strany" Mariana Kechlibara, který je psán relativně smířlivým stylem, a musím uznat, že můj výtvor mi zpětně připadá velmi prudký a agresivní. Ospravedlnit bych to chtěl snad jen tím, že jsem se snažil dívat se na věc ne z hlediska přírodovědce, ale spíš z pohledu běžného občana, kterému nejsou úplně lhostejné politika a společenský vývoj.

A nakonec poznámka pro M. Kechlibara: i když jsem rodilý Pražák a běžně mluvím obecnou češtinou, u psaného textu mi připadá srozumitelnější spisovná forma.