Tři poslední američtí prezidenti se sešli, aby symbolizovali určitou společenskou jednotu, protože změna na postu prezidenta je vždycky svým způsobem dělící historickou čarou a mění se poměry v náklonnosti k představiteli funkce. Je teď samozřejmě jedno, jestli jejich pohnutky byly upřímné. A proč?

Zeptejme se tuzemáků. Václav Klaus raději společně s tělesnými strážci sešlapává svah pro snowboardisty. Musí to být mediálně velmi vděčné, když se na svá od pohledu nepříliš pevná a stárnoucí kolena začal učit řezaný oblouk i dřevěný Stanislav Gross.

Václav Havel sice nesešlapává, takže by teoreticky mohl nějaký tichý apel vyslovit, ale jeho oči jsou trvale zahleděny do oblasti Karibiku. Možná je zaneprázdněn představami o tom, které havanské náměstí bude po něm zanedlouho pojmenováno.

A vlastně, kde by se měli scházet, když jeden podepisuje státní dokumenty v řadě na vlek a druhý se oddává iluzím o nějaké další absurdní hře?

Asi to není pro české prezidenty zajímavá činnost, to takhle bourat diktátory nebo brzdit z kopečku...Možná jim jenom chybí třetí do party.

Je jim jedno, že ti, kteří chtějí i bez jejich podpory ochotně přispět lidem v nepředstavitelně ubohých podmínkách musejí za tuto ochotu zaplatit něco mobilním operátorům a něco státu?

Když máš občane na chudé, tak poděl všechny.

Nakonec, možná bude nejlepší, když se scházet nebudou. Kdoví, jestli by jejich společné komuniké dokázalo něco důležitého říct. Ale my jim to odpustíme, protože od dob tatíčka Masaryka, jehož jsou údajně přímými nástupci, se prezidentská imunita vztahuje zejména na jejich autoritu a váženost.