V SOUČASNÉ DOBĚ jsou na pořadu dne dvě důležité politické otázky. První je výběr nového premiéra. Nejčastěji se v této souvislosti mluví o Juščenkově pravé ruce Julii Tymošenkové. Na druhém místě bývá uváděn předseda Socialistické strany Aleksandr Morozov, který Juščenkovi velmi významně pomohl v druhém a "třetím" kole voleb. Dále na seznamu potenciálních ukrajinských premiérů figurují Anatolij Kinachov, lídr strany podnikatelů, a Petr Poroščenko, šéf rozpočtového výboru parlamentu a podnikatel. Kandidatura Tymošenkové je velice často zpochybňována pro její spornou podnikatelskou minulost a značný radikalismus. Jenže když Juščenko a Tymošenková začátkem července minulého roku podepisovali dohodu o vytvoření nového politického bloku, nejvíce moci bylo přislíbeno právě Tymošenkové.

Druhým ostrým tématem je otázka federalizace. Juščenko byl od počátku zásadně proti. Zabránit federalizaci -- a posléze případnému roztržení -- Ukrajiny může být snazší než se zdálo na první pohled. Ekonomové totiž upozorňují, že oligarchové z levobřežní Ukrajiny jsou sice mocní ve své zemi, v Rusku by ale hráli druhé housle. Místní doly jsou ve srovnání se západoevropskými měřítky sice obrovské, nikoliv však s ruskými měřítky. Politický zájem na federalizaci opírající se o národnostní otázku není v této chvíli dostatečně zorganizován a tudíž použitelný. Zájmy levobřežní a pravobřežní Ukrajiny lze vnímat jako odlišné, ovšem úroveň emotivního nasazení obyvatelstva byla na západě mnohem vyšší než na východě. Navíc ukrajinská generální prokuratura již zahájila vyšetřování některých činitelů ve věci separatismu, například starosty Oděsy a Doněcké oblasti.

NA ÚSPĚCHU oranžových se podílelo hned několik faktorů. Tím nejčastěji skloňovaným je regulérnost při počítání hlasů, na níž dohlížel zatím rekordní počet zahraničních pozorovatelů -- přibližně 12 tisíc. Kritika postupu OBSE a některých západních politiků z ruské strany, ale i z některých západoevropských sdělovacích prostředků, upozorňuje, že v případě Ukrajiny byla použita jiná kriteria spravedlnosti voleb než v jiných případech. Pravdou je, že OBSE i západní pozorovatelé uznali jako regulérní volby v Kosovu, kde se z nejrůznějších důvodů nemohlo hlasování účastnit okolo dvou set tisíc Srbů, tedy rozhodující menšina. Obdobně regulérní byly prý volby prezidenta v Afghánistánu, kde sčítání probíhalo týdny a pravost hlasovacího lístku stvrzoval otisk palce. Obdobně jako regulérní budou zřejmě vyhlášeny volby v Iráku, které by se měly konat koncem tohoto měsíce, a to bez ohledu na trvající povstání a okupaci země cizími vojsky.

Tyto výhrady nezpochybňují existenci podvodů v druhém kole prezidentských voleb na Ukrajině, ale poukazují na relativnost regulérnosti všech voleb. Polský prezident Aleksander Kwaśniewski v rozhovoru, v němž popisoval průběhy jednání u kulatých stolů na Ukrajině, hovořil o tomto problému zcela otevřeně. Kritika postupu OBSE a západních pozorovatelů ze strany modrých a jejich sympatizantů v zahraničí zpravidla končí tvrzením, že se při hodnocení voleb užívají dva standardy. Je na tom kus pravdy. Jenže - kdy se v politice neužívá dvojích standardů? Jakmile se střetnou odlišné zájmy, jsou v politice zpravidla obecné normy podřízené principu užitečnosti.

ROLE POLITICKÝCH EMOCÍ je druhým ze zdrojů vítězství oranžových. V kyjevských ulicích byl postupně dopracován k dokonalosti scénář tlaku opozice na vládu. Manifestace se podle potřeby měnily z bouřlivých politických mítinků v happening se zpěvy, velkoplošnými televizními obrazovkami a laserovým show. To vše s velmi dobře organizovaným nepřetržitým a ofenzivním nátlakem na státní orgány -- podle potřeby střídavě či simultánně na prezidentskou kancelář, vládní budovy, parlament, ústřední volební komisi, ústavní soud. Tomuto scénáři se dá čelit jen v zárodku, tak jak to předvedli v Bělorusku. Jsou-li opoziční síly dobře připraveny -- a ty oranžové na Ukrajině byly připraveny velmi dobře -- neexistuje proti tomuto tlaku jiná obrana než hrubá síla. A odhodlání použít tuto sílu představitelům moci v Bělehradě, Tbilisi i v Kyjevě chybělo.

Třetím faktorem, který předznamenal vítězství oranžových, byla roztržka prezidenta Leonida Kučmy a jeho okolí s Janukovyčem. Prezident během krize našel společný jazyk s Juščenkem. Janukovyč se tak dostal do prapodivné pozice premiéra v opozici vůči moci. To není nevýhodná pozice, ale objevila se pozdě. Zároveň mezi druhým a "třetím" kolem voleb Janukovyč posupně změnil svůj obraz introvertního úředníka na schopného davového rétora. I to ale bylo již pozdě. Nepodařilo se mu zmobilizovat žádné rezervy, pouze ve změněné atmosféře ztratil nerozhodné voliče a ty, kteří stáli za prezidentem. K nejpodivnějším jevům celé politické krize na Ukrajině patří skutečnost, že zcela mimo tyto zápasy zůstali donedávna vlivní komunisté Petra Simoněnka.

MEZINÁRODNÍ SOUVISLOSTI ukrajinských prezidentských voleb tvoří neoddělitelnou součást celého uzlu zájmů kolem Kyjeva. Rusko se jen obtížně z těchto voleb vzpamatovává: pro mnohé Rusy je šokující, kolik odporu zaznělo z oranžových manifestací vůči Rusku. Pro Rusko byla neméně zarážející i ostrost, s níž vystoupila většina západních politiků na obranu oranžových. Ruský prezident Vladimír Putin pak na tiskové konferenci hovořil o nestandardních technikách podpory oranžových ze Západu, technik, které Rusko neužívá. Nebo neumí užívat? Překvapuje, jak hluboce se Kreml zmýlil při odhadu situace na Ukrajině. Prokázal to osobně i Putin blahopřáním Janukovyčovi ke zvolení po druhém kole voleb. Z nástrojů, které Kreml užívá v zahraničí, mimo jiné selhala diplomacie. Je spodivem, že dlouhá léta je ruským velvyslancem na Ukrajině Viktor Černomyrdin, bývalý ruský premiér v nejdivočejších letech jelcinovské éry. Takový člověk pravděpodobně dokáže velmi dobře komunikovat s ukrajinskou oligarchií, těžko ale může reprezentovat zájem o demokracii.

V americkém tisku -- konkrétně ve stati komentátora Nicholase Kristofa v New York Times - se první den nového roku objevilo tvrzení, že Putin vede Rusko k fašizmu. Jako důkaz je uváděna ruská angažovanost na Ukrajině, která prý odpovídá Hitlerovu prosazování německých zájmů. Takováto vulgarizace nejen zavírá oči před americkou angažovaností v ukrajinských prezidentských volbách, které podle některých amerických odhadů přesáhla 60 milionů dolarů. Popírá i legitimitu řady ruských zájmů na Ukrajině.

Je možné vykládat radikalismus určitých západních politiků a komentátorů jako snahu zbavit Rusko odvahy své zájmy hájit. V každém případě muže dnes Kreml počítat s tím, že po úspěchu v Tbilisi a v Kyjevě bude snaha zopakovat stejný scénář i v dalších zemích Společenství nezávislých států. Především v těch, které jsou příliš přátelsky nakloněny Moskvě a jsou geopoliticky významné -- tedy v první řadě v Kazachstánu. Zároveň ale někteří přívrženci geopolitických analýz upozorňují, že vítězství Juščenka na Ukrajině by mělo posílit pozici Polska v Evropě -- tedy i americké zájmy proti zájmům německým a francouzským.

PŘED JUŠČENKEM teď stojí nový, velmi obtížně realizovatelný úkol: splnit předvolební sliby. V emotivní atmosféře nejen padlo mnoho slov, ale vytvořila se i celá řada iluzorních očekávání. Vedle představ o růstu životní úrovně je to přesevším vize brzkého začlenění Ukrajiny do Evropské unie. Pro Brusel bude nyní téměř nemožné vyhnout se příslibu zahájit s Ukrajinou přístupová jednání. Nejde pouze o politický kapitál, který byl vsazen do prezidentských voleb. Po zahájení vstupních jednání s Ankarou by se totiž nabídla otázka, proč je možné přijmout Turecko a Ukrajinu ne. Jenže zahájit jednání s Tureckem i s Ukrajinou by znamenalo, že se na horizont patnácti let dostává přijetí dvou skutečně velkých zemí se slabou ekonomikou, poněkud odlišnou kulturou a s velice pravděpodobnou vysokou sociální migrací.

V předvečer "třetího" kola prohlásil prezident Putin, že Rusko si přeje ukrajinské členství v Evropské unii. Toto prohlášení lze pokládat za upřímné, neboť členství Ukrajiny v Unii by udělalo z Ruska velice specifického partnera Bruselu -- propojení ukrajinské a ruské ekonomiky je mimořádně veliké. Zahraniční obchod Ukrajiny je v podstatě stejným dílem orientován na západ a na Rusko.

Z DLOUHODOBÉHO HLEDISKA Rusko v Gruzii a na Ukrajině neprohrálo. Zůstane-li Rusko na liberální cestě vývoje, je otázkou času, kdy si západní politici a komentátoři zvyknou vnímat ruské zájmy jako stejně legitimní jako jsou jejich vlastní. Právě tak i politické elity v Tbilisi a v Kyjevě časem pochopí, že s ekonomicky silnějším a dynamičtějším sousedem je lepší se přátelit než vézt s ním politické půtky. Ekonomika a kultura představují největší sílu Ruska v těchto zemích. Určitým problém se může stát, že k takovýmto případným změnám dojde pravděpodobně až za horizontem Putinova druhého prezidentského období. To by mohlo vézt některé moskevské politiky ke snaze aktivizovat dostupné nástroje politického tlaku. A ty samozřejmě existují. Je příznačné, že se ostrou politickou krizi v Abcházii podařilo na konci minulého roku vyřešit až poté, kdy byl zastaven dovoz mandarinek z této oblasti do Ruska.

Na velké eurasijské šachovnici se Rusko snadněji obejde bez Ukrajiny než Ukrajina bez Ruska. A není nic škodlivějšího a zbytečnějšího než konfrontace Západu s Ruskem. Je možné pokládat za náhodu, že v době mezi druhým a "třetím" kolem voleb na Ukrajině navštívil Putin v Indii společný závod na výrobu střel s plochou dráhou letu a mistr obrany Sergej Ivanov dohodl v Pekingu první společné rusko-čínské vojenské manévry. To ale také názorně ukazuje, že existenci legitimních rozdílných zájmů je třeba respektovat. Zároveň je ale nutné usilovat o jejich vyvážení bez velkých emocí a hlubokých krizí. To platí na začátku nového roku především o Ukrajině -- ale nejen o ní.

Článek vyjde ve čtvrtek v týdeníku Ekonom