3. 1. 2005
Císařova nahota: Klausův novoroční projevDozvědět se na Nový rok, že se vedle nadjezdů postavily i podjezdy, je samo o sobě skvělé. Proč ale Klaus posluchače uzemňuje konstatováním, že taková věc "lidské štěstí nezvyšuje"?
Rozhodl jsem se podpořit záměr BL psát o věcech, o nichž se jinak nemluví, a okomentoval jsem Klausův novoroční projev. Všiml jsem si totiž, že ostatní sdělovací prostředky neměly odvahu zmínit císařovu nahotu a považují jej za dobrý. |
Vážení a milí spoluobčané, rok 2004 sice skončil teprve před několika hodinami, ale už teď je minulostí. To je vskutku objev! V průběhu včerejší noci jsme si ho jistě nechali proběhnout před očima. Za něco jsme se pochválili, ale za něco jsme na sebe pyšní nebyli. Z něčeho máme velikou radost, něčeho je nám naopak moc líto. Pro některé z nás to byl nejkrásnější rok života, pro jiné ten nejhorší. President zde tvůrčím způsobem rozvinul Werichovo "každej jsme nějakej" případně burianovské "já neříkám tak ani tak, kdo se ve mně vyzná". Budiž oceněno, že jen ve čtyřech větách. Díky těmto velmi odlišným osobním prožitkům se naše hodnocení právě skončeného roku liší. Další zásadní pozorování! Dělíme se na optimisty a pesimisty, na ty s věčně rozesmátou tváří a na škarohlídy, na úspěšné a neúspěšné. Nenechme to tak. Výše uvedené dvě věty jsou perlami, které budou sociologové a psychologové jistě dlouho studovat. Představme si například, že úspěšně pokorného pesimistu s věčně rozesmátou tváří, můžeme, "když to tak nenecháme", přetvořit na nepokorného, zachmuřeného, optimistického škarohlída. Ať ti první zkusí nebýt nepokorní a těm druhým ať podají pomocnou ruku. Dvojitý zápor (nebýt nepokorný) je pokusem ukázat, že i tento president vládne češtinou. Výsledek je bohužel zpochybněn nejistotou, kdo má komu podat pomocnou ruku. Nedopusťme, aby mezi jedněmi a druhými vznikl příkop, který by nás rozděloval. Nenechme si nikým vzít tu poměrně vysokou míru jednoty, která u nás - až dosud - převažovala nad - také stále přítomnou - nevraživostí, nepřejícností a závistí. Klaus zde důvtipně maskuje drobný útok na EU - tedy "nenechat si nikým vzít" -moralistickým odkazem na nevraživost, nepřejícnost a závist. Pro Českou republiku jako celek to byl rok, který z vývoje posledních let nijak výrazně nevybočil, a to ani v dobrém, ani ve špatném. Ekonomika rostla - v současných evropských poměrech - tempem solidním, nicméně nedostatečným na to, abychom se v dohledné době přiblížili výkonnosti a bohatství zemí západní Evropy. Dohnat a pokud možno předehnat je známý mýtus. Pesimista ovšem může namítnout, že jakmile se přiblížíme bohaté západní Evropě, přesunou investoři výrobu od nás do levnějších zemí (nebo v krajních případech do svých vlastních). Nezaměstnanost sice nerostla, ale - zejména v některých regionech - je stále neúnosně vysoká. Růst cen se naopak trochu zrychlil a bylo by nedobré, aby toto zrychlování pokračovalo. Přes opakované sliby politiků jsme neuvedli do pořádku naše státní finance a kupředu jsme se nepohnuli ani v tolik potřebných reformách zdravotní péče a penzijního systému. Slib uvést státní finance do pořádku je formou předstírání, že politik má na něco vliv. V Česku je to o to komplikovanější, že teď chybějí peníze, které Klausova privatizace umožnila prošustrovat. Jistě, vláda měla určitý prostor k manévrování -- mohla například dát přednost vzdělání před Gripeny -- ale jinak je v koutě, protože jediné na co se dá sáhnout, jsou sociální programy včetně lékařské péče a penzí. Méně se nás rodí, než umírá, což některé z nás trápí, ale neměli bychom z toho znervóznět a neměli bychom svolit k tomu, aby se v tom stát pokoušel něco krátkozrace líbivého dělat. Je škoda, že Klaus nevysvětlil pojem "krátkozrace líbivé (opatření)". Nejspíš mu šlo o slib podpory rodin s dětmi, což stojí peníze v první řadě. Z hlediska katolické církve je takovým řešením potlačení antikoncepce. Jinou možností je posunout televizní zpravodajství za půlnoc a čas, kdy je ještě divák při silách, vyplnit eroticky inspirujícími programy. V loňském roce se v naší zemi vybudovalo mnoho věcí, postavily se nové silnice, nadjezdy a podjezdy, obytné domy a supermarkety, školy i hotely, což je jistě dobře, ale my neméně dobře víme, že to - samo o sobě - lidské štěstí nezvyšuje. Dozvědět se na Nový rok, že se vedle nadjezdů postavily i podjezdy, je samo o sobě skvělé. Proč ale Klaus posluchače uzemňuje konstatováním, že taková věc "lidské štěstí nezvyšuje"? Jako již standardní evropská země jsme se stali členy Evropské unie. Protože jsme se na to dlouho připravovali, sám 1. květen se pro naše životy nestal žádným viditelným předělem. Probíhající změny, a nejsou malé, byly a jsou plynulé. Leckdy je proto ani nevnímáme, ale vědomi bychom si jich být měli. Týkají se nás. President se zde stává náročným. Vybízí občana, aby ve vlastním zájmu sledoval takměř nepostřehnutelné změny, které týž ani nemůže ovlivnit. V žádných ze tří letošních voleb nepřevýšila voličská účast 30 procent. Voliči nám tím naznačili, jaký význam a sílu dávají svému vlastnímu hlasu a řekli nám tím i o tom, co si myslí o institucích, kterých se tyto volby týkaly. I tak ale výsledky voleb ukázaly na rostoucí sílu parlamentní opozice a na problémy některých stran současné vládní koalice. Předchozí a následující odstavce neříkají víc, než že Klaus není žádný politolog. Nízká účast ve volbách je především důkazem toho, že si volič uvědomil, co s jeho hlasem udělali politikové. Ve volbách do Evropského parlamentu voliči vybrali nejenom 24 prvních poslanců, vyslaných z naší země po téměř celém století opět do ciziny (posledními před nimi to byli naši zástupci ve vídeňském sněmu), ale nepřímo vyvolali i dílčí změnu naší vlády a zejména výměnu na postu jejího předsedy. Volba třetiny nových senátorů změnila rozložení sil v horní komoře našeho parlamentu a díky tomu máme nového druhého nejvyššího ústavního činitele naší země. Krajské volby poukázaly na rostoucí sílu krajů v naší zemi a ve většině případů vedly k potvrzení pozice dosavadních hejtmanů i dosavadních krajských koalic. Voliči nám sdělili, že si v krajích žádnou zásadní politickou změnu nepřejí. Podíváme-li se za naše hranice, je zřejmé, že rok 2004 klid a mír ve světě nenastolil a že nás nezbavil hrozby mezinárodního terorismu. Nedošlo také k ukončení válečného stavu v Iráku. Byli jsme naopak svědky nových případů lidmi způsobeného lidského utrpení, zejména v Súdánu a v ruském Beslanu. V posledních dnech roku nám v jihovýchodní Asii příroda opět ukázala jakou má nad námi moc a jakou nezměrnou lidskou tragédii dokáže rozpoutat. Klaus zde odvážně nesouhlasí s vládou USA. Ta považuje Irák za osvobozený a pokračující boje nikoli za válku, ale za akce zbývajících skupin teroristů, kteří nenávidí na tancích přivezenou svobodu. Když už si chtěl Klaus rýpnout, mohl zmínit devastaci dvěsetětisícového města Fallúdža, tedy tragedii vskutku světového formátu. I v naší zemi jsme prožili věci, ze kterých nemůžeme mít jenom radost. Patří mezi ně zhrubnutí a zvyšující se povrchnost naší veřejné diskuse, stále větší počet pokusů o personální diskreditaci politických rivalů na úkor úsilí o vítězství ve věcném sporu, blamáž s trojím jmenováním našeho kandidáta na funkci evropského komisaře, vpád moderní techniky (a lidí za ní schovaných) do našeho soukromí prostřednictvím odposlechů telefonních rozhovorů a navíc úniky jejich obsahu do médií. Z toho všeho vycházejme při pohledu na rok příští. To je další skrytá narážka na USA. Diskreditace politických rivalů, odposlechy, úniky informací do medií, to jsou všechno metody hojně používané v zemi, kde zítřek nastává, až když je u nás už včera. Rok 2005 se nesmí stát rokem bezejmenným a bezobsažným. Nesmí zůstat rokem, o kterém si za 365 dní řekneme, že prostě uplynul. Všichni ti, kteří mají ideály, mají názory a mají vize, kteří v ně skutečně věří, kteří jsou v cestě za nimi schopni přinést i osobní oběť a kteří nezaujímají jen účelové postoje, se musí pokusit přispět k nalezení cesty vpřed. Na tomto místě mohl Klaus přihodit větu začínajíci "Já se například pokusím ...." Naše demokracie je již patnáctiletá a stojí na prahu své dospělosti. Važme si toho. Važme si možností, které nám nabízí. Važme si svobodných voleb a svobodné soutěže politických stran. Zde se nabízelo místo pro silné chlapácké slovo: jen ji nepokurvit. Důvod, proč je Klaus nepoužil, vyplývá z kontextu jeho projevu: již se stalo. Pěstujme i všechny další formy lidského a občanského spolčování, protože jsou nepostradatelnou součástí systému založeného na regulérní soutěži politických stran. Nezapomínejme ale na to, že se nemohou stát jeho náhražkou. Drobná narážka na Havlovu občanskou společnost Nechť jsou předmětem našeho snažení obyčejné, lidské, konzervativní, trochu tradicionalistické, a proto neideologické cíle. Zdůrazněme úctu k rodině, dětem a stáří. V tom má každý z nás téměř neomezený prostor k projevení své odpovědnosti. Je to opravdu jen na nás. Klaus buď neví nebo raději nezdůrazňuje, že konzervativní a tradicionalistické cíle se dávno staly cíly ideologickými. Stát není ani správcem, ani majitelem lidských životů. Jejich správci a majiteli jsme my sami. Nechme také stranou mesiášské, spasitelské postoje. Nechtějme vytvořit "nového člověka". To zní vskutku krásně. Potíž je v tom, že stát jsme my všichni a že jedinec z něj nemůže vystoupit, protože nemá kam. Chtějme maximum svobody pro autentické chování každého z nás, se všemi našimi nedokonalostmi. Učme se rozlišovat mezi kritikou a kverulantstvím. Važme si toho, co u nás lidé dokázali. To by měl uznat i ten, kdo by řadu věcí udělal jinak, a třeba i lépe. Prezident se zde zapletl do havlovské rétoriky -- možná v sebeobraně (privatizace). Od demokraticky zvolených představitelů vlády, parlamentu i regionálních a místních zastupitelstev v roce 2005 chtějme odvahu k řešení problémů, tah na branku, tvůrčí přístup a hlavně vědomí odpovědnosti a pocitu pokory při službě těm, kteří je do těchto jejich funkcí vynesli. Nahoře i dole zbožné přání na závěr. Dívejme se do roku 2005 s optimismem. Přispějme k tomu, aby byl rokem dobrým. |
Novoroční projev Václava Klause, leden 2005 | RSS 2.0 Historie > | ||
---|---|---|---|
3. 1. 2005 | Císařova nahota: Klausův novoroční projev | Jiří Jírovec |