V tomto rozjímání se mně zdál sen. Sen o tom, jak možná příště či přespříště bude český národ "děkovat" G. Husákovi, Biĺakovi a dalším slovenským nacionalistům, kteří z jara 1968 nazývali český národ "čehúnami". Následně po okupaci v roce 1968 a v následné normalizaci jako jacísi slovenští protektoři ovládli československou a českou společenskou, politickou, ekonomickou, vojenskou či bezpečnostní scénu a důsledně dbali, aby v životě se vše vyvíjelo dle jejich představ. K uznání sebe sama, k posílení a modernizaci Slovenské republiky, a to ve jménu své budoucí samostatnosti. Ve snu jsem si připomínal, jak právě slovenská husákovská reprezentace ovládla všechny rozhodující společenské, politické státní posty na federální, ale zprostředkovaně i na české národní úrovni a jak bránila jakýmkoliv pokrokovým aktivitám českých subjektů a vědomě je, prostřednictvím některých příslušníků českého národa, radikálů všech směrů, nazývala revizionisty, kontrarevolucionáři apod.

Ve snu jsem si připomínal, jak krach národního hospodářství, nespokojenost českého národa, strach před odpovědností za nenaplňování potřeb a zájmů všech sociálních skupin, intelektuálů, za omezování demokracie společnosti, jak nové aspekty v mezinárodní politice i v Sovětském svazu, je přiměli k formulaci strategie, která byla pro ně prospěšná, posílila jejich vliv, odsunula ty, kteří jejich manýry a machinace prokoukli a s úsměvem v souznění s českou representací vytvořili podmínky pro převrat a pro samostatný slovenský stát.

Ve snu si připomínal, jak promyšleně pod vedením mladé slovenské husákovské generace v SSM, jejíž mládežnický činitel před tím vládl českému SSM, byl projednán a připraven průvod 17. listopadu 1989. A záhy další slovenští "pomocníci" třebas z bývalé V. správy StB či zahraničních "brigádníků", zorganizovali "krvavé" napadení tohoto průvodu, otevřeli tak cestu, za spontánní účasti národa, k předčasným změnám, zabránili pojmenování své odpovědnosti za situaci v bývalém Československu, ale především odstranili nositele principů politiky "ledna 68".

Ve snu jsem si připomínal polistopadové pronásledování odpůrců presidenta Gustáva Husáka, jeho blízkých, za tzv. "krvavé napadení" studentského průvodu. Byť s tím neměli nic společného, aby záhy s mladým, předem určeným slovenským representantem vyhledali Václava Havla a pomohli mu do funkce nejvyšší. Dokonale pomátli členy komunistické strany, národ. Zdálo se mi o mnohých Slovácích, kteří tak či onak se mně v průběhu let dotkli. Ve snu jsem hledal palác, kde bych vystavil fotografie všech, kteří mimořádně aktivně "zapracovali" v přípravě, v průběhu a po průvodu 17. listopadu roku 1989. Na první místo bych pověsil G. Husáka, do popředí bych dal Slováka V. Mohoritu, svazáckého činitele toužícího po moci, posléze podnikatele kdoví zda ne "tuneláře" některých tradičních brněnských podniků, Slováka generála A. Lorence, kterého po listopadu 89 Slovák M. Čalfa, Čech W. Komárek se Slovákem J. Čarnogurským jmenovali poradcem ministerstva vnitra, Slováka generála Sámela, který se stal náměstkem ministra vnitra, Slováka Josefa Stanka, který se stal předsedou dohlížecí komise nad vyšetřováním událostí 17. listopadu a dalších Slováků v komisi působící, kteří dbali, aby se vše, včetně vyšetřování vyvíjelo dle "usnesení strany a vlády", studentku Slovenku Beátu Berníkovou, která napsala článek "Čubův slušovický syndrom" a která pro svoje mimořádné zásluhy se stala tiskovou mluvčí českého ministerstva vnitra, aby i tam vše běželo dle "usnesení strany a vlády", V. Biĺaka, kterému televize, aby se od něho cosi dozvěděla, cosi jim potvrdil a postarala se o jeho dobré žití, zaplatila 5 tisíc dolarů (?) za rozhovor. Když jsem chtěl tvořit další seznam Slováků, kteří se zasloužili o listopad a vývoj republiky, procitl jsem ze snu. Myslel jsem si, že kdosi přišel z Hradu a Sněmovny a za 14ti letou újmu na zdraví přinesl omluvu, z ušetřených financí parlamentní dohlížecí a vyšetřující komise událostí 17. listopadu, presidentské komise odškodnění za domovní prohlídku, za nesmyslné výslechy, za všechny ekonomické ztráty, za pomluvy, společenskou degradaci, za odhození na smetiště dějin, za lži, utrpení.

V zápětí jsem plně procitnul a došel k závěru: vždyť je to hloupost. Proč bych si to měl zasloužit? Byl jsem přece komunistou, součástí systému před listopadem 1989, měl jsem podíl na mnohém špatném, patřím do želez, hledá se řezník k mé popravě, jak mi napsali jistí komunisté.

Jak takovému člověku věřit a ještě se mu omlouvat! Nesmysl! Ještě že to všechno o čem jsem snil byl můj hloupý sen. Co by vlastně starší senilní člověk mohl jiného produkovat ? Hlouposti ! Nesmyslné sny! Pokud budu ještě žít, počkám na listopad další. To již budeme v EU, možná Moskva a Západ otevřou archivy. Slováci, Husákovi soukmenovci a jejich blízcí z Česka i Slovenska přinesou "nová fakta" o listopadu 89, doloží, že skutečně vedle Václava Havla nejvýznamnější osobností dějin, který se zasloužil o český a slovenský stát, byl G. Husák, který zachránil republiku před návratem demokratické politiky z ledna 1968. Že to budou další Slováci, jako Vasil Mohorita, Alojs Lorenc, Marián Čalfa, menší či větší slovenští náčelnicí z bývalého ÚV KSČ, vlády, ministerstva vnitra a armády, Národní fronty. Či všechno bude jinak?

Dosáhnou infiltrovaní lidé v různých politických subjektech prostřednictvím nedobré společenské situace politických změn? Kdo ví? Už asi žádný sen nebudu mít. Na listopad 1989 zapomenu. Mně osobně a mé rodině ublížil. Nikdy, pokud budu ještě vůbec schopen, nezapomenu na 17. listopad 1939, nezapomenu ani na Bílou horu roku 1620 a následný český vývoj. To vím určitě. Tak skončil můj sen v rozjímání o čtrnáctiletém vývoji. Kdo tento nesmyslný sen bude číst, prosím o omluvu. Nemá nic společného se skutečným životem. Je to sen...