Některým lidem jako je Darius Nosreti je všechno jasné: Kdo může za to, že se spokojená a v porovnání s mnoha jinými regiony Ruska relativně prosperující Čečna se vzhlednými obcemi stala válkou a ,bezpečnostními' operacemi zbídačenou zemí s ruinami měst a vesnic, s desítkami tisíc mrtvých mužů, žen a dětí, s desítkami tisíc mrzáků a s desítkami tisíc zbídačených lidí, psanců bez domova, lidí postižených vleklou humanitární katastrofou?

Může za to Putin a ruská vláda a bezohledný pragmatismus, který uplatňují, ignorace práva Čečenců na sebeurčení a nezávislost; může za to i ruský lid a armádní a policejní generalita, že připustili realizaci amorální a zločinné politiky na čečenském národě - krásně řečeno, že by od Rusů ani pes kůrku nevzal.

Má to jednu chybu. Chybí tam popis a charakter režimu, který vládl v zemi v období mezi první a druhou čečenskou válkou. Doba, ve které si Čečenci vládli sami bez zasahování ruských orgánů.

Druhá válka byla reakce ruské vlády na terorismus vyvážený do okolních zemí a útisk vlastního obyvatelstva v Čečně. Současný terorismus je zoufalý pokus o záchranu starých pořádků, když většina obyčejných Čečenců odmítla banditský režim, který v zemi vládl deset let.

Pane Nosreti, proč v meziválečném období nepokračovala "spokojená a v porovnání s mnoha jinými regiony Ruska relativně prosperující Čečna"? Nebylo to proto, že tu prosperující Čečnu zajišťovala příslušnost k Rusku?

O tom však takoví lidé jako pan Rusek nebo Nosreti nechtějí nic vědět. Pohnutá historie od prohrané války s carským Ruskem po stalinské vysidlování části obyvatel pod záminkou kolaborace s Němci může sloužit k pochopení sporu, ale není klíčem k čečenské nezávislosti.

Žádný orgán OSN nikdy nezpochybnil, že Čečensko je součást Ruské federace. Vládu rebelů si nedovolil uznat žádný stát.

Nezávislost Čečenska dnes radikálně prosazuje v Čečensku jen málokdo. Za deset let vlády poznali lidé banditský režim klanů žijících z narkotik, z obchodů se zbraněmi a nafty, odvrtané z ruského potrubí. Zažili vnucování islámu, který jim byl po generace cizí, zažili útisk žen, šaríju s tresty ukamenováním cizoložníků. Narůstající nevole čečenského obyvatelstva odtrhnout se od Ruska byla ovšem rána pro některé české novináře a pracovníky různých nadací v tísni. Ti vždycky vydávali povstalce za bojovníky za nezávislost na Rusku, která byla jejich antikomunistickým srdcím tak drahá.

Boj za nezávislost

Boj za nezávislost je největší podvod dvacátého století. Začal po první světové válce. Jedním z lepších výsledků byl vznik Československé republiky (i když dodnes jsou někteří lidé přesvědčeni, že zachování Rakousko-Uherska v podobě demokratické a třeba federativní republiky by bylo lepší řešení).

Ale jinde to nebylo tak zřejmé. Už v Maďarsku vznikla fašistická vláda. Po druhé světové válce se s nezávislostí roztrhl pytel. Velké národně osvobozenecké hnutí v Africe a Asii znamenalo vznik stovky nových států. Tady už to dopadlo zle. Do vlády se dostali různí kmenoví vládci a vznikaly diktátorské režimy. První problém byl ten, že mapy kreslily bývalé koloniální mocnosti a ty neměly zájem na klid v oblasti.

Ty nehleděly na národnostní nebo náboženské rozložení, ale v podstatě kopírovaly bývalé hranice kolonií. Výsledkem jsou národnostní a náboženské třenice končící až genocidou mezi Huty a Tutsijci. Ale situace v Sudánu, v Nigeru je skoro stejná.

A zřízení Kuwaitu na Středním východě byla veš, kterou nasadili Britové Iráku do kožichu, aby si zajistili svůj vliv na území bohatém na ropu. Jak to skončilo, víme všichni. Pokud byly nové vlády závislé na bývalých kolonialistech, bylo všechno v pořádku.

Různí Mobutuové, Boccasové, Aminové měli jejich plnou podporu. Horší to bylo, když se vlády zmocnili všelijací desátníci a poručíci jako Násir, Kaddáfí, kteří koketovali se Sovětským svazem. Tady potom nastupovaly sankce a bojkot. Tato etapa skončila v osmdesátých letech, ale s následky se potýkáme dodnes.

Další etapa začala s pádem socialismu a Sovětského svazu. Od Ruska se odtrhly všechny bývalé svazové republiky.

Co vedlo tyto lidi k tomu, že žádali vlastní stát? Kdo to všechno inicioval? Ve všech případech můžeme říci, že většině lidí v dotčených oblastech to bylo jedno, mnoho z nich bylo proti. Proto se to všechno muselo udělat rychle, bez referenda, bez ptaní. A zase se k vládě dostali všelijací pochybní lidé.

Nikde nevznikla demokratická vláda, se kterou by se mohli lidé ztotožnit. V Kazachstánu, Uzbekistánu, v Gruzii a všech ostatních zemích se k vládě dostali buď bývalí sovětští aparátníci, kteří dnes vládnou silnou rukou a lidé vzpomínají na zlaté časy v nenáviděném SSSR. Nebo vznikly náboženské režimy, které zavádějí šaríju v zemích, kde náboženské cítění ( po 80 letech ateistické výchovy) je velmi vlažné. V pobaltských republikách nenávist k Rusku vede až k nostalgii po slavných dobách, kdy jejich příslušníci bojovali ve sborech Waffen SS proti komunismu (a proti židům).

Této vlně sebeurčení se nevyhnula ani Československá republika. Slovenští nacionalisté se odtrhli a vládnou si sami. A jak jsem to charakterizoval výše, i nový slovenský vládce pan Mečiar měl sklony k diktátorství. Skoro dvacetiprocentní nezaměstnanost a sociální bouře Romů jsou výsledkem vlády mocichtivé části Slováků.

Za všemi těmito "boji za nezávislost" je chtivost některých lidí po moci, lidí kteří by ve velkém celku neměli šanci se k moci dostat. Je to touha krajských tajemníků nebo všelijakých gubernátorů po funkci presidenta, neomezeného vládce v nové zemi. Nikdy za ní není touha po demokracii -- tu by mohli mít i ve velkém celku. Oni demokracii nechtějí -- jsou zásadně proti ní. Osobní moc je jejich jediným cílem.

To všechno jsou důvody, proč Putin nesmí připustit další dělení Ruska. Rusko je mnohonárodní stát. Je tam mnoho vládychtivých jedinců, kteří v samostatnosti vidí možnost osobního obohacení a neomezené vlády nad lidmi. Tito lidé by Rusko roztrhali na stovky státečků navzájem se nenavádějící a bojující jeden proti druhému.

V době, kdy se Evropa sjednocuje, je touha po samostatnosti malých státečků krokem zpět. A Evropa se sjednotí ať se to komu líbí nebo ne. Otázkou je jen, bude-li to za deset nebo za dvacet let. Ale bude to, protože přežijí jen silní.