Groman v recenzi píše, že "Radomír Luža popravil vrahy svého táty". V knize je však položena Lužovi otázka jasně: zastřelil jste otcovy vrahy? A Luža odpovídá na straně 120 zcela jednoznačně - "Ne." Nejde však o jediný přehmat, který Groman v recenzi udělal. Groman čtenáře mystifikuje, že Bořivoj Čelovský napsal knihu Krize českého tisku. V recenzované knize je přitom uvedena v příloze bibliografie všech autorů, kteří napsali celkem na dvě stovky knih. Jde o detail, který uvozuje další mystifikaci. Podle recenzenta je Čelovský "v oblasti česko-německých vztahů ideologem a ne historikem."

Čelovský ukončil studia v Heidelbergu dizertací, která vyšla v roce 1958 v Německu a roku 1998 česky pod názvem Mnichovská dohoda, 1938. Tato kniha se stala na dlouhá léta hojně citovaným pramenem a dosud je uznávána jako standardní práce. Narozdíl od prorežimních komunistických historiků, kteří se tématem zabývali ve stejné době, Čelovský napsal kvalitní monografii, jež má trvalou hodnotu, a nazývat ho pouhým ideologem je neuvážené. Na konci 80. let vydal Čelovský knihu o Stephanie von Hohenlohe, která vyšla jak v Německu, tak v České republice. Pokud i tato díla považuje Groman za ideologická, dopouští se mystifikace před těmi, kdo Čelovského celoživotní dílo neznají. Konečně i v 90. letech vydal Čelovský práci, kterou nelze jednoduše označit za ideologickou - edici materiálů k řešení české otázky pod názvem So oder So. Gromanovo pojetí Čelovského díla je přinejmenším redukcionistické.

Snad nejzajímavější Gromanův výpad spočívá v kritice způsobu, jak autor knihy hovoří se všemi exulanty: Alicí Teichovou (*1920) a jejím mužem Mikulášem (1918), Karlem Kaplanem (*1928), Čelovským (1923), Igorem Lukešem (*1950), Lužou (*1922) a Jaroslavem Krejčím (*1916). Průměrný věk těchto lidí je 79 let. Groman se domnívá, že jsem jako autor vůči nim příliš měkký a že nekladu otázky, které si klade on sám. Naznačuje, že rozhovory měly být vedeny způsoby investigativní žurnalistiky. Existuje velký rozdíl mezi recenzentovým očekáváním a mezi sebereflexí historiků, kteří poskytli rozhovor. Například jeden z nich nechtěl, aby rozhovor vyšel, protože se domníval, že ho očerňuji. Podobně jiní na některé otázky odmítli odpovídat. Mým záměrem ale nebylo pokládat starce na lopatky. Chtěl jsem, aby sami vyprávěli o svém životě. To se myslím povedlo. Kniha obsahuje jen ověřená fakta ze životů sedmi historiků, kteří rozhovor poskytli.Všichni ho přepečlivě autorizovali a nevyskytují se v nich nesmysly, které se tu a tam objeví v novinách.

Groman říká, že se v knize rozhovorů promílá "dávno propláchnuté bahno." Má pravdu v tom, že bahno v české historické komunitě skutečně je. Vzniká, jak teče čas, podle toho, kdo co řekne, co kdo ví na druhé. Právě kniha rozhovorů s některými českými historiky, kteří se často nemají jak bránit proti výpadům ve své vlasti, měla přispět k vyčištění tohoto bahna. Groman kritizuje mé pojetí a přitom píše, že práce Igora Lukeše "jsou v Čechách nepopulární". Co se za takovým označením skrývá? V knize rozhovorů o tom není ani slovo. Proč taková narážka zůstává v Gromanově recenzi bez vysvětlení?

Krom dvou autorů, kteří vydali v České republice své paměti, nevydal žádný z ostatních pěti exulantů žádné vzpomínky podobného rozsahu. Kniha rozhovorů umožnila konfrontovat zcela odlišné životní osudy a názory historiků. Její hodnota spočívá v tom, že ukazuje názory těch, kteří utvářeli -ať už jako aktivisté či jako historici- dějiny 20. století. Právě proto, že dosud nikdo podobné rozhovory nevydal, pomohly zaplnit část niky v dějinách naší historiografie.

Za nedůstojný považuji Gromanův výpad: "Paleček Kaplanovu vytáčku neprohlédne nebo prohlédnout nechce." Groman tak kritizuje, že Kaplan neodpověděl na otázku, jak se dostal do Ideologického oddělení ÚV KSČ. K tomu dodávám, že pokud někdo odpovědět nechce, nemůžeme ho k tomu donutit. Pokud Groman naznačuje, že jsem zaujatý, mýlí se. V rozhovoru se mimo jiné říká, že Kaplan hlasoval pro popravu Rudolfa Slánského (s. 44), jaká byla jeho role v únoru 1948 (s. 35) a další věci, o kterých v jiném rozhovoru dosud nemluvil. Naznačovat, že autor nechce prohlédnout Kaplanovy vytáčky, je od Gromana nefér tvrzení. Kaplan o sobě řekl bez vytáček dost nepříjemných věcí. Groman v recenzi také říká, že "profesionální nedostatky by ovšem ještě nebyly největším hříchem knihy". Jaké profesionální nedostatky tím měl na mysli? Jaké jsou podle něj ty hříchy, které jsou větší než profesionální?

Groman považuje knihu za zbytečnou, protože zná příběhy těchto lidí asi z ústního podání. Po písemném zpracování však osudy našich exilových historiků dlouho volaly. Českých intelektuálů žije po světě mnoho. Jistě neméně zajímavé by byly rozhovory s americkým historikem Vojtěchem Mastným, kanadským historikem a indologem Viktorem Ficem, belgickým profesorem Rubešem, Zbyňkem Zemanem či britským historikem J. Bradleym a dalšími. Jen málo historiků zná podrobně jejich životní osudy a politické a občanské názory, které nepatří do jejich knih a odborných článků. Jejich životní příběhy jsou často stejně dramatické jako události, které v naší zemi od roku 1918 do roku 1989 proběhly. Jistě by bylo zajímavé je zachytit. Nejen jejich odborné práce, ale i jejich osobní názory se mohou stát součástí naší historie.

Pavel Paleček je autor knihy Exil a politika. Historici o nejnovějších dějinách a o sobě: Alice Teichová, Bořivoj Čelovský, Karel Kaplan, Jaroslav Krejčí, Igor Lukeš, Radomír Luža, Mikuláš Teich, edice České osudy, Sursum, Tišnov 2004, 187 stran