Kterak zahnat ústavního činitele do kouta

19. 7. 2004 / Zdeněk Jemelík

Je obecně špatné, pokud se něco takového děje. Dvojnásob špatné je, když se to děje v resortu spravedlnosti, který by měl být vzorem svým přístupem k ústavním pravidlům dělby úloh a moci jednotlivých článků státní správy. Považujeme již za samozřejmé, že mocná soudcovská kasta dokáže vzdorovat legislativním tlakům ze strany výkonné moci a případně dát najevo, že ústavní činitel, stojící v čele resortu - tedy ministr spravedlnosti - v ní velký respekt nevyvolává. Zahnat ministra do kouta ale dokáží i státní zástupci, kterým rádi pomohou úředníci ministerstva, a období bezvládí na ministerstvu nebo jeho přechodného řízení jim k tomu dalo obzvlášť příznivé podmínky.

V článku "Adélka Vražednice v pasti paragrafů a her politických špiček", který vyšel v Britských listech 28.6.2004, jsem se zabýval možnými dopady vládní krize na individuální osud mladičké odsouzené, snažící se odvrátit nutnost strávit sedm let ve vězení. Vyslovil jsem obavy, že v dané situaci jí bude znemožněno použít pro její záchranu některých právních nástrojů, zejména že se nedovolá zákroku ministra spravedlnosti, jenž má osobní právo ústavního činitele podat stížnost pro porušení zákona k Nejvyššímu soudu ČR. Přestože jsem seznámen s  jejím případem poměrně důkladně, v těchto dnech se ukázalo, že informace, které jsem v článku zpracoval, nejsou úplné, jsou zčásti matoucí a dívenka je ohrožena velmocenskými sklony státního aparátu a bezvládím v resortu spravedlnosti daleko více, než jsem mohl tušit. Vzal jsem na vědomí zprávu NSZ jistému nejmenovanému občanskému sdružení ze dne 18.6.2004, že byl proveden přezkum Adélčina trestního spisu, na jehož základě jej nejvyšší státní zástupkyně postoupila ke konečnému rozhodnutí ministrovi spravedlnosti, a to se stanoviskem. Obsah stanoviska NSZ neráčilo občanským aktivistům sdělit, neboť zřejmě stále žije v zajetí bolševické představy, že před občany je třeba věci co nejvíce utajovat, aby náhodou nezjistili, že jim vládnou nekompetentní lidé. Nehledal jsem v utajeném stanovisku čertovo kopýtko, zvláště když zpráva NSZ se zmiňovala také o tom, že nejvyšší státní zástupkyně doporučila obvodnímu státnímu zástupci, aby uvážil vhodnost obnovení trestního stíhání muže, jenž se údajně pokusil znásilnit Adélku Vražednici. Postup nejvyšší státní zástupkyně jsem tak vnímal jako spíše příznivý pro odsouzenou, neboť některé vady řízení by spíše mohl napadnout ministr spravedlnosti stížností pro porušení zákona, než NSZ dovoláním, které lze podat jen ve velmi úzce taxativně vymezených případech. Rozuměl jsem zprávě tak, že nejvyšší státní zástupkyně podala ministrovi spravedlnosti podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzené. Nepovažoval jsem za pravděpodobné, že by NSZ postoupilo ministrovi spis se záporným stanoviskem preventivně, aby snad náhodou neudělal hloupost a nepodal stížnost pro porušení zákona. Chválil jsem také NSZ za rychlost rozhodnutí, protože 24.5. 2004 vyšel novinový článek, jenž upozornil na problém, 1.6.2004 již putoval spis od Městského soudu v Praze na NSZ, 13.6.2004 vyzvalo zmíněné občanské sdružení nejvyšší státní zástupkyni, aby podala dovolání ve prospěch odsouzené, a již 18.6.2004 byla hotová odpověď.

Občanské sdružení se přesto pokusilo s NSZ diskutovat, protože jeho názor se mu zdál podivný. NSZ totiž dospělo k závěru, že nejsou naplněny podmínky pro to, aby napadlo dovoláním rozsudek kvůli nesprávné právní kvalifikaci skutku odsouzené. Občanští aktivisté naopak poukazují na to, že soud ve zdůvodnění rozsudku nevysvětlil, proč přijal jako pravdivý příběh poškozeného, který zní nepravděpodobně a má logické mezery, a odmítl verzi odsouzené, která je pravděpodobná, logická a nemá žádné trhliny. Podle jejich názoru popsaná skutková podstata nejspíše odpovídá právní kvalifikaci dle § 14 tr. z. jako nutná obrana, možná by byla přijatelná kvalifikace dle 222 tr. z. jako způsobení těžké újmy na zdraví, ale pro ocenění činu jako pokusu o vraždu podle § 219 tr. z. chybí důležité prvky: motiv a prokázaná úmyslnost jednání, vědomě směřujícího k ukončení života poškozeného. Je jim nepochopitelné, že soud vysloveně konstatuje neobjasnění motivu jednání "vražedkyně" a vůbec mu tato zásadní vada jeho právní kvalifikace nevadí. Ostatně kvalifikaci dle §219 tr. z. v televizním vystoupení z 18.5.2004 zpochybnil i předseda senátu prvoinstančního soudu, jenž ve věci vynesl dva rozsudky. Aktivisté tedy požádali NSZ o vysvětlení. Jednovětá odpověď z  30.6.2004, pouze potvrzující setrvání na původním stanovisku, je příznačná pro aroganci tohoto úřadu: je přece pod jeho důstojnost vést diskusi s nějakou občanskou chátrou nebo aspoň vysvětlit důvody svého názoru, viditelně odporujícího zdravému selskému rozumu.

To vše byl ale klam a mam, nedůstojný tak významného úřadu, jakým je NSZ. Ve skutečnosti NSZ již 9.6.2004 podalo dovolání v neprospěch odsouzené, jímž se dožaduje zvýšení trestu nejméně na 10 let nepodmíněně. Tento zlověstný dokument má ale jeden sympatický rys, působící kouzlem nechtěného. Uvádí se v něm totiž, že popis skutkové podstaty v rozsudku odpovídá trestnému činu způsobení těžké újmy na zdraví podle §222 tr. z. a není vysvětleno, proč se přesto soud rozhodl použít kvalifikace skutku jako pokusu o vraždu podle §219 tr. z. Nejvyššímu státnímu zástupci tato vada rozsudku nevadí: kdo chce bít malou prodavačku lahůdek, hůl si najde. Nicméně tato část dovolání upozorňuje na to, že domněnka občanského sdružení, že je na místě použít výtky nesprávné právní kvalifikace činu jako dovolacího důvodu, není úplně scestná.

Odsouzené bylo dovolání doručeno až 16.7.2004 a zbývá jí jen několik dní na to, aby se k němu vyjádřila. Třístránková zpráva občanskému sdružení byla vydáním dovolání změněna v pouhý kus špinavého hadru, určeného k zmatení všetečných rýpalů. Ve slušné společnosti by se dalo očekávat, že úřad, jenž vydal rozhodnutí ve věci, s kterou se na něj obrátili občané, by zdvořile a pravdivě odpověděl, že je již rozhodnuto, takže podání je zbytečné. Rychlost, s kterou NSZ dovolání podalo, je pozoruhodná. 1.6. byl odeslán spis od soudu na NSZ, a 9.6. již bylo neštěstí hotovo. Známe jiné případy, kdy NSZ "nestihlo" provést přezkum spisu tak, aby umožnilo ministrovi spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona v šedesátidenní lhůtě od doručení rozsudku státnímu zástupci. Již při vyhodnocování soudních procesů Adélky Vražednice a jejího náhodného partnera mě napadla svatokrádežná otázka, kdo a proč má zájem na tak krutém zacházení s touto neagresivní dívkou. Při pohledu na datum vydání dovolání se bohužel vynořila znova.

Skutečnost, že si státní zástupce NSZ dovolil poslat občanskému sdružení zavádějící zprávu, je sama o sobě na pováženou. Prozrazuje neúctu úředníka a úřadu k občanské společnosti. V demokratickém právním státě by byla důvodem k propuštění arogantního byrokrata. Daleko závažnější je však to, že NSZ rychlým vydáním dovolání omezilo ministra spravedlnosti v rozhodování o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona a s největší pravděpodobností tak zajistilo jeho nečinnost. Nabízí se otázka, zda jednalo záměrně, či jen z nekompetentnosti; obojí je špatné. Ministr spravedlnosti není v rozhodování o podnětu ke stížnosti pro porušení zákona vázán stanoviskem NSZ. Nic mu nebrání podat stížnost pro porušení zákona, protiběžnou k dovolání NSZ. Řízení před Nejvyšším soudem ČR pak ovšem bude mít povahu sporu mezi právními názory ministra spravedlnosti a nejvyšší státní zástupkyně, která není ústavním činitelem a v hierarchii státní správy stojí níže než ministr. V případě, že Nejvyšší soud ČR spor rozhodne v neprospěch ministra, jeho osobní prestiž i váha ministerstva utrpí. Současná situace je o to choulostivější, že úřad ministra spravedlnosti je obsazen na přechodnou dobu odstupujícím předsedou vlády. Nejvyšší soud ČR by musel jeho případnou stížnost projednat společně s dovoláním NSZ a dovoláním odsouzené. Není ale pravděpodobné, že řízení proběhne ještě v době trvání mandátu Vladimíra Špidly. Pokud by tedy podal stížnost pro porušení zákona, zavázal by svého nástupce zabývat se věcí, která nemusí dopadnout dobře a nemusí mu být příjemná. Takové nevyřízené záležitosti za sebou slušní lidé neradi nechávají.

Došlo tak ke skutečně závažnému omezení pravomoci ministra spravedlnosti jako ústavního činitele podřízenými státními úředníky. Je to zásah, který se přímo dotýká ústavních principů organizace státní správy, a to způsobem, který je s nimi neslučitelný. Měl by být odměněn okamžitým propuštěním pachatelů této taškařice ze státních služeb.

Vnucuje se ale otázka, zda uvedené děje nemají ještě jiný výklad. NSZ totiž žádný předpis nenutí, aby postoupilo ministrovi spravedlnosti k rozhodnutí osud trestního spisu, když již ve věci rozhodlo vydáním dovolání. Je proto možné, že nešťastné dovolání v neprospěch odsouzené je výplodem jiného řízení, než přezkumu, provedeného na základě článku v Literárních novinách a podnětu nejmenovaného občanského sdružení, který vyústil v postoupení spisu ministrovi spravedlnosti. To by ovšem znamenalo, že dva útvary téhož úřady pracovaly na stejné věci souběžně, aniž by o sobě navzájem věděly a koordinovaly své závěry, a provedly pak kroky, které se vzájemně ruší. V tom případě by ovšem bylo nutno uznat, že NSZ je učebnicovou ukázkou špatně řízené organizace. Z hlediska závěrů vůči státním zástupcům jsou ovšem obě varianty děje rovnocenné.

Podivnosti v resortu spravedlnosti nejsou počínáním NSZ vyčerpány. V období bezvládí na ministerstvu spravedlnosti si jeden z ředitelů odborů přisvojil pravomoc ministra jako ústavního činitele, a začal rozhodovat o podnětech ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Splatil tak zřejmě daň své minulosti osvědčeného normalizačního kádru, jenž nestačil zahodit vzorce totalitního myšlení současně s rudou knížkou. Právo stížnosti pro porušení zákona je osobním právem ministra jako ústavního činitele, nikoli ministerstva spravedlnosti jako úřadu, a je nepřenosné. Žádný úředník není oprávněn samostatně vydávat za ministra rozhodnutí o podnětech, a jedná-li z pověření, musí se na ně odvolat. Jenže pan ředitel rozhodoval i v době, kdy ho nikdo pověřit nemohl. Několik stěžovatelů, kteří podali v poslední době podnět ke stížnosti pro porušení zákona, dostalo velmi stručnou odpověď: "Ministerstvo spravedlnosti oznamuje, že po přezkoumání spisového materiálu nebyly ve výše uvedené věci shledány důvody k podání stížnosti pro porušení zákona ve smyslu § 266 odst. 1, 2 tr. řádu. Rozhodnutí o odložení podnětu laskavě považujte za konečné." Pokud by toto rozhodnutí ministerstvo vydalo v době, kdy je obsazena funkce ministra, mohli bychom uvěřit, že jde jen o jednu z četných ukázek jeho administrativní neohrabanosti. Lze si totiž představit, že ministr pověřil podřízeného úředníka, aby jeho stanovisko sdělil stěžovateli. S velkou dávkou velkorysosti, ovšem nemístnou právě vůči ministerstvu spravedlnosti, bychom mohli uznat za pustý formalismus lpění na chybějící zaklínací formulce: "z pověření pana ministra Vám sděluji..." Jenže pan ředitel zamítal podněty ke stížnosti na vlastní pěst v době, kdy nebylo nikoho, kdo by ho mohl zmocnit. Je znám případ, kdy zadržel rozhodnutí vydané v době, kdy ještě byl čas na případné nápravné opatření, a odeslal je teprve tehdy, když již lhůta pro nápravu nenávratně vypršela. Zamítl také podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Adélky Vražednice, který podalo výše zmíněné nejmenované občanské sdružení. Na "zneškodnění" patnáctistránkového rozkladu mu stačily dvě věty, neb jeho totalitní myšlení mu znemožňuje vysvětlovat tajemná hnutí jeho ušlechtilé mysli nějaké občanské chátře. Rozhodnutí vydal 1.7.2004. Na pověření úřadujícího ministra se samozřejmě neodvolal, ale lze předpokládat, že rozhodnutí vydal za jeho zády. Vladimír Špidla měl v ten den určitě jiné starosti než řešení problémů malé prodavačky lahůdek.

Popsané jednání státních zástupců a ministerských úředníků může mít hlubší politický dosah. Resort spravedlnosti nemá dobrou pověst. Výtky ale většinou padají na hlavy soudců, kteří mají nevýhodu, že soudí před zraky veřejnosti a svá rozhodnutí musí řádně odůvodnit. Jejich pochybení lze v krajním případě napadnout opravným prostředkem. Konání státních zástupců a ministerských úředníků je v podstatě neveřejné a jejich rozhodnutí o podnětech a stížnostech občanů se z valné části vydávají bez řádného odůvodnění a jen s omezenými možnostmi uplatnění opravných prostředků. Páni úředníci občas využívají své "neprůstřelnosti" k vydávání účelových rozhodnutí, jež by v prostředí svobodného střetávání názorů neobstála. Občané, kteří narazí čelem na studenou zeď úřednické svévole, nejsou jen tupým stádem. Záporné zkušenosti vyhodnocují a mezi sebou si je sdělují. Jímá je pak pocit bezmoci, když si uvědomí, že z jejich daní se živí úředníci, kteří se chovají výše popsaným způsobem, a postižení nemají možnost zabránit použití jim odňatých peněz na financování činnosti lidí, kteří jim škodí. Zjistí-li časem, že úřady nelze donutit k poctivému sloužení občanům, ba naopak, že jsou bezmocní, způsobí-li jim úřad škodu, a že se nelze domoci nápravy, zanevřou. V nejlepším případě si vzpomenou na utrpěná příkoří ve chvíli, kdy se dostaví k volbám. Určitě nehodí do urny hlasovací lístek vládní strany. V horším případě se otočí ke státu zády a veřejného života se přestanou zúčastňovat, k volbám nepůjdou. I to je důvod, proč by odstupující předseda vlády a úřadující ministr spravedlnosti v jedné osobě měl hrátky státních zástupců kolem případu Adélky Vražednice patřičně ocenit jako jejich skromný příspěvek k poklesu volebních preferencí ČSSD.

Autor je spolupracovníkem spolku Šalamoun

Vytisknout