Nemohu se na ni zlobit, že si z mého textu vybrala na prvním místě to, čím se cítila osobně napadena a uražena; je to celkem přirozená reakce zraněného sebevědomí: nikdo nemáme rádi, když nás někdo veřejně prohlásí za pitomce. A tak mi to vrací: prý se mi z jejích příspěvků tak tmí před očima, že nejsem schopen pochopit, jak to myslela, ačkoli je je to tak prosté: židovské kmeny žijící v Palestině před islámem byly semitské, současní židé nejsou semité, protože se v Izraeli nenarodili.

Paní Malá si nezřízeně lichotí, alespoň pokud jde účinek jejích příspěvků na mou psychiku. Ono to čtení u mě vyvolává spíš pobavený úsměv a nevěřícné kroucení hlavou. Třeba hned ta vskutku zábavná definice semitského původu. Nebo ta "objektivita", váhavě připouštějící, že členové teroristických organizací Hamás, Islámský džihád a Mučednické brigády Al-Aksa si snad mohou přát i zničení Izraele, úplně ale zavírající oči nad tím, že OOP to má přímo ve svém programu, o okolních arabských státech nemluvě! Nebo ta "kritika" Jásira Arafata, že "nezískal pro svůj lid žádné výhody, ale naopak ztratil toho příliš mnoho, a je docela možné, že se dříve nesnažil zabraňovat sebevražedným atentátům" (ale teď se to zřejmě snaží ze všech sil napravit ;-) - to už mám co dělat, abych se nesmál nahlas.

Neznám Izrael pouze z "domácího studia sionistických autorů", jak by čtenářům ráda vsugerovala moje oponentka. Procestoval jsem tu zemi osobně a zažil jsem teroristický atentát v Jeruzalémě jen pár ulic od místa, kde jsem seděl na mezinárodní konferenci. Mluvil jsem se židy i s Araby a řekl bych, že až do vypuknutí intifády neměli mezi sebou větší problémy než dejme tomu u nás Romové a bílí. Dá se to nazvat apartheidem?

Teprve vyhlášení intifády (de facto občanské války) palestinskou stranou a následující vlna atentátů před čtyřmi lety izraelské obyvatelstvo fakticky rozdělila na dva znepřátelené tábory. Jeden má vojenskou moc a prvotřídní techniku, druhý zfanatizované davy a finanční podporu celého arabského světa, ovládajícího největší ropné zdroje a tím prakticky i světové hospodářství a mezinárodní politiku. Jednostranné rezoluce OSN proto nejsou nijak překvapující a výnos haagského soudu se dal čekat stejně spolehlivě jako odsouzení černocha ryze bělošskou porotou někde na americkém Jihu.

V Tel Avivu jsem zažil velmi poučnou příhodu s jednou židovskou studentkou, která se po chvilce naslouchání českému rozhovoru anglicky otázala: "Co to je za řeč - němčina?" - "Ne, to je čeština," odpověděl jsem. "Němce vy tady asi moc v lásce nemáte, co?" - "My nesmíme nikoho nenávidět, ani Němce," odpověděla trochu udiveně, a vůbec to neznělo jako naučená fráze. Židovská mládež se učí mít druhého člověka v úctě, byť je i docela jiný. Jaký kontrast k tomu, co se učí děti v palestinských školách!

Je ovšem pochopitelné, že v podmínkách válečného konfliktu jde zdvořilost stranou a vojáci v ohrožení nejednají s nikým v rukavičkách. Teror z jedné strany zákonitě vyvolává odpovídající protiopatření na straně druhé - jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Tu Mezinárodním soudem zavrhovanou "zeď" si vynutil Arafat ne tím, že se "dost nesnažil zabraňovat atentátům", ačkoli mu to ukládá tzv. Cestovní mapa, ale že proti nim doslova ani nehnul prstem, naopak k nim ještě povzbuzoval. (Stojí mimochodem za povšimnutí, jak soustavným psaním o "zdi" paní Malá a podobně "objektivní" kritici Izraele vyvolávají záměrně falešnou představu o podobě protiteroristické bariéry, kterou z více než 90 % tvoří drátěný plot, doplněný případně optickými čidly.)

Následující ukázka prostředků, jakými pracuje J. Malá, by se dala zařadit do učebnic žurnalistické etiky jako příklad difamace oponenta účelově neúplnou, nenápadně upravenou citací vytrženou z kontextu. Autorka píše:

Nedovolil bych si podezírat čtenáře BL, že stejně nedbale jako Jana Malá (ač v jejím případě moc nevěřím na pouhou ledabylost) přehlédli odstavec předcházející, který začínal větou

a celý se zabýval vnějším ohrožením Izraele. To se však J. Malé patrně nehodilo do její záměru, který prozrazuje tím, že mi v mé větě, vytržené z kontextu, změnila středník na čárku, aby tím nebezpečí hrozící podle mne Izraeli ztotožnila pouze se sebevražednými útočníky a mohla mi tak vložit do úst "otřesnou a trapnou demagogii". Pochopitelně v citaci musela vynechat konec věty a rovněž větu následující, aby tak zatemnila vlastní smysl této pasáže - poukaz na její soustavné bagatelizování jak vnější hrozby, tak vnitřního teroru Palestinců: sebevražedné atentáty a ostřelování izraelských obcí raketami z území Gazy pro ni očividně neznamenají víc než "pošlapané záhony a zničený altán"! Taková otrlost u ženy je přinejmenším zarážející a sotva pro ni nacházím jiný výraz než přímo neuvěřitelný cynismus. To vše průměrně inteligentní čtenář jistě pochopil. Ale i kdyby snad ne, byl by to byl nedostatek pouze intelektuální, zatímco vědomé falšování pravdy je nedostatek morální.

Snad ještě výmluvnější než to, k čemu se paní Malá ve své reakci vyjadřuje, je to, co jí údajně "nestojí za odpověď a unavování čtenářů". Protože na "stále stejně omílané argumenty oponenta" přijatelnou odpověď prostě nemá, nezbývá jí než prohlásit, že "reagovat nemá absolutně význam", a zavést řeč na něco jiného. Tak průhledné úhybné manévry jsou ovšem nehorázným podceňováním inteligence čtenářů Britských listů.

Abych byl však aspoň krapet objektivní, musím jí přiznat, že svými překlady z al Džazíry nastavuje izraelské vládě zrcadlo velmi dovedně a zřejmě s hlubokým přesvědčením o svém svatém poslání. Jen ať v tom klidně pokračuje, žádná vláda na světě nesmí být povznesena nad oprávněnou kritiku a skládání odpovědnosti ze svých činů domácí i světové veřejnosti. (Prohlášení stálého zástupce Izraele v OSN Dana Gillermana k výroku Mezinárodního soudního dvora viz na jiném místě.)