Absence "násilné revoluce" v násilnické kultuře

Již více než století bojují všemožné pochybné avantgardy i skutečně velicí myslitelé na barikádách "sexuální revoluce". Již více než století rozbíjíme sexuální tabu a společenskou sexuální přetvářku. Freud dobře věděl, že žádný takový pokrok nemůže odstranit odpor, ale přesto jsme zřejmě sexuálně nejotevřenější civilizace dějin. Museli jsme se jí stát díky své neuróze, nikoli že bychom byli tak osvícení, ale nešť - stali jsme se jí. Dosud však neproběhla žádná úspěšná "násilná revoluce" analogická k revoluci sexuální. Dosud nikdo nezbořil tabu o lidské agresivitě a násilnosti. Násilí a agrese jsou nejnepochopenější a nejvíc vzrušující tabu naší kultury, kultury vpravdě (nemůže tomu být jinak) nejnásilnější v dějinách. I největší duchové naší civilizace zůstávají násilím uhranuti, hypnotizováni, paralyzováni, vyděšeni, vzrušeni a neschopni pronést o něm osvobozující slova, jaká třeba kdysi pronesl Sigmund Freud o perverzní povaze dětské sexuality. O to více se na nás násilí valí, o to více na nás volá v podobě stoupající brutality zločinu, šikany na školách i stále více neuroticky zoufalého zobrazování násilí v obsazích masových médií. Naprosté nepochopení násilí v nás vede v naší kultuře k nejšílenějším zkratům - politickým, sociálním, vědeckým, publicistickým.

Tajné poselství masových médií

Friedrich Hacker prohlásil, že "násilí je tajné poselství masových médií". Tato věta je uhrančivě demaskující, je však hluboce zakořeněna ve dvou zavádějících představách: v roztomilé poetice teorie spiknutí, ale zejména v tom, co lze nazvat přenosová představa o komunikaci, tedy v přesvědčení, že média nám zprostředkovávají nějaká poselství. Jak tato vlezlá, pro mnohé stále ještě automatická a samozřejmá představa vznikla, nám osvětlil James Carey: je dědictvím křesťanské ideje vykoupení světa prostřednictvím prostorové expanze. Spása, jež měla nejprve vzejít z šíření konkrétní křesťanské ideje v prostoru, se časem sekularizovala a zbyla z ní představa o spáse, jež vzejde z jakéhokoli efektivnějšího šíření informací (poznání), představa jistěže bytostně osvícenská. V samotném slovním spojení "šíření informací" je pak zakleto paradigma, automatická kauzalistická představa, že média slouží k tomu, aby nám posílala jakési informační balíčky, poselství kohosi. Kanadský filozof Marshall McLuhan však zdůraznil, že média nám nesdělují žádná poselství. Jediným opravdovým poselstvím média je médium samo. To, co médium především šíří, je struktura myšlení, hlubinný životní způsob, který vyvěrá z mediální technologie samé a zachvacuje epochu. Podle dominantního média tak lze klasifikovat epochy dějin, jež se díky formátující síle média zřetelně odlišují i převládajícími způsoby myšlení (např. mentalita tribální, orální, vypravěčská, mýtická versus mentalita "gutenbergovská", typografická, lineární, sekvenční, kauzalistická, osvícenská). Dominantní médium tak předurčuje specifický způsob řešení problémů v té které epoše. Jako mnohokrát, tuto zákonitost geniálně a ve zkratce popisuje jeden vtip: Jedou pan Ford, pan Berlusconi a Bill Gates autem texaskou pouští. Najednou začne zlobit motor a auto musí odstavit. Pan Ford říká: "Jen klid, mládenci, brnknu do továrny a do hodiny je tu nejmodernější model Ford i s řidičem." Pan Berlusconi říká: "Prosím vás, na co? Já brnknu svému manažerovi a za deset minut tu přistane vrtulník a ještě z toho večer odvysíláme dramatickou reportáž o naší záchraně". Bill Gates zmateně poslouchá a pak se zeptá: "Ehm, a nestačilo by vystoupit a zase nastoupit?" Kdo nikdy v životě neproklel Microsoft Explorer, těžko tenhle vtip pochopí. Ale v zásadě nám prozrazuje: médium je především způsob myšlení. Přesto však temné Hackerovo tušení napovídá, že dalekosáhlou McLuhanovu zákonitost je třeba doříci. Ještě něco v ní schází: Stín.

Medium is the message - Shadow is the medium!

Pokud jsme přijali svůdnou McLuhanovu koncepci, brzy zjistíme, že v ní dříme veliký otazník: co rozhodne o tom, že se stane právě to a to médium tou obrovskou epochální formátující silou? Proč tuto sílu získala televize? Proč internet? Proč ne teletext, videotext a řada dalších médií a alternativ, které časem zapadly? Odpovědí může být jistě více, bezpochyby hraje velkou roli technologický vývoj a obchodní strategie (např. rozhodnutí Matshushita Corporation o volné výrobě svého patentu Video Home System - VHS). Jiná odpověď se však hlásí o slovo doslova nutkavě. Jaká je role příjemce technologie v celé hře? Co jeho nutí podlehnout novému expandujícímu médiu? Tlak okolí? Reklama? Strach z ujíždějícího vlaku? Možná. Ale bližší pohled na dějiny médií nám doslova vnutí představu, že každé médium využívá ke svému rozmachu lidský Stín.

Přestože má člověk potřebu vytěsňovat a tak Stín tvořit, má zároveň stejně silnou potřebu tento Stín spatřit, vyrovnávat se s ním, konfrontovat (Jung). To, co jsme vytěsnili, ve skutečnosti často až nutkavě hledáme ve světě kolem. Proto člověka fascinuje agrese, násilí, zločin, hrůznost, jeho vlastní strach a děs a bez ohledu na jakékoli nářky mravokárců právě tyto prvky doslova saje z pop-kultury a vyžaduje je v hojné a naturalistické míře spatřit v jejích žánrech, stejně jako ve zpravodajství. Veškeré žánry pop-kultury lze definovat jako konfrontaci se zkušeností, kterou nám kultura odebrala či nedovolila plně pojmenovat: agrese, tělesnost, animalita. Pornografie nás vrací do lůna orgie, revokuje falickou a kteickou redukci muže a ženy tak typickou pro dávné kulty a mystéria, western je učebnicí mytologie mužství, především archetypu hrdiny, horor nám doslova vytahuje z nevědomí monstra, která dříve chrlila pekelný oheň na katedrálách a dovoluje nám znovuprožít ztracený zážitek hrůzy a děsu z časů, kdy lidé potkávali bytosti ze svého nevědomí nejen na obrazovkách. Thriller, akční film a krimi nám konečně umožňují spatřit to, co nám civilizace chtěla především odepřít (a proto se do toho zaklela): tryskající krev, tělesné násilí, bolest a mučení. Jinou funkci nemá ostatně ani comics či groteska se svým hyperbolizovaným násilím i koneckonců červená knihovna se svou sublimovanou sexuální submisivitou ženy. Vrcholnou personifikací Stínu je podle Junga pochopitelně archetyp Ďábla. Ani potřeba spatřit tento symbol Stínu nezemřela s ochabnutím víry v existenci ďábla, čehož důkazem je komerčně veleúspěšná exploatace tohoto archetypu v pop-kultuře, zejména v žánru satanského hororu či v satanistických větvích metalové hudby.

Ženská věznice.cz

Každé médium si uzpůsobuje epochu, vytváří styl myšlení. Ale co mu umožňuje stát se z okrajové technologie pánem epochy? Je to jen železná zákonitost technologického pokroku? Taková abstraktní představa je uchvacující, ale pohled na realitu je neúprosný. Médium se může stát velikým poselstvím teprve když se stane mimoděk novým, efektivnějším prostředníkem Stínu.

Internet přináší jen dvě opravdu kvalitativní změny: dosud historicky nepředstavitelnou dostupnost pornografie, především perverzní, a dosud nevídanou možnost prožívat potencialitu své identity (při akcentování sexuálních složek této identity) v komunikaci na IRC (Internet really chat). Teletext jsou jen noviny na obrazovce, ale gigantická schopnost zprostředkovat kontakt se svým Stínem učinila Internet mocným epochuformátujícím médiem.

Video obdobně svého času obrovsky přiblížilo příjemce k béčkovým a především céčkovým filmům, snímkům bytostně žánrovým, které neskrývají svou podstatu za kličky a přetvářku "uměleckých snímků", kličky nazývané naturalismus, vnitřní konflikty, katarze apod. Video nabídlo do té doby nepředstavitelné soukromí a míru nezávislosti při volbě toho, co lidé budou sledovat (v tom ho trumfnul až zmíněný internet), a pop-kultura tak dostala šanci ukázat svou pravou podstatu. Hollywoodské megatrháky najednou začaly na trhu videonahrávek ztrácet dech v souboji s kdejakým druhořadým akčním snímkem, neřkuli poloamatérským pornem. Na českém webu existuje pozoruhodná internetová stránka nazvaná www.ženskávěznice.cz. Věnuje se jednomu specifickému filmovému žánru, šířenému v podstatě výhradně videoprodukcí - filmům z prostředí věznění žen. Stránka je krásným fanouškovským produktem, který nikterak nezakrývá, že podstata těchto snímků je pornografická, přesněji sadomasochistická. Autoři těchto stránek bez přetvářky akcentují scény mučení, ponižování a znásilňování žen (zvláštní větví jsou například snímky z prostředí nacistických věznic či snímky kanibalské), na jejichž potřebě je žánr vystavěn, byť - jak autoři stránky dodávají - každý takový snímek má většinou ještě druhou část, kdy se vězenkyně vzbouří. Jedna z autorek (byť její údajné ženské pohlaví je zřejmě klasickým trikem, jak stránku učinit atraktivnější) otevřeně přiznává, že stránku založila díky své masochistické orientaci. Video se etablovalo jako silné médium právě tím, že umožnilo šířit obsahy, které nezakrývají, že jejich jádrem je zobrazit Stín (sex, násilí) a všechny serepetičky kolem, jako vítězství dobra nad zlem, jež jinak koncesované televize musí rituálně předhazovat různým mediálním radám a společenské přetvářce, jen neuměle naznačují nebo se s nimi vůbec nezdržují.

Jak Bridget nosila neoblečená salát

Mechanismus rozmachu média tehdy, když se mohlo stát prostředníkem se Stínem, se opakuje vždy a stále znovu: noviny se staly masovým médiem teprve tehdy, když vznikl bulvár. Zakladatel deníku Daily Mail, prvního opravdu masového deníku na světě, jehož náklad se poprvé v dějinách na konci 19. století přiblížil miliónu výtisků, lord Northcliffe, proslul heslem "Dejte mi jednu vraždu denně". Melvin DeFleur popsal počátky filmu slovy: "První diváci si oblíbili hlavně naivní a lechtivé komedie nebo dokonce pornografie (v mezích doby) jako krátký snímek Jak Bridget nosila neoblečená salát, které byly v arkádách, v nichž byly kinetoscopy instalovány, přijímány s nadšením... Takové filmy jako Hrající si bobři nebo Plachtění u Doveru vynesly méně peněz než krátký, ale vzrušující Břišní tanec nebo lechtivé Co viděl čistič bot. Pokusy natočit vážnější nebo umělečtější snímek nebyly přijímány s nadšením... Diváci si vybírali, za co zaplatí, a pod tímto zorným úhlem si producenti vybírali, co budou natáčet."

Nejvýmluvnějším příkladem jsou počítačové hry. Všechna doposud jmenovaná média, byť sebevíc naturalisticky zobrazovala lidský Stín, činila příjemce jen jeho svědkem. Třebas vzrušeným, ale svědkem. U doposud nejinteraktivnějšího média - pc her - se však role příjemce mění. Možnost se se Stínem identifikovat, stát se Stínem, se otevřela naplno. Nedávno zaplavily opěradla pražských laviček reklamní plakáty na novou počítačovou hru. Příjemci byli osloveni otázkou: "Koho povedeš do bitvy?" A nabídnuty jim byly dvě alternativní armády, z nichž si mohou vybrat: obligátní kladní hrdinové, anebo "síly zla". Tím plakát prozradil i posledním zpozdilcům to, co komunita "pařanů" už od narození považuje za samozřejmost: kvalitní hra nabídne možnost volby zahrát si i za stranu zla. Jsou však i hry, kde ani jiná než strana zla není. Slavný Carmageddon, kde řidič automobilu sbírá body za masakrování chodců a za sejmutí těhotné ženy získává bonus, je typem hry, která už nemá žádnou potřebu schovávat agresi a rozkoš z násilí za boj dobra se zlem.

Jsme determinováni technologiemi, jsme determinováni médii, ale média a technologie jsou determinováni Stínem. Média nastavují vzorce našeho myšlení, ale Stín nastavuje vzorce médií. Stín je otrok, jehož vykořistěním médium expanduje a přebírá panování nad člověkem a epochou, ale věčná dialektika pána a otroka nás učí, že za tuto službičku "pán" svému "otroku" zaplatí dříve či později vším: staví a ovládá svět nikoli jen skrze něj, ale především pro něj.

Odřezávání živého masa, pedofilní sadista a naše vzrušení

Násilí není tajným poselstvím médií. Samo médium je vždy násilí. Není nic směšnějšího než lkaní nad počtem vražd na našich obrazovkách. Ovšem ještě mnohem trapnější je jalová obhajoba "svobody projevu" a "necenzury" tváří tvář zakletí světa do znaků. Médium svým nevyhnutelným úpisem Stínu se vždy stává novým velikým epochálním zmatením, ošálením a svedením ke zlu. Ale staří mudrci věděli, že to je funkce světa samotného. A že jediná cesta vpřed je osvobození se od tohoto světa. Je třeba se osvobodit od televize i internetu, ale to nelze zákazem krváků či porna. Jediné osvobození spočívá v poznání.

Antropologové objevili v 19. století podivuhodný beduínský rituál, který je svou "barbarskostí" uhranul. Beduíni jednou v roce svázali velblouda, zvíře, které pro ně tolik znamenalo a tolik pro jejich přežití udělalo, zaživa z něj začali odřezávat kusy masa a ještě chvějící se kusy velbloudího těla dychtivě hltali a zapíjeli je prýštící krví. Takřka tunové zvíře umírající ve strašných bolestech bývalo spořádáno za několik desítek minut. V každé starověké kultuře nějaký takový rituál nalezneme. Starořecké bakchanálie jsou asi nejznámějším příkladem.

Děsivé? Může být vůbec děsivé něco, co nepochází z nás samých? Mohl by nás děsit sadista, který se ukájí mučením dospívajících dívek, kdyby sadomasochismus a pedofilie netvořily tajemným způsobem temnou základnu veškeré naší sexuality, na vyšší rovině pak veškerých našich citů včetně náboženských? Děsit nás může jen to, co je naší součástí, jen to, co nás vzrušuje, jen to, co sídlí jako potencialita v našem nevědomí. Kdybychom byli opravdu hluboce nevinní - tedy zhola neschopní si představit sami sebe na místě onoho sadisty, či přesněji zhola neschopní vzrušení z toho sadistického výjevu, těžko by nás mohl děsit. Jako hluboce nevinní bychom se na ten výjev dívali prostě jako na rituál termitů: trochu zmatení, možná mírně pobavení. Teprve naše účast budí děs.

Bakchanálie nejsou úchylkou nemocných, tak jako jí není sadismus či homosexualita. Sadismus či homosexualita jsou základními podobami naší sexuality, řekl Freud. Stejně tak rituální beduínská zběsilost je základní podobou naší kreativity, naší lidskosti, neboť žádné zvíře není schopné takové bezúčelné krutosti. Analýzou naší, bytostně lidské, rozkoše ze zabíjení, naší touhy podříznout bezbrannou oběť, touhy mučit a ponižovat, hrát si, musí začínat každé skutečné poznání, každé skutečné osvobození od násilí našeho světa, každá opravdová vzpoura proti tomuto násilí. Vše ostatní jsou jen dějiny vytěsnění. Pokud vyměníme osvobození poznáním za hysterické popírání ("kulturnost", respektive c.k. idylku vesele štrádující do bahna a krve Grand guerre) či za vyšší formu pokrytectví, za bující postmoderní pluralismus (ať si každý sleduje, co chce, jen to držme v mezích zákona; porážejme zvířata, ale ať u toho mnoho netrpí atp.), nemá naše civilizace již žádný smysl.

Ten smysl ve známých i neznámých eónech dosud nikdo neozkoušel: otevření všech třináctých komnat. Smysl, o němž dosud nevíme, zda ho člověk i nebesa vůbec mohou unést. Stále však ještě smysl, pro nějž stálo za to se narodit do otřesného dobrodružství této civilizace.

Vyšlo v týdeníku Obrys-Kmen 23 dne 4. června 2004