Mluvíme-li o daních, musíme se podívat do minulosti. Doba po druhé světové válce byla dobou obrovské konjunktury. Půlka světa byla rozbitá a všude bylo dost práce. Svět byl rozdělen na dva tábory. Kapitalistický svět byl ohrožen socialistickou revolucí ve východní Evropě. V Africe se bouřily kolonie a začali vznikat nové nezávislé státy, které se klonily na stranu Sovětského svazu a koketovaly se socialismem.

Strach se šířil v pracovnách vládců kapitalistického světa. Pod vlivem tohoto strachu se rozhodli dát svým dělníkům vysoké platy. Nechtěli socialistickou revoluci a rozhodli se koupit si doma sociální klid. Aby dali svým dělníkům to, co měli lidé ve východní Evropě museli nasadit vyšší daně pro podnikatele. Pamatuji si, že v roce 1968 se u nás rozšiřoval článek profesora Šika, kde popisoval hospodářský systém v Holandsku (ale stejně to fungovalo v celé Evropě i v USA).

Profesor Šik napsal: podnikatelé v Holandsku platí lidem vysoké mzdy. Jídlo v závodních jídelnách je za symbolickou cenu. Platí lidem cestu (benzin) do práce. Ráno dají lidé na bráně seznam potravin a odpoledne si je odnášejí za velkoobchodní ceny. Pro ženy zřizují kadeřnické salony přímo ve fabrice. A další a další vymoženosti. Pan profesor se ptal - jak je to možné, to jsou holandští kapitalisté tak hodní a lidumilní, že tohle všechno pro své zaměstnance dělají?

A hned si odpověděl : ne, holandští kapitalisté nejsou lidumilové, ale nemají na výběr. BUĎ TY PENÍZE DAJÍ SVÝM ZAMĚSTNANCŮM, NEBO STÁTU NA DANÍCH. JINOU MOŽNOST NEMAJÍ. A kapitalisté to raději dají svým lidem než státu na daních. Vědí, že jejich spokojení zaměstnanci jim to vrátí poctivou prací a v případě potřeby se pro ně přetrhnou.

Tak to fungovalo do konce osmdesátých let. Pamatuji si i jaké daně byly v USA v roce 1960. Tehdy totiž můj idol Elvis Presley poprvé vydělal více než milion dolarů za rok.

A noviny (anglické) ho litovaly, že z toho dostal jen 183 tisíce dolarů čistého. Rovných 817 tisíc zaplatil daň. Každý si vypočítá, kolik procent to bylo. Proč mohla být v USA v roce 1960 daň skoro 82% z příjmu. A kolik je dneska? A proč je to tak? A proč to nejde dneska??

Vysoké příjmy dělníků tehdy měly ještě jeden výsledek. Pamatuji si, že jsem každý den viděl v německé televizi na konci zpráv tabulku o zaměstnanosti (všimněte si o zaměstnanosti - nikoli o nezaměstnanosti) Ještě celá sedmdesátá léta bylo v Německu asi 400 tisíc nezaměstnaných a pro ně bylo více než 2 miliony volných míst. Ano ještě jednou slovy: dva miliony volných míst v Německu pro 400 tisíc nezaměstnaných. (na sedmdesát milionů obyvatel je to slušný, ne? a jak je to dneska? - žádná místa pro víc než 4 miliony nezaměstnaných.)

A TO JE JEDINÝ VÝSLEDEK SNIŽOVÁNÍ DANÍ.

Jenom blázen si může myslet, že peníze, které zůstanou z nízkých daní se vrátí do společnosti. Tyto peníze slouží jen a jen ke zvyšování osobní moci. U těch malých v komunální oblasti, u větších v celostátní oblasti a u těch největších globálně.

Neustálé zvyšování nezaměstnanosti roztáčí kolotoč, ze kterého není úniku. Čím více nezaměstnaných, tím méně lidí schopných nakupovat, tím více se musí snižovat výroba. Vzroste počet lidí, kteří nemají na utrácení. Bude se omezovat výroba, bude se propouštět. Nezaměstnaní nebudou kupovat. A tak to bude pokračovat do nekonečna až se celý systém zhroutí. Řešení takového problému už nám ukázali Romové na Slovensku.

Přes oživování americké ekonomiky, která nabírá tempo, ekonomika stále nevytváří pracovní místa, v čemž se může podle ekonomů skrývat riziko. I přes zrychlení hospodářského růstu přišlo v USA jen za jediný měsíc o práci 100 tisíc lidí. Od roku 2001 ztratilo práci v USA skoro 3 miliony lidí. Ovšem snižování daní, které zahájil už Reagan na začátku osmdesátých let stále pokračuje. Daně se snižují už 25 let a po celou tu dobu nezaměstnanost stále jen stoupá. Přední ekonomové nevidí žádnou souvislost, zajímavé. Nechápu, proč ekonomové nevidí přímou souvislost mezi politikou snižování daní po nástupu Reagana a Thatcherové do vlády a okamžitým růstem nezaměstnanosti, který se dodnes nezastavil. A už se nikdy nezastaví. Program presidenta Bushe je další snižování už nízkých daní.

Politika prováděná po druhé světové válce měla úspěch. Vysoké daně zajišťovaly koupěschopnost obyvatelstva. Vysoké zisky pár jednotlivců a NÍZKÉ DANĚ JSOU HROBAŘEM SVĚTOVÉ EKONOMIKY. Je to proto jak jsem psal výše. Máme pár boháčů, kteří mají jednu hubu a jeden žaludek. Miliony bohatých pracujících mají miliony hub a žaludků a ty mají nějakou spotřebu. Pak poroste výroba i ekonomika a bude klesat nezaměstnanost. Jenže souvislosti nikdo nechce vidět. Rád bych viděl, jak by mi nějaký promovaný ekonom vyvrátil tato fakta.

Pozn. JČ: Pan Vít pomíjí otázku globalizace. V dnešním světě jsou vlády omezovány tím, že podniky mohou okamžitě přesunout své provozy ze zemí s vysokým zdaněním do zemí se zdaněním nízkým. Nikde na světě není realizovatelná daň ve výši 82 procent.

Obyčejně se argumentuje, že zdaňování příjmů státem je demokratičtější než když zůstane kapitalista nezvládnut - proč má mít totiž jednotlivý podnikatel neomezenou moc nad svými spoluobčany (zejména v českém postkomunistickém prostředí by se našlo příkladů mnoho). Potíž je, že v reálném světě tento ideál příliš nefunguje: peníze, vybrané na daních spravuje byrokracie, která se nezodpovídá nikomu, a většinou tyto finanční prostředky vyplýtvá. Vysoké zdanění nejúspěšnějších podnikatelů ve společnosti také ochromuje iniciativu podnikavých jedinců: proč by se měli snažit, když jim skoro všechno, co vydělají, stát stejně odejme? Regulace soukromých zájmů státem je v civilizované společnosti nutná, už proto, že tím občané realizují - jistě nedokonalou - kontrolu osob, které by jim jinak vládly (viz třeba příklad Vladimíra Železného a jeho někdejší televize Nova) avšak extremní posilování státu je škodlivé a v důsledku globalizace v současnosti naštěstí nerealizovatelné.