Můžeme jistě v demokratické politice přicházet s návrhy, které kriminalizují naše názorové oponenty, možná, že je též demokratický parlament schválí.

Můžeme "demokraticky" diskriminovat část populace s odkazem na partikulární pojetí rodiny. Pak je ale otázkou, v jakém významu slovo demokracie používáme; může mít podobu demokratické procedury a obsah tyranie většiny. "Demokraticky" mohu navrhnout cokoli a budou to "zákony jako každé jiné". Domnívám se ale, že pod slovem demokracie si dnes představujeme i určitý normativní obsah.

Dobrým pravidlem polemiky bývá polemizovat s tvrzením oponenta v té nejsilnější podobě. P. Mareš vykresluje své oponenty v otázce potratů poměrně jednoduše: nezodpovědné ženy, které sobecky myslí pouze na sebe a odmítají pečovat o dítě. Obtížně se bude popírat, že jsou mezi námi takoví lidé.

Obrázek zastánců potratů lze ale vykreslit i jinak, podle mého soudu věrohodněji. Uvažování o potratu je pak chápáno spíše jako projev přijetí odpovědnosti za dítě. Jestliže se má mé dítě narodit velmi vážně postižené, neuvažuji přece nad potratem ze svých sobeckých pohnutek (budu ochoten se o ně starat?), ale uvažuji naopak z perspektivy dítěte.

Pokud by mělo rozum i informace o svém stavu a mohlo se svobodně rozhodnout, přálo by si žít takový život? ("...mezi ženami, které podstoupily potrat, je úmrtnost do jednoho roku 3,5krát vyšší než po porodu; lékaře navštěvují dvakrát častěji, psychiatra třikrát častěji a sebevražednost je u nich sedmkrát vyšší" -- je-li tomu tak, spíše by to napovídalo onomu morálnímu dilematu než nezodpovědnosti.)

Argument, že nic nevíme se stoprocentní jistotou, bych si nechal do teorie vědy. Se stoprocentní jistotou nevíme nikdy nic -- o sobě, druhých ani bohu. S jakým stupněm jistoty máme konkrétní informace před narozením dítěte, v tom musíme podle mého soudu důvěřovat lékařům. Proto podle mého soudu není ona "základní otázka" skutečně základní; jedná se jen o jednu z variant řečnických figur, které jsou dostatečně známy z literatury: P. Mareš prostě uvádí jeden dílčí, na první pohled obtížně hájitelný důvod, a tváří se, jako by jeho kritikou rozhodl celou spornou otázku.

Po poctivé úvaze jistě můžeme dojít k závěru, že necháme své dítě živořit. Někdo možná prohlásí, že přede vším je život a až druhotná je kvatita tohoto života. Je to jistě obtížné, vpravdě životní rozhodování. Pak ale doporučuji každý konkrétní závěr uplatňovat směrem k vlastnímu potomstvu. O svém dítěti raději rozhodnu já sám -- a to v zájmu mého dítěte. Jednak o něm budu uvažovat s větší láskou než kdokoli jiný, ale hlavně: pokud už by ho čekalo peklo na zemi, nechci, aby ho k tomu peklu odsoudil P. Mareš.