A tak mýtus o jeho nepřemožitelnosti nakonec vzal za své.

Je asi předčasné zamýšlet se nad tím, jaký vliv budou mít záběry porobeného diktátora na veřejné mínění v Iráku a v ostatním arabském světě, ale už teď lze s jistotou říci, že z jeho mýtického obrazu zbyly jen střepy. Muž, který neváhal posílat armádu na smrt do bezvýznamných válek, se nakonec nezmohl ani na jediný výstřel v sebeobraně.

Muž, který chodíval po Bagdádu v kloboucích a dalších pokrývkách hlavy, musel podstoupit potupnou lékařskou prohlídku, zda nemá vši. Muži, který kudy chodil, tudy vyhrožoval nevěřícím, že je zničí, se nakonec dostalo i zubní prohlídky -- a to vše před televizními kamerami. Žádný diktátor už nemůže budit strach poté, co byly v televizi prozkoumávány jeho tělesné otvory. Jenže potěší Araby, kteří ho považovali za hrdinu, skutečnost, že další jejich hrdina padl?

Záběry kdysi pyšného vůdce, jak otvírá ústa k zubní prohlídce, se navždy vryjí do paměti všech Arabů.

Arabové v tom uvidí nejen veřejné ponížení poraženého despoty, ale také veřejné zostuzení jiného Araba. Muž, který pozvedl Irák k velkoleposti -- země se stala moderním arabským státem, jehož životní úroveň, školství a armáda záviděli mnozí v regionu -- díky své schopnosti myšlení ve velkých souvislostech, zemi rovněž přivedl do záhuby, protože dělal velké chyby. Válka s Íránem, invaze do Kuvajtu a neúspěšná mezinárodněpolitická hra s ohněm, která si vysloužila hněv Spojených států -- to bylo dědictví, které Sadám zanechal svému zlomenému národu, když jeho režim před osmi měsíci padl.

Jenže po celou tu dobu byl stále nebezpečím, byť na útěku. Útoky na koaliční síly zvyšovaly cenu za americké vítězství a někteří Iráčané, "pozůstalí" po starém režimu, pro které není v novém Iráku místo, doufali, že sociální nestabilita nabídne Saddámovi nějaký způsob, jak zasadit Američanům a ostatním takové rány, které nevydrží.

Dokonce ani červencová smrt Saddámových synů Udaye a Qusaye nezmařila naděje některých na návrat starého režimu. Jenže když se Saddám vzdal bez boje, do kterého předtím nutil své vojáky, jeho hra skončila a rétorika, která mu dodávala nadživotní velikosti, skončila v troskách.

I v této chvíli ještě existují problémy -- je tu například Sadámův blízký spolupracovník Izzat Ibrahim al-Douri, který možná přímo organizuje útoky proti cizím jednotkám. Jenže Sadám je teď ze hry pryč a něco podstatného se změnilo: symbol ztělesňující nedávnou minulost zmizel. A jakákoli myšlenka na jeho návrat se také rozplynula.

Napravit to, jak Saddám úspěšně poštval Araby proti Kurdům a sunnity proti šíitům, bude trvat roky. Sunnitská menšina, zvyklá na to, že drží v zemi většinu moci, si bude jen těžko zvykat na nové dělení moci. A šíité si budou muset zase zvyknout na moc nově nabytou. A pak jsou tu ještě Kurdové, kteří si budou muset zvyknout na to, že žijí v Iráku, který se z pouhého státu mění na skutečný národ.

Pro prezidenta George W Bushe je to ten nejlepší vánoční dárek, prohlásil komentátor stanice CNN.

Zbývá jen čekat na to, za se tento dárek projeví i v prezidentských volbách v roce 2004, nebo jestli přišel příliš brzy, aby měl na ně vliv. Není ani jasné, jaký vliv bude mít Husajnovo zadržení na hnutí odporu, které, jak se zdá, žije vlastním životem.

Ale přinejmenším krátkodobě Bushovi Saddámovo zadržení prospěje. Je pod palbou domácí i zahraniční kritiky za zpackanou okupaci, ale jeho vláda se teď může ohánět zadržením Saddáma jako důkazem o tom, že koalice v Iráku je úspěšná.

Američtí představitelé před zadržením tvrdili, že Sadám osobně nikdy nebyl terčem jejich úsilí, pouze jeho režim. Toto tvrzení nikdy neznělo přesvědčivě, protože to byla jasná výmluva. Neschopnost chytit Saddáma -- nebo Osámu bin Ladina -- svědčila o tom, že americká válečná mašinérie není možná přece jen tak mocná, jak se tvrdí a že ji možná lze i porazit.

Saddám nikdy nebyl oním velkolepým hrdinou všech Arabů, jak o sobě tvrdil. Teď byl zbaven i zbytku své aury moci a neporazitelnosti.

A způsob jeho zadržení byl nakonec příznačný a spravedlivý.