Vážený pan
Prof. Ing. Václav Klaus, CSc
president České republiky
119 08 Praha 1 - Hrad

Praha 17. listopadu 2003

Vážený pane presidente, v měsíci květnu 2003 jsme Vám poslali otevřený dopis, jímž jsme Vám sdělili některé naše názory ve věci institutu milosti presidenta republiky. Dopis byl "otevřený" vlastně jen naším úmyslem, neboť jej žádná redakce s výjimkou Britských listů ZDE neuznala za hodný uveřejnění (odvrácená tvář svobody tisku). V době po jeho odeslání jsme se z tisku dověděli, že jste se začal zabývat agendou milostí a udělal jste opatření, která považujeme za správná: odebral jste ministrovi spravedlnosti pravomoc zasahovat do vyřizování žádostí o milost, podaných po Vašem nástupu do úřadu, a naopak jste nechal ministerstvem spravedlnosti zpracovat a připravit k Vašemu konečnému rozhodnutí nevyřízené žádosti, které zůstaly po Vašem předchůdci. Získali jsme také první zkušenost ze styku s Vaší kanceláří a ocenili jsme její administrativní precisnost.

Píšeme Vám znova, i když jsme na první dopis nedostali odpověď, takže nevíme, zda jste jej vůbec dostal do rukou a shodu Vašich výše konstatovaných činů s našimi představami považujeme pouze za příjemnou náhodu. Znepokojilo nás totiž Vaše vystoupení v Českém rozhlase, při němž jste se vyjádřil asi v tom smyslu, že jsme funkční právní stát a institut milostí nemůže sloužit k napravování občasného selhání justice. Jsme si vědomi toho, že jste se v minulosti nezabýval věcmi trestního práva a fungování represivního systému, a že Vaši poradci z tohoto odvětví jsou z velké části lidé, kteří jsou svou minulostí spjati s vývojem legislativy a organizačního, personálního a technického vývoje orgánů činných v trestním řízení. Výsledkem jejich úsilí je současný stav justice, který je mimo jiné také důvodem porážek státu ve sporech se stěžovateli před Evropským soudem pro lidská práva. Máme obavy, že tato okolnost jim brání vidět věci takové, jaké jsou a představují Vám značně idealizovanou představu o stavu systému vynucování práva.

Naše vlastní zkušenost nás vede k názoru odlišnému od Vašeho. Jsme přesvědčeni, že náš stát bohužel při zajišťování průchodu spravedlnosti často selhává. Praxe ukazuje, že stále je obtížné některé lidi stíhat. Na druhé straně jsou nesmyslně a s nepochopením věci, způsobeným časovým odstupem a absencí osobního prožitku, kriminalizováni podnikatelé pro činy, jichž se měli dopustit v nestandardním prostředí "divokého kapitalismu" v prvních polistopadových letech, a jež v jiných evropských zemích nejsou za trestný čin považovány.

Zejména se však stále setkáváme s tím, že v přípravném řízení a prvoinstančním řízení před soudem se někdy rozhoduje na základě neúplného, věcně chybného důkazního řízení, nebo úplně bez důkazů. Stejná policie, která je schopna řadu vražd uzavřít jako sebevraždy, dokáže hnát před soud obviněného, proti němuž nemá důkazy, jen věří v jeho vinu. A i Ústavní soud ČR dokáže přiznat soudům právo vynášet rozsudky na základě pouhé víry ve vinu.

Považujeme osobní svobodu vedle života a zdraví za nejcennější lidský statek. Nemůžeme se vyrovnat se skutečností, že v této zemi, kterou milujeme stejně jako Vy, jsou zbavováni svobody lidé na základě neprokázaných podezření. Důkazem, že se takové věci dějí, jsou případy zproštění viny osob, které byly dlouhodobě vyšetřovány vazebně.

Například nedávno jsme sledovali případ Romana Sladkého, obviněného a vazebně vyšetřovaného po dobu jednoho roku orgánem PČR - Správy hl.m. Prahy. Mladý muž byl zatčen na základě o fantazii se opírajícího oznámení svého dlužníka právě v době, kdy měl dělat přijímací zkoušky k vysokoškolskému studiu. Místo studia strávil celý rok ve vazbě. Městský soud v Praze ho zprostil viny a propustil na svobodu, Vrchní soud v Praze proti odvolání státního zástupce osvobozující rozsudek potvrdil.

Na rozdíl od Vašich poradců jsme ve styku s rodinami vazebně vyšetřovaných a odsouzených a uvědomujeme si, že zbavení svobody je pohromou pro celou rodinu. Jsme svědky jejich nesmírného utrpení.

Současně máme zkušeností doložený poznatek, že při současné úrovni fungování policie, státních zastupitelství a soudů nelze preventivně vyloučit výskyt justičních přehmatů, popř. justičních zločinů. Nápravná opatření proti vyneseným nespravedlivým rozsudkům jsou z větší části neúčinná, protože se v řízení vyhodnocuje v podstatě jen formální stránka věci. Například může být odmítnuto pro nepřípustnost dovolání kvůli tomu, že soudce odvolacího soudu výrok o přípustnosti dovolání neuvede ve výrokové části rozsudku, ale až v poučení o opravných prostředcích. Pro řadu odsouzených je využití mimořádných opravných prostředků nedostupné i z finančních důvodů, neboť by museli povinně použít drahé služby advokáta a po dlouhém soudním řízení jsou finančně zcela vyčerpáni. Za neúspěšné řízení musí ve většině případů zaplatit státu značné částky. Mnohý za těchto okolností upustí od obtěžování státních úředníků svými bolestmi.

Za těchto okolností president je se svým právem milosti poslední a jedinou nadějí nešťastníků, kteří byli poškozeni odlidštěným a opakujícími se chybami rozhodnutí zatíženým systémem výkonu (ne)spravedlnosti. Prosíme Vás, abyste se zamyslel nad tím, že soucit a jeho uplatnění jsou zušlechťujícím doprovodným prvkem moci a začal jej uplatňovat v přístupu k agendě milostí. Jsme si vědomi, že Váš předchůdce patrně udělil několik milostí, které byly sporné a vzbudily nevoli občanů, ale na druhé straně na základě vlastních poznatků o počtu vadných řízení soudíme, že jejich počet nebyl zdaleka přehnaný. Pozorujeme také, že přes společenskou kritiku pochybných milostí právě jeho ochota projevit soucit s trpícími a věnovat se této agendě je jednou z příčin kladné vzpomínky, kterou si na jeho působení zachovává část společnosti.

Nepředpokládáme, že ve Vaší praxi se budou objevovat "podivné" milosti, ale věříme, že časem najdete k této části svých kompetencí vztah, který Vás povede k jejímu plnému využití a způsobí, že při ohlédnutí za Vašim působením -- až jednou skončí -- na Vás budou lidé vzpomínat jako na soucitného, šlechetného muže, který dokázal využít své moci k nápravě křivd v případech, kdy jiný prostředek nebyl k dosažení.

Za Spolek Šalamoun

John Bok, předseda