Na železných mřížích vchodu do irácké Národní knihovny v Bagdádu, která byla rozkradena a vypálena, je tento nápis: "Knihovna má posvátná práva nemocnice a svatost Božího domu. Chovejte se tu tak, jak byste se chovali tam."

Je to jediné literární dílo, které v této knihovně zbylo -- ze sbírky čítající jeden milion svazků, dvacet milionů periodik a mnoho původních rukopisů.

Rozkradené knihy se za absurdně levné ceny prodávají na okolních bazarech -- byla z nich vytržena první stránka s razítkem knihovny.

Svým způsobem, plenění, které doprovázeno britsko-americký útok na Irák, bylo podle autora posledním Saddámovým politickým aktem. Občané jeho země následovali Saddámova příkladu -- sám byl odborníkem na ničení. Napomohla tomu i skutečnost, že Saddám otevřel vězení a propustil nejen politické vězně a finanční podvodníky, ale i notorické zločince. V městě Karbala došlo k nejhoršímu incidentu války, když právě propuštěný mnohonásobný vrah začal v lékárně střílet na zákazníky, když mu lékárník odepřel narkotika, která chtěl.

To však nicméně neosvobozuje okupační mocnosti od odpovědnosti za chaotické plenění. Ve všech městech, která postupně okupovali,rychle zajistili britští a američtí vojáci elektrárny a ropné instalace. Banky, ministerstva a kulturní instituce nechali na pospas plenitelům. Tak byla zničena všechna muzea v zemi, národní filmový a divadelní archív i registrace majetku a nemovitostí a matriky a záznamy o dosaženém vzdělání obyvatelstva. Většina univerzitních fakult byla naprosto vypleněna.

Obrovský rozsah a systematičnost veškerého tohoto plenění daly vznik nejrůznějším pověstem. Íránská televize, jediná, která byla v zemi po britskoamerické invazi po dobu dlouhých týdnů k dispozici, zpopularizovala argument, že "křesťanská pravice, která vládne ve Washingtonu, se rozhodla vyhladit východní civilizaci".

Vychvalovaná přesnost amerického bombardování Američanům nepomohla. Kdykoliv bomby zasáhly civilní příbytky, lidi předpokládali, že to bylo záměrné. Bomby také zničily mnoho architeknonicky pozoruhodných moderních staveb v Bagdádu. I Saddámovy paláce patřily národu, nikoliv Saddámovi, stěžoval si jeden politolog na bagdádské univerzitě.

Navzdory některým počátečním úspěchům baathistického režimu v padesátých letech Irák během posledních dvaceti let silně upadal. Poškodil ho zejména odchod tří milionů Iráčanů do exilu, propad iráckých středních vrstev do chudoby po zavedení sankcí OSN jen celou tragickou situaci znásobil. Iráčané namítají, že je sankce izolovaly od pokroku v ostatním světě, a tak nemají nyní naději, že vnější svět kdy doženou.

"Jsem opravdu šokován," konstatoval jeden navrátivší se irácký emigrant. "Je to daleko horší, než jsem čekal. A není to jen ošuntělost. Nějak jsou poničení sami lidé."

Někdejší liberálové ze staré školy však, jak se zdá, nemají v dnešním Iráku při úsilí získat politickou moc místo. O moc mezi sebou bojují baathisté a náboženští fundamentalisté.

Irácký spisovatel Naseer Ghadire to potvrzuje: "Nikdo to nechce přiznat. Ale faktem je, že proti Saddámovi bojovali buď jen nábožensky založení lidé, anebo hrstka ateistických intelektuálů.Všichni ostatní měli pocit, že ať jsou Saddámovy chyby jakékoliv, zastupoval je, vyjadřoval jejich přirozené rysy, jejich podstatu."

I když Ghadire Saddámův režim nenáviděl, přiznává, že vůbec neměl touhu být "osvobozen". "Znamenalo by to, že bych neměl nic, proti čemu se mohu definovat, nic, proti čemu budu moci bojovat. Znamenalo by to, že se budu muset začít chovat odpovědně, začít myslet na to, abych žil 'normálním' životem." A kromě toho, pohled na přítomné americké vojáky ho nesmírně uráží.

Herce Haithama Abdelrazzaqa se přátelé ptali, proč neemigroval. Odpověděl, že útlak vládne ve všech arabských zemích, liší se to jen mírou. Tady, zdůrazňuje, jsme se vyjadřovali prostřednictvím alegorie a symbolismu. Hovoří o tom, že režíroval hru, kde bylo na jevišti vězení, ale ukázalo se, že svět mimo vězení je stejný jako svět ve vězení. "A teď," dodává, "po tolika letech obležení máme tolik nashromážděného, tolik příběhů, které můžeme vyprávět."

Kritikové však namítají, že Abdelrazzaq sice býval velkým hercem, ale poslední dobou propadl komerci. Mladí intelektuálové neváhají Saddámův režim odsoudit. "Byl to tunel hrůz." Jediné, co se dalo za posledních deset let číst, byly knihy propašované ze zahraničí anebo kolující mezi přáteli ve fotokopiích. Film a divadlo měl pod kontrolou ministr pistolník. Zakazovali i Hamleta. (příliš mnoho mrtvých králů?)

Autor pak líčí dramatické a jednorázové představení jedné amatérské skupiny v prostoru zdevastovaného divadla, těsně vedle vybombardovaného ministerstva informací. Na konci hry sami herci propadají nadšenému jásotu, že se jim hru -- dialog mezi vojákem a diktátorem -- podařilo realizovat. Herec, který hrál diktátora, vysvětluje v zákulisí pointu: "Jsme svobodní. Byli jsme vždycky svobodní a vždycky budeme svobodní."

"A Američanům," dodává, "říkáme díky a jděte domů."

Davy během dne jsou úzkostné, v noci je Bagdád liduprázdný. Bagdád zůstává otřeseným městem.

Situace je podle autora zejména složitá proto, že sami Iráčané mají velmi rozporné pocity. Je pro ně velmi obtížné projevovat sympatie vůči Americe, vzhledem k tomu, že Washington nejprve Saddáma podporoval, pak potrestal jeho občany sankcemi a pak jejich zemi vybombardoval, aby se ho zbavil. Avšak Iráčané moc nemilují ani nikoho jiného -- ani své sousedy a v žádném případě už ne ostatní Araby, kteří Saddáma hájili jménem arabské cti. Američané jsou zjevnou urážkou národní cti a zřejmě ještě větší urážkou náboženské cti. Ale jsou v současnosti jedinou zárukou bezpečnosti a návratu do normálního světa.

Rozpornost pociťují příslušníci všech etnik. Kurdové považují oba Bushe za národní hrdiny, ale obávají se, že je Amerika zase zradí, jako už to učinila mnohokrát v historii. Křesťané chtějí, aby je Západ ochraňoval, ale bojí se, že svržení baathistického sekularismu povede k vzniku fundamentalistického režimu v zemi. Šiitští duchovní chtějí, aby Američané nyní po svržení Saddáma odešli.

Reportérův řidič, který se před válkou neodvážil promluvit o politice, nyní neustále nadává na zločinecký Saddámův klan. Okradl ho o polovinu života. Pohled na americké tanky byl pro něho nejšťastnější chvílí na světě. Ale přesto si řidič trpce stěžuje na poválečný chaos: "Když mohou přivést 10 000 tanků, proč nejsou schopni přivézt jediný elektrický generátor? Ať si vezmou naši ropu. Chceme žít jako normální lidi v jiných zemích."

Iráčané, kteří byli tak dlouho odříznuti od vnějšího světa, nejsou zvyklí na cizince mezi sebou. Často k nim přicházejí místní lidi a předpokládají, že cizinec jim bude schopen opatřit lékařskou péči, zaměstnání, spravedlnost anebo jim říci, co plánuje Amerika učinit s jejich zemí.

Po třech desetiletích vlády režimu, který se podobal gestapu, není překvapující, že Iráčané shledávají nový pořádek matoucím. Američané, kteří se snaží Irák spravovat a přitom předstírat, že to nedělají, jsou ztraceni úplně stejně.

Telefony v Iráku stále nefungují, elektřina jde jenom někdy, peníze nejsou k dispozici, ceny letí nahoru, všude je nedostatek všeho, chybí veřejná bezpečnost. Iráčané poznamenávají, že v během první války v Perském zálivu v roce 1991, kdy byly škody od bombardování daleko větší, nepřestal stát vyplácet státním zaměstnancům platy.

Lidi v poválečném Iráku podle toto autora nejsou šťastni - jsou příliš psychicky poškozeni a příliš pořád na pozoru, než aby uvěřili, že jejich noční můra skončila.