V tom čase už praskl brněnský případ, kdy na konto nějakého chudáka (tuším, že dokonce mrtvého) "vyřešili" několik dalších případů, se kterými ovšem neměl nikdy nic společného, a veřejnost již delší čas tušila, že za nižší trest se kdejaký poberta rád přizná i k dalším několika "rádiím" a dalším věcem, které nikdy neviděl a přečinům, které nikdy nespáchal.

Z podobného soudku je i kauza Lumír.

Mám to štěstí nebo smůlu, že Lumíra znám jako své boty. Když jsem v Ostravě před 18 lety začínal v Krátkém filmu, vyfasoval jsem jednopokojový byt IV. kategorie bez teplé vody, topení a s latrínou na pavlači v ostravském Bronxu, tedy v Přívoze, kde kromě hrstky "gádžů" žily jen samé cikánské rodiny.

Naše Jirská ulice se (jako prototyp ulice pro sociálně slabší) dostala i do literatury a historie, neboť jen o dva domy dál trávil kdysi dětství první "dělnický" president Klement Gottwald, jak tehdy hrdě hlásala cedulka na tomto domě.

Občané z této ulice mají tedy dobrou průpravu stát se prezidentem, pokud je nezavřou, co má ale v naší vlasti k sobě dost blízko, protože mnozí naši prezidenti "seděli" a navíc, jak v této "story" uvidíte, zavřít někoho je opět velmi snadné. Cikánská děvčata v této ulici byla buď pohlavně zneužívaná svými otci nebo otěhotněla ve 14 letech s nějakým kriminálníkem (někdy obojí). Děti se tu buď rodily retardované a zakrnělé nebo jim lokomotiva na blízkém nádraží ujela nohy (někdy obojí). V cikánských rodinách byl buď křik nebo tam hořelo (někdy obojí).

Lumír stával s lahví piva ve vchodu jednoho poloopuštěného domu této zapáchající a oprýskané ulice, jejíž jedinou výhodou byla zeleň na druhé straně ulice, vedoucí až ke kolejím, kam jste si mohli pohodlně lehnout, když vás zdejší život omrzel.

Lumír bydlel opodál svého štandu, ale poněvadž jej cholerický a poněkud agresivní otec pravidelně vyhazoval z bytu, nechtěl patrně riskovat setkání s ním a stál vždy v uctivé vzdálenosti od jejich domu. Nebyl to žádný alkoholik a to pivo mu většinou muselo vydržet celý den. Párkrát jsem jej pozval na svačinku, ale dostat do něho jídlo byl trochu problém.

Měl díky otci a nepravidelnému stravování nějaké problémy s trávením a jeden čas i s polykáním, takže předpokládám, že byl většinou jen na tom pivu. Byl také kupodivu dost vybíravý na to, že někdy celý den nejedl a některé potraviny "ze zásady" odmítal.

To byl pro mě celkem nový poznatek, že o dobročinnost musí nejprve někdo stát, aby mohla být dobročinností. Jednou mě Lumír naštval, že se přede mnou schoval, když jsem mu našel jakousi práci. Ne, že by pracovat nechtěl, ale měl nějaké zdravotní potíže a bál se, že když si místo neudrží, bude mít problémy s podporou či získáním invalidního důchodu, který pro něj představoval jakousi nejvyšší metu.

Navíc ta práce, kterou jsem mu sehnal za mnoho skutečně nestála. Vymákl jsem ho pak zabarikádovaného v jednom opuštěném bytě na naší Jirské ulici, vynadal jsem mu za jeho nevděk a tím má snaha Lumíra zaměstnat skončila. 90% Lumírovy činnosti v tomto smutném pozemském údolí představovalo shánění, schraňování a předkládání různých potvrzení od všech možných (ale spíše nemožných) zaměstnavatelů, lékařů (jeden čas dokonce psychiatrů), zdravotních komisí, soudů, pošt a dalších úřadů, která i před svými známými vybíral nostalgicky z peněženky (ve které kromě těchto omšelých trojmo přeložených papírků nikdy nic jiného neměl) a vedl nad nimi nekonečné monology o tom, čeho všeho by se ještě dalo s nimi dosáhnout.

Jednou se například rozhodl, že si pomocí své kratší nohy a křivé páteře vymůže invalidní důchod. Já, tehdy ještě stále posedlý duchem dobročinnosti, jsem měl přijmout v příslušném řízení nabízenou úlohu jakohosi svědka před posudkovou komisí. Utekl jsem kvůli tomu dokonce na hodinu z práce, abych mohl na komisi zapůsobit.

Když jsem seděl v čekárně, vyšel jakýsi hornický, kompletně opotřebovaný invalida, kterému již, jak se říká, čouhalo parte z kalhot. Byl po nějakých čtyřech infarktech a zjevně si již sám nedokázal ani sundat plastové návleky z bot. Pomohl jsem mu se návleků zbavit a s neblahou předtuchou jsem se jej zeptal, zda jej komise invalidou uznala.

"Neuznala," řekl s chladným vztekem a já jsem pochopil, že ostravské zdravotní komise za komunistů neměly za cíl pomáhat invalidním horníkům řešit jejich sociální situaci, ale snažit se, aby ostravská statistika příliš nekazila dojem mezi ostatními kraji.

Lumíra neuznali a já jsem se rozhodl říci vážené komisi, co si o ní myslím. Předsedkyně komise pak točila na černém telefonu třikrát číselko na ochranku a já ji to zase na stejném telefonu třikrát škodolibě přerušil. Pak jsem šel do práce a dozvěděl se od svého šéfa, že v komunistickém Československu je lépe se jít v pracovní době ožrat do hospody než se hádat s úřady.

Lumír nebyl typický ignorant. Zajímal se o herce a zpěváky a některé herečky si dokonce lepil doma na záchod. Rád si čítával staré časopisy, které jsem mu půjčoval a také z nich si občas něco vystřihl. Nejraději poslouchal malý tranzistorák a jeho největší starostí bylo sehnat pár korun na baterky. Největší kulturní šok jsem dostal, když jsem zjistil, že se každý den modlí.

Pak jsem odešel na šestnáct let ze zanedbané a špinavé Ostravy a doufal, že se sem již nikdy nevrátím. Svůj "byt" jsem i s latrínou přenechal Lumírovi a věřil jsem, že jsem tím definitivně vyřešil jeho problémy se svým otcem.

Když se rozpadla republika, přeci jsem se do Ostravy vrátil. Lumír kupodivu ještě žil jako živoucí doklad přísloví, že kopřivu mráz nespálí. Kupodivu ho zatím ani nezavřeli a dokonce trochu přibral. Dokonce byl občas ochoten mi vypomoci při stavbě chaty nebo zamést chodník před naším domem.

Z bytu se nechal od nějakého podnikatele za 40 000 pod "menším" nátlakem vystěhovat a vpodstatě zase neměl kde bydlet, lépe řečeno, stěhoval se z ubytovny do ubytovny, kde mu společnost dělali různí alkoholikové a bezdomovci.

S otcem byl na válečné noze odjakživa a i s matkou se rozhádal kvuli němu, patrně, že to se svým nemožným manželem tak dlouho vydržela. Nežil tedy u matky ani po rozvodu svých rodičů. Místo rádia měl teď kazeťák a četl stejně rád jako před lety. Modlil se už méně a občas, pokud se dá jeho historkám věřit, okradl nějakého opilého kamaráda z mokré čtvrti, takže se dá říci, že čas od času si přilepšoval jako kapsář.

Většinou se ale jen zase neškodně potuloval po Ostravě a kamarádil se s lidmi, kteří mu byli ochotni ze svého mála něco přenechat nebo které mohl, většinou zcela nezištně, pozvat na panáka. Alkoholik z něj ještě nebyl, ale občas to již bylo více piv než to jedno. Zdravotních problémů mu lety spíše přibylo než naopak ale rozumu rozhodně ne.

Jeho psychické problémy byly dokonce výraznější, alespoň v tom smyslu, že byl bázlivější, nesebejistější, rezignovanější. To asi uznal i psychiatr, když mu konečně přiklepl vytoužený invalidní důchod. Na svého otce stále ještě nadával a vykřikoval, že ho za jeho někdejší "výchovné" metody jednou dozajista "zabije". "Neříkej to," varoval jsem jej několikrát: "naprogramuješ si to, a pak mu opravdu něco uděláš. Vyhýbej se mu a raději na to zapomeň!" Nedal si říci a když se nakonec s otcem poprali, měl popotahování na soudech.

Jedním z Lumírových kamarádů se stal starý Gejza z marketu Billa, k jehož funci má snad nejblíže označení "správce odpadků". Gejza sídlil v unimobuňce za obchodňákem a občas tam asi i spal. Uklízel kolem kontejnerů, hlídal europalety a občas se asi staral i o "druhotné" využití odpadků, které vesměs tvořily potraviny s prošlou záruční lhůtou.

A tak občas něco dostali pejskové jeho známých a pejskové známých jeho známých a možná se dostalo i na nějakého toho bezdomovce, jehož pravidelná trasa shodou okolností vedla kolem.

Lumír u něj občas sedával a pod Gejzovým přístřeškem spřádali své sny a plány, o kterých předem věděli, že je nikdy neuskuteční. Např., že půjdou dělat důchodce raději do zahraničí.

Jednoho dne se mezi nimi objevil kumpán trochu tvrdšího ražení, jakýsi Jarek D. Nejdříve koupil od Lumíra za pětistovku nějaké oděvy "ze sekáče". Sblížil se přitom s Gejzou a poprosil ho pod nějakou záminkou, zda u něj nemůže do rána přespat. Gejza souhlasil a ráno se hrozně divil, že mu zmizely nějaké peníze a jídlo.

Lumírův nudný život pak plynul nerušeně dál až do dne, kdy se chystal navštívit romského poradce v radnici na Slezské Ostravě.. Ve dveřích se setkal s Jarkem D., který mířil na stejný úřad a když se po pár krocích jejich cesty rozcházeli, přátelsky jej plácl do ramene, protože Lumír nepatří mezi ty, kteří se dokáží dlouho zlobit, když nepočítáme jeho rodinnou nevraživost.

Když se Lumír chystal k odchodu z radnice, objevili se znenadání policajti z kriminálky a Lumír dostal želízka. Odvezli jej "na Bohumínskou", kde mu přidělili advokáta a v jeho přítomnosti mu sdělili obvinění.

Lumír se nestačil divit: Jarek D. se nyní, po půl roce, bez jakékoliv zjistitelné souvislosti s reálnými událostmi, rozhodl vypovědět, že onoho osudného dne, kdy se setkali u starého Gejzy, měl Jarka D. "loupežně přepadnout" a zcizit mu 80 korun českých. Jarek D. si k tomu ještě přibásnil vydírání, přestože si od Lumíra oděvy koupil zcela dobrovolně a zcela dobrovolně mu za ně i zaplatil požadovanou sumu. Z poplácání před úřadem se pak málem vyklubalo druhé napadení.

Pak Lumíra odvezli "na Masnou", kde jej čekala 48-hodinová "zadržovačka", během které mu soudce Igor K. bez jakýcholiv věrohodných podkladů, jen na základě zcela nevěrohodné výpovědi nevěrohodného Jarka D., sdělil, že jej bere do vazby.

Odvolání přidělené advokátky Aleny K. bylo zamítnuto a Lumír byl posléze hladce odsouzen k několikaletému žaláři.

Protože věděl, že se jedná o naprosto vykonstruované obvinění, znamenal pro něj rozsudek a následné vězení psychické trauma, větší, než kdyby byl odsouzen za hříšky, kterých se skutečně byl dříve dopustil, trauma jehož následky na něm lze dodnes pozorovat.

Před krajským soudem mu obhájce poradil, že nebyl-li dosud trestán a pokorně svou vinu dozná, bude moci počítat s mírným trestem. Pod tlakem okolností se tedy nešťastný Lumír přiznal ke všemu a soudce F. jej odsoudil k nižšímu, podmíněnému trestu, takže náš Lumír strávil ve vazbě "pouze" sedm měsíců.

Lumíra soudní křivda trápí o to více, že když jemu samému kdysi jeden neurvalý číšník v restauraci na ostravském hlavním nádraží kopancem rozbil kotník, čímž mu způsobil dlouhodobé onemocnění, žádné spravedlnosti se u policajtů nedovolal ani jinde nedovolal.

Největším poškozeným ovšem v jeho sporu s Jarkem D. není Lumír, ale víra ostravských občanů ve spravedlnost.

Soud si nesmí hrát na boží mlýny a spravedlnost musí být slepá k tomu, jaké "sympatie" chováme k obviněnému.

Odsoudit někoho jen na základě tvrzení proti tvrzení je nehoráznost. Všichni, právníci i poučení občané, kteří se se spisem seznámili, tvrdí shodně: důkazy jsou mizerné a soud rozhodl špatně. Roztřesený Lumír je ovšem rád, že je rád a odvolávat se nebude.

Je težké rozhodnout, zda obhájce poradil Lumírovi dobře či ne, když mu navrhl přiznat se ke zločinu, který nespáchal. Na to bychom museli znát především motivy této rady a například okolnost, zda tento obhájce není zapleten do řady dalších podobně vykonstruovaných případů.

Ale možná jen prostě ví, jak to u ostravských soudů chodí. Jednoznačnou vinu nesou oba soudci a policisté, kteří zatčení iniciovali a prováděli šetření. Jarek K. se navíc již dříve nechal slyšet, že se s místními policisty zná a že si docela rozumějí. Nepochybně jsou tito policisté dnes rádi, že se jim vylepšila statistika vyšetřování závažné trestné činnosti a Jarek D. si u nich rozhodně šplhnul.

Asi mu to nestačilo, a byl, ještě před konáním soudu žádat Lumírovy rodiče o 500 a pak dokonce o 1000 Kč, pokud by chtěli, aby žalobu stáhnul.

Rodiče to byli hlásit, ale do spisu se to jaksi nedostalo. Advokátka, paní P., která psala Lumírovi odvolání, původně chtěla k soudu přijít a dosvědčit alespoň to, že Jarek D. je osoba nevěrohodná.

Neměla však čas. Přestože Jarek D. při vyšetřování dokonce prokazatelně lhal, když tvrdil, že v minulosti nebyl trestán, do spisu se nedostalo ani to.

Případ má i lepší stránky: Lumír se díky pobytu ve vězení znovu sblížil se svou matkou i otcem, a otec je prý dokonce rozhodnut na něj nechat přepsat svůj byt na Jirské.

Momentálně sedí Lumír v bytě matky, dívá se na televizi a bojí se vystrčit nos, aby se náhodou jeho kurátorce něco špatného nedoneslo a podmínka se nezměnila na tvrdý žalář. A tak špatný stát některé rodiny ničí a některé sceluje. Těch druhých je, žel, mnohem méně.