Čerstvý sedmdesátník Jacques Chirac působí dojmem, že je na vrcholu svých sil. Osm měsíců po zvolení prezidentem -- ve 2. kole proti populistovi Jean-Marie Le Penovi, jež dokázal zvednout ze židlí celou Evropu (zde, zde) -- má dnes za sebou zdrcující většinu v parlamentu a čerstvě ustavený Svazu pro lidové hnutí (Union pour un mouvement populaire - UMP). Kdepak jsou časy, kdy se mu na záda šplhal arivistický Édouard Balladur, zapomenuty jsou i doby, kdy obtížně čelil korupčním aférám. "Nepřemýšlela jsem o tom," může dnes s odzbrojující naivitou prohlásit o ambicích svého muže Bernadette.

Přesto se nedá říct, že by dvě věty prezidentovy ženy, jež proletěly jako blesk světovými agenturami, byly jen banálním plácnutím do kalné vody francouzského rybníka. Alain Juppé, nynější předseda UMP, širokého pravicového uskupení konzervativců, liberálů a centristů, se svými prezidentskými ambicemi již dlouho netají: právě jeho nominace do čele UMP pro to byla tím správným signálem.

Jelikož ale Jacques Séguela, šedá eminence mnoha dřívějších (i budoucích) prezidentských kampaní, někde utrousil, že by se Chirakovou kampaní eventuálně sám zabýval, bude si muset Juppé ještě chvíli počkat

Rady srdcové dámy

Fakt, že s tím přišla Bernadette právě nyní, na Nový rok, má svůj půvab. Ne nadarmo se říká, že je to ona, jež stojí za současným Chirakovým úspěchem. Na jaře roku 1997 podlehl Chirac tlaku balladurovců ze svého Sdružení pro republiku (Ressemblement pour la République -- RPR) a trochu neuváženě si nechal poradit, že je ten správný okamžik, kdy rozpustit sněmovnu. Tah, kterým sledoval upevnění pravice v parlamentu, se mu ale vymstil: vyhrála levice. Ta dosadila do premiérského křesla socialistu Lionela Jospina a začala si úspěšně razit cestu veřejným míněním.

Jacques Chirac si jen těžce vymýval tržné rány. Vysmívaný a pohrdaný, prožil si své peklo na poduškách Elysejského paláce, opečováván svými rádci a několika nejbližšími politickými druhy z vlastního "klubu přátel". Ne každý, podobně jako o dva roky dříve Balladur při prezidentských volbách, dokázal zakrýt své politické cíle: také Philippe Séguin snil v té době svůj velký prezidentský sen. Ale ani Balladur, ani Séguin (vyhořel před rokem v boji primátorské křeslo) nedokázali spolknout tolik hořkých pilulek jako Jacques Chirac. "Znáte ten poslední vtip o Chirakovi?" ptal se loni v létě po Chirakově volebním triumfu Balladur. Tak tedy: "Chirac je jako beaujolais. Každý rok nám prodávají nový ročník."

Chirac dal v létě na radu své ženy. Tato srdcová dáma mu totiž opravdu pomohla nejen radou, ale i vlastní politickou kampaní, kterou od jara 2001 rozjela. "Co nového na pravici? ptal se levicový týdeník Nouvel Observateur a sám si odpověděl: "Bernadette!" Na cestách potom Bernadette potkala člověka, který se jí líbil: Jeana-Pierra Raffarina, zapomenutého centristického předsedu Regionální rady Poitou-Charentes a bývalého místostarostu v Chasseneuil-du-Poitou. Jen málokdo tušil, že tento muž patřil kdysi k blízkým bývalého prezidenta Valéry Giscarda d'Estaing a ve Svazu pro francouzskou demokracii (Union pour la démocratie française, UDF) se v polovině 90. let staral zejména o blaho regionálních zastupitelů.

"Muž z terénu" - chlubí se dnes na svých stránkách premiér Raffarin, který zjevně nikdy netoužil být u kormidla. I své první angažmá bral především jako službu svému prezidentovi (a Bernadette). Když po vítězných parlamentních volbách opět usedl do premiérského křesla, potvrdil tím jenom status quo. Francie se po loňských parlamentních volbách stala zemí svého prezidenta. Není divu, že se to Bernadette líbí. Není divu, že se jí líbí Jean-Pierre Raffarin, ten "velmi, velmi dobrý první ministr", jak poznamenala na RTL. "Vždy, když ho vidím, vypadá velmi vřele, působí přesvědčivě ," řekla. "Říká věci jednoduše a všichni tomu rozumějí, to je důležité. Tvoří velmi dobrý tandem s Jacquesem Chirakem," uzavřela.

---

Všechno by to bylo opravdu krásné a dojemné, kdyby se za tím laskavým chirakovským vaudevillem neskrývala pachuť korupce: nejen za doby jeho vlády na pařížské radnici, ale i v době výkonu prezidentské funkce. Sám Chirac se ostatně postaral o to, aby mu vlastní imunita opravdu vydržela. Speciální komise, na čele s profesorem Pierrem Avrilem k tomu vydala v polovině prosince zvláštní zprávu, která dokonce doporučuje imunitu, garantovanou článkem 68 Ústavy, posílit. "Úsilí národa bude o to snazší, když bude rovnoměrně sdíleno. Zde tkví mezi Francouzi onen právní imperativ, imperativ, jehož chci být garantem," řekl Chirac ve svém novoročním projevu. Ano, přesně ten imperativ, který tvoří skrytý půvab současného prezidenta, odsouzeného k věčnému výkonu své funkce. Dá-li bůh, i po roce 2007... "Vive la République! Vive la France! "