15. 7. 2002
Monitor Jana Paula: Média v otázce veřejné služby selhávajíaneb několik poznámek k textu Závratná moc jazykaEva Brožová ve svém článku píše nejen o úrovni vzájemné komunikace, ale také o schopnosti srozumitelného vyjadřování tužeb, strastí a usilování člověka v lidské společnosti. Nevadí mi poněkud patetičtější rovina jejího "jazyka", ale paradoxně ona kritizovaná nesrozumitelnost, jež z dobrého záměru a vůle může ve čtenáři vyvolat jistý dojem rozpačitosti. Zdá se, jakoby často jen forma - tedy onen jazyk - do níž balíme své sdělení, komplikovala a nebo naopak otevírala schopnost vnímat postoje druhých lidí. Jazyk nemůže být nikdy spravedlivý, může být neúprosný anebo lhostejný. |
Univerzalita jazyka spočívá v jeho možnosti sdělovat pocity a je zřejmé, že se mu můžeme učit. Přitakávám autorce, že v jazyce není možné cokoliv a kdo se nechce učit "společnému" jazyku, je člověk lhostejný, protože nechce porozumět. Jenomže lhostejnost není v civilizované společnosti hodna pozornosti. Jazyk médií je jazyk neochoty vztahu k přirozeným potřebám lidí a zde musím s autorkou souhlasit, přestože proniknout k pointě jejího sdělení nebylo jednoduché. Ve svém článku ale obecně nakousla či zcela ne přesvědčivě vyjádřila jednu reálnou skutečnost, kterou je existence dvou světů člověka. Jeden svět je to, co opravdu chceme a o co usilujeme, a druhý je onen virtuální svět médií, v němž anebo skrze něhož je naše vůle a snažení prezentováno či interpretováno ostatním lidem. Snaha najít v tomto nerovném rozporu smysluplné proporce je ona tajemstvím zahalená odpovědnost "veřejnoprávní služby", kterou by měla média, jež jsou pro ni konstituována, převzít. Autorka k tomu píše: "Se všemi možnými médii je naše organizace často ve styku, přesto se nedaří světu zpřístupnit filozofii, se kterou pracuje. Jsou to stále ty sdělovací prostředky, které mají jakoby ten patent na rozum a přesně vědí, co chce divák vidět a slyšet". Zde je nutno v zájmu konkrétního příkladu sdělit, že autorka pracuje v organizaci DUHA-Chráněná obydlí pro osoby s mentálním postižením. Reálná situace vypadá tak, že tato organizace se vnitřně snaží posilovat pozitivní filozofii "nepotřebnosti" ústavů a podobných zařízení ve prospěch integrace těchto osob do společnosti, zatímco média povrchní reflexí stávající stav zakonzervovávají, neboť veřejnosti tvrdí, že jedině tato zařízení jsou nutná. Autorka problém vystihla, když napsala: "Média dokáží vytvořit zdařilé reportáže o těžkém životním údělu mnoha lidí a o tom, jak jim ta která organizace pomáhá. To je samozřejmě chvályhodné. Z hlediska vývoje sociálních služeb ovšem považuji toto sdělování za stagnaci". Nikdo nebude pochybovat o funkčnosti podobných zařízení a o tom, že v každém okamžiku tu budou lidé, kteří tuto pomoc potřebují, jenomže z hlediska "veřejnoprávnosti" či snad objektivní pravdy, by příslušná média měla veřejnost informovat také o vnitřní filozofii,záměru a skutečných cílech podobných společností a nikoliv jen do omrzení papouškovat jejich účelnost a prospěšnost. To se samozřejmě neděje, a tak je veřejnost manipulována často za své vlastní prostředky pouze k jednostrannému pohledu na tuto problematiku, kterým je v tomto případě jen udržení a zachování existujících systémů sociální péče pro osoby s mentálním postižením! Lidé jsou pak vlastně rádi, že ty "blbečky" někdo zavřel do ústavů, a snaží-li se je opustit, poukazují na jejich nekompetentnost. Extrémní a velmi necivilizované postoje mnohých lidí k těmto otázkám jsou proto přímým důsledkem lenosti a neschopnosti těch, kteří nesou odpovědnost za neochotu zprostředkovat pravdivé informace. Problém je, že organizace jsou s tímto stavem vlastně spokojeny, protože prioritou jejich PR aktivit je hlásání prospěšnosti podobných zařízení, za účelem získání státních dotací. Společnost v níž pracuje autorka je sice možná výjimkou, ale do tohoto účelového klišé je jednoduše spláchnuta. V závěru svého článku Eva Brožová píše: Řada osob s mentálním postižením (a nejen oni, pozn.aut.) se snaží silou vůle udržet mezi námi a dokázat, že nemusí žít v instituci. Ano, potřebují podporu, někdy neformální, sousedskou výpomoc". Primitivní interpretace v médiích ale vyvolává absenci veřejné diskuse, která zase ústí do neochoty veřejnosti přiznat těmto lidem právo na vlastní volbu. Veřejnost pak poukazuje na nesamostatnost (vždyť se podívejte, bez cizí pomoci nejsou schopni existovat!) těchto lidí včlenit se do společnosti a za tiché podpory médií je v podstatě vhání zpět do ústavů. |