Souvislá řada mediálních vystoupení, zpochybňujících korektnost řízení o milost prezidenta republiky, spolek Šalamoun, a osobně Johna Boka, působí dojmem cílené kampaně negativní reklamy, připomínající např. pověstnou "akci Olovo". Smysl tažení mi ovšem uniká. Těch pár desítek milostí, o které se spolek Šalamoun zasazoval, se nezdá být dostatečným důvodem k vyvolání tak velkého zájmu novinářů a souběžnou nediskrétnost ministra vnitra.

Hanopis uvádí tvrzení, že advokáti a jejich klienti, kteří získají dojem, že jsou v koncích, si "přizvou na pomoc spolek Šalamoun, jenž bojuje za nezávislé soudnictví a "umí" zařídit udělení milosti u Václava Havla". Tuto myšlenku autorka na jiném místě rozvádí a tvrdí, že Šalamoun slaví úspěchy poměrně často. Má to být tím, že snad v ČR neexistuje jiná organizace s tak těsnými vazbami na hlavu státu jako tato. Základem vazeb má být Bokova disidentská minulost a z ní pocházející přátelský vztah s Václavem Havlem.

Toto je nejzávažnější část článku.

Nelze jí rozumět jinak než jako těžkému obvinění hlavy státu, jeho blízkých spolupracovníků, spolku Šalamoun a osobně Johna Boka z nekorektního, možná přímo korupčního postupu při posuzování žádostí o milost.

Právo udělovat milost je jednou z nejhodnotnějších a společensky nejvíce ceněných výsad prezidenta republiky. Způsob, jakým je využívá, vzbuzuje často zájem občanů, někdy také nesouhlas. Prezident není ničím omezen a zavázán, jak má své pravomoci využívat, nicméně se obecně předpokládá, že při jejím výkonu přísně dbá ducha zákona, usiluje o naplnění spravedlnosti a lidskosti a drží se zásady rovnosti občanů.

Pokud by se ukázalo, že kterýkoli článek rozhodovacího řetězce se při posuzování žádostí o milost řídí jinými, méně ušlechtilými nebo dokonce korupčními hledisky, znamenalo by to znehodnocení institutu milostí a poškození morální autority prezidenta a jeho úřadu.

To by platilo i v případě, že by se prezident na zneužití institutu milostí osobně nepodílel, protože je veřejností posuzován i podle toho, jakými lidmi se obklopuje.

Zde však ze zdůraznění významu vazby mezi Václavem Havlem a Johnem Bokem nepřímo vyplývá, že nositelem nekorektního rozhodování o milostech je osobně prezident, protože teprve jeho podpisem se nekalý záměr dokoná. Takové závažné obvinění hlavy státu by se mělo opírat o důkazy. Ty však naštěstí v článku nenacházím.

Zpochybnění korektnosti řízení o milostech je o to horší, že spolek Šalamoun se zabývá zásadně jen těmi kauzami, u nichž dle jeho názoru došlo k pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení.

K těm ale existuje objektivní, na Hradu a Šalamounovi nezávislými právníky vypracovaná dokumentace, kterou lze porovnat s obsahem žádosti o milost. Žádosti mimo to většinou předběžně posuzuje specializovaný útvar ministerstva spravedlnosti.

Autorčina představa, že by prezident republiky, resp. jeho aparát, přehlédl rozpory mezi trestním spisem a argumenty spolku Šalamoun jen proto, aby vyhověl prezidentovu starému kamarádovi, je děsivá. Autorka by nám měla říci, v kterém konkrétním případě se tak stalo.

Nesprávný je také výchozí předpoklad o těsné vazbě mezi spolkem Šalamoun a hlavou státu. Je pravda, že Václav Havel a John Bok se spřátelili v době disentu, oba měli potíže s STB a byli vězněni, společně bojovali za předlistopadového režimu za větší občanská práva.

To byla minulost, která má na přítomnost jen malý vliv. Protokolární důvody a pracovní zatížení prezidenta patrně obecně narušily jeho osobní vazby z doby disentu. John Bok nemá možnost se s ním častěji stýkat.

Přesněji řečeno: před audiencí, která se uskutečnila před několika dny, s prezidentem osobně nemluvil několik let mimo příležitostné výměny několika slov při recepci.

Představa, že za těchto okolností prezident rozhodne o žádosti o milost podle přání Johna Boka, je proto nereálná, naivní a její šíření je zlovolné.

Ostatně přímo autorčiny údaje svědčí o tom, že úlohu Johna Boka v řízení o milostech nadhodnocuje. Podle jejího sdělení se spolek Šalamoun angažoval v několika desítkách případů, z nichž jen část byla vyřízena kladně.

Prezident ale udělil během existence spolku Šalamoun přibližně dva tisíce milostí. Navíc se lze domnívat, že větší část žádostí, podporovaných spolkem Šalamoun, by prezident vyřídil kladně i bez přímluvy Johna Boka.

Můžeme ovšem připustit, že ve srovnání s masou žádajících jednotlivců spolek Šalamoun a jeho chráněnci dosahují vyššího podílu úspěšných stížností. To je ale dáno tím, že spolek Šalamoun se pouští pouze do případů, u nichž lze při pečlivé analýze prokázat pochybení orgánů činných v trestním řízení v neprospěch odsouzeného.

Z věcné podstaty výběru případů proto vyplývá, že samozřejmě mají vyšší naději na úspěch, než žádosti odsouzených, kteří byli odsouzeni právem, nicméně přesto usilují o spásu před vězením. I takových je totiž dost.

Autorka vyčítá spolku Šalamoun, že se angažuje v "miliardové aféře lehkých topných olejů." Správně odhaduje, že tím vrhá na jeho činnost ošklivou skvrnu.

Podvody s lehkými topnými oleji mají jasné místo v kolektivní paměti národa. Ví se, že to bylo darebáctví, při kterém si podvodníci přišli na neuvěřitelné peníze. Není snad nikoho, kdo by s pachateli sympatizoval. Známá česká závistivost je samozřejmě rádcem, který mnoho čtenářů přivede k názoru, že Johna Boka k podpoře velmi bohatého Vratislava Kutala vede touha po tučné odměně.

Zásah je přesný: účastí na Kutalově kauze si Šalamoun určitě k široké oblibě národa nepomůže. Krystyna Wanatowiczová ovšem buď není obeznámena s případem a úlohou Šalamouna v něm, nebo čtenáře úmyslně zavádí.

Kdyby totiž podle pravdy napsala, že se "spolek Šalamoun angažuje v kauze pochybně doloženého obvinění ze zorganizování vraždy", přece jen by to znělo poněkud odlišně, nikoho by to nemohlo pohoršit.

Renomovaný právník JUDr. Pavel Rychetský se angažoval v kauze Jiřího Kajínka, který byl na rozdíl od Vratislava Kutana v té době již pravomocně odsouzen, a přesto pana místopředsedu vlády nikdo kvůli tomu nekamenoval, naopak, u mnohých jeho akcie stouply.

Rozsudek nad Vratislavem Kutanem dosud nenabyl právní moci, má se na něj tedy pohlížet jako na nevinného. Proč má být Bok ukamenován za to, že mu chce pomoci ubránit se obvinění, které asi není zcela bezvadně doloženo?

Ke zpochybnění mravní čistoty Šalamouna má sloužit zjištění, že jeho členka, žijící ve stejném okrese jako obviněný, je manželkou bývalého příslušníka STB. Zveřejnění této informace mělo zasáhnout spolek upozorněním na domnělou společenskou nepřijatelnost, či spíše lidskou méněcennost jeho členky.

Krystyna Wanatowiczová nás tak vrací do poměrů doby předlistopadové, kdy nevhodný příbuzenský svazek byl "kádrovou" překážkou pro přijetí na studium, získání "lepší" práce či získání devizového příslibu.

Autorce zřejmě zdaleka páchne vše, co má něco společného s STB. Nechápu, jak tedy mohla přežít rozhovor s policejním mluvčím, od něhož čerpala poznatky o trestním případu.

John Bok ji přece upozornil, že to je bývalý náčelník STB ze Šumperka. Novinářský profesionál, posedlý svým řemeslem, by se po zjištění této skutečnosti okamžitě přestal zajímat o to, že členka spolku Šalamoun při výběru manžela projevila malou politickou předvídavost, ale vrhl by se do zkoumání důvodů, proč její informátor stále slouží u PČR, i když platí lustrační zákon. Ne tak autorka, která dala přednost snižování osobní důstojnosti nevinné ženy.

Zvlášť podivná se autorce jeví okolnost, že obviněný, jeho advokátka a výše zmíněná členka spolku Šalamoun žijí ve stejném okrese. Naznačuje podezření, že zlotřilá manželka estébáka zprostředkovala styk mezi advokátkou a Johnem Bokem, a velmi ji pobuřuje, že obě ženy tvrdí, že se dříve neznaly.

Zřejmě spolu ukuly nějaké záhadné, nemravné a strašně nebezpečné spiknutí. Z článku ale zřejmě vypadl odstavec, z něhož bychom se dověděli, co by mělo být podezřelého či zločinného na tom, kdyby se advokátka skutečně dostala k Johnu Bokovi tímto způsobem.

Spolek Šalamoun svou činnost neinzeruje a není uveden ve Zlatých stránkách. Získat jeho kontaktní údaje je skutečně dosti obtížné, a pak je ještě nutné najít časovou mezeru pro přijetí v přeplněném pracovním kalendáři Johna Boka. Kdo chce hledat pomoc u spolku Šalamoun, musí se hodně namáhat s hledáním cesty a většinou neuspěje bez pomoci náhodných společných známých.

Čtenáři by si měli spolek Šalamoun ošklivit i proto, že pomohl k dosažení milosti prezidenta republiky bývalému policejnímu důstojníkovi JUDr. Janu Marešovi, pravomocně odsouzenému k nepodmíněnému trestu svobody a zákazu činnosti u policie.

Autorka tvrdí, že příčinou odsouzení bylo přijetí čtvrtmilionového úplatku.

Novinář má vědět, o čem píše, a má informovat objektivně. Ve skutečnosti se ve zdůvodnění Marešova rozsudku nemluví o přijetí úplatku, ale o tom, že navodil situaci a vyvolal dojem v policejním provokatérovi (!!!), kterého na něj nasadila Inspekce ministra vnitra, že by snad od něj přijal úplatek.

Kdyby šla Krystyna Wanatowiczová do hloubky, věděla by, že policista byl vlákán do pasti provokatérem, kterého před tím vyšetřoval pro závažnou hospodářskou trestnou činnost, později vazebně vyšetřovaným a dosud neodsouzeným.

Věděla by také, že v průběhu dalšího řízení nebyly objasněny důvody, které vedly IMV k zorganizování této špinavosti. Hlavně by věděla, že Ústavní soud ČR označil postup inspekce za nezákonný a protiústavní, a z tohoto důvodu zrušil rozsudky nad ním.

Tím se ovšem nenechaly obecné soudy zmást a odsoudily Mareše znova, pro něco jiného, aniž by si obstaraly nové důkazy, byť po zásahu Ústavního soudu ČR zůstaly vlastně s holýma rukama.

Se znalostí věci by se autorka možná zamyslela nad rozdílností osudů odsouzeného policisty na straně jedné a provokatéra a jeho společníků na straně druhé.

Zatímco v případě JUDr.Jana Mareše obecné soudy "stihly" vydat šest rozsudků, k nimž přibyla dvě rozhodnutí Ústavního soudu ČR, na provokatéra a jeho společníky dosud nebyla ani vypracována žaloba. U Mareše šlo o čtvrt milionu, jehož existence navíc není spolehlivě doložena, u těch druhých o desítky milionů, zjištěných auditem. Není divu, že za těchto okolností zasáhl prezident, který dospěl k závěru, že vina nebyla spolehlivě prokázána a cestou milosti v podstatě - laicky řečeno - změnil trest na podmíněný. Případ ostatně není uzavřen, bude mít pokračování ve Štrasburku.

V článku jsou popsány metody činnosti spolku Šalamoun , popř. osobně Johna Boka. Popis je poměrně přesný a je zřejmé, že nejde o nic jiného než o poradenskou činnost a běžné lobbování. Určitě nedochází k nátlaku nezákonnými postupy jako je vydírání, vyhrožování a pod. Autorka patrně neví, a proto to neříká, že přijetí případu předchází poměrně pečlivá analýza případu.

V této souvislosti se zde ovšem zpochybňuje způsobilost Johna Boka, vyučeného elektromechanika, a jeho převážně rovněž laických spolupracovníků, posuzovat a ovlivňovat rozhodování právnicky vzdělaných osob.

K tomu podotýkám, že spolek Šalamoun se nezabývá jen případy, ukončenými poskytnutím milosti prezidenta, ale v ještě větším rozsahu pomocí u sporů, jež končí "pouze" rozsudkem.

Osvobozující nebo zmírňující rozsudky jsou objektivním dokladem jeho kompetentnosti.

K námitce nepřiměřenosti vzdělání dodávám, že porušování lidských práv selháváním české justice v jednotlivých případech, spočívajícím v neúnosném protahování řízení, vynášení nespravedlivých rozsudků či nadužívání vyšetřovací vazby, je objektivní skutečností, prokazovanou nejen spolkem Šalamoun, skutečností, která vrhá velmi špatné světlo na tento stát.

Přitom všechna pochybení způsobují lidé, kteří mají příslušné vzdělání. Titul doktora práv nebo diplom z policejní akademie nejsou zřejmě automatickou pojistkou, vylučující chyby.

A orgány se dopouštějí poklesků, které sice uniknou při pohledu přes pokřivené paragrafy, ale neobstojí před kritikou zdravého selského rozumu. Lze dále poměrně snadno ověřit, že závěry a postupy spolku Šalamoun jsou z velké části konzultovány s právníky, včetně vysokoškolských pedagogů.

Autorka se v této spojitosti pokusila velmi zákeřně použít proti Johnu Bokovi názor jiného známého disidenta, Petra Uhla. Jeho výroky, tak jak je ocitovala, jsou krajně nepříznivé a obsahově velmi závažné a navíc formulované s určitostí, nenechávající nikoho na pochybách, že jejich autor ví, o čem mluví.

Zde by Krystyna Wanatoviczová skutečně zabodovala, nebýt toho, že srovnáním příslušné pasáže jejího dílka s článkem téhož Petra Uhla na Flashnews z 13.12.2002 lze zjistit, že Uhlovy názory docela sprostě překroutila v jejich pravý opak.

Čtenář se může přesvědčit, že Petr Uhl má sice k Johnu Bokovi určité výhrady, ale celkem jeho činnost ve prospěch obětí justičních zločinů hodnotí jako velmi záslužnou.

Jako ve všem, i v hrůzostrašném vyprávění o nepravostech spolku Šalamoun a jeho předsedy, peníze jsou až na prvním místě. Zde je třeba velmi přesně rozlišovat dvě stránky tohoto problému. Jednou je naznačené podezření, že přes spolek Šalamoun protékají korupční peníze, za které lze koupit milost.

Zasahuje to osobní čest spousty lidí, počínaje Johnem Bokem jako vstupním místem korupčního penězovodu a konče Václavem Havlem, který výsledek uplácení definitivně potvrdí svým podpisem.

Žádosti o milost nejdou ovšem od Boka přímo na prezidentův stůl. Většinou z nich se zabývá specializovaný odbor ministerstva spravedlnosti a všechny procházejí rukama právniček Kanceláře prezidenta republiky.

Na to, aby se podařilo pozměnit zásadním způsobem ve prospěch odsouzeného podklady z trestního řízení tak, aby prezident uvěřil v nutnost udělit milost darebákovi, jenž byl odsouzen právem, by se muselo domluvit více osob.

Je to málo pravděpodobné.

Musím ocenit, že se Krystyně Wanatowiczové podařilo podat toto ohavné obvinění tak, aby chránila sebe i vydavatele před trestním stíháním.

Domnívám se ale, že si je vědoma toho, že pro takové podezření sice není zatím žádný důkaz, nicméně že mnoho čtenářů pod vlivem sugestivně napsaného článku je bude považovat při nejmenším za vysoce pravděpodobné.

Možná toho chtěla dokonce dosáhnout. Nezastavila se ani před autoritou hlavy státu, ani před minulými zásluhami obou napadených chartistů.

Ani se nezamyslela nad tím, že tito dva lidé strádali kdysi proto, aby padl režim, za jehož panování by si autorka určitě nedovolila tímto způsobem se otřít o hlavu státu a její blízké. V každém případě je autorský počin ostudný. Jinak bych otázku toho, zda se milost prezidenta republiky dá koupit, za kolik a přes koho, přenechal policii. Skutečně to není záležitost pro novináře.

Druhou stránkou otázky peněz je financování spolku Šalamoun a osobní příjmy Johna Boka. Ze zákona spolek Šalamoun nemá povinnost zveřejňovat údaje o svém finančním hospodaření. John Bok jako soukromá osoba a živnostník je povinen vykazovat své příjmy finančnímu úřadu.

Autorčina snaha znevážit spolek a Johna Boka vyvoláním otázek kolem jejich příjmů směřuje zřejmě k vyvolání dojmu, že by jejich finanční zdroje nemusely být zcela legální.

Vím o té věci z vlastního poznání tolik, že finanční poměry Johna Boka a jeho rodiny nesvědčí o vysokých příjmech z korupce.

Znám některé z jeho chráněnců a vím, že jsou následkem dlouhých soudních sporů a různých životních nehod tak finančně vyčerpáni, že by za služby spolku Šalamoun zaplatit nemohli, i kdyby je o to žádal.

Přesto se jim John Bok věnuje se stejnou péčí jako např. Vratislavu Kutalovi. Neslyšel jsem o žádném případu, kdy by spolek Šalamoun nebo John Bok osobně žádal zálohu na náklady při převzetí případu, jak to běžně činí advokáti.

Ostatně by nebylo nic nezákonného ani nemravného, kdyby spolek Šalamoun požadoval, aby jeho klienti na úhradu jeho práce pro ně v průběhu řízení přispívali.

Jde o činnost časově velmi náročnou, John Bok se jí věnuje na plný úvazek a při nejlepší vůli nemůže vyhovět nevyřčenému přání autorky, aby i s rodinou žil z rosy a radosti z čistého svědomí.

Pro uklidnění autorky sděluji, že patřičně nafouknutý problém s vyúčtováním grantu Evropské unie byl již vyřešen. Neměl jiné pozadí než to, že bouřlivák John Bok nemá smysl ani čas pro vedení administrativy a spolek nemá peníze na účetního.

V této souvislosti se konečně dostávám ke komické části příběhu, za kterou považuji citování vulgárních výrazů, které John Bok při rozhovoru s Krystynou Wanatowiczovou pronesl a ona je přičinlivě zaznamenala a zveřejnila.

Vydávám svědectví, že si ty výroky nevymyslela. Slyšel jsem o nich od Johna dříve, než článek vyšel. Je pravda, že jeho slovník je "květnatý" a my, pokrytci, si myslíme, že před novinářem a vůbec na veřejnosti je třeba se takového výraziva vyvarovat, pouze "mezi svými" smíme mluvit jakkoli.

Docela s tímto náhledem souhlasím, protože dodržování formální zdvořilosti usnadňuje lidem život. Nicméně John Bok je svérázná osobnost, která si bude mluvit po svém, ať si my ostatní o tom myslíme co je nám libo. A je třeba říci, že je sice prchlivý a občas mluví sprostě, ale nemění to nic na tom, že má zlaté srdce a je moudrý.

Je také možné, že tyto překvapující projevy jsou specifickou reakcí na dlouhodobý, trvalý, depresivně působící styk s neveselými osudy jeho chráněnců.

Autorka ho k výbuchu vyprovokovala vlezlostí, s kterou se domáhala informací o financování spolku Šalamoun a osobně Johna Boka. Vyvedla ho z míry tak, že prý pak vyslechla na svou adresu výrok ještě poněkud drsnější než ty, které uveřejnila. Má jistě právo cítit se uražena. Ale pokud se mu chtěla tímto článkem pomstít za špatné zacházení, vedla si nemoudře, protože jeho dosah řádově přesahuje význam oné nemilé příhody.

V každém případě je Krystyna Wanatowiczová v žánru tvorby hanopisů skvělá. Nacpat tolik hnoje do jednoho článku se hned tak každému nepodaří.

Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun.

Krystyna Wanatowiczová
Narozena 8. května 1979 v Liberci
Po základní výběrové jazykové škole složila přijímací zkoušky na Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici. Maturovala v roce 1997. Poté byla přijata na Filosofickou fakultu UK, kde studovala obor kulturologie.
Angažovala se ve Studentské sekci Impulsu 99, v roce 2000 byla mluvčí Impulsu 99.
Je podepsána pod výzvou Impulsu k neplacení koncesionářských poplatků ČT
Píše do MfD, Týdne