Václavovi Havlovi vyčítají spoustu věcí: že si naplánoval dovolenou právě na období záplav (jak to, že je nepředvídal?), že ji samozřejmě strávil v zahraničí (kam jezdí kdekdo) a ještě ke všemu ve vlastním domě ( čímž ušetřil eráru náklady - a ostatně - kolik vil u moře vlastní všelijací tuneláři a mafiáni, jimž to nikdo nevyčítá?) a k dovršení spouště i se svou (relativně) mladou, půvabnou ženou, že se předvídavě nevrátil nejlépe před první povodňovou vlnou, že po návratu nepochválil všechny, kdo se podílejí na omezení hrůznosti následků povodně, že nenabídl pomoc postiženým ze svého soukromého majetku, že si dovolil nás nabádat, abychom se v této těžké době k sobě slušně chovali a navíc se málo ukazuje mezi poddanými. Jeden z komentátorů v této spojitosti položil otázku potřebnosti funkce prezidenta.

Myslím si naopak, že předčasný návrat prezidenta z dovolené - vzhledem k tomu, jak jsou vymezeny jeho pravomoci - má jen symbolický význam. Ano, sluší se, aby hlava státu sdílela s národem neštěstí přímo na místě. Ale praktický význam to žádný nemá. Kromě toho, že potěší několik vytopených stařenek a splní reprezentační povinnosti např. při návštěvě Romana Prodiho, jeho přítomnost velký význam nemá. Do organizace záchranných prací a odstraňování škod nemůže nijak zasahovat. Mohl by - a jistě tak učiní, bude-li třeba - využít svého neformálního vlivu a upozornit na chyby, kterých se kompetentní orgány dopouštějí, nebo přijít s vlastními iniciativami.

Má však na rozdíl od císaře pána tak účinné komunikační prostředky, že shromažďovat a vyhodnocovat k tomu potřebné poznatky může kdekoli na světě, a to s účinností podstatně vyšší než při osobních návštěvách na postiženém území.

Rychlost či pomalost jeho návratu do vlasti není ani tolik výrazem míry jeho zájmu o dění ve vlasti, jako skutečnosti, že bezpečnostní pravidla a protokolárními zvyklosti dělají ze změny programu prezidentského páru složitý organizační problém, který nelze zvládnout z hodiny na hodinu.

Doby, kdy se hlava státu mohla vydat na cestu v podstatě kdykoli, protože cestovala bez ochranky a třeba i v otevřeném autě, jsou dávno pryč. Rozsah katastrofy a úsilí všech, kteří se podílejí na jejím zmírnění, jsou tak nesmírné, že žádný řečnický výkon jim nemůže být přiměřený.

Nezdá se mi proto důležité, že se president o někom zmínil a jiné opomněl, i když by se mu to stát nemělo. Byla to jen slova, a ta dnes moc neváží. Ostatně nevíme, jak se Václav Havel sám tělesně a duševně se situací vyrovnal a jak snesl náhlou změnu klimatu při návratu z Portugalska a jak se aklimatizace odrazila ve zvládání jeho veřejných vystoupení. Chybějící kus plic jistě silně snižuje jeho výkonnost.

To bychom měli mít na paměti i při posuzování přiměřenosti četnosti jeho návštěv u postižených. V tomto směru si také musíme uvědomit, že presidentova návštěva postižených sice povzbudí několik jedinců, ale informační zisk, který přinese jemu samému, je nepatrný.

Pro organizátory záchranných prací pak je vzhledem k doprovodným bezpečnostním opatřením hlavně obtížným vyrušením z práce. Nezdá se mi nepříhodným, že nás president nabádal ke slušnosti ve vzájemných vztazích.

Katastrofa, která na naši vlast dopadla, se netýká jen bezprostředně postižených. Je tak rozsáhlá, že se v nějaké míře dotkne každého z nás. Čekají nás těžké časy. A vzájemná ohleduplnost, snášenlivost, slušnost, je pomohou snášet. Pokud se týče presidentova osobního podílu na hmotné pomoci postiženým, je dobře známo, že ji nabízí nadace, do které vložil značnou část svého soukromého majetku.

Pokud se tedy shodneme na tom, že po prezidentovi nelze žádat, aby pro uspokojení svých nenávistivců nahradil svým tělem několik pytlů s pískem v některé protipovodňové hrázi, zdají se mi výše zmíněné výtky značně přehnané. I v nenávisti je však dobré znát míru.

Nemění to ale nic na legitimnosti otázky po užitečnosti funkce prezidenta v té podobě, jak ji známe. Odmítám ale spojovat ji s hodnocením skutečných či domnělých zásluh či pochybení Václava Havla. Prezidentem bude vždy nedokonalý člověk a každý držitel této funkce jí vtiskne pečeť své osobnosti, a to jak v dobrém, tak ve špatném smyslu. Zastávám názor, že současné vymezení postavení presidenta v našem ústavním systému je reliktem konstituční monarchie a zbytečným luxusem.

Autor je volným spolupracovníkem spolku Šalamoun.

Poznámka JČ: Zajímavý je v tomto kontextu článek Andrewa Stroehleina "Svatý Václav", který vyšel v Britských listech dne 21. ledna 1997 (viz zde).