To, co postihlo českou zemi, již tak hezké není, ovšem nejošklivější na tom celém je způsob, jakým se nám celý problém interpretuje. Řekněme to tedy hned na úvod zcela jednoznačně. Naší zemi nepostihla žádná sto čí bůhví kolikaletá voda, ale došlo zde k zatím největší ekologické katastrofě v historii. Jsem přesvědčen, že nebyla ani poslední ani nejhorší. Šlo spíše o jakousi předzvěst toho, co nás teprve čeká.

Pojmy jako padesátiletá, stoletá voda vycházejí především z dlouhodobé lidské zkušenosti a z poznání, že příroda má ráda cykly. Ve dvacátém století jsme však svými zásahy do přírody (přehrady, necitlivé regulace, rozorávání mezí, "chemické odlesňování", meliorace...) zcela narušili systém přirozené přírodní rovnováhy.

Připočteme li k tomu zvýšení teploty vlivem skleníkového efektu a z toho vyplývající globální změny klimatu, může se stát, že další "stoletá" voda může přijít klidně třeba za sto dní.

Hovořit o tom, že protipovodňová opatření byla připravena na stoletou vodu a ona přišla větší, je nehoráznost, nestoudnost a já nevím jak to ještě napsat a nebýt přitom vulgární. I z hlediska statistické pravděpodobnosti lze říci, že je li hlášena voda n-letá, je vysoce pravděpodobná voda 2n-letá.

To, co se stalo, se dalo čekat a byli lidé, kteří varovali, nebyli však bráni vážně. Jsem bohužel mimo svou knihovnu a archív, takže nemohu svá tvrzení doložit konkrétními fakty, nicméně i Blisty už o tom psaly.

Pokud si v nějaké krizové situaci nejsem jist, vždy beru jako reálnou tu nejhorší možnou alternativu, to je základní pravidlo přežití. To, že podobná alternativa ještě nikdy v historii nenastala, mi nesmí být omluvou.

Celé dvacáté století bylo ve znamení budování světlých zítřků na základě ovládnutí přírody. Dělo se tak na obou stranách železné opony, u nás to bylo jen více ideologizováno. To, co se děje nyní, je znamení, že "světlé zítřky" již nastaly.

Ukazuje se, že není o co stát. Ve společnosti platí stejně jako v přírodě jednoduchý princip akce a reakce. Z hlediska lidského chování je dobré si uvědomit, že nedomyšlená akce, vyvolá nezamýšlenou, nepředvídanou nežádoucí reakci. Je to primitivní, že? Teď už se tím jen řídit.

To již bohužel tak jednoduché a primitivní není. Pokud totiž budeme toto důsledně činit, zjistíme dosti podivné skutečnosti. Přehrady v padesátých letech byly budovány za všeobecného konsensu, neb "poručíme větru dešti". Tato slova nikdo asi nebral vážně, nicméně každý se jimi řídil. Megalomanie byl politický program. Stalinova obří díla socialismu, postavená na kostech milionů politických vězňů, sice nepřiblížila slíbený pozemský ráj v zemi Sovětů, ale zato zdevastovala rozsáhlé oblasti a proměnila je v poušť. Naši malí Stalinkové nechtěli, byť ve skromnějším měřítku, zůstat pozadu.

Komunismus je, jak známo z díla klasika, elektřina plus Sověty. Sověty (národní výbory) už jsme měli, takže zbývala ta elektřina. K tomu totiž ona betonová monstra byla určena, k ničemu jinému. Mnohým se to zdálo správné, neb elektřinu přece potřebujeme ke své radostné a tvořivé práci.

Václav Bělohradský říká: "Jedno z velkých hesel moderního lidstva, tvořivá práce, označuje dnes něco nesmyslného a hrozivého."

Je to kruté, ale je to tak.

Nežádoucím účinkem naší "tvořivé práce" je nadcházející ekologická katastrofa.

Chceme li se zodpovědně vyrovnat s událostmi, které proběhly, jde li nám o to, aby se neopakovaly, tématu, co s přehradami se nevyhneme. Jsem v tomto ohledu skeptik, ve hře je příliš mnoho peněz. Přesto musíme říci zcela jednoznačně.

Nepleťme si zisky firmy ČEZ se zájmy celé společnosti. To nebude tak snadné, případ Temelín svědčí o moci této lobby. Vláda je ochotna jít proti vůli velké části občanů, riskovat mezinárodní konflikt, jen aby se naplnily zájmy této polostátní firmy.

Temelín totiž ve skutečnosti nikdo nepotřebuje. Já se k němu ještě za chvíli vrátím, je možné, že povodně někomu otevřely oči.

Špidlovu vládu čeká velká zkouška a já pochybuji, že by v ní obstála. Tlak, kterému by musela čelit, by byl příliš velký. Problém přehrad bude zřejmě zahrán do ztracena, budou nějak vylepšena bezpečnostní opatření a všichni budou doufat, že další povodeň přijde až za sto let. Tato civilizace se řítí do neodvratné záhuby a neexistuje síla, která by její samopohyb zastavila či alespoň přibrzdila. I k tomuto problému se ještě vrátím.

Velká voda si ve své drzosti dovolila pokácet jednu modlu. Mám na mysli pražské metro a jeho funkci jako protiatomového krytu. Pokládal jsem to celé vždy za "mýtus", a to z dosti dobrých důvodů. V osmdesátých letech jsem v tomto monstrózním podniku pracoval, sice v dělnické profesi, ale s otevřenýma očima i ušima. Již tehdy jsem to celé vnímal jako potěmkinismus.

Vzpomeňme jen, jak se metro stavělo. Nejdůležitější bylo vždy splnit plán, tak aby byl určitý úsek otevřen k nějakému pro režim významnému výročí. Tomu bylo podřízeno všechno ostatní, především tedy kvalita stavby. Byla jen otázka času, kdy pravda vyjde napovrch.

Toto se ale všeobecně vědělo, celý projekt stejně jako celá stavba měly být již dávno podrobeny důkladné revizi. Proč se toto nestalo, proč místo toho byla přijata komunistická mytologie, je mi záhadou. Dokonce i Václav Havel hovořil tuším ve svém prvním novoročním projevu o tom, jaké máme pěkně fungující metro. Říkal jsem si tehdy, že pan prezident nemá přesné a kvalitní informace.

Důkladnou revizi provedla sama příroda a my můžeme děkovat Bohu, že to nedopadlo mnohem hůře.

Kolik máme podobných staveb? Opět se mi vnucuje již jednou zmiňovaný Temelín.

Napsal jsem, že povodně možná někomu otevřely oči. Temelín byl také ideologickou stavbou a já mám neblahé tušení, že někde ve svých základech má položen stejný socialistický šlendrián jako to metro. Nemám proto přímé důkazy, ale množství indicií. Případ metra nás snad naučí být obezřetnými vždy tehdy, když nás někdo ujišťuje o naprosté bezpečnosti nějakého projektu.

Snad celá tragedie skutečně alespoň někomu otevře oči a on pochopí, že nám kdosi říká, takhle už dále ne. To se týká celé této civilizace. Týká se to ale i každého z nás. O tom již ale byly popsány tuny papíru a nemělo to téměř žádný smysl. Po nepříliš úspěšném budování komunismu jsme začali "budovat kapitalismus".

Nutno říci, že na socialistických základech. Z případu pražského metra se stává zlověstná metafora, jak takovéto budování dopadne.

Případ neratovické Spolany bude prověrkou práce policie a justice, ukáže se jestli si dokáží poradit se zvláštně nebezpečnou trestnou činností. Největšími nepřáteli zákona totiž jsou mnohdy velké u nás navíc polostátní podniky a mnohdy i stát sám.

Takováto nezákonnost bývá často tolerována, protože je ve "veřejném zájmu". Záleží teď hodně na občanech bydlících v okolí Spolany, ale i dalších chemiček, jestli si nadále nechají ve "veřejném zájmu" ničit nejen vlastní zahrádky, ale především vlastní zdraví.

Tiskový mluvčí Spolany řekl na kameru České televize, že je to vlastně úplně normální, že chemičky ničí lidem zahrádky. Teď jde o to přestat se bát lidské arogance a dosáhnout, aby to normální nebylo, aby firmy jako Spolana také musely dodržovat zákony a byly podřízeny veřejné kontrole. Opakuji, zde záleží na lidech, jestli budou jak se v Česku říká, někomu za blbce.

Řeknu na závěr. Jsem přesvědčen, že katastrofa, která postihla naší zemi, byla jen předzvěstí velké globální ekologické katastrofy, která se nezadržitelně blíží.

Tuto katastrofu jsme svým jednáním způsobili mi lidé sami svou lhostejností vůči přírodě. Tato lhostejnost je bohužel přirozeným vyústěním celé západní tradice, která pojímá smysl lidského života jako únik z existence závislé na nevypočitatelné přírodě, do existence opřené o vědecké předvídání a plánování.

Tato tradice se dnes ukazuje jako zcestná. K žádnému osvobození nedošlo, naopak člověk je stále více spoutáván a omezován. Vědecké předvídání a plánování je stále častěji konfrontováno s fakty na které zapomnělo či nevzalo v potaz jelikož je nelze kvantifikovat.

Příroda se prostě dokáže svým vlastním způsobem bránit našemu inženýrství. Skutečně nemusíme věřit v existenci živlových duchů, abychom si toto uvědomili. Současná tragédie může být katarzí našeho myšlení a jednání. Abych se přiznal, nedělám si iluze, že se tak stane.