16. 6. 1944 - 11. 9. 2001

There are places I’ll remember
All my life, though some have changed
Some forever, not for better
Some have gone and some remain
All these places had their moments
With lovers and friends I still can recall
Some are dead and some are living
In my life, I’ve loved them all

Alena Sešínová byla podle všeho typická exulantka, která odešla z Československa po okupaci v roce 1968. Protloukala se, jak mohla, dělala všechno pro to, aby se uchytila ve svobodném světě.

Když jsem jel ráno navštívit její dlouholetou přítelkyni, paní Barbaru Cattano, aby mi o ní více řekla, shodou okolností jsem měl kazetu v autě nastavenou na písničce uvedené v úvodu. Věřím, že by se Aleně líbila, protože podle všeho, co mi o ní řekla, Alena byla veselá a společenská osoba, která měla ráda život a hudbu, nejvíce prý Karla Gotta, ale také Charlese Aznavoura a vůbec hudbu 60. let, "ne to, co se hraje dneska", jak řekla Barbara.

Alena odešla z Československa v roce 1970 a neřekla své rodině a bratru Petrovi, kam se chystá, aby je neuvedla do problémů v případě vyslýchání. Odjela vlakem do Paříže, ačkoliv neuměla francouzsky ani slovo. Pracovala tam jako pokojská a hospodyně v rodině, přestože, jak řekla se smíchem Barbara, "vaření a uklízení nebyla její silná stránka". Paní, u které byla zaměstnaná, na ni ale byla hodná a nejen že ji nepropustila, ale sama ji prý těmto dovednostem učila.

Po roce ve Francii si Alena našetřila na cestu do Spojených států. V Americe se zprvu protloukala podobně. Bydlela v Bronxu se třemi dalšími lidmi a pracovala v továrně, kde přidělávala držátka k dámským kabelkám -- i když doma byla vystudovaná inženýrka v oboru informační technologie. Chodila na kursy angličtiny do Junior Women League a nakonec povýšila -- dostala místo v obchodním domě Macy’s, kde připravovala sendviče v bufetu. Občas sice nerozuměla tomu, jaký sendvič si zákazník přeje, ale řešila to prostě tím, že mu dala tuňáka, ať se mu to líbilo nebo ne... (tahle historka se objevila 16. října v New York Times, v článku o Aleně nazvaném "When In Doubt, Serve Tuna").

Nakonec si našetřila dost peněz na to, aby se zapsala na Borough of Manhattan Community College, kde vystudovala obor počítačů. Od té doby se její život začal zlepšovat. Pracovala jako programátorka a později jako systémový analytik v pojišťovně Marsh v 96. patře World Trade Center...

S Barbarou Cattano navštívily Československo již před revolucí a od revoluce tam Alena jezdila 2x - 3x ročně. Sjezdily spolu celý svět a Barbara Cattano, drobná, hnědooká paní, na kterou se hodí její italské příjmení, má doma plno českého křišťálu a porcelánu. Jeden čas si prý chtěly s Alenou zařídit s tímto zbožím obchod v New Yorku...

Měly vůbec spoustu plánů -- například plánovaly si koupit dům u moře. Brighton Beach v Brooklynu -- kde bydlím já -- ale nepřicházela v úvahu, protože Alena stále nesnášela ruštinu, která je tam doma.

Obývala sedmipokojový byt na Brooklyn Heights, v jedné z nejdražších newyorských čtvrtí. Svoji vynalézavost, vytrvalost a houževnatost připisovala Alena své mamince Johance, která jí vždycky říkala, že v životě dokáže všechno, co bude chtít.

Barbara Cattano je vykonavatelkou Aleniny poslední vůle a je vidět, že se o tento neradostný úkol poctivě stará. Na rozloučenou mi dala malý dárkový balíček, který dostali všichni, kdo se zúčastnili vzpomínkové slavnosti za Alenu, kterou pro ni zorganizovala. Je v něm malá americká vlajka, pálivé bonbóny, dvě krásné mušle a malá lahvička vodky se skládací plastikovou skleničkou.

Alena se prý nikdy nenaučila pořádně anglicky, dlouhá léta si prý myslela, že v populární písničce "Cherish" se zpívá o třešních -- cherries. Cítila se zde ale šťastná a spokojená, dokonce prý vozila v autě americkou vlajku, jak vzpomínala jiná její dlouholetá přítelkyně, Nanette Shaw, v článku uveřejněném v New York Times. Říkala, že tato země jí dala život.

Když jsem dojel domů, podíval jsem se pro jistotu do slovníku, co slovo "cherish" přesně znamená. Věděl jsem sice, že nějak souvisí s láskou, ale nedokázal bych je přeložit. Ottův slovník z roku 1922 je mj. překládá takto: "milovati, chovati (v lásce, srdci)".

Věřím pevně, že to je to, co Pán Bůh nyní pro Alenu dělá. Alena Sešínová možná neznala přesný význam toho slova, ale zná jej její rodina, příbuzní a přátelé, stejně jako my všichni, kteří jsme také prošli dobou, kdy jsme každému, komu jsme nerozuměli, také každý servíroval toho svého "tuňáka".

Alena Sešínová, členka exilové vlny po roce 1968, žije v našich srdcích.

Jan Krondl,
Brooklyn, New York