Když jsem se na hodnotu tohoto způsobu "odborné" argumentace zeptala RNDr. Vladimíra Petruse, CSc., ředitele Kanceláře AV ČR, odpověděl mi: "... nemohu posoudit, do jaké míry je přiměřený či normální lehce ironický tón prvé odpovědi p. Šimandla (pracovníka, jenž na mé dotazy odpovídal) na dotazy vystudované bohemistky a zakladatelky agentury ...".

Dva pracovníci Akademie věd ČR (ředitel její kanceláře a pracovník ÚJČ AV) tudíž argumentovali ve stejném duchu: tazatel, který vystudoval bohemistiku, nemá na podobné dotazy nárok, má na ně odpověď znát sám. Dovolím si tedy položit následující dotazy:

Kde se mají vystudovaní bohemisté ptát na věci, které jim v teorii češtiny a její aplikaci v praxi nejsou jasné? Pokud není jazyková poradna určena lidem, kteří jsou aspoň částečně z oboru, komu slouží? (Z potenciálních klientů tím pádem vypadávají například všichni učitelé češtiny, většina novinářů a všichni profesionální lingvisté.) Slouží snad úplným laikům se základním a středním vzděláním, případně absolventům vysokých škol, ale jiného než bohemistického zaměření? Co pak absolventi dalších lingvistických oborů, jako jsou anglisté, romanisté, rusisté apod.?

S češtinou pracuji už dvanáct let a za tu dobu jsem zjistila, že skutečně ne všechno lze najít v normativních příručkách a učebnicích a že prostě občas je třeba o nějakém problému diskutovat s ostatními bohemisty - zbývá mi tedy to, co jsem praktikovala dosud: obracet se nikoli na Ústav pro jazyk český a jeho poradnu (ač bych bývala řekla, že právě to je obsahem její práce), ale na jednotlivé katedry bohemistik na univerzitách v České republice, kde jsou často mnohem ochotnější odborníci než ve zmíněné instituci.

Příklad dotazu, který nebyl zodpovězen a z nějž se posléze vyklubal zajímavý jazykovědný problém. Obrátil se s ním na mne nedávno kolega z Brna, a protože jsem uvedený fakt nedokázala vysvětlit sama, zformulovala jsem jej právě pro jazykovou poradnu:

Smlouva o dílo
"Obecně používaným a tolerovaným jazykovým paskvilem je název "Smlouva o dílo". Tento výraz je chybný, slovo dílo se zde nesprávně ocitlo v 1., eventuálně v 4. nebo 5. pádě. Ani žáci školou ze zákona povinní by takto nevyskloňovali slovo dílo, neboť všichni vědí, že musejí použít pádu šestého, tedy tvaru "o díle". Tento pád, na nějž se dotazujeme otázkou "o kom, o čem?" je jediný pro tuto situaci použitelný. Otázkou je, kdo vytvořil záhadné spojení "Smlouva o dílo". Pravděpodobně šlo o jinou pracovní skupinu než tu, která uzákonila celou řadu správně znějících názvů typu "Smlouva o prodeji", "Dohoda o pracovní činnosti" apod. , kde se podařilo bezchybně předmět řádně vyskloňovat. Situace je nepříjemná a jeden neví, co počít, jestli ctít obecně vžitý paskvil nebo pohrdat zákonem a používat jazykově správné spojení "Smlouva o díle"."
Jiří Šmikmátor (jeho článek o odborné terminologii vyšel zde).

Odpověď jazykové poradny zastoupené J. Šimandlem

"K tazateli: Je úžasné, kolik toho tazatel dokáže naformulovat (nepíše taky do blistů?), ANIŽ se obtěžuje podívat se do slovníků, kde by zjistil, že předložka "o" se pojí i se 4. pádem; ANIŽ si uvědomí, že i on se nejspíš někdy vsadil o pětikorunu, přel se o majetek, běžel o závod; ANIŽ zváží nebetyčnou nehoráznost "předložka s 5. pádem" (u 1. pádu to tak hrozné není, tam by se několik přejatých předložek našlo). - K věci: U smluv se užívá i 6. pád, např. "smlouva o smlouvě budoucí / o pronájmu...". To, čemu se říká dávným obratem "smlouva o dílo", se v pracovněprávní administrativě standardně nazývá "dohoda o provedení práce". Rozšířený starobylý (a stručný) obrat není, jak jsme viděli, nijak agramatický; není to paskvil; dodnes mu každý rozumí (jistě i tazatel). Není důvod ho zakazovat; je ovšem namístě zvažovat jeho používání, neboť není jen správnost a gramatika (nota bene chytaná za ocas místo za rohy), ale taky stylistika: volba výrazu přiměřeného kontextu a situaci. - K Vám: Že byste nebyla schopna dotaz vyřešit aspoň zčásti? Anebo je pro Vás pohodlnější to přeposlat poradně, a ještě na tom vydělat materiál pro Vaše příští vystoupení v Britských listech?

Komunikace pokračovala mimo jazykovou poradnu s jiným pražským jazykovědcem, s nímž jsme zjistili, že jde zřejmě o dialektologickou záležitost: od Brna po Ostravu se totiž přeložka "o" v některých případech pojí se 6., a nikoli 4. pádem, například: Hádat se o něco (na Moravě "hádat se o něčem"), "domlouvat se o dílo" (na Moravě "domlouvat se o díle", "na díle"), "běžel o závod" (na Moravě "běžel závod", "účastnil se závodu" nebo "běžel jako o závod") atd. Se 4. pádem spojujeme na Moravě zejména vazbu "vsadit se o něco". Zdá se tedy, že mezi užíváním příslušného pádu za předložkou "o" jsou regionální rozdíly a - jak jsme se shodli - rozhodně to stojí za dotaz u dialektologů.

Po nahlédnutí do Slovníku spisovné češtiny (Academia 1998) jsem posléze zjistila, že je zde uvedena pouze varianta "Smlouva o vydání díla", žádná varianta "Smlouva o dílo" se zde nevyskytuje. A tak mne napadá kacířská otázka, kdo že to jednotlivá vydání Slovníku spisovné češtiny připravuje? Není to snad stejný Ústav pro jazyk český? Je - a dokonce je uveden v tiráži této normativní příručky!

Jazyková poradna tedy tento problém razantně NEvyřešila a odmítla jej jako naprosto banální, a tak na podobnou zajímavost prostě přijít nemohla. Kolik dalších takovýchto nuancí v používání současné češtiny kvůli svému přístupu dosud opomněla? O tom lze jen spekulovat. Ve své odpovědi J. Šimandl udělal z brněnského tazatele hlupáka.

Komu má práce jazykové poradny sloužit?