Ferguson argumentuje, že Britové dnes nejsou o nic hloupější než dříve. Naopak mají přístup k většímu množství informací než kdy předtím a začínají nyní požadovat i kvalitu.

Mediální teoretik Marshall McLuhan varoval před čtvrt stoletím, že nové technologie povedou k likvidaci knižní kultury. Nemohl se víc mýlit.

V současnosti vychází v Británii ročně 110 000 nových knižních titulů a lidi čtou víc než kdy předtím. Ano, nejvíce se prodávají pitomé bestsellery, avšak zároveň vychází daleko víc "literárních" a "intelektuálních" románů než kdy předtím. Některá seriózní literární próza, například Atonement (Pokání) od Iana McEwana, se prodává ve stejném počtu výtisků jako bestsellerový autor Stephen King. Stejné je to s žánrem non-fiction: k mání je v současnosti velké množství "seriózních" knih a nejvíce se čte historie: i velká důležitá díla jako Stalingrad, anebo historie Evropy od Normana Daviese.

Mezi knižními bestsellery britského knihkupectví Waterstones byla minulý týden tato jména: Faulks, Lodge, Allende, Tyler, Carey, Irving a Dunmore. V oblasti non-fiction právě podepsal Simon Schama kontrakt v hodnotě tří milionů liber na tři nové knihy a dva složité dokumentární televizní seriály o vzájemném ovlivňování mezi Británií a Amerikou v oblasti historie, politiky a literatury. Kniha Anthony Beevora: Berlin: the Downfall se prodává v stejně velkém počtu jako Bridget Jonesová. V Británii je nyní 50 000 lidí členy diskusních kroužků o literatuře.

Britské noviny jsou možná jako celek špatné, ale v současnosti přinášejí množství článků na nejrůznější témata. Je nemožné dokázat, že se úroveň sdělovacích prostředků v Británii zhoršuje: všeho je nyní prostě stále víc: všeho velmi dobrého i velmi špatného.

Před deseti lety navštěvovalo londýnskou galerii moderního umění Tate v průměru jeden milion lidí ročně. Mezitím byly otevřeny další galerie moderního umění a do londýnských galerií se na ně nyní chodí ročně dívat šest milionů lidí. Koncem minulého týdne jsme se dověděli, že poté, co bylo v Británii loni zrušeno vstupné do muzeí, stoupl počet jejich návštěvníků o 2,7 milionu - o 67 procent. V londýnském Národním divadle jsou fronty na novou divadelní trilogii dramatika českého původu Toma Stopparda, The Coast of Utopia, Pobřeží Utopie, přestože ta trilogie trvá 9 hodin.

Televizní diváci si neustále stěžují, že se veřejnoprávní televize BBC každým rokem zhoršuje. Přesto se právě v televizi BBC vysílaly dokumentární film o vztahu mezi Chaplinem a Hitlerem, Ichikawova retrospektiva, šestidílný seriál, který rekonstruoval plavby kapitána Jamese Cooka do Austrálie, drama o historii baseballu na Kubě a film o lidských důsledcích hrůzovlády diktátora Suharta v Indonésii. BBC začala vysílat vysoce intelektuální digitální okruh BBC 4. Nejúspěšnějším satelitním okruhem mezi množstvím nekvalitních okruhů je Discovery, okruh, který vysílá množství vědecko-populárních pořadů. Internetovým úspěchem je amazon.com, firma, která prodává knihy!

Dokonce i v oblasti anglického fotbalu lze zaznamenat změnu: manažer anglického fotbalového týmu vydal cédéčko své nejoblíbenější klasické hudby, Rio Ferdinand přednáší o rasismu v londýnském East Endu a fotbalista David Beckham má rád japonskou kuchyni a operu. Kniha, o níž se v současnosti nejvíc hovoří, je sbírka filozofických esejů od nového, jasně se vyjadřujícího, energicky své principy prosazujícího arcibiskupa canterburského.

Proč neustále tedy bědují britští "intelektuálové" nad tím, jak se snižuje úroveň britské kultury?

V roce 1892 napsal misantropický anglický spisovatel George Gissing v dopise příteli, že není schopen vzít do ruky noviny, aniž by si nepovšiml, "jak se rozšiřuje a prohlubuje vulgárnost" většiny lidí. Vinu nese, napsal Gissing, pokrytectví britské Rady pro školství - "společnost je nivelizována". "A tak, jsem přesvědčen," dodal, "že rozdíl mezi skutečně kultivovanými lidmi a širokými masami bude stále širší.

John Carey ve své knize The Intellectuals and the Masses, Intelektuálové a masy, odkud je tato citace z Gissinga, argumentoval, že po dobu celého dvacátého století varovali "intelektuálové" a "elita" před primitivní budoucnosti celého národa. Částečně to bylo motivováno strachem z přelidnění, ale velkou většinou to bylo jen snobství. "Chátra zvrací svou žluč a říká tomu noviny," napsal Nietzsche.

Šíření vzdělání a rostoucí vzdělanost žen, píše Carey, vedly "intelektuály" k tomu, aby se uzavírali do stále výlučnějších sfér vzdělanosti. Poezie musí být "obtížná", argumentoval básník T.S. Eliot. Existuje argument, že moderní umění záměrně začalo využívat "obtížně srozumitelných", ne-li vyloženě nesrozumitelných metod jen proto, aby se odlišilo od nově vzdělaných společenských vrstev a uniklo do vyšších sfér ezoterismu. A jak pokračovalo dvacáté století, stále větší množství lidí získávalo přístup ke vzdělání, a stále více žen získávalo moc, a chlapcům se to vůbec nelíbilo. Začaly vycházet knihy, odsuzující zprimitivňování britské kultury. Levicový intelektuál Tariq Ali oznámil, že založí novou rozhlasovou stanici, která se bude systematicky věnovat jen vysoce intelektuálním záležitostem. Bude se jmenovat "Radio Einstein". Gissing se musí v hrobě usmívat.

"Nikdy jsem nevěřil všemu tomu bědování o úpadku kultury," konstatuje James Brown, který založil v devadesátých letech magazín Loaded a nyní vydává nový časopis pro muže jménem Jack, který se věnuje vědě, přírodě, cestování a dobrodružným příběhům, protože, jak tvrdí, to chtějí číst jeho přátelé.

"Časopis Loaded byl často kritizován, že prý zprimitivňuje britskou společnost. Nebylo to pravda. Vydávali jsme inteligentní časopis, v němž vycházely dlouhé, sofistikované články, dobře napsané lidmi, kteří byli dobře placeni za to, že psali dobře - a četly to dva miliony lidí! Veškerá ta kritika, to je jen intelektuální snobismus. Vezměte si například žánr televizních komedií. Na všech kanálech jsou nyní k dispozici vynikající britští a američtí komici. Co jsme měli k dispozici v sedmdesátých letech, v době, kdy v Británii existovaly jen tři televizní okruhy a jen asi pět časopisů? Nic moc.

Tohle je skutečně pravda, argumentuje autor článku. To, co se stalo během posledních několika let v britské kultuře, je, že se lidé v Británii naučili si vybírat a míchat, co je zajímá. Nenávratně je pryč doba, kdy to, co jste četli nebo na co jste se dívali, bylo známkou vaší inteligence a vašeho společenského zařazení. Ano, masy zvítězily. Ale udělaly to inteligentním způsobem.

Zdá se, argumentuje autor, že jsou dnes Britové intelektuálně sebevědomější než kdy předtím, nekonzumují kulturu s tím, že by se ohlíželi přes rameno, jestli se to hodí. Lidi se rozhodují, že sledují to, co chtějí. Konzumují dnes velké umění a zároveň - pro relaxaci - i bulvární nesmysly.

Svým způsobem je to, jak vysvětlil Eric Linklater, zástupce šéfredaktora britského měsíčníku Prospect, důsledkem argumentace, která vznikla na britských univerzitách v sedmdesátých letech na katedrách kulturních studií, kdy začali tvrdit univerzitní pracovníci, že veškerá kultura, nízká i vysoká, si zaslouží pozornosti. Během následujících dvaceti let proti tomu vznikla ostrá reakce, protože si lidi uvědomili, že tato argumentace je nesmyslná, a sdělovací prostředky začaly znovu požadovat ostré rozlišování mezi vysokou a nízkou kulturou.

Je pravda, že většina toho, co prosazovali teoretikové ze sedmdesátých let, byly většinou nesmysly a dnes se to také uznává. Avšak nemělo by nás to zaslepovat - je totiž možné seriózně analyzovat a interpretovat některé "lidové" televizní seriály. Neměli bychom se vracet k předchozí praxi, podle níž existovala jen ona "pravá", menšinová, elitářská kultura na vrcholu a pak obrovské množství nekvality pro "normální lidi". Lidi jsou nyní ochotni diskutovat o kultuře na všech úrovních.