Nikdo pravděpodobně neočekával, že pravicové strany zaznamenají v těchto volbách tak silný propad. ODS uspěla pouze ve své tradiční pražské baště, US s KDU-ČSL se zachránily pouze díky včasnému "zkoalování se", absorbováním jednoho malého přívěsku (DEU) a vyšachováním přívěsku druhého (ODA).

Strana "pana profesora" je tedy výsledkem volebního klání postavena mimo hru. Ale nejen výsledkem. ODS se dlouhodobě dostává do rozporu s ostatními pravicovými stranami i s ČSSD na základě toho, že reprezentuje buržoazní frakci, kterou lze bez nadsázky označit za "lumpenburžoazii". Při jejím nástupu, včetně celé doby jejího vládnutí, se tato strana opírala o tu část buržoazie, která po roce 1989 vznikla na základě rozsáhlých korupčních a podvodných metod. Těm kralovala kupónová privatizace jako prostředek pro pokoutný převod gigantických, státem spravovaných majetků do rukou části předlistopadové manažerské vrstvy, která využila jejího know-how i počátečního kapitálu k podloudnému zprivatizování svých někdejších domén, ale i do rukou dalších částí buržoazie (např. bankéři, burzovní makléři, aktéři sportovního byznysu), pro které ODS znamenala záruku mimozákonného nabytí a dalšího zhodnocování kapitálu. Tato lumpenburžoazie potřebovala ODS jako záštitu před soupeřením s těmi frakcemi kapitálu v Česku, které vznikaly legální cestou a které tedy byly oproti lumpenburžoazii, materiální základně ODS, ve značné nevýhodě. Přímá propojenost s lumpenburžoazií však byla také jednou z příčin krize ODS i celé Klausovy koaliční vlády v roce 1997, aby však zároveň po touto krizí způsobených mimořádných volbách roku 1998 mohla ODS po další čtyři roky držet nad lumpenburžoazíí ochrannou ruku prostřednictvím opoziční smlouvy. To byl také konec tehdejšího volebního šlágru sociální demokracie - akce "Čisté ruce".

Údobí jednobarevné vlády ČSSD však neznamenalo pouze přistoupení této strany na status quo s českou lumpenburžoazií prostřednictvím opoziční smlouvy s ODS, ale i jasnou demonstraci skutečnosti, za koho sociální demokraté vlastně kopou. Mnozí si jistě ještě vzpomenete na titulky pravicových deníků, které byly v době nástupu Zemanovy "vlády sebevrahů" plné paniky až hysterie kvůli "socialistickému nebezpečí". Vzápětí se však ukázalo, že šlo o šíření poplašné zprávy. Pravda, vláda sociální demokracie znamenala pro domácí buržoazii nesnižující se daňové zatížení, ba naopak. Právě v tom ovšem tkví kouzlo úspěchu ČSSD i její materiální základny. Přenesením daňového břemene na malou a střední buržoazii si sociální demokraté vytvořili prostor pro rozsáhlé financování třídního smíru s pracující třídou (projevujícím se mj. i sanacemi krachujících bank), který jí vzápětí vedle vstupu do NATO umožnil vystavovat český stát před bdělými zraky ratingových agentur jako "stabilní podnikatelské prostředí", díky čemuž se sociálním demokratům podařilo přilákat do Česka celou řadu zahraničních investorů, kteří opět rozhýbali českou ekonomiku.

Opakování čísel o vzrůstajícím HDP se stalo obzvláště v předvolebním období zaklínací formulkou Zemanova týmu, ačkoliv o stejně vzrůstající životní úrovni většiny společnosti nemohlo být ani řeči. Sociální demokraté totiž nakonec prováděli, navzdory prvotní hysterii novinářů, politiku mnohem pravicovější než dřívější vláda ODS a jejích koaličních partnerů. ČSSD přistoupila k privatizačním programům nejlukrativnějšího státního vlastnictví (plynárenství, ocelářství, telekomunikace), což znamenalo tisíce propuštěných dělníků. K tomu Klaus nikdy nenašel odvahu. Zároveň ovšem museli sociální demokraté u odvětví s největší třídní silou (ocelářství, železnice, těžba uhlí) začít se sociálními programy pro propouštěné, protože jen tak mohli dosáhnout kýženého třídního kompromisu, tolik potřebného pro příliv zahraničních investic.

Zahraniční kapitál však nebyl do země váben pouze třídním smírem - silnou motivací byly investiční pobídky, které tomuto kapitálu udělovaly dlouhodobě daňové prázdniny, které ovšem musela financovat prostřednictvím vyšších daňových sazeb domácí buržoazie. Zároveň zde však velmi silně působil i další faktor snižující výrobní náklady: západní ekonomiky prodělávaly citelné ochlazení, které znamenalo klesající míru zisku - a tudíž úprk výrobního kapitálu do zemí s levnou a přitom kvalifikovanou pracovní silou (to se přímo ukázkově projevilo např. při největším "úspěchu" ČSSD - stavbě automobilky konsorcia Citroen-Toyota v Kolíně). Tato příčina přílivu zahraničních investic se příliš nezdůrazňuje, ačkoliv byla jednou z nejdůležitějších. Zahraniční kapitál tak tvořil oporu sociální demokracie, aniž by zároveň tato strana byla nucena hledat výraznější podporu mezi českou buržoazií. Deficitní financování třídního smíru, pacifikace dělnické třídy prostřednictvím odborů provázaných s vládnoucí stranou, přenesení daní na domácí buržoazii a ochlazení ekonomiky na Západě - to vše umožnilo ČSSD vytvořit si pevné vazby s velkokapitálem a s umírněnou pracující třídou za zády tak prožít relativně poklidné čtyři roky.

To však pro kapitál jako celek nebylo a není trvale udržitelné. Financování třídního smíru způsobilo zadlužení státu až do výše 8 procent HDP, což dlouhodobě vede kapitalistické organizace typu Mezinárodního měnového fondu (MMF) či Světové banky (SB), aby českému státu neustále doporučovaly "ozdravění veřejných financí", pod čímž se má rozumět postupná demontáž sociálního státu coby instituce třídního kompromisu. K limitům dosavadního způsobu vlády ČSSD přispěla paradoxně i její orientace na velkokapitál plynoucí především z Evropské unie (EU). Právě ta si totiž klade za jednu z podmínek vstupu kandidátských zemí omezení jejich státního dluhu na maximálně 3 procenta HDP, což se však neobejde bez škrtů v sociálních výdajích, které tvoří největší rozpočtové položky. Stejně tak k tomu přispěje i rychle stoupající militarizace státu v souvislosti se stejným procesem v celém NATO v důsledku "války proti terorismu". Bush Jr. již vzkázal všem členským státům Severoatlantické aliance, že náklady na zbrojení a armády bude nutné zvýšit zcela nezbytně. Vedle toho bude stupňovat problémy s financováním rozpočtu nepochybně i vzrůstající tlak státních zaměstnanců, zejména pracujících ve zdravotnictví a školství, jejichž silná nespokojenost s jejich postupující proletarizací má již chronický charakter.

Sociální demokraté tak budou muset začít s demontáží sociálního státu, stejně jak to učinili jejich kolegové Schröder a Blair v rámci "třetích cest". Mají-li si udržet smír s domácí buržoazií i s kapitálem reprezentovaným MMF/SB a EU, nezbude jim jiná cesta. ČSSD se tak vlastně hodí, že výsledek voleb jí umožňuje sestavit vládu s Unií svobody a s lidovci, protože získá výborné alibi pro "třetí cestu". Materiální oporou Koalice je sice právě buržoazie domácí (ovšem na rozdíl od ODS se nejedná o lumpenburžoazii), z čehož plyne důraz těchto dvou stran na snížení daní. Koalice však v této situaci musí slevit ze svých daňových představ, protože sociální demokracie si nemůže dovolit přistoupit k demontáži sociálního státu s takovou razancí, jak by si představoval například Kühnl nebo Marvanová. Pro lidovce, US a buržoazní frakce, které reprezentují, se momentálně zdá být co nejrychlejší vstup do EU větší prioritou než krátkodobé snížení daní. Zatímco ČSSD je do této instituce vtahována evropským velkokapitálem, je do ní Koalice tažena "legální" frakcí domácí buržoazie, která, narozdíl od lumpenburžoazie zastupované ODS, není vstupem do EU ohrožena, nýbrž naopak to pro její kapitál znamená šanci na další efektivnější zhodnocování. Navíc pokud by se vstup Česka do EU proběhl skutečně roku 2004, znamenalo by to pro ČSSD v krátkodobé perspektivě vznik dalšího a velmi silného institučního tlaku na odbourání sociálního státu, což bude pro frakci české buržoazie reprezentované Koalicí znamenat mnohem větší prospěch, než kdyby nyní při vyjednáváních o podobě nové vlády Koalice tvrdohlavě lpěla na snížení daní a demontáži sociálního státu, o níž ví, že v nedaleké budoucnosti stejně bude muset tak jako tak přijít.

Tomu všemu se nelze vyhnout, poněvadž v poslední instanci činnost jednotlivých stran neovlivňuje jejich program, ale zájmy frakcí kapitálu, které jednotlivé strany reprezentují. A výjimkou nakonec není ani vítěz voleb - KSČM. Její program je podobně "euroskeptický" a nacionalistický jako program ODS, i když vyplývá z její dvojí role v soudobém kapitalismu v Česku - převzetí tradiční politiky sociální demokracie a ochrany malé a střední buržaozie ohrožené vstupem do EU. KSČM prvně využívá toho, že se ČSSD praktickou politikou posunula silně doprava a že zde (v EU to sociální demokracie již dávno učinila) na základě objektivního vývoje kapitalistických vztahů opouští program sociálního státu. Grebeníčkova strana si tak může dovolit luxus faktu, že se ještě nestačila zkompromitovat participací na vládní moci a proklamovat tak právě tradiční program sociální demokracie, kterým oslovuje nikoliv nepodstatnou část pracující třídy. Pouze tento fakt jí ovšem ještě nečiní stranou dělnickou, jakou by ji chtěli vidět mnozí trockisté, k čemuž se ji snaží dotlačit "kritickou" volební podporou. Sociální stát je historicky defenzivní zbraní kapitálu proti proletariátu a to zbraní velice úspěšnou: pomocí něho se totiž podařilo buržoazii na Západě a stalinské byrokracii v bývalém východním bloku zasadit těžkou ránu komunistickému hnutí. Sociální stát tak není "výdobytkem" dělnické třídy, nýbrž nástrojem její porážky. Hlasy pro sociální stát v podobě hlasů pro KSČM (a částečně stále ještě i pro ČSSD) tak nejsou vyjádřením touhy po skutečné změně, nýbrž vyjádřením preferencí jedné formy diktatury kapitálu před jinou. A jak již bylo řečeno, KSČM si může dovolit být takto "radikální" pouze na základě toho, že nemá vládní zodpovědnost.

Pokud by s ČSSD vládu přeci jen vytvořila, neznamenala by žádný "bolševický teror", jak straší pravičáci spolu s některými anarchisty, ani by však nemohla být prostorem pro uskutečňování jakéhosi levicového programu, jak by si voluntaristicky přáli někteří trockisté. Jak jsme již viděli, sociální stát sice byl tradičním programem sociální demokracie, ovšem nikoliv ve prospěch proletariátu, ale proti němu. Ovšem jak už bylo řečeno výše, ani kdyby si to KSČM spolu s některými sociálními demokraty a trockisty sebevíc přála, není sociální stát pro kapitál trvale udržitelný, protože odvisí od možnosti kapitálu zachovávat si průměrnou míru zisku, nikoliv od programů politických stran. A ačkoliv KSČM reprezentuje mj. ne nevýznamnou část malé a střední buržoazie, která se na rozdíl od buržoazní frakce zastupované Koalicí vážně obává vstupu do EU (jedním z hlavních Grebeníčkových hesel na letošním prvomájovém shromáždění KSČM na Letné bylo, že "vstup do EU bude znamenat krach pro mnoho malých a středních podniků"), ani jim by KSČM příliš účastí ve vládě nepomohla, protože síla této buržoazní frakce se nemůže poměřovat se silou kapitálu, jehož zájmem je co nejrychlejší vstup Česka do EU a který reprezentují US a lidovci. Vláda ČSSD s KSČM by tak mohla být pouhou krátkodobou epizodkou, protože materiální základna žádné vlády nemůže být v současné situaci postavena pouze na sympatiích maloburžoazie a víře většiny společnosti v sociální stát, byť by taková vláda zároveň byla pro mnohé možná i cennou zkušeností pro vystřízlivění z četných iluzí o možnostech parlamentní demokracie. To ovšem neznamená, že bychom se jako revolucionáři a revolucionářky měli oportunisticky přizpůsobovat tomu, že u většiny společnosti převládá důvěra v buržoazní ideologii sociálního státu, která se nejvíce projevila volebním vítězstvím KSČM. To je výrazem slabosti třídy, nikoliv jejího "obratu doleva", natož výrazem nějaké komunistické tendence, kterou je skutečně marné hledat v temných zákoutích volebních uren.

Na 42 procent voličů letos volební urny ani okem nezahlédlo, což znamená, že řady volebních absentérů se rozrostly o více než milión lidí, k čemuž svou troškou nezakrytě přispěli i libertinští komunisté a komunistky. Bylo by ovšem chybou vydávat sílící volební absentérismus za výsledek nějaké anarchistické propagandy, protože mnohem více se za ním skrývá prostá deziluze z politiky a vědomí toho, že volbou jakékoliv strany se stejně na dané společenské realitě nic nezmění. Navíc se jedná v drtivé většině o akt individuálního odmítnutí voleb, nikoliv o výraz nějakého kolektivního revolučního postoje pracující třídy. V opačném případě by se totiž jednalo výsledek intenzivních třídních bojů, jedině z nichž může takovéto vědomí proletariátu vzejít. Nic takového se zde ovšem neděje. Přesto se může jednat o potenciálně významný ukazatel, který svědčí o vzrůstající delegitimizaci politiky, a to nejen u nás, ale napříč všemi zastupitelskými demokraciemi. K rozsáhlému absentérismu docházelo v posledním období u voleb i v Argentině, kde na základě souhry vhodných okolností dospěla tato krize legitimity parlamentní demokracie k rozsáhlému dělnické třídy spolu se zproletarizovanou třídou střední. Tak daleko ovšem ještě nejsme (obzvláště co se týče intenzity třídního boje, která byla v Argentině již i před povstáním velmi vysoká), a tak ani nemá cenu dělat z našeho volebního absentérismu nějaké dalekosáhlé závěry.

To se ovšem týká voleb jako celku. Jejich cirkusová podoba čím dál více odkrývá jejich úlohu coby buržoazního divadélka, pomocí kterého se mezi sebou hašteří různé frakce kapitálu, aby se nakonec tendence vývoje kapitalismu stejně prosazovaly zcela jinými cestami než prostřednictvím volebních lístků. Volby tak periodicky plní legitimizační funkci diktatury kapitálu, která existuje v podobě parlamentní demokracie.

Úlohou revolucionářů a revolucionářek není trockistické taktizující politikaření, které se projevuje v přizpůsobování se vládnoucím buržoazním ideologiím a jejich vlivu na pracující třídu a v hledání té "nejpokrokovější" buržoazní frakce, jenž si zaslouží "kritickou podporu". Volby mohou být dramatem pro trockisty, nikoliv pro revolucionáře ani ostatní proletáře (možná jim tak věnujeme až zbytečně moc pozornosti).

Odkrývání komunistických tendencí totiž nelze praktikovat ve volebním cirkusu. Na něm lze pouze demonstrovat to, jak se v politické aréně projevuje soupeření jednotlivých frakcí kapitálu i to, jak se v politice projevuje vývoj kapitalismu obecně. Právě politika je třídním prostorem, v němž vládne kapitál, který však může komunismus pouze zrušit, nikoliv využít či se v něm nějak projevovat. Komunistické tendence, komunismus jako reálné hnutí teď a tady, tak můžeme odkrývat, spojovat a posilovat pouze v každodenní realitě třídních vztahů, v každodenní opozici proletářů a proletářek proti kapitálu na pracovištích, ve školách, v celém životě, nikoliv tak, že si jednou za čtyři roky uděláme drama z jednoho prchavého, zcela nekouzelného a pro skutečný život o to více bezvýznamného okamžiku.