Novinářkou jsem se chtěla stát dávno předtím, než jsem šla na vysokou školu. Asi od dvanácti let svého věku jsem pomáhala vydávat školní časopis... Vždycky jsem věděla, že chci být novinářkou, od dětství. Ráda mluvím s lidmi.

Studovala jsem žurnalistiku a filozofii na University of Southern California. Moc dobrou studentkou filozofie jsem ale nebyla. Ale pomohlo mně to naučit se kritickému myšlení.

Byla tam celá řada základních kursů o tom, jak psát - zprávy, features, komentáře - prostě praktická cvičení. A pak jsme dělali "kauzy", diskutovali jsme o etice, jak se vyrovnat s určitými situacemi. Dělali jsme také tzv. "investigativní práci". Každý týden nám dal profesor nový úkol, dal nám jméno někoho, kdo byl zatčen a my jsme museli jít k soudu a zjistit o případu všechny informace. A někdy jsme ty zatčené i interviewovali. Čím hlubší nezávislé informace jsme získali, tím jsme dostali lepší známku. Nebo vám dal jméno firmy a vy jste měli o ní získat co největší množství informací.

Ta novinářská škola je tam myslím velmi dobrá. Učitelé jsou bývalí známí novináři, nositelé Pullitzerovy ceny. Naším oblíbeným profesorem byl Ed Guthman, nositel Pullitzerovy ceny z roku 1960. Byl tiskovým tajemníkem Boba Kennedyho a Nixon ho považoval za třetího svého nejvýznamnějšího úhlavního nepřítele.

Dostala jsem se na tříměsíční praxi do Los Angeles Times. Pracovala jsem v jedné jejich regionální kanceláři, ve Ventura County. Tři měsíce jsem tam měla pracovat jako všeobecný zpravodajský reportér. Bylo to v létě roku 1998. Šéf té kanceláře mi hned zpočátku řekl, že jestliže se osvědčím, zaměstnají mě natrvalo. A o šest týdnů později mi nabídl trvalé zaměstnání.

Psala jsem o středních školách dalšího vzdělávání, o školství.

Jsou to jedny z pěti nejvýznamnějších novin ve Spojených státech. Mají velmi dobrou pověst ohledně mezinárodního zpravodajství - nebo takovou pověst spíš měli, trochu to omezili. LA Times jsou srovnatelné s New York Times.

Ano, je to významné. Sama jsem si toho nevšimla. Ale já jsem byla v Čechách.

To je asi ze dvou důvodů. Majitel Los Angeles Times se v poslední době změnil a do těch novin přišel celý nový hlavní redakční tým. Ten je považován za nesmírně kritický a objektivní. Takže se zřejmě programově snaží o agresivní, kritickou novinářskou práci. A taky je to zeměpisná věc. Kalifornie je tak daleko on onoho východního amerického establishmentu, nejsou vázáni jeho myšlením.

Ne, protože mají velmi silnou washingtonskou kancelář. Mají ve Washingtonu asi 40 reportérů. A už mnoho let mají pověst, že přinášejí jako první exkluzivní, nové informace, které New York Times a Washington Post nemají.

Ano, souhlasím. Četla jsem tuhle, že židovská komunita v Los Angeles bojkotuje Los Angeles Times, protože dospěli k závěru, že jsou LA Times proti Izraeli. Pro mě je to známka dobré novinářské práce, protože to ukazuje, že jsou ty noviny schopny zaujmout vůči vládě samostatný, kritický postoj.

Rok a půl.

Dostala jsem lepší nabídku. Od novin jménem Daily News. Jsou to menší noviny, ale byla to tematicky zajímavější práce a bylo to blíž místu, kde jsem bydlela. Což bylo pro mě důležité, protože jsem předtím musela denně dojíždět na vzdálenost asi 100 km.

Trochu ano. A taky tam byl lepší plat. Psala jsem o školství a o místní politice v městě Glendale, nedaleko Los Angeles.

Během tří let mé novinářské práce v Los Angeles došlo v jednom půlročním období k množství hrůzných zločinů. Nebyla mezi nimi žádná příčinná souvislost. Jeden mexický chlapec byl zavražděn cestou ze školy na chodníku a asi o dva měsíce později byli zavražděni dva bělošští chlapci, kteří chodili do stejné školy, ale bydleli v bohatší části města. Otec jednoho toho zavražděného bělošského chlapce byl náměstek místního šerifa.

No, různá. Ta první vražda byla důsledkem konfliktu dvou gangů, ale ten zavražděný chlapec nebyl členem žádného gangu, vydělával na část úvazku a pomáhal rodičům platit činži za byt o jediné místnosti, kde jich žilo šest - rodiče a čtyři děti. Chodil do školy, pomáhal rodičům, choval se vzorně, chtěl jít do armády. Bylo to hnusné, ta vražda.

Ano, bylo to postupné. Vždycky jsem se dívala na Spojené státy kriticky. Na všechno.

Dostala jsem nabídku z Prague Post. Ne, samozřejmě, vyjádřila jsem nejprve zájem.

Než jsem se sem přistěhovala, nikdy jsem tady nebyla ani na návštěvě. Ale slyšela jsem o ČR dobré zprávy. A taky, musím říct: já jsem se narodila ve Venezuele a po první dva roky života jsem žila ve střední a v jižní Americe. Otec je bankéř a vyrostl na Filipínách. A moje nevlastní matka je Holanďanka. Takže jsme vždycky měli v rodině zájem o zahraničí.

Asi ano. Měla jsem před dvěma lety v Americe přítele, ten mi řekl, že nikdy neopustí Ameriku, že nikdy nechce cestovat do Evropy. To se mi zdálo podivné.

Ano. (Smích) Měla jsem vždycky v Evropě dobrý pocit z kultury.

Ne, ne. V Americe taky docházelo ke zvěrstvům. Otroctví. Internační tábory za druhé světové války. Měla jsem pocit, že bych se v Evropě mohla mnohému naučit. A taky, že bych mohla jiné něčemu naučit jako americká novinářka.

Nezávislé novinářské práci. Kritické analýze...

(Smích) Nikoho.

Nikomu to nechci vnucovat, ale spolupracuji s našimi českými researchery, překladateli, atd. Mám pocit, že trošku jiným způsobem přistupuju ke zprávám, které dostáváme z českých zdrojů. Z českého tisku získáváme náměty, ale vždycky si nad tím řekneme, to je zajímavé, ale co všechny tyto nezodpovězené otázky.

Měli bychom publikovat své odpovědi na tyto otázky.

Jedna moje přítelkyně, která je Republikánka, se vyjádřila: Vyhraje-li Gore, emigruju. A já jsem řekla: Vyhraje-li Bush, emigruju já.

Ne. Je pošetilé si myslet, že novináři nemají názory.

Nikdo nedokáže být stoprocentně objektivní. Měli byste přiznat sami sobě i svým spolupracovníkům, svému šéfredaktorovi, že jste zaujatí. Říct: v této věci nejsem zaujatá. Vyložit karty na stůl. Uznat, že ta zaujatost existuje. Ano, samozřejmě, se člověk musí snažit chovat se co nejnestranněji a nejobjektivněji.

Nikdy jsem ho neměla ráda.

No. (Smích) Kde mám začít. On prostě nemá na tu funkci dostatečnou kvalifikaci. Ano, byl guvernérem v Texasu, jakpak se dostal do té funkce? Rodinná protekce. Už si teď po tom všem, co se stalo za posledních deset měsíců, ani pořádně nepamatuju, proč jsem ho neměla ráda předtím. Prostě mi nikdy nepřipadalo, že je to tak kvalitní člověk, že by se mohl stát prezidentem. To platí dodnes.

Ano, prostě on neumí mluvit. Nevyjadřuje se jako inteligentní, sofistikovaný člověk.

Ano, a v tom je i určitý šarm. Takové po poplácávání kamarádů po zádech, "Dem na pivo u nás doma!" To je docela šarmantní, když máte takového strýčka. Ale prezidenta? A téhle lidové žoviality on stále ještě po 11. září využívá. Ale Bushova vláda začala po 11. září tolik znepokojujících věcí. Tribunály pro válečné zločiny. Úřad pro vydávání dezinformací, který má vydávat falešné informace - -

No, to říkají oni. Možná, že to byla první tisková zpráva toho Úřadu pro dezinformace. (Smích) A minulý týden přišlo snad to nejhorší. Ten program TIPS. Informace pro prevenci terorismu.

Je to děsivá věc.

To nevím. To nevím.

Ne, protože my se v podstatě vůbec nezabýváme mezinárodní politikou. Ale ta stránka americké vlády k této věci. Je to strašné. "Program pro poštovní doručovatele, řidiče dodávek..." Pro lidi, kteří mají přístup k vám do bytu.

Ano. To je legitimní. Ale vytvářet síť potenciálních udavačů, domácí síť špionů... Demokratické společnosti tohle nedělají. Mám pocit, že se vracíme do Československa v roce 1970. Celostátní systém spolupracovníků policie. Jako když vás tady v Praze lidi sledovali a psali si, co děláte a s kým se stýkáte.

A je zřejmé, že tito udavači nebudou podezřívavě své bělošské sousedy. Bude to vyvolávat xenofobii proti lidem jiných ras. Rasové předsudky a kulturní segregaci.

To není pravda. Nepociťuji vůči nim nenávist.

Ne, vůbec ne. Gora jsem nevolila. Hlasovala jsem pro Ralpha Nadera, kandidáta strany Zelených.

Ano. V každém případě. Volila jsem Nadera, protože jsem slyšela jeho projev a líbil se mi. Byl inteligentní a souhlasila jsem se všemi jeho myšlenkami i se způsobem jeho myšlení.

Ano. To je ve Spojených státech jedním z hlavních problémů. Vznikají celé generace pologramotných lidí. Nepřeháním.

Samozřejmě. To je bez diskuse.

Nevím. Nevím. V Americe je to přesně tak.

Ano. Ty mají dobré vzdělání.

Zeptejte se libovolného školského odborníka v USA, nejvýznamnějším faktorem toho, jaké má žák výsledky při standardizovaných celostátních zkouškách, je socioekonomický status. Jste-li chudý, jste-li černoch, je to téměř jisté, že budete mít špatné výsledky. A tak se nedostanete k vyššímu vzdělání.

(Smích)

No, možné to je. O hodně přicházím, protože nejsem Češka. O hodně přicházím, protože nemluvím česky.

Trochu.

Je to dost složité. Ale byl byste překvapen, kolik lidí tu umí anglicky. A moji čeští přátelé, na něž jsem se snažila mluvit česky, se mnou pořád chtějí mluvit anglicky. Máme tady zdroje, které hovoří anglicky...

Můžete, jedete s tlumočníkem. Dělám to běžně. Má to své nevýhody, protože mě zajímá osobní kontakt s lidmi. Při tlumočení se to trochu ztrácí.

(Smích). Ano. To je pravda. Ano, byrokracie tady v ČR je nesmírně frustrující. Ministerstva vám neposkytují informace. Dostáváte neúplné nebo zmatené odpovědi. Byrokracie je obrovská. Ale stejné je to v Bruselu, tam mě taky šestsetkrát přepojují. Žádná perfektní země neexistuje.

Ano. Mám tohle - mám v sobě tento - skoro boj - s přáteli v Americe. Já kritizuju Spojené státy a oni kritizují mě, že jsem odjela a že jsem doma nepozvedla svůj hlas.

Nemám proti tomu vlastně žádný argument.

Co?

Možné to je.

Víte. (Pauza.) Nevím. Nemám to dost rozmyšlené. Přijela jsem sem, abych mohla začít dělat něco jiného. Kvůli novým zážitkům.

Ano. To jsem mohla říct.

Trápí mě to? Ne, vůbec ne. Nemám vůbec žádné výčitky svědomí.

Myslím, že je to pro mě tady náročnější. Učím se daleko víc. Je to tady země ve vývoji. Je to ironické, že je to takové historické místo a přesto máte pocit, že je tady daleko víc možností pro změnu než ve Spojených státech.

Střílení - -

Ano. V Praze je to bezpečné. Mohu jít pěšky domů sama ve čtyři hodiny ráno. Mohu jet noční tramvají a nebát se, že mi někdo ukradne kabelku. V Los Angeles bych nastoupila do auta a zamkla bych všechny dveře.

No děje se to, ale ne tak často. Kultura v Čechách není agresivní. Lidi tu nejsou agresivní.

(Smích)

Kromě násilí a problémů se školstvím dochází k omezování občanských svobod.

Ne, nemyslím, že je to jenom Bush. Pokud jsou Američané přesvědčeni, že jsou ve válce, a o tom si sama nejsem zrovna jista, lidi budou schvalovat další a další omezování osobních svobod. Chcete nám vnutit občanské průkazy? Dobře. Chcete vytvořit tuto navrhovanou síť domácích udavačů? Dobře. Zavedete tajné tribunály pro válečné zločiny? Dobře. Intenzivnější prohledávání na letištích? Všichni to schválí. A je to spojené s nedostatkem vzdělání. Když se nesnažíte o rozvoj kritického myšlení a když vznikne kultura, v důsledku této "války", že my Američané se musíme všichni spojit, vyslovíte-li jakoukoliv kritickou otázku, vystavujete se nebezpečí, že to bude okamžitě označeno za "terorismus". A to není zdravá demokracie, to se blíží totalitnímu státu. A to se mi nelíbí. Chci žít ve svobodné zemi.

Zatím tomu tak je. A je to tady taky velmi příjemné místo. A já jsem mladá.