22. 7. 2002
Vysílací rada ve víru virtuální realityDavid Smoljak je jen dalším z mnoha umanutých publicistů, kteří sterým opakováním klišé o neschopnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (RRTV) a její odpovědnosti za výsledek stockholmské arbitráže šturmují k její likvidaci. Skutečná motivace s ním spřízněných politických sil je však čistě mocenská a odvolání neoblíbené rady (A proč by měla být oblíbená? Existuje snad oblíbený rozhodčí?) je krokem k politickému ovládnutí české mediální, přesněji televizní krajiny. Samo odvolání rady přitom není cílem, nýbrž prostředkem, protože instalace jiných osob, by vedla k nové radě, která bude ochotna akceptovat zamýšlený kurs.
|
Stávající rada se totiž ve své většině přes obrovský politický tlak a permanentní výhružky odvoláním nenechala vmanévrovat do role, jež jí ze zákona nepřísluší. Rada od počátku zaujala pevné stanovisko, že obchodní spory soukromých subjektů musejí vyřešit soudy, nikoli regulační orgán a ještě k tomu dle politické objednávky. Úlohou rady je dohlížet na dodržování zákona o rozhlasovém a televizním vysílání a naopak její úlohou není a nesmí být suplovat kompetence jiných institucí, především soudů. Ač mnozí politici radu kritizují za nečinnost, byli to ve skutečnosti právě oni, kdo změnami vysílacího zákona radě v průběhu let postupně odebrali řadu kompetencí, které by se jí hodily jako nástroj, jak do některých sporů aktivněji vstoupit. Téměř legendární je z tohoto pohledu novela Hany Marvanové, která zrušením licenčních podmínek radu zbavila veškerých kompetencí směrem k tzv. servisním firmám. Obrazně řečeno, odsoudila radu do role rozhodčího, kterého poslali pískat zápas, leč sebrali mu píšťalku. A ti, co mu ji zabavili, se rozčilují, že sudí nepíská. Bylo by poctivé, kdyby žurnalisté sdělovali veřejnosti VŠECHNY skutečnosti ve spletité hře kauzy Nova. Jenomže naprostá většina českých sdělovacích prostředků se zaměřila pouze na kritiku a rozkrývání skutků Železného a spol. Kdyby stejnému zkoumání a kritice podrobili také Laudera, asi by veřejnost byla překvapena, že věci zdaleka nejsou tak černobílé, jak je jí už několik let podsouváno. Radní tyto informace mají, z čehož vyplývá, že Železný pro ně není jediným viníkem. Na rozdíl od veřejnosti radní vědí, jak povzneseně nad české zákony se tu chovali konkrétní zahraniční investoři a jakých užívali metod. Tento rozpor je prakticky nesdělitelný, protože běžný občan, jehož názor modelují právě zmínění novináři, žije vlastně jiném světě, ve světě virtuální reality. Smoljak i jiní se zaklínají stockholmskou arbitráží. Jenže ona také proběhla - ve zcela stejné věci - arbitráž londýnská. A ta přes dílčí výhrady jednoznačně a všemi hlasy arbitrů konstatovala, že Česká republika ani RRTV svojí činností či nečinností nezpůsobily Ronaldu Lauderovi žádnou škodu. Naopak stockholmská arbitráž vykazuje tolik pochybení, nelogičností a vad na kráse, že je takřka nepochopitelné, že vůbec může někomu sloužit k podpásovým, politicky účelovým obviněním dnešních radních. Jejich vina má totiž spočívat v tom, že prý vytvořili rozdvojený systém, kdy televizi tvořily licencovaná společnost a její servisní organizace. Jenže s tímhle nápadem přišli sami zakladatelé Novy. A hlavně (!): stalo se tak v roce 1993, kdy NIKDO (!) z dnešních radních v radě vůbec nezasedal. Druhá vina má spočívat v tom, že rada prý dopisem podpořila Železného ve věci neexkluzivity vztahů mezi CET 21 a tehdejší serviskou ČNTS. Jenže ani to není pravda. Rada pouze vyjádřila svůj obecný názor na exkluzivitu v kontextu zákona o vysílání. Dopisy stejného znění tehdy obdrželi i jiní provozovatelé, TV Prima a rádio Alfa. Proč se nikdo nepídí po tom, kdo a jakým způsobem republiku ve Stockholmu zastupoval a zda učinil skutečně vše pro její úspěch? Jestliže tehdejší náměstek ministra financí odpovědný za tuto věc dělal protistraně poslíčka, vzbuzuje to přinejmenším jisté rozpaky. Další lež jsou údajné neprůhledné televizní vlastnické vztahy. Nova, Prima i Galaxie mají zcela konkrétní a známé majitele. V případě Novy jsou vlastníci ve sporu. Není na to sice hezký pohled, ale je to jejich právo. Buď se nakonec dohodnou, nebo to vyřeší soud. Tak to v kapitalismu chodí. Jestli ale vinou má být dodržování zákonů, pak - přiznávám - je RRTV vina v plném rozsahu. Je to sice absurdní, ale co jiného od světa virtuální reality čekat. (Psáno pro MF Dnes) |