Ustavení mezinárodního trestního soudu je podle účastníků ceremonie jednou z nejdůležitějších událostí od vzniku OSN. Římský statut, schválený na mezivládní konferenci v červenci 1998, zakládá historicky první stálý mezinárodní soud, který bude soudit osoby zodpovědné za nejzávažnější zločiny; jmenovitě genocidu, zločiny proti lidskosti a válečné zločiny (poznámka 1).

Do současné doby existovaly pouze ad hoc mezinárodní soudy reagující na nejotřesnější válečné události jako byl například Norimberský a Tokijský tribunál po druhé světové válce a dosud činné tribunály pro Rwandu a bývalou Jugoslávii. Jediná dosud existující stálá soudní instituce s univerzálním dosahem - Mezinárodní soudní dvůr (poznámka 2), se zabývá jen řídkými spory mezi státy, které se na takovémto řešení sporu dohodnou. Ačkoli skeptici předpokládali, že na potřebný počet šedesáti ratifikací, na nichž se státy pro zahájení činnosti trestního soudu dohodly, nepostačí ani několik desetiletí, nakonec stačily necelé čtyři roky. K dnešnímu datu svoje ratifikační listiny totiž uložilo již 60 států potřebných k zahájení jeho činnosti (poznámka 3). Díky úsilí koalice více než tisíce nevládních organizací z celého světa, orgánů OSN a finanční podpoře některých zemí, zejména Evropské unie a Norska, tak začíná nová epocha mezinárodní spravedlnosti, v níž si do budoucna žádný ze státních činitelů porušujících lidská práva nemůže být jist svojí beztrestností.

Narozdíl od zemí EU, všech sousedních států včetně Slovenska (dále např. Maďarska, Estonska, Bulharska, Rumunska, Slovinska, Chorvatska, Jugoslávie, Bosny a Hercegoviny a dalších), které svým časným přistoupením ke statutu soudu napomohly k překvapivě rychlému zahájení jeho činnosti, mezi ně Česká republika poněkud ostudně nepatří, ačkoli se podepsala pod společné kladné stanovisko Evropské unie a kandidátů na vstup, které podporuje vznik tohoto soudu. Zástupci naší vládní administrativy při této události absentují zejména z důvodu dvojnásobného odmítnutí změn ústavního pořádku, které! jsou pro přistoupení potřeba, ze strany Poslanecké sněmovny. Ta totiž nadvakrát bez důkladnější diskuse odmítla návrhy ministerstva zahraničních věcí, které měly vést k řádné ratifikaci Římského statutu. Česká republika tak nemůže ani teoreticky uvažovat například o tom, že by do tohoto významného soudního orgánu mohl být nominován její zástupce.

Podle zástupce Ekologického právního servisu (EPS) Jiřího Kopala, který se na straně nevládních organizací jednoho z finišujících přípravných setkání OSN k Mezinárodním trestnímu soudu účastní, je hlavním důvodem absence ČR nepochopení úlohy Mezinárodního trestního soudu Poslaneckou sněmovnou a nedostatečná informovanost politických činitelů i veřejnosti. Vláda, která prostřednictvím ministerstva zahraničních věcí několikrát navenek deklarovala jménem České republiky zájem na přistoupení ke Statutu, v informování české veřejnosti naprosto selhala a nepodpořila deklarovanou snahu jakoukoli viditelnější aktivitou. Její informační neschopnost ve srovnání s ostatními evropskými zeměmi byla v tomto případě ještě daleko flagrantnějši než v případě otázek možného přístupu k NATO či EU. (poznámka 4). Svoje kritické stanovisko bude EPS tlumočit i zástupcům EU při jejich setkání s evropskými nevládními organizacemi na půdě OSN v příštím týdnu.

Kontakt: Pavel Černý, mobil: 0776/119 903, Ekologický právní servis, Bratislavská 31, 602 00 Brno

(poznámka 1) K formálnímu započetí činnosti soudu dojde podle dohody států v měsíci následujícím po uplynutí šedesáti dnů od předání šedesáté ratifikační listiny, tedy 1. července 2002. Vzhledem k možnosti historické účasti na slavnostní ceremonii se dokonce potřebný počet šedesáti států podařilo navýšit o mnoho dalších, mezi něž patří Slovensko, Bosna a Hercegovina, Kambodža, Mongolsko, Niger, Jordánsko a další.

(poznámka 2) Stejně jako Mezinárodní soudní dvůr bude i Mezinárodní trestní soud mít sídlo v nizozemském Haagu.

(poznámka 3) Státy, které ke Statutu přistoupí, se zavážou k předávání všech osob, které se dopustily výše uvedených zločinů podle mezinárodního práva, a to bez ohledu na jejich státní příslušnost. Ovšem pouze v případech, kdy vnitrostátní soudy nebudou ochotny nebo schopny odsoudit takovou osobu samy. Na rozdíl od tribunálů pro bývalou Jugoslávii a Rwandu nebude mít tedy Mezinárodní trestní soud při stíhání pachatelů přednost před soudy vnitrostátními.

(poznámka 4) Na seminář, který MZV pořádalo s pomocí finančních prostředků z Evropské unie v rámci proklamovaného informování veřejnosti a státních institucí o otázkách spojených s přistoupením Mezinárodního trestního soudu a státních institucí až v prosinci 2001, ministerstvo nepozvalo ani zástupce většiny nevládních organizací.