"Představ si! Viděl jsem zajíce.", odpověděl Klasić, ale znělo to více jako "Není mi dlouhá chvíle".

"Snad nemáš hlad?" zažertoval Olda, který se přibližoval staré zdi či průlomu této. Za touto zdí pak odbočil napravo z cesty do lesa. Podél zdi se pak kráčel k troskám tvrzi z tureckých dob. Před těmito pak byl příkop naplněný vodou a teď v zimě se tam často děti klouzaly na ledě. Teď, třicátého ledna 1965, tam mimořádně pro tuto dobu, žádný led nebyl. Ale vojín Spasojić hlásil, že tam ještě ve čtyři slyšel dětské hlasy. Nyní bylo pět a slunce zapadalo za dalekým Volujakem. Oldřich Lázeňský byl zástupcem náčelníka stráže a od dvanácti do šesti, i v noci, střídal velitele. Zde, na Boriku, lesíku nad Bašćaršijou, hlídalo šest vojáků pár budov a starou tureckou tvrz. Olda byl zde už čtyři měsíce a znal každý kout tvrze, ba i každý strom.

U příkopu nikoho nenašel a dětské hlasy uslyšel v dálce ve vesničce na úpatí Ozrenu. Pro Oldu to byl znak, že se děti vrátily v pořádku domů a vykročil nazpět. V tom zazněl výstřel. Tak přeci zajíc? Ale zároveň si uvědomil, že mu kulka proletěla nad hlavou, nad starou zdí. "Zajíci přeci nelétají.", prolétlo Oldovi myšlenkami. Ještě jednou! Tentokrát ale jasně slyšel, že střílel Klasić a to rovnou do nebe. To znamená, že potřebuje pomoc. Těch sto metrů do cesty přeběhl za dvacet vteřin a u průlomu zdi se zastavil. Opatrně vykoukl za zdí a uviděl Klasiće, jak se tento sklání přes závoru a něco drží.

Tak přeci zajíc. Kvůli zajíci nebude utíkat. Slunce právě zapadlo a na třicet metrů se v lese ledacos nevidí. A čím více se závorám přibližoval, tím děsivější přízrak viděl. Jakmile Klasić zhlédl Oldu, nechal osobu ležet na zemi a rozpínal bezradně zakrvácené ruce. Skoro pláčem se pokoušel vysvětlovat, co se stalo. Olda chápal Zvonkův šok a reagoval jinak: "Nech tu pušku tady, běž do strážnice a zavolej telefonem pomoc!"

Nyní Olda viděl, že se jedná o dívku, či mladou štíhlou ženu. Byla oblečena do černého svetru a černých, přiléhavých kalhot. Hlava jí ležela v louži krve a vlasy bylo touto úplně slepeny. Střela jí proletěla krkem, z kterého krvácela. Olda si sedl na zem, její hlavu si položil na své levé stehno, natočil ji na levý bok a její pánev podepřel svou pravou nohou. Při všech těchto pohybech polomrtvé vysvětloval, co to dělá a proč to dělá, že je nyní v dobrých rukou a že se vše obrací k dobrému. Olda nebyl žádný upovídaný brepta, ale teď mu z úst tekl vodopád slov nadějí a povzbuzení k životu.

Nevěděl, kolik uběhlo času, ale krev přestala téci. Od strážnice slyšel kroky. Zvonko přišel a oznamoval, že je pomoc na cestě: "Nevím, co to do mě vlezlo. Hrál jsem si na kovboje a při tom tu pušku držel na levém boku. A tak mi puška náhodně vystřelila."

"Co tady hledala?"

"No, šla domů. Každý den tudy chodí. Dělá někde na Bašćaršiji a bydlí tamhle ve vsi." Olda žasl. Jakto, že ji ještě neviděl. Vždyť tu už 4 měsíce rozváděl stráže. Zvonko je zde teprve měsíc a zná takovouhle kočku.

A střílí na ni. Blbec.

"Trvalo mi to, než jsem je probudil a uklidnil. Když viděli moje krvavé ruce, tak se z toho téměř pomátli", vysvětloval Klasić.

Olda ucítil, že se raněná pohnula. Otevřela oči a dívala se zděšeně na muže, který ji postřelil. Pokoušela se vstát. Olda věděl, že by daleko nedošla, a silou ji držel. Pochopil její strach: "Zvonko, běž radši do strážnice. Vždyť se tě bojí."

Klasić udělal pár kroků a zmizel z pohledu raněné.

"Co se to tady děje?!" Velitel stráže Popović a vojín Lazarević se vraceli ze sobotního koupání.

"Ježíšmarjá! Co je to? Vždyť jsem před chvílí večeřel." Oba Srbové se odvrátili od viděného, či spíše cítěného - byla skoro tma.

Zvonko pak začal vysvětlovat veliteli, co se stalo, ale s tím, že si hrál na kovboje, se nechlubil. Tito tři vojáci se vzdalovali do strážnice. Ale netrvalo to dlouho a velitel Popović přiběhl a ječel: "A kdo je vlastně teď na stráži?"

"No vidíš sám. Tady mám Zvonkovu pušku a náboje v zásobníku."

"To nejde! Jestli sem někdo přijde, tak skončím v base.", zasténal Popović.

"No, tak sem přiveď nějakýho schopnýho!"

Velitel odešel. Raněná byla znovu bezvládná. Ten pokus o útěk ji stál mnoho síly. Ale nekrvácela.

Popović přivedl Černohorce Spasojiće, i když tento nebyl na řadě: "Lazarević ještě zvrací a Stanić se skrčil do kouta, klepe se strachy a brečí. To bude průser!", stěžoval si velitel.

"Hele, Jovo! Ještě dnes sem přijde nová posádka. A čím dřív dolů hlásíš, že nemáš schopného hlídače, tím dál jsi od basy." Lázeňský, i když už skoro dvě hodiny držel polomrtvou a byl od hlavy k patě zakrvácen, zachoval nejvíce klidu a rozvahy. "Jovo!

Až sem přijde za chvíli komise, tak se budou nejvíc zajímat o tuhle pušku. A ty, Stevo, nech ji stát, jak stojí, a dávej na ni pozor."

Konečně bylo slyšet auto. Anglický Dodge z druhé světové války. Světla tohoto džipu osvítila závory a celou scénu. Z levých dveří vystoupil poddůstojník letectví: "Promiňte, že jste museli tak dlouho čekat. Nejdřív jsem musel hledat náhradu a pak tohoto šoféra...Ježíšmarjá! Promiňte! Nemůžu se na to dívat."

Poddůstojník se odvrátil: "Ta osoba je jistě mrtvá. Ta cestu do nemocnice bude asi zbytečná." U pravých dveří džipu se zastavil a zažádal od řidiče, aby pomohl Oldovi s raněnou. Olda znal tohoto řidiče, Albánce. Tento popadl raněnou za nohy a tak ji nesli do džipu ze zadní strany: "Lže! Ten listoval půl hodiny v nějaké knize a hledal, co má dělat.", procedil Albánec skrz zuby. "Prý máš jet s námi. Tak jako tak jsi už celý od krve. Kdo by se měl ještě špinit."

"Hele! Já si sednu na lavici a ji si posadím na zem mezi koleny. Musím jí držet tu hlavu, aby se neudusila. Strč jí tu deku pod zadek!"

Poddůstojník prohodil ještě několik slov s Popovićem a džip se vydal směrem ke Koševu. Cestou se trmácením zraněná znovu vzkřísila. Olda musel zase použít sil, aby její pokusy o útěk, či vypadnutí z auta zmařil. Zase mu huba jela, vysvětlujíc, _e jsou na cestě do nemocnice a že se dostane do pravých rukou atd. Najednou si v_iml, že mu začala odpínat hodinky. Olda to chápal, jako chování dítěte... to málo krve, co dosáhlo její mozek.....Nakonec: Vždyť ji to v nemocnici vezmou.

Auto se zastavilo. Vedle se zjevila pojízdní nosítka: "Dva ranění?"

"Ne. Jen ona."

"Ale vy jste víc zakrvácený než ona."

"Nic mi nechybí."

"Ale odkud tolik krve? Vždyť jste od hlavy k patě ..." Nosítka se zastavila v jakési ordinaci. Zde si začal nějaký doktor prohlížet její prostřelený krk: "Kdy se to stalo?"

"Asi v pět."

"Co jste s ní dělal."

"Ne! Já jsem nestřílel."

"To mě nezajímá. Co jste s ní dělal, že ještě žije?"

Olda měl v hlavě už jen ty hodinky, schované v hrsti zraněné, která je zjevně nechtěla pustit z ruky.

"Pane doktore, nás už nepotřebujete, že?", přetrhl nezvyklou scénu poddůstojník. Olda vrhl ještě jeden pohled na křečovitě stisknutou pěst a vymýšlel už výmluvy, až to s těmi hodinkami praskne.

Když se vrátili na Borik, tak tam byla už komise. Vše se zapisovalo, měřilo a otázkám jakoby nebyl konec. Zvonko vykoktával nějaké výmluvy a Olda dal do protokolu jen to, co viděl. O Zvonkově kovbojské zpovědi mlčel.

Za týden, v neděli, byl Oldřich předvolán, aby se dostavil ke vchodu do kasáren Jajce, kde přebýval poslední týden. Před vchodem našel ženu: "Vy jste ten, co zachránil mou dceru?..Daroval jste ji opravdu tyhle hodinky?"

"Abych vám řekl pravdu, tehdy mi to připadalo, jakoby si je chtěla vzít s sebou na onen svět a tak jsem se nebránil, když mi je vzala. Jak se jí daří?"

"Už to je lepší. Mluvit ještě nemůže, prý se musí ještě něco na hlasivkách operovat, ale jinak s ní už šijou čerti...Tady máte ty hodinky. Kdybyste dostal volno, byli bychom rádi, kdybyste nás navštívil."

Tři měsíce později u vojenského soudu: "Měl jste s žalobkyní pohlavní styk?"

"Ne." Lázeňský kroutil hlavou nad fantazií soudců v uniformě.

"Tak nám povězte, jak to, že byly v nemocnici v ruce žalobkyně nalezeny vaše hodinky!"

Olda stál poprvé v životě před soudem a mnohé otázky mu zněly jako z jiného světa. Popsal tedy vše, tak jak to tehdy prožil, a měl znovu pocit, že do tohoto světa nepatří. V pauze mezi jednáními k němu přistoupil major, obhájce žalovaného Klasiće: "Proč jste ji nechal žít? Vždyť ona před dvěma léty zabila vlastní novorozeně."

"Kdybych to byl i věděl, nevím, zda bych se mohl chovat jinak."

A vůbec, kdo ví jak to bylo, když není zavřená.