8. 3. 2002
Bomby se značkou Made in Human Rights aneb proč je krize Charty 77 přítomná i dnes - část II.Pohled na rok 1968 a Chartu 77 z undergrounduPodle V. Havla "pražské jaro" navodilo "lehce schizofrenní situaci", neboť vedení státu sice se vzedmutím společnosti sympatizovalo, ale zároveň se ho bálo, opíralo se o něj, ale zároveň ho plně nechápalo, přálo mu, ale zároveň je chtělo brzdit, takže nakonec "cupitalo za vývojem". Do podobné dějinné, tedy "lehce schizofrenní situace" byla však uvedena i samotná Charta 77, a to nejen proto, že klopýtala za chaotickým během politických událostí či že z pohledu undergroundu nebylo možné racionálně pochopit, jak může být někdo patočkovským "loajálním" občanem a zároveň mravním člověkem žijícím "životem v pravdě", ale především jejím deklaratorním tvrzením, kdy na jedné straně tvrdila, že není základnou opoziční politické činnosti, ale přitom jakmile došlo vlivem perestrojky k uvolnění, okamžitě se chopila příležitosti a v dokumentu 1/1988 "Slovo ke spoluobčanům" politicky apelovala a vyzývala lidi, aby naplnili své občanství, konečně se vymanili ze své pohodlné odevzdanosti osudu, probudili se z politické apatie, překonali strach a přestali čekat na to, co udělají jiní, dělali něco sami.
Byla to ale tatáž Charta 77, která o sobě celou dobu prohlašovala, že je rozhodnuta jít "netaktizující cestou" a držet se "posvátných principů" morálky, která není úskočná a příležitostná, ale sama o sobě definující člověka. Byla to tatáž Charta 77, která ústy V. Havla deklarovala, že nikoho k ničemu "nenabádá ani nevyzývá". |
Bomby se značkou Made in Human Rights aneb proč je krize Charty 77 přítomná i dnes - část II.Underground, Charta 77 a Charta ženNomádská studie zkoumající rok 1968, ideologii lidských práv a postavení ženyVěnováno in memoriam filosofovi a mluvčímu Charty 77, Bohumíru Janátovi.
POHLED NA ROK 1968 A CHARTU 77 Z UNDERGROUNDU - ČÁST DRUHÁPrvní část jsme publikovali v Britských listech zde.Vypadni ze systémuRok 1968 a vůbec šedesátá léta přinesla v západním světě nejen novou reflexi a zkušenost moci především díky generačnímu konfliktu, v němž poválečná generace přestala sdílet hodnoty společnosti a vládnoucího systému, který především svou brutalitou připravil mnohým lidem šok a znovu se dostala ke slovu otázka změny systému. Protiválečné demonstrace a studentské okupace univerzit v New Yorku, na pařížské Sorbonně, v Londýně, v Římě nebo Berlíně, ale i v Tokiu byly "poselstvím mladé generace o odcizení, nesouhlasu a odporu"! Především univerzity se staly místem, kde mladí lidé opět začali zkoumat podmínky své existence a kladli si otázky, zda-li se "mají zařadit do společnosti, do níž se narodili". A nebyla to jen střelba americké nebo české policie do studentů, honičky na černochy nebo vražda jednoho z tehdejších nejvýznamnějších bojovníků za lidská práva M. Luthera Kinga, které začaly zpochybňovat zásadu pohybovat se "v mezích daného systému". Tyto otázky nepřímo navazovaly na společenskou zkušenost předcházející dekády. "V 50. letech si všichni mysleli, že se každý musí zařadit do společnosti, i kdyby nechtěl. Člověk nesměl mít svůj svět, svou citlivost, vlastní vizi. Nesměl se dívat k nebi a myslet si, že to je důležité," vzpomínal Allen Ginsberg. Zatímco jedna skupina mladých revoltujících lidí například slovy mluvčího francouzských studentů D. Cohn Bendita vyjadřovala nesouhlas s tezí, že s "režimem se nedá nic dělat", jiná skupina, pro kterou americká sociologie našla termín kontrakultura, stála na pozici, že "starý systém nelze změnit". Kontrakultura však se svou nevyhnutelností žít na okraji společnosti zvolila jinou strategii, neboť nechtěla "bojovat o moc, ale o hlavy lidí". Byla hlubší reakcí na dehumanizovaný politický systém a stále víc a víc přetechnizovanou civilizaci a proto v jejím centru byla například obnova přirozených prvků lidské existence jako je duchovní život a přírodní prostředí. Mladí muži z měst abdikovali na patriarchální životní ponaučení svých bílých otců a odcházeli do přírody za "rudou" moudrostí indiánských šamanů. Do těchto politicky, ekologicky i duchovně formulovaných postojů a tezí se navíc úspěšně vlamovala i psychedelická scéna, které přišla s radikální subverzí samotného vládnoucího systému, nazvaného vědomí. Heslo, které vzešlo z psychedelické kuchyně Timothy Learyho: "Zapni se, vylaď se a vypadni" se stalo jednoduchým neuropolitickým vyjádřením, jak se připravit na "odchod ze své mysli". Underground - kulturní výhybka před smrtelným objetím establishmentuNe náhodou jedním ze zdrojů, který vyživuje v roce 1968 zapouštějící kořínky českého kulturního undergroundu, je "psychedelic sound" a s ním i později přišlo politické poznání, že "underground vytváří lidé, kteří pochopili, že uvnitř legality se nedá nic změnit a kteří ani neusilují do legality vstoupit". Požadavek jiné estetiky a etiky, vytvářející se "stranou zavedené společnosti" není ani tak pozdní zkušeností z "Pražského jara", ale spíše "stanfordského podzimu" nebo z "Pařížského května". Protože podobně jako si francouzští intelektuálové uvědomili, že je zpozdilé stavět se do opozice proti rozumu, který ovládá logiku opozice, jako je zavádějící proti moci stavět jinou moc a proti pravdě stavět jen jinou pravdu, podobně si underground, tak jak ho formuloval Ivan M. Jirous ve "Zprávě o třetím českém hudebním obrození" uvědomoval, že jeho cílem nemůže být destrukce establishmentu, protože by se tím systému sám vehnal do smrtícího objetí. Cílem undergroundu bylo proto vytvoření "druhé kultury" nezávislé na oficiálních komunikačních kanálech a společenském ocenění a hierarchii hodnot, jak jimi vládne establishment. Bylo by totiž zpozdilé stavět proti jednomu systému jen další systém. Pro underground byl Systém symbolem onoho všepožírajícího Molocha moderní moci, k níž konvergovalo jak kapitalistické, tak i socialistické politické zřízení. Proto se underground stal "duchovním postojem umělců, reagujících na odlidštění a zkurvení hodnot ve světě konzumní společnosti". Undergroundová ilegalita, neloajalita s režimem a odmítnutí dialogu s mocíNediskutovat s mocí - Jedna z podstatných a zcela dodnes přehlížených diferencí mezi undergroundem a Chartou 77 spočívala například v otázce, jakým způsobem se obě hnutí vztahovala k moci, legalitě systému a legitimitě. Zatímco Charta 77 deklarovala svou touhu "vést dialog s mocí", pro underground bylo naopak příznačné - jako i pro jiné představitele subkultury - nepovažovat představitele moci za skutečného partnera pro dialog. Každý dialog s mocí je totiž participací na moci a logice onoho systému, které jedny činí ovládanými a druhé vládnoucími a posléze naopak. Mezi mocí a undergroundem panovalo, jak tehdy napsal Ivan M. Jirous, "ovzduší naprosté shody": establishment nás nechce a my nechceme mít nic společného s ním. Jak napsala Petruška Šustrová: "underground měl menší chuť uchylovat se ke kompromisům a přijímat uniformitu. Snad stojí za poznámku, že z prostředí undergroundu nikdy žádný mluvčí Charty nevzešel, ačkoliv signatářů z tohoto okruhu bylo podstatně víc než třeba z prostředí takzvaně spisovatelského." Neloajalita s režimem - Zatímco Charta 77 slovy jednoho z předních mluvčích J. Patočky tvrdila například v dopisu adresovaném holandskému ministrovi zahraničích věcí van der Stoelemu, že "stojí plně na půdě legality a její signatáři se cítí loajálními občany tohoto státu, neusilují o žádné politické změny týkající se ústavy nebo zákonů", z pohledu tehdejšího undergroundu nebylo rozumově absolutně pochopitelné a prakticky možné být na jedné straně "loajálním" občanem a na druhé straně zároveň mravním člověkem žijícím "životem v pravdě". Je tudíž komické, jak polistopadoví politologové zcela odhlížejí od reality a dnes píší bezproblémově o Chartě 77 jako o "protikomunistickém hnutí". Život v undergroundu byl totiž postaven na neloajálnosti téměř absolutní, a jako takový se promítal do všech důležitých rovin veřejného i osobního života. Mladí lidé například opouštěli vysoké školy, protože odmítali vázat svou vzdělanost na zkoušky z "marxáku". Rezignovali na jakoukoliv společenskou otrockou kariéru a programově se vyhýbali práci, protože byla synonymem budování rozvinuté komunistické společnosti. Byli neloajálními občany vůči branné vojenské povinnosti a různými způsoby odmítali bránit "socialistickou vlast". Opovrhovali tzv. oficiální "první kulturou". Svou neloajalitu vůči establishmentu vyjadřovali i svým estetickým zjevem a režim na ně propagandisticky útočil prostřednictvím televizních hesel: "Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás!" Byli v permanentním konfliktu se svými rodiči a nerespektovali jejich autoritu, právě proto, že byli jimi nuceni být vůči režimu "loajálními a konformními", atd.. Tento stav undergroundové neloajálnosti ústící do outsiderovské existence charakterizoval poetickou zkratkou undergroundový básník Pavel Zajíček v básni "Tvůj kraj jako můj kraj jde do prdele" jako zvláštní umění života - "jak nedýchat, jak nebejt, jak nelítat". Ilegalita - Jestliže Charta 77 neustále deklarovala, že stojí na půdě legality, pak některé undergroundové kulturní aktivity byly často možné jen mimo tuto půdu. Pro mne samotného například spoluvydavatelská činnost undergroundového časopisu "pro druhou a jinou kulturu" Vokno byla možná jen za cenu ilegálních dodávek chemikálií pro tisk ormigových blan, stejně jako nelegální držení a provozování cyklostylovacího tiskařského přístroje.
|