Bylo to pozoruhodné poučení: uvědomil jsem si, jak nezralé a zjednodušené jsou zde v ČR pro mnoho lidí kategorie, na nichž si budují svůj názor na život. Rovnice byla primitivní: jestliže nepodporuji George Bushe, znamená to, že podporuji teroristy (viz známé české rčení "Ti, kdo nejsou s námi, jsou proti nám"). Bylo to stejně zjednodušující, jako bylo zjednodušující populistické heslo - o němž se také ukázalo, že je falešné - Václava Klause před volbami v roce 1998: "Buď s ODS nebo doleva". Nakonec jsme dostali obojí...

Po celé Evropě bylo zcela běžné číst a slyšet názory, které hodnotily útoky na Spojené státy jako politováníhodný důsledek postojů strýčka Sama vůči izraelsko-palestinskému konfliktu, jako důsledek toho, že se v Severní Americe sice vytrubuje, že se demokracie rovná Bohu, ale demokracii přitom nesmí mít střední a Jižní Amerika, kde vládly vojenské diktatury (podporované CIA), atd. Těch příkladů je tolik, že se mi zdálo podivné, že údajně tak dobře vzdělaní, téměř encyklopedičtí Češi o těch věcech vůbec nehovoří.

Avšak od taxíkářů a po hospodách jsem se dověděl, že průměrný Čech má úplně jiný názor, a ten se velmi blíží mému názoru a zároveň názoru Francouzů nebo britského Guardianu, zatímco český tisk a česká vláda hrály na notu Tonyho Blaira (rozdíl ovšem je v tom, že Blair pravděpodobně dobře ví, co je pravda.)

Zdálo se mi to docela absurdní, protože poslední, co jsem si kdy v životě představoval, bylo, že mě začnou označovat za Antiameričana nebo za komunistu. Konec konců jsem si nedal pokoj, než jsem se mohl v devatenácti letech přestěhovat do New Yorku, byl jsem hluboce přesvědčen, že na rozdíl od vlastní země tam naleznu civilizaci. A částečně jsem ji skutečně nalezl. Až na to, že po mnoha letech jsem si uvědomil, že v každém rohu amerického života i ve všech amerických vztazích je páteř, a ta se jmenuje byznys. A jak je to se vším, co je monotónní, mnoha lidem se to zdálo být omezující a škodlivé.

Avšak Američané jsou tak příjemní, hovorní, praktičtí a umějí řešit problémy, že je člověk nemůže nemít rád. Na druhé straně neuplatňuji totéž vůči vládám. Stejně jako Miloš Zeman nezastupuje Čechy, když navrhuje své řešení palestinského problému, obdobně je Bílý dům mašinérií zájmů, které koordinuje ona mocichtivá kategorie lidí, politiků a kariéristů - to pro mě není charakteristickým rysem průměrného Američana.

Problém je, že Američané jsou natolik zvyklí na to, že vláda udělá, co jim slíbí, že jí důvěřují i v okamžicích, kdy začne šířit tvrdou propagandu, jako od 11. září.

Samozřejmě, že Bush a jeho společníci se nemuseli moc snažit, aby přesvědčili svůj národ, o čemkoliv chtěli, protože každý národ, který se stane terčem brutálního útoku, se v důsledku instinktu pro přežití sjednotí. Dočasná slepota americké populace po tragédii z 11. září byla zcela přirozená.

Alespoň v současnosti už zpravodajské pořady amerických stanic začínají vznášet kritické otázky ohledně lidských práv a další problémy ohledně celé "války proti terorismu". A Američané se také probudili a zjistili, že bombardování není nejlepším řešením proti terorismu, stejně jako jím není autoritářský stát Velkého bratra. Avšak pořád si neuvědomují, že každá další bomba nebo verbální útok ze Západu je novým semenem terorismu. Nemluvě o naprostém pokrytectví v izraelském kofliktu.

Američané mají, konec konců, dobré úmysly. Většina lidí u moci, ať je to kdekoliv na světě, nemá nikdy zájem o nic jiného než své vlastní zájmy...

Nálepkují mě, že jsem údajně "komunista", taky proto, že neopakuju mechanicky dogmata ze simplistní bible společnosti, motivované tržně. Miluju supermarkety, jsem od útlého dětství ustavičným a frivolním zákazníkem a nedovedu si představit supervládu, která by dokázala řídit celou společnost. Avšak zastávám názor, že lidi jsou důležitější než zisky. Říkám tomu kapitalismus s lidskou tváří.

Jako Brazilec vím velmi dobře, co dokáže způsobit darwinský kapitalismus: silní přežijí a mají se dobře, ostatní lidé zůstávají ve středověku a žijí jako podlidi. A přirozeně, protože lidé na spodních příčkách společenského žebříčku nemají co ztratit, snaží se získat silou to, co mají úspěšní. Vyrostl jsem mezi 100 miliony zdeprimovaných, ubohých lidí. Změnit Brazílii je už příliš pozdě, ale Česká republika je malá země s homogenní kulturou a kdyby tady existovalo povědomí komunity namísto představy, že "nejlepší zvítězí" (důležitou otázkou taky je "nejlepší v čem"? Někteří sice dosáhli úspěchu poctivým podnikáním, ale obrovské množství lidí, kteří tady praktikují tzv. mafiánský kapitalismus je děsivé!) tato země by mohla mít lepší šanci.

Jestliže se mocní neangažují při vzdělávání a přípravě pro život pro méně úspěšné lidi, pak ti, kteří jsou úspěšní, budou brzo bojovat proti vlastním příbuzným. A země nebude vůči vnějšímu světu vystupovat jako jeden celek. Země jako Francie patří mezi 10 nejúspěšnějších světových ekonomik navzdory tomu - anebo právě proto, že pomáhá neúspěšným.

Samozřejmě, nejprve je nutno bohatství vytvořit, pokud ho chcete přerozdělovat, tak nemá smysl uměle importovat švédský systém anebo rozdělovat peníze tak, jak to populisticky slibuje ČSSD.

Severní Amerika byla pro mne velkým poučením. Poučil jsem se, co je dobré a co je špatné na tržních silách. Takže nepropadám onomu společnému rysu zdejších, donedávna indoktrinovaných společností. Nevidím svět jako černobílý. Ani jako rudý...

Devadesátá léta, která jsem prožil v Americe, byla érou mnoha spektakulárních avantgard, hlučných a silně viditelných kultur mladých lidí, hlučných a viditelných bělošských primitivů v odpoledních televizních talk shows, důrazného multikulturalismu, extrémní posedlosti potřebou být fit, byla to doba extrémního držení diet a extrémních investic.

Ale zároveň, jak byli Američané fascinování nekonečnou mnohostí internetu a oslavovali svou etnickou rozrůzněnost, tak byli obětí intelektuálního konsensu, který byl stejně tak svazující jako někdy v padesátých letech.

Přes celé politické spektrum dospěli tvůrci amerického veřejného mínění v devadesátých letech k bezprecedentnímu souhlasu nejen ohledně role podnikání v americkém životě, ale i ohledně všeobecného smyslu života. Kristus, podnikání, spotřeba a vůle být dobrý - to jsou čtyři přikázání v zemi strýčka Sama. A drtivá většina Američanů se přizpůsobila volnotržní víře.

Členství v odborech, po mnoha letech útoků na odborové organizace a deindustrializace pokleslo v soukromém sektoru ve Spojených státech pod 10 procent a zdálo se, že odborové hnutí úplně zmizí. Opozice přestávala fungovat jako opozice, ale trh byl nyní v bezpečí, údajně nekonečný výběr zboží měl nahradit nedostatek výběru při volbách.

Tento stav amerického národního konsensu byl charakterizován různými jmény. V mezinárodních kruzích dostala tato velká dohoda jméno "washingtonský konsensus", jiní ho zjednodušili na "tržní konsensus". Zatímco si kdysi "lidé mysleli", že existují i jiné způsoby, jak zorganizovat lidské záležitosti, než jen podle zásad volného trhu, tato volba téměř úplně přestala existovat. Takže není tak obtížné pochopit jednohlasnost, jíž národ promluvil po 11. září.

Této intelektuální jednolitosti ohledně podstaty a účelu ekonomiky i veškerého života a technologického pokroku posledních let se říká "nová ekonomika". Je to téměř vzduchotěsný konsensus - jistota, že ať se stane cokoliv, ať je kdokoliv v Bílém domě, intervencionistická vláda se tam nevrátí - to umožnilo bezprecedentní přesunutí bohatství směrem nahoru, jakého jsme byli svědky v Clintonových letech, to umožnilo obrovskou prosperitu trhů se zlatem a proměnilo to svět v tak bezpečné místo pro miliardáře...

Počkat - zpět: žádné vládní zásahy?

Tohle všechno šlo vniveč poté, co George Bush rozhodl po útocích z 11. září zlikvidovat finanční rezervy, které ve prospěch amerických zájmů nashromáždil Bill Clinton. Zdá se, že ve Spojených státech byl zaveden čistý socialismus - vláda začala dotovat prodělečné podniky, aby nezkrachovaly. A nyní dochází k nejnovější manipulaci trhu s ocelí - americká vláda zavedla vysoká dovozní cla na dovoz tohoto zboží.

(Co se týče školství, byl jsem si jist, že je Amerika socialistická už v devadesátých letech, protože všem mým spolužákům platila za univerzitní studium rozsáhlá síť vládních či církevních stipendií a půjček. Většina mých kolegů studentů kromě toho také dostávala měsíčně docela hodně stovek dolarů, aby nemuseli pracovat. Jeden z těchto mých spolužáků, Timothy Hall, žije v Praze a provádí antropologický výzkum mezi Čechy. Je mu třicet, ale americká vláda ho stále dotuje, aby mohl studovat...)

Ústřední premisou "tržního populismu" je přesvědčení, že kromě toho, že jsou trhy prostředkem výměny jsou také nástrojem tvorby souhlasu. Svými mechanismy poptávky a nabídky, zjišťování požadavků veřejnosti prostřednictvím marketingových průzkumů, supermarketů a internetu, dokáží trhy vyjádřit vůli lidu artikulovaněji a smysluplněji než to dokáží pouhé volby.

Svou samotnou podstatou poskytují trhy demokratickou legitimitu, trhy likvidují pompéznost a aroganci, trhy vyhledávají a hájí zájmy obyčejných lidí, trhy nám poskytují, co opravdu chceme. Takže kdo by se staral o politiku?

TV Nova, Železný, Klaus, ti to všechno vědí. Politik si může dělat, co se mu zachce - pokud nejsou jeho skandály jednoduché a není možné o nich informovat jedinou rychlou větou v Televizních novinách, masy to nepochopí a bude jim to jedno.

Mnoho jednotlivých součástí tržně populistického konsensu je součástí amerického kulturně ekonomického zázemí už léta. Hollywood a Madison Avenue vždycky trvaly na tom, že je jejich úkolem prostě odrážet přání veřejnosti a že filmy a kampaně jsou úspěšné nebo neúspěšné podle toho, jak přesně odpovídají veřejnému vkusu. Obdobným způsobem argumentují mluvčí pro newyorskou burzu už pěkně dlouho, že ceny akcií odrážejí lidové nadšení, že je obchodování veřejnosti s akciemi základním rysem demokracie. A už od dob Williama Randolpha Hearsta si tiskoví magnáti představují, že jsou obránci obyčejného člověka. Železný se tohle všechno od Ronalda Laudera naučil dobře...

Avšak v devadesátých letech se tyto myšlenky spojily v novou ortodoxii, která zastínila všechny alternativní způsoby jak rozumět demokracii, historii a ostatnímu světu.

Kamkoliv člověk v devadesátých letech pohlédl, podnikatelé ovládli ideologický prostor, který kdysi zaplňovali obyčejní lidé. Najednou kritizovali podnikatelé aroganci elit, nadávali na příliš velké výsady tradičních bohatých vrstev, tvrdili, že všemu rozumějí a vedli neúprosnou, idealistickou válku proti principu hierarchie, kdekoliv ho našli. Jejich základní víra byla prostá: trh a lidé - jako základní principy života společnosti - jsou v podstatě totéž.

Jeden novinář to v roce 1998 nazval výrazem "Trh, to jsme my!" ("the Market 'R' Us", podle názvu známého amerického supermarketového hračkářství "Toys 'R' Us"). A tak bylo možno v devadesátých letech pochopit newyorskou burzu, dlouho považovanou za místo pro bohaté, jako dům obyčejných lidí, právě proto bylo možno prezentovat každý druh specializovaného, skupinového marketingu (niche marketing) jako výraz revolučního pokroku - jako osvobození občanů, osvobození té vrstvy společnosti, na niž byl ten marketing zaměřen.

A jak se teoreticky smísili vedoucí podnikatelé s lidem, zjistili, že jim tržní populismus poskytuje mocné zbraně proti jejich tradičním nepřátelům ve vládě i v odborech.

Vzhledem k tomu, že se nyní začalo věřit, že trhy vyjadřují vůli lidu, téměř každou kritiku podnikání bylo možno odmítnout jako "elitářství", které je důsledkem pohrdání obyčejným občanem. Slyšeli jste snad něco jiného v sobotním pořadu Volejte řediteli?

Podle tržního populismu nejsou elitami ti, kdo jsou bohatí. Ne, elitáři jsou lidé na druhé straně rovnice - intelektuálové a keynesovci, kteří jsou přesvědčeni, že lze společnost organizovat i jinak než ortodoxně tržním způsobem.

Vzhledem k tomu, že všechno, co dělá trh - bez ohledu na to, jak iracionální, náhodné či škodlivé to může být - je to Vůle lidu, a tak každý projekt, jehož cílem je fungovat mimo vliv trhu anebo každé úsilí zvládnout jeho případné škodlivé dopady je nutně nebezpečně umělým, neživotným schématem, je to arogance falešné odbornosti.

Historicky byl přirozeně populismus rebelií proti podnikatelskému pořádku, byl to politický jazyk, rezervovaný z definice pro lidi, kteří nebyli bohatí ani mocní. Byl to pojem, který byl spojován s odborovým či dělnickým hnutím a s rozhněvanými zemědělci. Avšak v roce 1968, na vrcholu hnutí, protestujícího proti válce ve Vietnamu, změnil tento základní rys americké demokracie svou podstatu. Třídní boj jaksi změnil svou polaritu. Teď to byl konflikt v níž vlastenecká, manuálně pracující "mlčenlivá většina" (spolu se zaměstnavateli) stála v protikladu vůči nové elitě, vůči "liberálnímu establishmentu" se svými rozmazlenými, americkou vlajku pálícími dětmi. Tato nová vládnoucí třída, nejednotná směsice liberálních novinářů, univerzitních pracovníků, zaměstnanců liberálních nadací, liberálních politiků a stínových mocenských struktur v Hollywoodu se stala "tvůrci revoluce", hlasem protestu.

Až donedávna byla americká politika stále obětí kulturních kontroverzí, zděděných z konce šedesátých let. Pravicoví populisté neustále připomínali "normálním Američanům", jak odporný svět vytvořil "establishment", svět, kde rouhačští intelektuálové porušují zásady amerického způsobu života na každém kroku, svět, kde existuje pouliční zločinnost a nepředstavitelná kulturní degenerace, chybí respekt vůči mužům v uniformě, světští humanisté se spikli ve snaze ochromit a zlikvidovat rodinné hodnoty a cizincům odevzdat Panamský průplav, objevili se soudci, kteří tolerují zločinnost a politikové, kteří nejsou schopni postavit se proti komunismu.

Záporná reakce proti liberální revoluci jim přinesla Ronalda Reagana a jeho omezování vládní moci, a také politiku rasismu a předsudků, které začali prosazovat Newt Gingrich a Jesse Helms.

Tato třídní válka fungovala pro Republikány, pokud byla omezena na kulturní otázky; když však začalo jít o ekonomiku, celá záležitost ztratila stabilitu.

Tržní populismus ani tak neprosazovala nějaká politická strana jako samotní podnikatelé - prostřednictvím teorie managementu, investiční literatury a prostřednictvím reklamy. A toto úsilí posloužilo potřebám podnikatelské komunity vlastníků daleko lépe než násilný politický populismus pravicové vzpoury.

Pravicový populismus sedmdesátých a osmdesátých let si vymyslel, že existuje "spiknutí liberální elity", která chce provádět "sociální inženýrství" - že je to klika odborníků, kteří si myslí, že vědí sami nejlíp, co je nejsprávnější pro občany: jako integrace černošských dětí do bělošských škol. Tržní populismus změnil celý náhled na situaci. Nyní už nebylo zločinem intelektuální elity, že se snaží národu definovat etické hodnoty, ale to, že zasahuje do hospodářských záležitostí. Ti zatracení elitáři byli dál obviňováni, že si myslí, že rozumějí všemu líp než obyčejní lidé, ale nyní se projevovala jejich arogance jejich úsilím zvýšit minimální mzdu, regulovat, dohlížet, přerozdělovat a zdaňovat.

Mezi tržním populismem a předchozí pravicovou politickou rebelií proti levicovým liberálům je však rozdíl. Zatímto pravicová politická rebelie se hrdě pyšnila svým antiintelektualismem, tržní populismus se stal módní záležitostí.

V polovině devadesátých let zůstal populismus na vrcholu moci jako jediná ideologie. Kritici, do té doby flirtující s levicovými názory, analytikové z Wall Street a skoro všichni ostatní, jak se zdálo, propadli kouzlu trhů. Trhy sloužily nejrůznějšímu vkusu, trhy dokázaly ztrapnit všechny snoby, trhy dovolily, aby kvalitní umění zvítězilo nad špatným uměním, trhy vítězily nad člověkem, trhy odstraňovaly diskriminaci, v důsledku existence trhů všichni rychle bohatli.

Ve správných rukou dokázal tržní populismus vysvětlit skoro každý sociální jev. "Tygří ekonomiky" v Asii se rozložily, vysvětlili nám populisté, protože se spoléhaly na odbornost elit a nikoliv na nekonečnou moudrost lidu. I z téhož důvodu stagnovaly ekonomiky západní Evropy, protože se arogantní aristokraté, o nichž každý plnokrevný Američan dobře ví, že ovládají evropské země, dál tvrdošíjně přidržovali teorií o sociálním státu.

A americký kapitálový trh NASDAQ porušoval svými úspěchy všechny rekordy, protože bylo konečně dovoleno obyčejnému občanu, aby se podílel na investicích.

A ještě důležitější bylo, že se ukázalo, že tržní populismus dokáže překvapivě dobře hájit každé průmyslové odvětví, které se dostalo do hospodářských potíží. Bylo možno použít argumentace, která umlčela všechny kritiky, vyvíjet deregulační iniciativy, snižovat daně. Vůle spotřebitelů byla kolektivním produktem občanů, vyjadřujícím všechno.

Kdo vytváří tuto kulturu, jejímž motorem je spotřebitelství, než 270 milionů Američanů, ptal se list New York Times.

Na stránce redakčních komentářů listu Wall Street Journal, kde se důsledně chápe chování trhů jako jasný výraz vůle lidu, byl člověk svědkem toho, jak se užívá tržního populismu k obraně reklamního průmyslu, k obraně automobilového průmyslu, na podporu požadavků, aby bylo dovoleno softwarovému průmyslu začít dovážet více zahraničních pracovníků, ke chvále akcií jako té pravé měny pro občany a - a to bylo nejpozoruhodnější - na obranu podniku Microsoft před lidmi, kteří chtěli omezit jeho monopol. Vzhledem k tomu, že velikost podniku Microsoft (stejně jako bohatství jeho vlastníka) byla jen odrazem lásky lidu k tomuto podniku, jakékoliv pokusy podnikat proti Microsoftu antimonopolní opatření byly svou podstatou nelegitimní, byl to trik, jehož se pokusili zneužít elitářští politikové, napsal jednou Wall Street Journal, "aby tím podpořili zájmy hrstky lidí na úkor většiny".

I poté, co byl oznámen verdikt ve věci podniku Microsoft, dál argumentoval list Wall Street Journal, že firma Microsoft "měla argumentovat, že má monopol, protože naši zákazníci chtějí, abychom měli monopol".

A když začal Al Gore znepokojovat muže s velkou mocí tím, že útočil na velké podnikatelské podniky, list Wall Street Journal reagoval opravdu přímo a otevřeně: "George Bush by měl říci Američanům: kdykoli můj soupeř útočí na 'velké korporace', útočí na vás a na mne."

Tržní populismus někdy vypadá opravdu absurdně. "Nová ekonomika" vychvaluje bohaté a zapomíná na ostatní s tak razantní rozhodností, jakou jsme neviděli od dvacátých let.

Tržní populismus je v mnoha ohledech nejotevřenější apologií hospodářské nerovnosti od dob sociálního darwinismu.

Avšak nelze pochybovat o intenzitě stoupenců této pravé víry. Jen o několik odstavců níže - poté, co Wall Street Journal identifikoval "vás a mne" s "velkými korporacemi", tento deník argumentoval, že "díky demokracii trhu" a širokému vlastnictví akcií "jsou nyní Spojené státy blíže Marxovu ideálu než jakákoliv jiná společnost v historii".

No, od 11. září, odkdy vznikla Bushova invervencionistická horečka, tomu docela věřím...