Hudba a atmosféra ve studiu

"Question Time" je intelektuální pořad. Hned na začátku je velkými písmeny napsáno "BBC", což napovídá divákovi, že to bude profesionální vysílání. Úvodní hudební znělka je velmi podobná znělkám zpravodajských pořadů, je energická, nikoliv však dramatická. Úvodní záběry také silně připomínají nějaký zpravodajský pořad, na obrazovce se objeví známí politikové a moderátor David Dimbleby, který vypadá nesmírně profesionálně, je v elegantním obleku a mává prstem, aby někoho uklidnil. To, že používá jen prstu a nikoliv celé ruky anebo dokonce paže, jemně dokazuje, že je všechno plně pod kontrolou. "Kotel" se od toho velmi odlišuje. Úvodní hudba je vzrušující a dramatická, silně připomíná americké akční seriály o boji policie proti zločincům, neexistuje ani pokus přiblížit to k publicistickému pořadu. Úvodní záběry jsou dramatické, i když není jasné, co se na nich vlastně ukazuje. Na konci, pod titulky, je vidět záběr osoby, která vypadá, jako že se topí, a pak se zase dostane na povrch, má to snad být politik, který se buď utopí, anebo přežije, když vystoupí v pořadu "Kotel"? Pozadí zmizí a vidíme množství kouře ze suchého ledu, stojící diváky v tmavočerveném světle a modrá světla jako na diskotéce, která krouží nad diváky. Člověku by mělo být odpuštěno, když si pomyslí, že jde asi o nějaký sportovní pořad a nikoliv pořad, který se má zabývat politikou.

Moderátor

Dimbleby je elegantně oblečen ve večerním obleku - je to profesionál. Vypadá jako univerzitní profesor, jako někdo, kdo je dobře informován, někdo, komu můžeme důvěřovat. [Dimblebymu je něco kolem šedesáti, pozn. redakce.] Má malé brýle, což vytváří dojem intelektuála, a pravidelně si je sundává, aby mohl myslet jasněji, alespoň to je ten dojem, který to vyvolává. Je střízlivě oblečen a u diváka to má vytvořit dojem otevřenosti: to, co vidíme, je přesně to, čeho se nám taky ve skutečnosti dostává, nic se neskrývá: moderátor je férový a velmi schopný řídit diskusi.

"Kotel" je zaměřen na zcela odlišné publikum. Asi lidi, kteří se dívají na "Kotel", se taky dívají na nějaké jednoduché, zkondenzované, lehce stravitelné zpravodajství, po němž následuje Počasíčko, předpověď počasí s nahou meteoroložkou. Ve vysílacím čase od 19 do 23 od pondělí do neděle má Nova 58 procent diváků, za ní následuje ČT s 20 procenty, Prima s 13 a ČT se 4 procenty (www.tv-nova.cz).

To je velmi velká divácká obec a nejlehčím způsobem jak si udržet velkou diváckou obec je vysílat populistické pořady. Bohužel je trochu obtížnější najít statistiky sledovanosti BBC, nejsou na stránkách BBC, ale na www.barb.co.uk [to je instituce, která zjišťuje v Británii sledovanost rozhlasových a televizních pořadů, pozn. red.]. Statistiky BBC nejsou moc zajímavé, snad se můžeme zmínit jen o tom, že zatímco je televize Nova nejpopulárnější televizní stanicí v České republice, BBC 1 není nejpopulárnějším televizním okruhem ve Velké Británii. V roce 2000 mělo BBC 1 27,2 procent diváků, ITV (komerční televize) měla 29,3 procent, BBC 2 měla 10, 8 a Channel Four (komerční kulturní okruh) měl 10,5 procent.

Zajímavou otázkou je to, proč ani ITV ani Channel Four nevysílají pořad, jako je "Question Time". Možná se jim to zdá příliš náročné anebo nudné, v kterémžto případě by se mělo blahopřát TV Nova za to, že se jí podařilo přimět velké množství veřejnosti, aby sledovala publicistický pořad. Jinou, vzdálenou možností je, že politikové nechtějí, aby se většinové publikum zajímalo o ně a o to, co dělají. Konec konců, kdyby byli všichni lidé dobře informováni, politikové by si museli daleko víc dávat pozor na to, aby jednali správně a nic nezkazili. Jestliže je polovina obyvatelstva země spokojena s tím, že si čte v bulvárních listech jako je "The Sun" o sexu a o vraždách, pak se nemusejí politikové příliš snažit a jejich život je o hodně jednodušší.

Michaela Jílková, moderátorka pořadu "Kotel", mi připomíná Zenu, válečnickou princeznu (Xena the Warrior Princess) - možná je to úmyslné. Ve všech čtyřech pořadech, které jsem zkoumala, měla na sobě třpytivé šaty s třpytivou pláštěnkou, měla na tváři tlustou vrstvu makeupu a na uších obrovské náušnice. Je lákavé říci, že vypadala jako Xena, válečnická princezna, schválně - žensky a přesto tvrdě, jako osoba schopná vypořádat se s hnusnými politiky. Jílková je velmi lesklá, zatímco Dimbleby je - to je zcela mimo pochybnost - matový. Jílková má lesklou rtěnku, lesklou bižuterii, lesklé šaty a lesklé brýle. Brýle jsou na ní nejsympatičtější, protože ji dodávají trochu intelektuální nádech. Na rozdíl do Dimblebyho musí Jílková pobíhat po celém studiu, a tak vytváří dojem, že není jenom moderátorka, ale také produkční svého pořadu. Jílková působí dojmem, že se jaksi vymkla z jakékoliv kontroly, jak tak mává kolem sebe rukama a poskakuje z jedné strany studia na druhé.

Úvod, který poskytuje Dimbleby a jaký poskytuje Jílková, se od sebe velmi odlišuje. Dimbleby je ze staré školy. Představuje jednotlivé diskutéry za předsednickým stolem tím, že nejprve hovoří o jejich otci, než začne mluvit o nich. Všeobecně vzato dává Dimbleby krátkou informaci o politickém zázemí dané osoby, o tom, co v současnosti dělá a co dělal(a) dříve. Jílková dělá daleko živější úvod, i když nikoliv zřejmě tak informativní: například Jan Kavan byl představen jako sukničkář - a má manželku, která je o deset let mladší než on sám.

Jazyk

V obou pořadech je jazyk poněkud pompézní, jak už to bývá v politice. "My Honourable friend thinks..." ["Honourable friend" je formální oslovení člena britského parlamentu, pozn. red.] I čeština je velmi zdvořilá: "To je velmi krásná otázka." "Vážený pane," i když často nejsou diskutéři zrovna výřeční či originální, viz výrok: "Ano, kazetové, tříštivé bomby jsou bezpochyby špatné." Jedna žena za předsednickým stolem v pořadu "Question Time" hovořila s autoritativním přízvukem i tónem hlasu, ale moc dobře informovaná nebyla. Pořád mluvila o "jihu Irska". Žádný "jih Irska" neexistuje, ve slovníku ani v atlasu to nenajdete. Měla tím na mysli Irskou republiku. Pak oznámila, že jeden člen rodiny Kennedyů v Americe, kongresman, prý podporuje IRA. Ten nešťastník je republikán, nikoliv terorista. A pak dokonce uvedla: "My na hlavním ostrově Velké Británie ... bychom chtěli, aby si někdo odtáhl Severní Irsko někam pryč." Což je tedy velmi arogantní výrok.

Politikové často buď nerozuměli otázce, nebo odpovídali na něco jiného, než na co byli dotazováni, anebo se opakovali. To se dělo v obou pořadech, "Question Time" i "Kotel".

Avšak toto je srovnání a nikoliv útok, tak je nutno dodat, že se hovořilo o mnoha tématech a nedá se očekávat, že by politikové byli schopni vědět všechno. Když dostal v pořadu "Kotel" politik otázku, o níž nic nevěděl, měl možnost se fyzicky odvrátit a pokračovat s další otázkou, vzhledem k tomu, že host v "Kotli" musí stát a nemůže sedět jako v pořadu "Question Time". V pořadu "Question Time" byli diskutující za předsednickým stolem vždy donuceni nějak publiku přece jen na každou otázku odpovědět. Zatímco všichni hosté v pořadu "Kotel" byli muži, hosté v pořadu "Question Time" byli smíšeného pohlaví.

Jen sedm procent komunikace je verbální a tzv. "body language", hraje v těchto pořadech velmi významnou roli. Jílková často na lidi ukazuje prstem, kdežto Dimbleby dává lidem najevo, aby mluvili, tím, že otevře dlaň, ruku má přitom hřbetem dolů. Možná, že je to kulturní rozdíl, ale vytváří to, jak se mi zdá, jinou atmosféru. Kavan, který je docela vysoký, se několikrát dotkl paže Jílkové, jako by jí chtěl naznačit, aby si z toho nic nedělala, jestliže nedokáže všemu, co říká, porozumět. Někdy hovoří pohyb těla daleko výmluvněji než slova.

"Question Time" i "Kotel" dělají reklamu svému vlastnímu pořadu a vyzývají lidi, aby přišli do publika, avšak "Question Time" jde ještě dále tím, že vyzývá diváky, aby pokračovali v diskusi na internetu.

K tématům obou pořadů

O tom se toho nedá moc napsat. Jsou to oba publicistické pořady, a tak jejich témata velmi rychle zastarávají. Pořad "Question Time" se zřejmě zabývá širším rozsahem témat, protože v něm zasedá za předsednickým stolem několik hostů, a je tak pravděpodobné, že alespoň někdo z nich bude něco vědět anebo bude mít nějaký názor. "Kotel" naproti tomu se častěji zřejmě zabývá tématy, o nichž něco ví daný politik, zejména vzhledem k tomu, že diváci vědí předem, kdo bude hostem.

Zdálo se, že Dimbleby umí lépe řídit rozhovor tím směrem, kudy ho chce vést, kdežto Jílková se několikrát pokusila zavést řeč na Evropskou unii a politik sice na její otázku odpověděl, ale diváky ve studiu tato linie otázek nezajímala.

Osvětlení

Na začátku pořadu "Kotel" je spousta červeného osvětlení, a i když po začátku pořadu něco z toho zmizí, přesto zůstává v pozadí červené světlo a ve studiu je červený koberec. Červená je ostrá, agresivní, tvrdá barva a vyvolává představu matadorů a mávání červeným hadrem na býka v ringu. Některé záběry politiků mají nahoře velmi ostré světlo, což téměř vyvolává dojem, že se odehrává výslech. Osvětlení v pořadu "Question Time" je nesmírně jemné a diskrétní, diváci si nejsou vědomi toho, odkud světlo pochází, prostě jen vidí, že je všechno dobře osvětleno. Během titulků je světlo ztlumeno, tak jako je tomu při zpravodajských pořadech, takže mají diváci pocit, že sledovali intelektuální pořad.

Kamera

Práce kamery se zdála být v pořadu "Question Time" profesionálnější. Byly tam možná jeden nebo dva podivné záběry, jako třeba záběr na hosty, sedící za stolem, zezadu, a záběr na jednoho hosta, jak poklepává na stůl rukou. Ale všeobecně vzato viděli diváci to, co potřebovali a chtěli vidět, včetně výrazu na tváři ostatních hostů, zatímco jiný host mluvil.

V pořadu "Kotel" bylo dost podivných záběrů. Jeho studio je možná obtížnější zabírat kamerou. Několikrát jsme viděli hlavy lidí seshora a bylo tam hodně podivných záběrů samotných politiků, jejich břicho zblízka, hlava daleko, nad tím ostré světlo a kolem tancující Jílková.

Diváci

Zkoumala jsem čtyři nahrávky pořadu "Kotel". U jednoho pořadu jsem si zaznamenávala, jací lidé se ptali, zda to byli muži nebo ženy, kolik jim bylo let, jak byli oblečeni a na co se dotazovali. Devadesát procent osob, které vznesly otázku v pořadu "Kotel", byli muži, všichni byli oblečeni neformálně a více než polovina těchto tazatelů byla starší než 60 let. To mě vede k otázce: vysílá se "Kotel" živě, anebo se natáčí během dne, kdy do televize mohou přijít jenom penzisti? Výhoda při zvaní penzistů do pořadu je v tom, že mnozí z nich nebudou tak bystří a energičtí jako mladší publikum a alespoň někteří budou nahluchlí. Ovšem je neférové dělat generalizace na základě jediného pořadu. (U ostatních jsem to nezkoumala.) Když byl "vyslýchán" Kavan, položili mu otázku asi dva muži v obleku a v tomtéž pořadu se na něco zeptal jeden asi dvacetiletý mladík.

Zdá se, že pořad "Question Time" je vyváženější. Více než 60 procent osob, které se na něco ptaly, byli muži ve věku 25 - 70 let, nikoliv jen lidé nad čtyřicet. Avšak mou první reakcí na "Kotel" bylo to, že je tam mnoho mladých lidí, na což by měla být ta televize hrdá, neboť mladí lidé v Británii se moc nezajímají o politiku a často nehlasují ve volbách. Dokonce i Greg Dyke, generální ředitel BBC, řekl: "Je naším úkolem snažit se přesvědčit lidi, aby se zajímali o politiku. Je to problém, jakmile hovoříte k lidem mladším než 50 let." (Independent, 11. února 2002).

Počet elegantně oblečených osob ve srovnání s neformálně oblečenými lidmi je daleko vyrovnanější v pořadu "Question Time". Dimbleby dává najevo, že se program vysílá živě. Živě vysílaný televizní pořad, zejména ve 22.30 bude mít daleko vyváženější publikum, než kdyby se natáčel během dne, kdy většina lidí nemůže přijít.

Jak vypadá studio

Studio pořadu "Kotel" vypadá jako starořímské fórum anebo ring pro kohoutí zápasy anebo na box, daleko více jako místo pro sportovní akci než přednášková síň. Diváci stojí a shlížení na defenzivní, vystresovanou "oběť". Dav, který stojí, se dá přirozeně daleko víc excitovat a je také daleko hlučnější než sedící lidé. Dav stojí ve třech čtvrtinách kruhu, takže je "oběť" téměř úplně obklíčena. U diváků je vytvářen dojem, že jsou součástí přítomného publika a u přítomného publika je téměř zcela jistě vytvářen dojem, že oni tam rozhodují, že oni jsou římským císařem a bázlivé "zvíře" v aréně je jim podrobeno. Politik má bezpochyby pocit, že je jako uprchlý římský otrok. Miloš Zeman se skoro úplně od začátku potil a jiný politik měl sepjaté ruce, jako by se modlil k všemocnému císaři. Každý politik, který je dost odvážný na to, aby se vydal do "Kotle", si zaslouží uznání. Diváci buď politika, jako je Kavan, do určité míry respektují, anebo ho vůbec nerespektují, jako Josefa Krejsu, o němž diváci prohlašovali, že je to fašista. Možná to není zrovna intelektuální pořad, ale je to v každém případě zábavné. Kdyby byl ve stejné situaci Tony Blair, dívaly by se na to miliony. Jak často vidíme politika, že se musí kroutit, a jak často si to politikové zaslouží?

"Question Time" má úplně jiné studio. Podobá se univerzitnímu přednáškovému sálu, a to vyvolává dojem, že jsou diváci vzdělaní a vědí, o čem mluví. Když kamera pohlédne na diváky, vidíme tři velmi uspořádané tělesa sedadel. Vzhledem k tomu, že lidé sedí uspořádaně v řadách za sebou, připadalo by jim trapné křičet na osoby za předsednickým stolem, na rozdíl od diváků v pořadu "Kotel", kteří křičí na politika často a rádi a bezpochyby je jim doporučeno, aby řvali a dupali. Je dobře mít na mysli, že se v televizi často používá praxe, že se divákům říká, kdy mají křičet a kdy mají být zticha.

Za předsednickým stolem v pořadu "Question Time" sedí čtyři nebo pět osob. Proto by to mělo být daleko vyváženější než "Kotel", kde vystupuje vždycky jen jedna osoba. Jinými slovy, účelem pořadu "Question Time" je povzbuzovat diskusi, zatímco cílem pořadu "Kotel" je bavit a uspokojovat frustraci lidí z politiků.

Závěr

Podle mého názoru je neférové srovnávat pořad s BBC (což je mimochodem nejstarší a nejzkušenější vysílací společnost na světě), který uvádí David Dimbleby, člověk dlouhou rodinnou tradicí reportérů a moderátorů publicistických pořadů, s programem v televizi Nova.

(Otec Davida Dimblebyho, zemřelý Richard Dimbleby, byl slavným reportérem BBC, [mj. na konci druhé světové války byl jedním z prvních reportérů, kteří pronikli do nacistických koncentračních táborů, pozn. red.] a jeho bratr Jonathan je také moderátorem a reportérem v BBC.)

Televize Nova je jednou z nejmladších televizních stanic na světě a má výrobní tým a diváky, kteří ještě před dvanácti lety byli ve sdělovacích prostředcích vystavováni čistě komunistické propagandě.

Myslím si, že "Question Time" je vyvážený a dobře informovaný publicistický debatní pořad, který se hodí do BBC - nehodí se do komerční televize ITV ani na Channel Four a bezpochyby by tam byl zrušen v důsledku příliš malé sledovanosti.

"Kotel", na druhé straně, je zábavný a měl by být pochválen za to, že má tak vysokou sledovanost navzdory tomu, že je to publicistický pořad, a neměl by být kritizován za své nedostatky, což jsou jen nedostatky z hlediska zásad BBC.

"Západní" televize produkuje neuvěřitelné množství primitivních, populistických pořadů, zpravodajské a publicistické televizní pořady v Americe bývají často nesmírně omezené a někdy úzkoprsé, a tak, vezmeme-li toto všechno v úvahu, "Kotel" má plné právo být považován za úspěch.

(Nellie Woods je studentka slavistických studií a germanistiky na Glasgow University. Pochází z Irské republiky.)