Kontroverzní idea výtvarného provokatéra Davida je pokračováním "christovského" období celé generace pražských výtvarníků, filmařů a divadelníků, které započalo persifláží na propagandu minulé doby a pokračovalo dehonestací různých mýtů, včetně těch národních. Místy se interpretace a desinterpretace významů jejich situačních karikatur - happeningů dotkla politických mantinelů, jindy vkusu společnosti i jejího kulturního cítění. Jindy byla s nadšením přijata jako česká, osvěžující soda s bavorským přízvukem.

"Antikřesťansky" zaměřená trnová koruna nad Rudolfinem nechala intelektuální Prahu klidnou, neb ateismus není v Čechách společensky nepřijatelný, žokej Václav na mrtvém koni pobouřil pouze starosvětské konzervativce a historizující hodnotové "klasicisty", výstava Malík urvi (čti malý kurvy) zase zranila "pouze" poražené let minulých, které nikdo jiný nelituje.

"Zimmer frei" by však zmátlo turistu a zde musela zasáhnout myšlenková sterilita a intelektuální omezenost úředníků Kanceláře prezidenta, která tak dala vysvědčení o Havlově (ne)schopnosti podívat se do křivého zrcadla na sebe sama. Stejně jako předtím Václavka a Dášeňka od praotce těchto estetických neumětelů.

Pomocí politické situační komiky, vyjádřené jazykem vizuálních kódů na sebe zkoušela otupělou pražskou veřejnost upoutat skupinka konceptualistů, známá pouze těmito post-sémantickými výstřelky. Říkají si "výtvarníci" a přitom jediným potvrzením tohoto názvu je fakt, že povětšinou prošli někerým z pražských výtvarných učilišť. Povětšinou prošli, a pouze prošli. I když semtam posbírali od svých přátel nějakou tu "uměleckou" cenu. Což v době bezkoncepčního tápání výtvarného školství (pedagogy nevyjímaje), teorie i praxe není až takové umění... Titul Mgr. pro absolventy Akademie i VŠUP vypovídá o kvalitě těchto škol i jejich absolventů v podobně absurdní symbolice. Interpretován i desinterpretován je jako magor či megera, o dalších významech raději nemluvit.

Dvakrát opakovaný vtip už není vtipem a vtip opakovaný potřetí či počtvrté prozrazuje více o tom, kdo ho říká, než o tom, proti komu je namířen. Když svou hru hraje konceptualista David, je to jeho autentický přínos do společenské diskuse o smyslu věcí. O srdci a jeho sybolice.

Na jedné straně pravda a láska, na druhé straně láska prodejná, na třetí straně hazardní hra či výsměch pathosu umělé minulosti. Každá doba potřebuje mít své šašky, jen jich nesmí být mnoho. David je tedy tolerován. Když šaška hraje hospodský, je to hra hospodského. Když šaška hraje král, je to na pováženou. Když jej hrají darkeři všeho druhu, je to hluchý, obtěžující monolog podobný grafitti, čmáranému po zdech starých paláců. Postrádá smysl, vkus i autentickou estetiku, i když "ukradený" otazník je také symbol doby.

Odcházející prezident si neuvědomil, jak stařecká a dětinská je jeho radost nad zvětšením jeho osobního "loga" i manipulacemi s ním. Symbolu, jehož autenticitu vyprázdnil on sám během dvanácti let své vlády. Neuvědomil si ani, že nespoutanost, cynismus a krutost "hereckého" mládí je v tom vyprávět anekdoty na forbíně jazykem, kterému rozumí sice většina generačně spřízněných diváků, nikoliv však sám režisér. Ten se pak diví, proč se diváci smějí tehdy, když by měli plakat a pláčou, když se mají smát...

Krutost o to větší, že Havel je dramatik. Krutost o to větší, že Havlovým absurdním hrám také mnoho lidí nerozumí a dramatik se nyní ocitl v roli venkovského diváka na odborářském představení v Národním, který se povinně směje své vlastní intelektuální nedostatečnosti a veřejné potupě.

Protože symbol zvětšený do absurdity vypovídá absurdní paralelou o absurdním dramatikovi, který tu parodii na sebe sama - absurdně - nepochopil. A tak odcházející král v posledním dějství zhasil své srdce, opuštěn jásotem davů se opíjí v nicotě, opona spadla a nikdo toho nelituje. Diváci z povinné zdvořilosti zatleskali hercům i kulisákovi a odcházejí. Mnozí zvrací a dušují se, že pokud je toto kultura, raději zůstanou nekulturní.

A tu na jeviště vbíhá pubertální mládež a láká diváky zpět do hry, která ale už skončila. Křepčí nad mrtvě opilým tělem bývalého vladaře, pitvoří se v krutém nepochopení pathosu i šalby předešlého kusu a snaží se kus toho ztichlého potlesku ukrást i pro sebe. Proč? Mají toho zapotřebí? Vždyť čas, ten jediný spravedlivý, pracuje pro ně... Protože jim samým nikdo nezatleská. Protože jsou oni sami ničím. Ostatní mají jiné starosti, než vysedávat po kavárnách a tlachat nad skrytými syboly v něčí poslední hře. I kdyby byla absurdní. To oni však ve své nedospělosti a nedovzdělanosti nevědí, neb četli vždy jen sami sebe a tak exaltovaně křičí do ztichlého, ztemělého a opuštěného hlediště: "Godot přišel, vraťte se přece, Godot přišel...!" A hra pokračuje. Ale je to jiná hra. Je to jiná generace.

Zakrývání Davidova srdce ve flashové animaci ZDE

Doménu www.ztohoven.cz vlastní agentura Internet Design, která se převážně zabývá flashovou animací pro komerční reklamu (Cornetto, Myslbek, Slovanský dům), tak i volnou tvorbou. (www.lens.cz)