3. 2. 2003
Havlovo pokrytecké rozloučeníMotto:
"Jsou rozhodnutí, která nemusejí mít společenskou podporu.
Důležitá je pro mě podpora lidí, kteří mají informace." Demokratický výrok českého ministra obrany Jaroslava Tvrdíka Otevřený dopis devíti evropských politiků, ve kterém vyjádřili podporu případné americké válce v Iráku, vyvolal rozporuplné reakce. Vrazila iniciativa klín mezi evropské státy a rozdělila Evropu novou " železnou oponou"? Je za této situace vůbec možné, aby státy EU prováděly společnou zahraniční politiku? Kdo by se měl více stydět - ti, kdo podepsali, nebo ti, kdo nepodepsali? Zajímavé ovšem je, že jen málokterý komentátor si všímá samotného obsahu dopisu a slovníku, kterým je napsán. Autoři dopisu zůstali věrni novodobému politickému newspeaku- všichni pochopitelně chráníme svobodu a demokracii, aniž bychom přemýšleli nad tím, co tato slova znamenají, všichni stojíme po boku Spojených států, protože tak je to přece správné, Saddám Hussajn představuje světovou hrozbu, aniž bychom podali jediný přímý důkaz, že tomu tak skutečně je. Z textu celkově dýchá prázdnota a pokrytectví. Autoři se tváří, že jim na srdci leží blaho celého lidstva, ale málokdo pochybuje, že skutečný důvod, proč k textu připojili svůj podpis, je jiný. |
Všichni politici s oblibou manipulují veřejností, aby dosáhli svých vlastních mocenských cílů. K tomu se jim hodí zjednodušující emotivní klišé, která dokáží vzbudit u veřejnosti citová vzplanutí. Svět v podání George W. Bushe je jednoduchý - síly dobra v čele se Spojenými státy bojují s osou zla. Osa zla musí být zničena, pokud o tom někdo pochybuje, objektivně zlu napomáhá a stává se tak sám nepřítelem. Boj se personifikuje, do popředí vystupují světoví političtí vůdcové, zatímco masa "obyčejných" lidí sehrává jen roli objektu, roli šachových figurek, kterými po šachovnici pohybují vojenští stratégové. Neměli bychom na takovou hru přistoupit. Neměli bychom zapomenout, že za každé rozhodnutí, které přijme česká vláda, neseme zodpovědnost my všichni, občané tohoto státu. Demokracie znamená vládu všeho lidu, nikoliv jen vládu několika vyvolených. Je proto důležité, aby všichni občané měli možnost si zodpovědně vytvořit vlastní názor a poté tvrdě požadovat, aby rozhodnutí vlády odrážela skutečně většinovou vůli občanů. A zde se dostáváme k jádru problému. K tomu, abychom si mohli vytvořit názor, potřebujeme informace. Kde je ale průměrný český občan, nemající přístup k internetu a alternativním informačním zdrojům, sežene? Články v českém tisku se svojí povrchností až překvapivě podobají zmiňovanému otevřenému dopisu. Jde přece o vážnou věc, o životy lidí. Čeští novináři jako by úplně rezignovali na svou úlohu - vystupovat kriticky vůči jakékoliv moci, ať už jsou jejich osobní sympatie jakékoliv, a zprostředkovávat lidem nezávislé informace. Kde se dozvíme, co si myslí "prostí" lidé v Iráku? Jaké jsou představy irácké opozice? Jaká je skutečná ideologická podstata Hussajnova režimu v Iráku? Proč by měl mít Saddám Hussajn zájem zaútočit na jiný stát? Co skutečně sledují USA a George W. Bush? Otázky pro většinu lidí zůstávají bez odpovědi. A tak si společně řekneme: "Nemáme dostatek informací, ale naši političtí představitelé, ti je jistě mají, a jistě proto rozhodnou moudře a ve prospěch nás všech." Politici nás pochopitelně v takovém postoji ještě utvrzují. Naposledy to v sobotu v rozhovoru pro Lidové noviny předvedl ministr obrany Jaroslav Tvrdík (ČSSD). Jak odpověděl na otázku, jestli považuje za svou chybu, že dvě třetiny Čechů ( pozn. a 80% voličů ministrovy ČSSD) nejsou přesvědčeny o oprávněnosti útoku na Irák? Citujme si jeho odpověď: "Nepovažuji to za chybu. Jsou rozhodnutí, která nemusejí mít společenskou podporu. Důležitá je pro mě podpora lidí, kteří mají informace." Můžeme říci, že v odpovědi na sebe ministr prozradil více, než zřejmě chtěl. Plně se projevila jeho mentalita frontového bojovníka, nikoliv demokratického politika. Polním velitelům civilové na bojišti překáží. Opravdu demokratický politik nikdy nezapomíná na to, že ve své funkci pouze zastupuje své voliče, jimž je odpovědný. Zastává-li většina jeho voličů názory, se kterými se osobně neztotožňuje, nezbývá mu než se podřídit přání svých voličů- anebo rezignovat. Mnoho z nás by si přálo, aby lidé na celém světě mohli žít ve skutečné svobodě a demokracii. Někteří lidé dokonce podporují případnou válku v Iráku, přestože si uvědomují, že padlým obětem již život nikdo nevrátí, jenom proto, že nemohou snést pomyšlení, že lidé v Iráku jsou nuceni žít v diktatuře. Rádi bychom jim pomohli se nesvobody zbavit. Co je to ale skutečná svoboda? Dosáhli jsme jí vůbec my? Znamená demokracie to, že se jednou za čtyři roky dostavíme k volebním urnám? Mohou politici v období mezi volbami provádět, co sami uznají za vhodné? Neměli bychom mít právo přijímat rozhodnutí sami -- např. cestou referenda? Zahraniční politiku přece nemůžeme přenechat jen vojenským stratégům! Neseme odpovědnost, proto bychom se měli podílet i na rozhodování. Pokud nám to politici neumožní, myslím, že bychom se měli ozvat a vyjít do ulic. Autorka je členkou Hnutí za přímou demokracii ( Hnutí za přímou demokracii vydalo petici proti válce v Iráku, kterou můžete online podepsat na našich stránkách http://www.pdemokracie.ecn.cz/cs/petice02.php). V současnosti plánujeme protestní akci proti válce v Iráku, která by se měla uskutečnit 15. 2. na nám. Svobody v Brně v dopoledních hodinách. Přesný čas a místo budou ještě upřesněny. |