Dějství první : Nedodržovat dohodnutá pravidla je možné

Vše začalo ideologizovanou mediální diskusí ještě před vlastní realizací, v níž se architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel proti kritice dokonce ohradili tvrzením, že jde o bolševické spiknutí (Lidové noviny 27.7.2001). Tzv.nezávislé hlasy v médiích obhajující pomník, patřily ale ve většině případů representantům Komory architektů. "Porota ocenila vyvážené architektonické a sochařské řešení. Návrh je jednoduchý a přitom nepřehlédnutelný," píše v Lidových novinách bez uvedení funkce tisková mluvčí ČKA Ing.Kohoutová a moc dobře ví, že v porotě výběrové komise zasedají i členové České komory architektů. "Nehovořte o kšeftaření!", vyzývá Jiří Merger, ve skutečnosti člen správní rady České komory architektů, který s Olbramem Zoubkem autorsky spolupracoval na jiných zakázkách.

Některá média včetně Českého rozhlasu po odhalení pomníku uvedla, že to byl především odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy, který svou liknavostí a pomalostí brzdil realizaci. Jenomže magistrátní odbor památkové péče již v roce 1998 stanovil tuto vstupní podmínku pro vypsání soutěže: ˝Vzhledem k navrženému umístění pomníku, tj. na úpatí Petřína proti vyústění ulice Vítězné, zdejší odbor žádá, aby celkové řešení bylo velmi jednoduché, střídmých tvarů a nevelkých rozměrů (např. obelisk, či přírodní kámen s textem). Umístění jakéhokoliv figurálního pojetí tohoto pomníku v dané lokalitě považujeme za nevhodné".

Tento požadavek však nebyl podle slov ředitelky tohoto odboru Mgr. Jiřiny Knížkové nikdy a nikým respektován. Autoři vítězného pomníku i zadavatelé jej jednoduše ignorovali a naopak vsadili na emocionální mediální nátlak, s cílem získat pro sebe veřejné mínění. Tlak proti úřadu, který si jen poctivě dělal svoji práci, vystupňoval dopisem Václavu Havlovi sám Olbram Zoubek v červnu 2001, v němž poukázal mimo jiné na údajný odpor bývalých komunistů k tomuto politickému činu. Je ale absurdní, aby vítěz soutěže loboval u presidenta proti pravidlům soutěže, které se dobrovolně zúčastnil.

Odbor památkové péče Magistrátu hlavního města Prahy nakonec v červnu 2001 tlaku podlehl a vydal správní rozhodnutí k umístění pomníku. Předloženou projektovou dokumentaci ale označil za přípustnou jen tehdy, bude-li realizována pouze horní část pomníku k první pěší cestě, tj. bez schodiště spadajícího až na úroveň chodníku při komunikaci. Ani to ovšem nebylo akceptováno. Pomník prý není salám, ohrazovali se autoři "salámové" realizace.

Podle Mgr. Jiřiny Knížkové bylo z právního hlediska navíc zcela vyloučeno vydat pro jednu a tutéž lokalitu dvě různá rozhodnutí, která jsou po věcné a obsahové stránce rozporná. V dubnu 1999 totiž vydal OPP MHMP správní rozhodnutí k obnově spodní části Petřínských sadů, které nabylo právní moci. Tato akce obnovy financovaná městem ve výši cca 9 milionů Kč byla realizována a 1. 5. 2001 byla tato část Petřínských sadů slavnostně otevřena. Jestliže názor památkářů není v určitých prioritních případech podstatný, pak je ale otázkou, proč je po nich žádán. Citlivou věc jako vždy přikrylo Ministerstvo kultury (viz. skleněná kopule na Sovových mlýnech) a stanovisko magistrátních památkářů změnilo.

Stigma absurdity doprovázelo vznik pomníku po celou dobu a z toho, co bylo diskutováno, je zřejmé, že významem místa pro pomník se nikdo ze zadavatelů a investorů ve skutečnosti vážně nezabýval. Například Oldřich Doskočil z Litoměřického muzea argumentoval, že Petřín je skrze romantický genius loci pozitivní heterotopií, do níž projektovat pomník jako negativní vzpomínku znamená vytvářet toposy s protichůdnými hetrotopiemi. Podle něho by bylo logické, kdyby stál pomník na místech se stejnou heterotopií a se stejnými symboly útisku jako je Pankrácká věznice, Bartolomějská ulice, Ruzyně a další.

Důvod proč byl vybrán Petřín, nikdo nikdy přesvědčivě nezdůvodnil a argumenty i výhrady památkářů byly direktivně smeteny ze stolu. Argumentem zůstalo absurdně jen "bolševické" hledisko dostupnosti pomníku k pietním akcím. Zadavatelé v propozicích k soutěži totiž uvedli, že lokalita na Petříně je vhodná také proto, že umožňuje přístup a místo pro shromažďování.

Dějství druhé : Nadace ČFU a architekti sobě

Zadavatelé i Česká komora architektů dávali vždy najevo, že komise která rozhodla o udělení státní zakázky, byla složena z nezávislých odborníků. Předsedou, tzv.nezávislým, byl ale ing. arch. Alexandr Gjurič, který je členem správní rady České komory architektů, jejímiž členy jsou i spoluautoři pomníku Zdeněk Hölzel a Jan Kerel. Devítičlenná komise byla tvořena z autorů sdružených v České komoře architektů a tzv. závislých, mezi které patřil bývalý primátor RNDr. Igor Němec, bývalý starosta Prahy 1 ing. Jan Burgemeister a ing.arch. Jan Cach, z Odboru územního rozvoje Magistrátu hlavního města Prahy.

Paradoxem je, že zatímco se mnozí v průběhu soutěže účelově dovolávali úcty k obětem komunismu, propozice k soutěži o jejich pomník vypadaly jako za starých časů udílení státních zakázek. Místo Nadace Český fond umění v nich totiž omylem figuroval socialistický Český fond výtvarných umění (ČFVU). Za NČFU a tzv.nezávislé byl členem poroty i její místopředseda Ak. soch. Jan Hendrych, který je znám spoluprací s architekty na realizacích zakázek do architektury, a sochař Karel Peřina. Je překvapivé, že výtvarnou obec zastupovala pouze NČFU, organizace reprezentující ne příliš kvalitní české umění, která se v roce 1993 transformovala z bývalého Českého fondu výtvarných umění.

Zdá se, že radní Prahy 1 ale spolupracují s Nadací ČFU a některými jejími členy rádi. V roce 1999 schválili jmenování za člena poroty soutěže na návrh vyznačení památného místa upálení J. Palacha a J. Zajíce za Nadaci ČFU Olbrama Zoubka a Karla Peřinu. Za komoru architektů pak ing. arch. Alexandra Gjuriče a ing. arch. Jakuba Cíglera. Peřina, Gjurič i Cígler zasedali v porotě, která vybrala návrh Olbrama Zoubka na pomník Obětem komunismu.

Je otázkou, proč se u tak společensky závažné zakázky neobjevil jediný kunsthistorik či jiný skutečně nezávislý odborník výtvarného umění, pracující buď v Národní galerii a nebo v jiné renomované státní galerii či sbírce. Rozhodnutí komise je proto zpochybnitelné, protože v důsledku nepřítomnosti nezávislých odborníků nemohlo být objektivní v posuzování různosti uměleckých hledisek. Je evidentní, že o zakázce celonárodního významu bohužel rozhodoval úzký okruh lidí, vzájemně provázaný v profesních vztazích.

Dějství třetí : Prachy, jenom prachy, nečekají

Z 35 účastníků a týmů, kteří soutěž obeslali, bylo 14 architektů, kteří na návrhu spolupracovali s výtvarníkem a 9 architektů, kteří sami a nebo s dalším architektem vytvořili vlastní návrh pomníku.

Tvůrčí osamostatnění architektů je věc poměrně nová. Nedovedu si ale představit, jak by dopadlo třeba Národní divadlo, kdyby si ho architekt Zítek uvnitř sám pomaloval. V případech, kdy se umělecké zakázky, jako byl Pomník obětem komunismu účastní velký počet architektů, jejichž práce posuzuje většina členů poroty složená zase z architektů, nelze o nějaké nezávislosti vůbec mluvit.

Spolupráce výtvarníka s architektem byla v historii vždy zajímavá. Zástupnost profesí je v současné době velký problém, protože řadu investic pro umělce odčerpávají sami architekti, kteří investorům jednoduše dodají umělecká díla sami. Jsou vždy logicky blíže k takovým zakázkám, neboť je investor většinou oslovuje přímo.

Arch. Zdeněk Hölzel v rozhovoru pro Stavební žurnál č.9/200, který ho uvedl jako nejznámějšího českého architekta devadesátých let, mimo jiné řekl, že jeho zajímá byznys strašně, protože, cituji: "když se někde ten stavební byznys děje, tak tam zbudou nějaké kosti i pro architekta."V tomto "byznysu" jde o peníze především.

Zdá se tedy, že vypsaná soutěž na Pomník obětem komunismu bylo jen cukrátko nabídnuté veřejnosti, zabalené do lesklého papírku velmi závislých, a tedy nefunkčních odborných garancí. Možná šlo jen o jednoaktovku s jasně určenými rolemi a předem vybranými herci. Kulisy nezpochybnitelného rozhodnutí o vítězi obstaral velmi citlivý ideový záměr, režie se ujal vlivný a společensky uznaný oborový establishment. O výtvarné umění a důstojné dílo věnované obětem totality šlo zřejmě až v druhé řadě.

Přestože se soutěže zúčastnili i kvalitní sochaři jako Čestmír Suška, Kurt Gebauer a nebo Jan Ambrůz, zvítězil návrh Olbrama Zoubka mimo jiné i proto, že o umělecky konzervativním pojetí rozhodovala veskrze konzervativní, ovšem na poli tohoto byznysu velmi vlivná komise.

V oboru, kde se autoři znají a hlavně vzájemně spolupracují, byla stejně nedůvěryhodná i údajná anonymita soutěže. U seriozních soutěží je navíc nemyslitelné, aby profesní spolupracující kolega o kolegovi rozhodoval v důležité porotě.

Dějství čtvrté : Bylo rozhodnuto předem?

Při hledání odpovědi na otázku proč zakázku obdržel právě Olbram Zoubek a architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel, stane se velmi zajímavým čtením protokol o závěrečném vyhodnocení I. kola soutěže, z něhož vzešli úspěšně do posledního kola čtyři návrhy. Pro nezasvěcené mohou vypadat "odborné" posudky fundovaně, celý text je ale velmi paušální. Návrh č.4 má prý sice výraznou symboliku, ale chybí architektonické řešení. Návrh číslo 20 je prý kvalitní, ale bude vyžadovat spolupráci s architektem. Také návrh číslo 33 je ojedinělý, odlišný od většiny ostatních, ale má řadu nedořešených detailů.

Podle poroty měl návrh Olbrama Zoubka, Zdeňka Hölzela a Jana Kerela jako jediný vyvážené architektonické a sochařské řešení, jakoby účast architekta byla podmínkou, ovšem neuvedenou v podmínkách soutěže. Jenomže i architektonické řešení lze v přesvědčivé koncepci návrhu doplnit, jakož i různé "nedořešené detaily", je-li ovšem vůle a nebylo-li rozhodnuto již předem. "Nemohu si pomoci, ale vítěznému návrhu jsme dělali jenom křoví", komentoval práci poroty autor návrhu č.20 Milan Vácha a dodal, že každá porota používá obvyklá klišé, rozhodne-li se něco shodit se stolu.

Odborná komise vybrala návrh Olbrama Zoubka, který měl podle ní originální a výtvarně hodnotné sochařské zpracování. O co však byl údajně návrh Olbrama Zoubka hodnotnější, než řešení Milana Váchy, bohužel v závěrečném hodnocení komise neuvedla. Jenomže bez srozumitelného zdůvodnění, proč se porota rozhodla tak, jak se rozhodla, je její hodnotící protokol pouhým cárem papíru. Sám sochař Milan Vácha uvedl, že podobná vyhodnocení soutěže jsou běžná formální klišé, neboť o vítězi je již obvykle předem rozhodnuto.

Ve skutečnosti ale není symbolika destruovaných Zoubkových postav zřetelnější než symbolika monolitů Milana Váchy. Jestliže političtí vězni své utrpení ustáli, jsou Váchovy monolity ve své symbolice také srozumitelné. Zoubkovo sochařské zpracování není nijak originální, protože motiv destrukce rozřezaných postav se objevuje i v dílech jiných autorů. Zoubek nevytvořil se svými architekty ani výraznou dominantu, tou poslední v těch místech byla bohužel velká rudá hvězda.

Dějství poslední : Příliš drahé schody

Otázkou zůstává, proč byla porota navržena pouze ze zástupců České komory architektů a Nadace ČFU. Dotaz na bývalého starostu Prahy 1 ing. Jana Burgemaistera a na bývalého primátora Prahy RNDr. Igora Němce, který se týkal výběru členů soutěžní poroty na Pomník obětem komunismu, zůstal nezodpovězen. Bylo by zajímavé dozvědět se, podle jakého klíče, jakým způsobem a na jakém základě či doporučení byli vybráni zástupci devítičlenné soutěžní poroty na tuto zakázku. Šalamounská odpověď přišla až od vedoucí Odboru územního rozvoje Městské části Praha 1, ak.arch. J. Eismannové : "Kdo osobně v těchto institucích původně navrhl osoby, které byly posléze členy poroty, Vám bohužel nejsem schopna sdělit".

Není bez zajímavosti, že 35.zasedání Rady Obvodního úřadu Praha 1 schválilo za účast v porotě soutěže mimořádnou odměnu jak tajemníku Městské části Praha 1, tak i vedoucí Odboru územního rozvoje Městské části Praha 1 J. Eismannové. Výše této odměny není bohužel veřejnosti dostupná. Oba architekti Zdeněk Hölzel a Jan Kerel obdrželi za zpracování projektové dokumentace 612 tisíc korun, Olbram Zoubek za sochařské dílo částku 800 tisíc korun.a na stavební a řemeslné práce bylo vyčleněno 1 588 000,-Kč.

Vezmeme-li v úvahu, že z architektonického hlediska jsou základní dominantou celého pomníku jen betonové schody, jde patrně o nejdražší vyprojektování schodů v Praze.

Argument náročnosti architektonického řešení, jakož i výjimečnosti architektonického nápadu neobstojí : "Zvládli bychom to taky", tvrdí totiž někteří studenti stavební fakulty v Praze.

Někteří bývalí političtí vězni vyjádřili na mnoha místech názor, že náklady na Pomník obětem komunismu by měly být s ohledem na jeho symboliku střídmé a rozumné. Zdá se ale, že pro mnohé účastníky soutěže byla tato státní zakázka výbornou příležitostí k tomu, jak si přilepšit. Osobně považuji za alarmující skutečnost, že náklady na pomník nejsou zdaleka adekvátní výsledku. Je paradoxní, že stejně tak jako v oficiálním socialistickém umění, i v tomto případě je dílo více ambiciózním pomníkem realizátorů než těch, kterým byl určen.