JUDr. Pavel Rychetský
Místopředseda vlády České republiky
Předseda legislativní rady vlády

V Praze dne 3. ledna 2002

Č.j.: 46147/01-LRV

Vážená paní Bílková,

Na Váš dopis ze dne 21. prosince 2001 odpovídám, že ve věci trestního stíhání Jana Kopala a Tomáše Peciny nemohu podniknout kroky, které po mně požadujete. Jako členovi vlády mi nepřísluší jakkoliv ovlivňovat průběh nebo výsledek trestního řízení.

Pokud jde o eventuální nesoulad ustanovení par. 165, odst. 1 (schvalování trestného činu) zákona č. 140/1961 Sb. Trestní zákon ve znění pozdějších předpisů (dále jen Trestní zákon) s ústavním pořádkem, přísluší toto posouzení pouze Ústavnímu soudu, na který se mohou oba obrátit, pokud by byli pravomocně odsouzeni. Musím ovšem upozornit, že článek 17 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen Listina), jehož odstavce 1 a 2 se pan Pecina dovolává, v odstavci 4 uvádí: "Svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti." Pan Pecina i vy tedy Listinu citujete neúplně a vaše tvrzení, že demokratický režim musí tolerovat veškeré názory tedy neodpovídá ani dikci, ani smyslu Listiny.

V trestním zákoně ostatně existují i další skutkové podstaty, jež představují zákonné omezení svobody projevu, např. par. 197 a 198, trestný čin hanobení národa, rasy a přesvědčení, par. 199, trestný čin šíření poplašné zprávy, par. 205, trestný čin ohrožování mravnosti, par. 206, trestný čin pomluvy, par. 260 a 261, trestný čin podpory a propagace hnutí směřujících k potlačení práv a svobod občanů a další. Omezení svobody projevu jsou obsažena i v dalších zákonech. Samozřejmě si lze představit, že by o každém z těchto omezení mohl Ústavní soud rozhodovat, jsou-li v souladu s článkem 17 odstavce 4 Listiny, to jest, jde-li skutečně o omezení nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, atd., neboť podle článku 4 odstavce 4 Listiny |"při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu". Z výše uvedeného je ovšem zřejmé, že nelze všechny meze považovat za odporující Listině a naopak, že Listina nezná absolutní právo na svobodu projevu a omezení výslovně připouští. Kdo trvá na absolutním právu na svobodu projevu musel by se tedy domáhat změny Listiny, kterou by ovšem bylo možno odůvodnit jedině eventuálním rozporem s některými mezinárodními smlouvami o lidských právech podle článku 10 Ústavy České republiky (ústavní zákon č. 1/1993 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Takový rozpor však neexistuje. Žádná z mezinárodních smluv o lidských právech totiž netvrdí, že by právo na svobodu projevu mělo být absolutní, například Mezinárodní pakt o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"). V článku 19 odst. 3 vztahující se k možnosti omezení svobody projevu uvádí: "Užívání práv uvedených v odstavci 2 tohoto článku s sebou nese zvláštní povinnosti a odpovědnost. Může proto podléhat určitým omezením, avšak tato omezení budou pouze taková, jaká stanoví zákon a jež jsou nutná: k respektování práv anebo pověsti jiných; k ochraně národní bezpečnosti nebo veřejného pořádku, nebo veřejného zdraví nebo morálky."

Dále zmíněný Pakt v čl. 20 uvádí, že zákonem musí být zakázána národní, rasová nebo náboženská nenávist, jež představuje podněcování k diskriminaci, nepřátelství nebo násilí. I "Pakt" tedy omezení svobody projevu nejen připouští, ale v uvedeném případě přímo výslovně ukládá. Ani Evropská úmluva o lidských právech (č. 209/1992 Sb.) neposkytuje absolutní ochranu jakémukoliv názoru a způsobem téměř totožným s Paktem a Listinou právo na svobodu projevu obsažené v čl. 10, odst. 1 a odst. 2 rovněž omezuje.

Váš kategorický požadavek, že demokratický režim musí tolerovat veškeré názory tedy nemá oporu v mezinárodním právu lidských práv; takovému pojetí se blíží pouze právní tradice anglosaských zemí, v kontinentálním právu je výjimečné.

Nadto je pro mě postup pana Peciny těžko srozumitelný. Jestliže záměrně a demonstrativně porušil ustanovení par. 165, odst. 1 trestního zákona a výslovně žádal, aby za toto porušení platného zákona byl stíhán, lze to chápat jako občanskou neposlušnost, při níž občan na sebe vědomě bere následky svého činu s cílem dosáhnout takto změny platného práva. Současně se však pan Pecina domáhá toho, aby stíhán nebyl. To se jeví jako naprosto nelogické, jak z hlediska jeho deklarovaného cíle (to jest změny zákona cestou rozhodnutí Ústavního soudu), tak z hlediska toho, co lze očekávat od orgánů činných v trestním řízení. Orgány činné v trestním řízení musejí respektovat platné právo a jeho smysl a nelze po nich chtít, aby demonstrativní porušení zákona ignorovaly s presumpcí, že Ústavní soud by mohl příslušné ustanovení v budoucnu zrušit. V daném případě je ovšem nutno zdůraznit, že příslušný orgán trestní stíhání zastavil, neshledal tedy, že by došlo ke spáchání trestného činu. S pozdravem,

Rychetský