Začali tím, že mi podali ruku. Řekli jsme si navzájem "Salaam aleikum" - "Mír buď s vámi" - a pak proletěly kolem mého obličeje první oblázky. Malý chlapec se mi pokusil sebrat tašku. Pak mě někdo udeřil do zad. Pak mi mladí muži rozbili brýle a začali mi rozbíjet hlavu a obličej kamením. Neviděl jsem, protože se mi z hlavy lila krev a zalívala mi oči. A i v té chvíli jsem je chápal. Nemohl jsem je obviňovat z toho, co dělali. Kdybych byl jedním z afghánských uprchlíků z Kila Abdullah, nedaleko afghánsko-pákistánské hranice, Robertu Fiskovi bych asi udělal totéž. Nebo komukoliv ze Západu, koho bych našel.

Tak proč zaznamenávat mých několik minut hrůzy a odporu nad samým sebou, v situaci, kdy jsem se stal terčem fyzického útoku nedaleko afghánské hranice, tekla mi krev a řval jsem jako zvíře, když stovky - buďme upřímní a uveďme, tisíce - nevinných civilistů umírá v důsledku amerického bombardování v Afghánistánu, kdy "válka za civilizaci" upaluje a zohavuje příslušníky kmene Pashtun z Kandaháru a likviduje jejich domovy, protože "dobro" musí zvítězit nad "zlem"?

Někteří Afghánci žili v této vesničce už dlouhá léta, jiní dorazili - zoufalí a rozhněvaní a plní smutku nad svými usmrcenými rodinnými příslušníky - během posledních čtrnácti dnů. Bylo to špatné místo na to, aby se mi zrovna zde porouchal automobil. Špatná doba, těsně před iftarem, ukončením denního půstu v ramadánu.

Avšak to, co se nám stalo, bylo symbolické pro nenávist a zuřivost a pokrytectví této špinavé války, rostoucí dav naprosto ožebračených afghánských mužů, mladých i starých, kteří si povšimli, že jsou v jejich středu cizinci - nepřátelé - a pokusili se zničit alespoň jednoho z nich.

Mnoho těchto Afghánců, jak jsme se dověděli, bylo šokováno tím, co viděli v televizi z masakrů v pevnosti v Mazar-i-Sharifu, o vězních, usmrcených s rukama svázanýma za zády. Jeden vesničan posléze sdělil jednomu z našich řidičů, že viděl videozáznam, jak pracovníci CIA "Mike" a "Dave" vyhrožují klečícímu zajatci v Mazaru smrtí. Byli to nevzdělaní muži - pochybuji, zda mnoho z nich umí číst - avšak nemusíte mít vzdělání na to, abyste reagovali na usmrcení svých drahých bombami z bombardérů B 52. V jedné chvíli se křičící mladík pod dvacet obrátil k mému šoférovi a zeptal se úplně vážně: "Je to George Bush?"

Bylo asi 16.30, když jsme dojeli do Kila Abdullah, na půl cestě mezi pákistánským městem Quetta a pohraničním městem Chaman, byl to Abdullah, náš řidič, Fayyaz Ahmed, náš překladatel, Justin Huggler z deníku Independent - který se právě vracel z Mazar-i-Sharifu, odkud posílal reportáže o tamějším masakru v pevnosti - a já.

Poprvé jsme si uvědomili, že se děje něco neblahého, když se náš automobil zastavil uprostřed úzké, přeplněné ulice. Zpoza kapoty našeho džípu se začala zvedat pára a za námi začaly okamžitě troubit řidiči aut a autobusů kvůli zácpě, kterou jsme způsobili. Řekl jsem tiše Justinovi něco o tom, že to není zrovna dobré místo, kde se nám mělo porouchat auto - v Killa Abdulla byly tisíce afghánských uprchlíků - ožebračených mas, které vytvořila válka v Pákistánu.

Amanullah se vydal najít jiné auto. Existuje jen jediná horší věc než dav rozhněvaných mužů - tím je dav rozhněvaných mužů po setmění - a Justin a já jsme se usmívali na zpočátku přátelský dav, který se shromáždil kolem našeho auta. Mnoha lidem jsem podal ruku a mnohokrát jsem opakoval "Salaam alejkum" - věděl jsem, co by se mohlo stát, kdyby se muži přestali usmívat.

Dav vzrostl a já jsem navrhl Justinovi, abychom odešli od džípu a vydali se na cestu po otevřené silnici. Dítě mě ostře píchlo prstem do zápěstí a já jsem sám sebe přesvědčil, že to byla jen náhoda, dětský výraz pohrdání. Pak mi kolem hlavy proletěl kámen a odrazil se od Justinova ramena. Justin se otočil. V očích měl znepokojení a já si vzpomínám, jak jsem se nadechl. Prosím vás, pomyslel jsem si, to byl jen ještě jeden hloupý vtip. Pak se jiný mladík pokusil sebrat mi tašku. Měl jsem v ní pas, úvěrové karty, peníze, diář, sešit s kontaktními čísly, mobilní telefon. Vytrhl jsem mu ji a dal jsem si popruh přes rameno. Justin a já jsme přešli přes ulici a někdo mi dal ránu do zad.

Jak uniknout ze snu, jehož postavy náhle začnou být nepřátelské? Viděl jsem jednoho z mužů, kteří se usmívali, když jsme si podávali ruce. Teď už se neusmíval. Někteří menší kluci se ještě smáli, ale jejich úsměvy se už proměňovaly v něco jiného. Respektovaný cizinec - muž, který opakoval "salaam aleikum" před okamžikem pro všechny - má strach, bojí se, utíká. Byla to pokora Západu. Justina strkali sem a tam a uprostřed vozovky jsme si povšimli řidiče autobusu, jak na nás mává. Fayaz, který byl ještě u našeho rozbitého automobil, nevěděl, proč jsme od něho odešli, nás už neviděl. Justin došel až k autobusu a nastoupil. Jak jsem já položil nohu na stupátko, tři muži se zmocnili mé tašky a stáhli mě zpět na silnici. Justinova ruka vystřelila směrem ke mně. "Drž se," vykřikl. Držel jsem se.

A v tu chvíli mou hlavu zasáhla první obrovská rána. Téměř jsem pod ní klesl k zemi, uši mi hučely. Čekal jsem to, ale nemyslel jsem, že to bude tak bolet, že to bude tak strašná rána. Byl to strašlivý signál. Někdo mě nenávidí natolik, že mně chce udělat bolest. Dostal jsem dvě další rány, jednu na rameno, mocnou pěstí, takže jsem narazil plnou silou na stěnu autobusu, i když jsem se ještě držel Justinovy ruky. Cestující se dívali na mne a na Justina. Nikdo se nepohnul. Nikdo nechtěl pomoci.

Vykřikl jsem: "Pomoz mi, Justine!" a Justin - který dělal víc, než bylo lidsky možné, tím, že mě stále držel za mou povolující ruku - se mě zeptal, co by měl udělat. Pak jsem si uvědomil: ano, já ho skoro neslyším. Ano, oni křičí. Slyšel jsem slovo "kaffir" - nevěřící? Možná jsem se přeslechl. A v tu chvíli mě vyrvali Justinovi a odvlekli pryč.

Dostal jsem dvě další obrovské rány do hlavy, jednu na každou stranu, a z nějakého podivného důvodu, část mé paměti - jakási mezera v mém mozku - zaregistrovala okamžik, kdy jsem chodil do školy, do základní školy jménem Cedars asi před padesáti lety v Maidstone v Kentu, kdy mě udeřil do hlavy vysoký chlapec, který tam na pískovišti stavěl hrad. Měl jsem vzpomínku, že ta rána voněla, jako by mi zasáhla nos. Další rána přišla od muže, kterého jsem viděl, jak nese v pravé ruce velký kámen. Obrovskou silou mě jím udeřil do čela a něco horkého a tekutého se začalo řinout po mé tváři, po rtech a po bradě. Kopali do mě. Další mladík sáhl po mé tašce a já jsem se snažil držet její popruh, díval jsem se vzhůru a uvědomil jsem si, že kolem mne stojí asi šedesát křičících mužů. Je podivné, že jsem nepociťovat strach, ale jakýsi podivný údiv. Tak takovéhle to je. Věděl jsem, že musím reagovat. Anebo, tak jsem uvažoval v omráčeném stavu, budu muset zemřít

Jediné, co mě šokovalo, byl můj vlastní fyzický pocit kolapsu, rostoucí vědomí, že mě celého pokrývá tekutina. Snad nikdy v životě jsem ještě neviděl tolik krve. Na okamžik jsem zahlédl krátce pohled na něco strašlivého, tvář z noční můry - svou vlastní tvář - v odrazu okna autobusu, pokrytou krví, své vlastní ruce od krve jako lady Macbeth, krev mi tekla po svetru a po límečku košile na záda, z tašky kapala krev a na kalhotách se mi objevily krvavé skvrny.

Čím více jsem krvácel, tím víc se shromažďovalo lidí a bili mě pěstmi. Od hlavy a od ramen se mi odrážely oblázky a menší kamení. Jak dlouho, napadlo mě, to může trvat? Pak jsem dostal ránu kamenem do hlavy z obou stran: nebyly to hozené kameny, ale kameny v dlaních mužů, jimiž se snažili roztříštit mi lebku. Pak jsem dostal ránu pěstí do obličeje, což mi rozbilo brýle na nose, další ruka mi servala náhradní brýle,které jsem měl kolem krku a utrhla kožené pouzdro od řemínku.

V této chvíli jsem asi měl pomyslet na Libanon. 25 let píšu reportáže z válek v Libanonu a Libanonci mě učili, znovu a znovu, jak přežít: udělejte rozhodnutí, jakékoliv rozhodnutí - nezůstávejte ale v nečinnosti.

Tak jsem vyrval svou tašku z rukou mladého muže, který ji stále ještě držel. Ustoupil o krok. Pak jsem se obrátil k muži na mé pravé straně, který ještě držel v ruce zakrvácený káme, a dal jsem mu ránu pěstí do úst. Moc jsem neviděl - nejenže jsem bez brýlí krátkozraký, ale oči se mi začaly clonit rudou mlhou - ale viděl jsem, jak muž jako by zakašlal a z úst mu vypadl zub a muž pak upadl na silnici. Na okamžik dav přestal. Pak jsem zaútočil na druhého muže, tašku jsem držel pod paží a dal jsem mu pěstí do nosu. Zařval vzteky a nos mu celý zčervenal. Ohnal jsem se pěstí po dalším muži, ještě jiného jsem udeřil do obličeje a začal jsem utíkat.

Byl jsem zpět uprostřed vozovky, ale nic jsem neviděl. Snažil jsem se očistit si oči rukama, ale byly plné krve a prsty jsem se snažil odstranit si tuhnoucí krev z očí. Mlaskalo to a pomalu jsem začínal znovu vidět a uvědomil jsem si, že pláču a že mi slzy pročišťují oči. Co jsem to udělal, ptal jsem se sám sebe. Biju tady afghánské uprchlíky a útočím na ně, právě ty lidi, o nichž píšu tak dlouho, přesně na ty příslušníky ožebračeného, zohaveného národa, které usmrcuje - i má země, stejně jako Talibán na druhé straně hranice. Bůh mě ochraň, pomyslel jsem si, myslím, že jsem to řekl nahlas. Ti muži, jejichž rodiny usmrcují naše bombardovací letadla, jsou nyní i mými nepřáteli.

A pak se stalo něco skutečně pozoruhodného. Přišel ke mně velmi klidně jeden muž a vzal mě za paži. Neviděl jsem ho příliš dobře, protože mi pořád do očí tekla krev, ale měl na sobě jakýsi hábit a turban a měl šedobílý vous. Odvedl mě pryč od davu. Ohlédl jsem se přes rameno. Za mnou teď stálo asi sto mužů a směrem ke mně přiletěl tu a tam kámen, ale nemířily na mne - asi aby nezasáhly neznámého muže. Byl to jako muž ze Starého zákona, nebo z nějakého biblického příběhu, dobrý Samaritán, možná vesnický islámský kněz - pokusil se zachránit mi život.

Pomohl mi nastoupit do policejní dodávky. Ale policisté se nerozjeli. Měli v očích hrůzu. "Pomozte mi," opakovaně jsem křičel okýnkem směrem k řidiči, mé ruce zanechávaly na skle proudy krve. Popojeli několik metrů a zase zastavili. Tam k nim znovu promluvil tento muž, takže popojeli dalších 300 metrů.

A tam - vedle silnice, stál konvoj Červeného kříže a Červeného půlměsíce. Dav byl pořád za námi. Ale dva zdravotníci mě zatáhli za jedno ze svých vozidel, nalili mi na ruce a na obličej vodu a začali mě obvazovat. "Lehněte si a my vás přikryjeme dekou, takže vás nebude vidět," řekl jeden z nich. Byli to oba muslimové, z Bangladéše, a jejich jména by měla být zveřejněna, protože to byli dobří lidé: Mohamed Abdul Halim a Sikder Mohaddes Ahmed. Ležel jsem na podlaze a kňučel jsem - uvědomil jsem si, že neumřu.

Během několika minut dorazil Justin. Měl s sebou ochranku - obrovského vojáka z oddílu Balučistánských Levies - byl to pravý duch Britského impéria, který s jedinou zbraní udržoval dav v uctivé vzdálenosti od automobilu v němž nyní seděl Justin. Hrabal jsem se v tašce. Nepodařilo se jim sebrat mi tašku, opakoval jsem si, jako by můj pas a mé úvěrové karty byly Svatým Grálem. Ale sebrali mi poslední mé náhradní brýle, mobilní telefon a můj zápisník s kontakty lidí po celém Blízkém východě, nashromážděnými za posledních pětadvacet let. Co mám dělat? Požádat všechny lidi, které znám, aby mi znovu poslali svá telefonní čísla?

Zatraceně, řekl jsem a chtěl jsem se udeřit pěstí do boku, když tu jsem si uvědomil, že mi ruka silně krvácí v zápěstí - měl jsem tam velkou ránu po tom zubu, který jsem před okamžikem vyrazil onomu muži z čelisti, muži, který nebyl vinen žádným zločinem kromě toho, že byl obětí světa.

Strávil jsem více než pětadvacet let psaním reportáží o ponížení a zoufalství muslimského světa a sežehlo toto zoufalství i mě. Je tomu však skutečně tak? Vyskytli se Mohammed a Sikder z Červeného půlměsíce a Fayyaz, který přiběhl, popadaje dech, rozčílený nad tím, co se nám stalo, a Amanullah, který nás pozval k sobě domů pro lékařské ošetření. A vyskytl se také onen muslimský světec, který mě vzal za ruku.

A - uvědomil jsem si - že tam všude také existují všichni ti afghánští muži a chlapci, kteří na mě zaútočili a kteří by to nikdy neudělali, kdyby nebyla jejich brutalita stoprocentním důsledkem činnosti jiných lidí - nás - nás, kteří jsme je vyzbrojili pro válku proti Rusům a ignorovali jsme jejich bolest a smáli jsme se jejich občanské válce a pak jsme je vyzbrojili znovu a začali je znovu platit pro naši "Válku za civilizaci" - která probíhá jen o několik mil dál - a pak jsme vybombardovali jejich domovy a roztrhali jejich rodiny a říkáme tomu "vedlejší škody".

Tak mě napadlo, že bych měl sepsat, co se nám stalo při tomto děsivém, stupidním, krvavém, nevýznamném incidentu. Bál jsem se, že se vyskytnou jiné verze této zprávy, jiné vyprávění o tom jak jednoho britského novináře "zmlátil dav afghánských uprchlíků".

A samozřejmě, o to právě jde. Lidé, kteří se stali terčem útoků, byli ti Afghánci. Ti jsou obětí bombardování letadly B-52. A řeknu to znovu. Kdybych byl afghánským uprchlíkem v Kila Abdullah, udělal bych totéž. Zaútočil bych na Roberta Fiska. Nebo na kohokoliv ze Západu, koho bych našel.