Propaguje klip s Klausovým představením s ukradeným perem Českou republiku?

23. 4. 2011 / Jan Čulík

Je to naprosté nedorozumění. Troufám si argumentovat, že Václav Klaus tímto klipem ani sebe, ani Českou republiku výrazněji nezviditelnil.

Vysvětlím to. Reklama, který by skutečně ve světě zapůsobila tak, aby přiměla lidi, aby se dověděli něco o České republice, musí mít dva prvky. Jednak prvek, jímž osloví osobní zkušenost diváka kdekoliv na světě a vybudí jeho zvídavost. Zadruhé prvek, který bude informovat o reklamním "produktu" v tomto případě o České republice tak, že to bude pro diváka zajímavé a nové a osobním způsobem užitečné. Například by tímto druhým prvkem mohla být informace (kdyby tomu tak bylo), že Česká republika vyrábí nějaké inovativní, superelevné počítače či mobilní telefony, nebo může divákovi nabídnout vynikající literaturu či kinematografii, která ho osobně osloví, pobaví a osvětlí dosud neznámé aspekty jeho života, anebo (když už nic jiného), že Česká republika vyrábí dobré pivo.

Nic takového ale v klipu, na němž Klaus krade chilské pero, není.

Musíte si uvědomit, že situace globálního diváka je úplně odlišná od situace diváka českého. Globální divák vůbec netuší, kdo je Václav Klaus, ani co je Česká republika. Na klipu vidí globálni dívák postaršího seladona, zřejmě politika, za stolem s vlaječkou z jakési neznámé, blíže neidentifikované země, který ukradne ceremoniální pero.

Avšak diváka na tomto klipu nezaujme ani tak samotná krádež pera, ani skutečnost, že na obrazovce je vidět Václav Klaus (toho člověka divák vůbec nezná), ani nějaká Česká republika, avšak vynikající mimické představení, které v klipu Václav Klaus sehrál.

Argumentuji, že klip s kradením Klausova pera se stal globálním virálním videoúspěchem právě a především v důsledku bravurní hry Klausových obličejových svalů.

Na videu neznámý, zjevně pompézní politik zahraje obličejem za několik desítek vteřin výmluvný příběh. Od příjemného překvapení, že objevil něco zajímavého, od výrazu "jak se toho teď zmocnit", od napjatého soustředění "teď to kradu, aby si toho nikdo nevšiml, zatímco předstírám, že je moje pozornost upnuta na tiskovou konferenci", až po ukončení akce uzavřením prázdné krabičky na pero, kdy se Klausovi na tváři rozhostí výraz samolibého uspokojení, že se krádež podařila.

Právě toto mimické představení je přístupné komukoliv na světě. Právě díky této bravurní hře obličejových svalů, sdělujících jasný, konkrétní a ironický příběh o samolibém počínání jakéhosi obskurního politika, se tento klip stal světovým fenoménem. Tou hrou svalů oslovil Klaus každého a vypověděl o sobě víc, než si možná přál.

Mezinárodního diváka také zaujme napětí mezi ceremoniálním statusem akce, kdy se očekává, že politikové budou dodržovat zdvořilý, neslaný nemastný oficiální protokol, a vyvřením Klausových osobních charakteristik. V tomto smyslu je klip s krádeží chilského pera podobný klipu s někdejším ruským prezidentem Jelcinem, který se kdysi při jakési oficiální příležitosti zmocnil taktovky dirigenta jakéhosi orchestru a začal orchestr sám dirigovat. Je to podobná excentrická spontánnost.

Jenže kromě signálu, že zde je jakýsi pompézní, samolibý politik, který poruší šeď protokolu hrou svých svalů, jimiž vyjadřuje potěšení nad tím, že se mu podařilo ukrást pero, klip nevypovídá nic o Klausovi ani o České republice. Novináři se při uvedení této kuriozity jistě zmíní o tom, že jde o Václava Klause, prezidenta České republiky, možná dodají, že je to kontroverzní bojovník proti představě, že existuje člověkem způsobené globální oteplování, ale průměrnému divákovi půjde tato irelevantní informace jedním uchem tam a druhým uchem ven.

Vytisknout