Rozuměl Nezval skutečně poezii?

Vítězslav Nezval: František Halas prznil jazyk

21. 4. 2011 / Vítězslav Nezval

VÍTĚZSLAV NEZVAL:

Soudružky a soudruzi, milí přátelé i nepřátelé.

Nejsem kritik, estetik, teoretik -- jsem básník. Pro tento referát je to výhoda i nevýhoda. Výhoda v tom, že dlouholetá básnická praxe umožňuje mně celkem bezprostředně vidět do básní, o nichž mám mluvit. Básníka může leckdo lecčíms oklamat, nikoliv však poezií. Nesedne na lep dobrým úmyslům, různým programovým a jiným záměrům, těžko uzavírá kompromis tam, kde ho uzavříti nelze. Nevýhoda básníka, který má podat systematický obraz o básnících své doby, je právě v té jeho neschopnosti uzavřít kompromis. Jsem v rozpacích, mám, či musím­ li připustit, že desítky a sta knih veršů, které svým kvantem dělají mně mžitky před očima, jsou většinou výplodem dobré vůle, žel jenom dobré vůle. Na rozdíl od kritika, který pokládá za svou samozřejmou povinnost soudit, je básník, zvláště v poměru k svým kolegům, k lidem své profese citlivější, rozpačitější. Nechápu například, jak mohl před několika lety Ivan Skála, v jehož knížkách se čtou verše, kterým nechybí mnoho k tomu, aby jedním uchem vstoupily do člověka a druhým ho prostě opustily, odsoudit způsobem, pro který je těžko najít jméno, Viktorku a jiné básně Jaroslava Seiferta, básníka, který je už dnes klasikem v nejkrásnějším slova smyslu, klasikem živým, životným a moderním. Je mi líto, že tato slova, na adresu Ivana Skály, nemohu anulovat tím, že bych citoval z jeho knížek, a rád bych to udělal, verše tak význačné, že bych vás s ním usmířil. Cituji z něho:

"Bojovný, dynamický
dějepis v našich hlavách,
otázky leninismu,
traktorů síla dravá,

krátký kurs našich dějin
a bolševická kázeň,
úvodník v Rudém Právu,
koncert, sport, horká lázeň,

to vše je pětiletka."

Obávám se, že verše, jež jsem právě citoval, a jiné, jež bych mohl citovat z knížek Ivana Skály a mnoha jiných básníků, nevysvětlí anebo vysvětlí až příliš jasně, proč v letech kolem roku 1948, 49, 50, 51 bylo vedeno básníky, kteří se nedostali nad průměr, veliké tažení proti všemu, co v poezii potíralo bezbarvost, chaluhovitost a co ve jménu skutečné lásky k lidem a k socialismu odvážilo se vystoupit s pravou poezií. Kolik básnické energie vydal v boji proti antipoetickým demagogům Konstantin Biebl, kolik vnitřního utrpení zaklel ve svých manifestech na okraj svého boje! Přesto, věřte mi, naplní mě velikou radostí, budu­ li moci z veršů onoho povšechného průměru, kterému pomohlo na svět nakladatelství Mladé fronty, žel i Československý spisovatel, citovat verše, ve kterých by to zajiskřilo skutečnou poezií. Není a nemůže být zásadního rozdílu mezi tím, dělá­ li referát o poezii básník, nebo kritik, estetik, nebo teoretik. Jak by v nás všech nebylo kus estetika či teoretika! Dávno se hlásíme k dialektickému materialismu a víme, že nelze odtrhovat teorii od praxe. Nechápal jsem nikdy básníky, kteří říkali: Já prostě nedovedu vyjádřit to, co dělám a jak to dělám. Takový básník se prostě domnívá, že poezie je věc instinktu, jen instinktu. Takové úzké pojetí je prostě nesmyslné. Chci jen připomenout, jak dovedl psát o poezii Jan Neruda nebo Jaroslav Vrchlický, jak často o ní psal S. K. Neumann. Chce­ li básník 20. století předstoupit před svou dobu a říci něco o sobě a o ní, musí sám v sobě obsáhnout celou svou epochu.

Jaká je dnešní epocha? Dává jí její ráz boj mezi dvěma tendencemi: mezi tendencí bojovat za šťastné lidstvo, za novou organizaci práce, za lásku k životu v celé jeho složitosti, za mír -- proti umělému udržování sterilních hodnot, které už dávno nic neplatí a které chtějí kořistní nepřátelé lidstva uměle zachraňovat i za cenu rozvratu, i za cenu války. Jak by mohl básník nezaujat stanovisko k tomuto boji! Jak by mohl zůstat nestranným, jak by mohl nestranit pravdě!

Mluví se o stranickosti v umění. Leckdo rozumí stranickosti tak, jako by tato stranickost v literatuře znamenala především přepis stranických usnesení a jejich překlad do poezie a prózy. Rád bych se vrátil k etymologii slova stranickost, které pochází v češtině od slova straniti a znamená bojovné stanovisko v boji pro a proti. Z nesprávného pochopení stranickosti v literatuře zaplnily se verše našich básníků standartami! Netýká se to jen produkce básníků podružných, nýbrž dopustili jsme se všichni této chyby ve snaze zúčastnit se boje po boku dělnické třídy. I když jsme v básnických prostředcích udělali kompromis, náš bojovný postoj byl správný. Básník nesmí zůstat nebojovný tam, kde se vede boj, básník se nesmí obracet zády k rozporům, k reálným rozporům na světě. Bojovnost v umění je vysoce charakterní stanovisko, které zaujímá básník k těmto rozporům a ke skutečnosti vůbec. Čím je větší, tím méně standart a hesel trčí z jeho díla, čím větší básník, tím konkrétnější báseň.

My, kteří se hlásíme k táboru pokroku a míru, díváme se na svět jinýma očima než naši protivníci. Už Lenin zdůrazňoval, že bolševik je člověk svého druhu. Takový člověk se dívá na skutečnost jinak než člověk s vratkým světovým názorem. Díváme­ li se na svět pevným pohledem, odhalíme nejúplněji pravdu života a skutečnosti. Názor, že tzv. objektivní obrážení skutečnosti spočívá v jejím fotografickém, mechanickém zrcadlovém obraze, je omyl. Metodou mechanického zrcadlového obrážení skutečnosti se dochází nejvýše k naturalismu. Proto se snažíme vyjadřovat skutečnost s pomocí jasného vědomí a pevného světového názoru nejen rozumem, nýbrž také citem a obrazotvorností. Bez správného přirozeného citu, bez obrazotvornosti a konečně bez velikého umění nelze vytvořit v literatuře pravdivý obraz o světě.

Mezi uměním a vědou je podstatný rozdíl. Věda pracuje rozumovým poznáním, umění pak více a především poznáním citovým a fantazií. Nesmíme podceňovat u básníka obraznost a cit: jsou stavebními složkami, s jejichž pomocí vytváří obraz skutečnosti v plánu umění.

Rád bych v tomto referátu pojednal o naší poezii, zvláště o naší poezii posledních desíti let na pozadí poezie světové. Možná že leckomu se nebude líbit tato má koncepce. Řeknou mi, že bych měl psát jenom o verších básníků českých. A přece to neudělám. Neudělám to proto, poněvadž ve snaze, aby naše poezie byla alespoň v budoucnosti lepší, nežli je dosud, chci ji měřit měřítky poezie světové, jejíž součástí je a měla by stále více být. Oprávněný patriotismus, ke kterému jsme se hlouběji propracovávali zvláště v posledních letech z odporu proti kosmopolitismu, zvrhával se u nás stále víc a více v provincionalismus, v zápecnictví, v sebeuspokojenost, kterou by neškodilo občas porušit třebas třeskem hromu tvůrčích sil, které vydaly ve světě nejednu velikou věc. Jistě nechybím, pokusím­ li se alespoň v hlavních tazích narýsovat půdorys poezie, která má nejblíž k životu, která má nejotevřenější perspektivu, poezie sovětské. Majakovskij položil její základ s ohromnou silou útočnosti stranící pravdě, s velikou lidskou hloubkou a obraznou silou. Máme štěstí, že se nám stala v geniálních překladech Jiřího Taufera přístupnou až do konečku svého tajemství. Na gigantickém zjevu Majakovského si uvědomíme, v čem je podstaty, otřesné síly moderního socialistického básnictví: v realismu plném netušené fantazie, v básnickém obraze, jehož smělost nemá v starším básnictví obdoby, ve výrazném individuálním rytmu, v síle lásky a nenávisti, jež dávají stále básníkovi nová křídla, v lásce k lidem a v nelásce k nelidskosti, v humoru a satiře, která ruku v ruce s citovým vytržením koření toto nepřehlédnutelné dílo, ve zvládnutí i těch nejtěžších úkolů, které se sebe básník vzal, v optimismu, kterému není cizí bolest, ve schopnosti promítat každodenní život do dalekých časoprostorových perspektiv. Majakovskij, veliký básnický objevitel, byl velkým teoretikem umění, jehož předsunuté pozice probojovával. Ještě než rozvinu podrobněji názory Majakovského, obsažené ve stati Jak dělat verše, dovolte mi, abych se zmínil o smutném dědictví, hubeném dědictví, které si z Majakovského přisvojili naši mnozí -- zvláště mladší -- básníci: přenesli prostě mechanicky do svých tradicionalistických strof, které nakonec opravňuje jen dokonale čistý rytmus a rým, asonance à la Majakovskij. Tím prostě rozviklali tyto krotké strofy, takže je žalostné číst je. Tak se mstí laciné epigonství. Tam, kde u Majakovského odpovídá systém jeho rýmů systému celého jeho básnického myšlení, tam naši nohsledové revoluční vymoženosti Majakovského prostě rozsedli svá čtyřveršíčka, z nichž se snad mohlo něco zrodit, kdyby je byli vytvořili s přísnou tradiční kázní. Zde bych mohl citovat sériově, aniž pokládám za povinnost z taktu uvádět jmenovitě autory: přečtu vám řadu asonancí -- "neustrojen -- moje, stopou -- topol, zítřků -- vyřknu, při bolesti -- deštník, lidé -- přijdem, hlásným -- v básních, nápis -- lapíš, chřípí -- připít."

Nechci vás dále unavovat těmito defekty, jimiž se hemží značná část naší mladé poezie, a raději upozorním na některé estetické principy, obsažené v Majakovského stati Jak dělat verše. Majakovskij se nezajímal "o vnitřnosti papírových koní a slonů, které, jak říká, po práci formalistů jsou probádány". Při tom řekl jasně: "Já nedávám žádná pravidla, jak se stát básníkem, jak psát verše. Takových pravidel vůbec není. Básníkem se nazývá člověk, který tvoří právě tato básnická pravidla. Po sté uvádím svůj do omrzení opakovaný příklad -- analogii. Matematik -- toť člověk, který vytváří, doplňuje, rozvíjí matematická pravidla, člověk, který doplňuje matematické poznatky novými. Člověk, který poprvé zformuloval, že dvě a dvě jsou čtyři -- je velký matematik, i když dospěl k této pravdě tím, že sečítal dva nedopalky s jinými dvěma nedopalky. Všichni další lidé, i když by sečítali mnohem větší věci, například lokomotivu s lokomotivou -- všichni tito lidé nejsou matematikové." Majakovskij si byl vědom, že i básnický vkus se "dá a musí rozvíjet", proto neuznává redaktorská měřítka: mně se líbí, nebo mně se nelíbí. Majakovskij těžil mnoho i z hovorové řeči, kterou zavedl do poezie, zdůrazňoval, že v básnickém díle musí být něco nového. Klade důraz na materiál slov a na nová slovní spojení, je proti popisu a rozmělňování pravidel. Mluví o sociální objednávce, která oproti objednávce faktické je pravděpodobně v působení naléhavých sociálních fakt, jimž se básníkovo svědomí nevyhne. Zdůrazňuje, že básníkova mentalita má splývat s mentalitou jeho třídy. Majakovskij ví, že předběžná básnická práce na té či oné básni probíhá básníkovou myslí nepřetržitě. Uznává za důležité schovávat si tzv. básnické polotovary, tj. skici, k básním tak, jak se bezprostředně vynořily v básníkově mysli, byť i v nehotovém stavu. Ano, Majakovskij je si vědom jako rozený básník, že mnoho veršů rodí se v básníkově hlavě takřka s automatismem, za nevypočitatelných okolností, je si však zároveň vědom, že velké básnické dílo v své celistvosti rodí se z básníkova soustředěného umění. Čas mně nedovoluje, abych rekapituloval vysoce zajímavé řádky, v kterých krok za krokem sleduje Majakovskij zrod své básně na smrt Sergeje Jesenina. Jsou konečně dostatečně známé a mají obecnější dosah, než by se zdálo. Zbývá jen podotknout, jaký význam přikládá Majakovskij rytmu: "Chodím, pohazuji rukama a bzučím si téměř beze slov, hned zkracuji kroky, abych nerušil bzučení, hned zase si pobzukuji rychleji do taktu kroků.

Tak se ohoblovává a formuje rytmus -- základ každé básnické věci, prostupující ji hukotem. Postupně z tohoto hukotu začínáš vytahovat jednotlivá slova.

Některá slova prostě odskakují a nikdy se nevracejí, jiná se zachycují, převracejí a vyvracejí se mnohokrát, dokud necítíš, že slovo stanulo na místě (tento cit, pěstovaný zároveň se zkušeností, se nazývá talent). První se nejčastěji vyjevuje hlavní slovo -- hlavní slovo, udávající smysl verše, nebo slovo, jež se má zrýmovat. Ostatní slova přicházejí a začleňují se v závislostech na hlavním. Pojednou -- když je vše podstatné hotovo -- se dostavuje pocit, že se rytmus trhá, že chybí jakási slabika, zvuk. Začínáš znova překrajovat všechna slova a práce uvádí až do šílenství. Jako by se stokrát přeměřovala korunka, která nechce padnout na zub, a nakonec, po stu zkoušek, se přitlačí -- korunka padne. Podobnost se mi zdá tím větší, že když konečně ta korunka 'padne`, až slzy mi z očí vytrysknou, doslova -- bolestí a ulehčením.

Odkud pochází tento základní hukot -- rytmus, nevím. Pro mne je to jakési opakování zvuku ve mně, hluku, pohoupávání anebo jen vůbec opakování každého zjevu, k němuž si přimyslím zvukový doprovod. Rytmus může vyvolat i šumot moře, i služebná, která každé ráno bouchá dveřmi a její opakované klepání se znovu táhne mým vědomím, ba i otáčení zeměkoule, které se ve mně, jako v obchodě se školními pomůckami, karikaturně střídá a nutně splývá s hvízdáním povídajícího větru.

Snaha uspořádat pohyb, uspořádat zvuky kolem sebe, najít jejich povahu, jejich zvláštnosti, toť jedna z hlavních a stálých básníkových prací, to jest -- rytmické polotovary...

Rytmus -- toť základní síla, základní energie verše. Vysvětlit jej nelze," říká Majakovskij, "o něm lze mluvit jen tak, jako se mluví o magnetické síle nebo elektřině. Magnetismus a elektřina je druh energie. V mnohých básníkových verších, dokonce v jeho celém díle může být rytmus jeden, a přece to nedělá práci jednotvárnou, neboť rytmus může být tak složitý a těžce zachytitelný, že jej nelze obsáhnout ani několika velikými básněmi.

Básník musí v sobě rozvíjet právě tento cit rytmu, a ne se učit cizí metříčka; jamb, trochej, dokonce kanonizovaný volný verš -- je rytmus, přizpůsobený pro nějaký konkrétní případ a hodící se právě jen pro ten konkrétní případ. Tak třeba energie v podkovovitém magnetu bude přitahovat ocelové pilinky a k ničemu jinému se nedá přizpůsobit."

Pozdržel jsem se u citátů z Majakovského nejen proto, že jimi vyjadřuje své krédo básník epochálního významu a k tomu ještě sovětský básník, to jest průkopník socialistické poezie, ale také proto, že v těchto citátech jsou zachyceny v plné síle nové estetické zásady, které neplatí jen pro Majakovského, nýbrž i pro jiné moderní básníky socialismu. Vladimír Majakovskij ovlivnil celou sovětskou poezii i poezii těch básníků, kteří se dali zcela jinou cestou než Majakovskij. I když se dali jinou cestou, znali dobře, promyslili a pochopili principy Majakovského a opírali se o ně, byť i v opozici k nim. Naproti tomu si nepředstavujeme, že by sovětská poezie ve svém celku byla nějakou "školou" Majakovského. V nepřehledném množství nových sovětských básníků jsou básníci osobitě vyhranění a lišící se navzájem. I když se žádnému z nich nepodařilo stát se tak výrazným mluvčím své epochy, jako Vladimír Majakovskij nebo Sergej Jesenin, vytvořili silné, osobité básně, ve kterých promluvil sovětský lid se svými radostmi a strastmi anebo v nichž se alespoň poznal. Byla chyba, že někteří příliš sektářsky založení spisovatelé nedovedli ukázat vlídnější tvář básníku, o jehož původnosti a kráse nelze míti pochyb, Borisu Pasternakovi. Jeho verše z dosud nedokončeného románu, pojednávajícího o předčasně zemřelém básníkovi, umístěném podle vlastních Pasternakových slov kamsi mezi Bloka, Majakovského a Pasternaka, svědčí o neutuchající síle této plaché básnické osobnosti. Nezapomínejme na Asejeva, vynikajícího básníka, přítele Majakovského, který dal mimo jiné svůj básnický jazyk do služeb našich českých klasiků. A jak bychom mohli zapomenout na Kirsanova, který s vervou žáka generace, proživší Říjnovou revoluci, hledá stále nové a živé cesty! I když bývá Konstantin Simonov čas od času zařazován příliš výhradně mezi dramatiky a prozaiky, je ve verších psaných na frontě i po válce básníkem osobitého ražení. Básnický formát Tvardovského stále ještě vzrůstá a Martynov, básník, který má smysl pro překvapující básnický aforismus, je v plném vývoji.

Již za života Majakovského byly položeny základy k jinému druhu poezie, než byla poezie Majakovského, k poezii prostého výrazu, zasvěcené každodennímu životu, k poezii, které tehdy razil cestu Bezymenskij a Děmjan Bědnyj a která změněna okolnostmi, časem a novými hlavami, které ji reprezentují, našla v mladém pokolení novou půdu pod nohama. Jmenuji předčasně zemřelého básníka Gudzenka a živého Lukonina na důkaz toho, že sovětská poezie (to mluvím jen o jejích ruských reprezentantech) rozšiřuje a prohlubuje stále svůj terén. A jak bych mohl zapomenout na leningradské básníky v čele s Tichonovem, Prokofjevem, Olgou Berggolcovou, v jejichž očích, stejně jako v jejich dílech, se třpytí vášnivá láska k poezii, pravé poezii, k poezii bez sebeomezení.

Jako typ sovětského básníka zcela jiné struktury než Majakovskij a jeho druhové je u nás v překrásných Fikarových překladech nad jiné známý a milovaný Stepan Ščipačev. Ač v každé jeho sloce je cítit dvacáté století a k tomu ještě sovětské dvacáté století, jsou tyto sloky psány v klasickém rytmu a jakoby kresleny hálkovskou barevnou tužkou. Mluví v nich vyzrálý sovětský člověk, který překonal různé lidské rozpory, jimiž jsou ještě nemocni citliví lidé kapitalistických zemí. Ščipačevova poezie je poezie bez patosu, bez křeče, bez gesta. Hluboce lidská a právě v této lidskosti sovětská. Sovětští básníci, jichž je mnoho, liší se stylem, osobností i pojetím poezie. Není pravda, že zpívají unisono, sovětská poezie je smíšený sbor, který vyznívá harmonicky, ač každý jeho člen zpívá svůj samostatný hlas.

Hodna svých velkých tradic a nového socialistického budování, v němž krokem nejvýznamnějším je rekonstrukce válkou zničené Varšavy, vydala polská poezie víc než plejádu básníků, v jejichž středu sehrála již smrt své nelítostné dílo. Zemřel velký básník Julian Tuwim, zemřel skvělý a přejemný Konstanty Ildefons Gałczyński. S tím větší láskou se obracíme k veršům Władysława Broniewského, který je v naší poezii přeložen Janem Pilařem. Tvoří Stanisław Ryszard Dobrowołski, mistrovsky vyzrálý Jarosław Iwaszkiewicz, křehký Mieczysław Jastrun, Julian Przyboś, hájící všechna dobytá území moderní poezie, tvoří Jerzy Putrament, Tadeusz Różewicz, Antoni Slonimski, Adam Ważyk, jehož Báseň pro dospělé se stala předmětem vášnivých diskusí, a s nimi žije a tvoří jejich patriarcha Leopold Staff.

Žije a tvoří pro svůj lid Kuba, Hermlin, Fühmann, tvoří Gyula Illyés s básníky maďarskými, básníci nového Rumunska, Bulharska, Albánie a Jugoslávie, kde orientace v literatuře a v umění má, jak nyní poznáváme, širokou základnu. Rodí se poezie nové Číny, demokratické Koreje, Vietnamu a nové Indie, rodí se veliká poezie pokrokových básníků celého světa. Co je spojuje, co spojuje tyto pokrokové básníky? Postavili se na vyhraněné stanovisko k válce a míru, k pokroku a zpátečnictví. Proto se odlišují od jiných, od těch, kteří nevidí ve světě rozpory a nezaujali k nim stanovisko. Pokrokoví básníci světa vzhlížejí k socialismu jako k velikému dějinnému procesu, který povede ke sbratření národů. Proto, ač různí, ač z různých zemí, různého původu, mají něco společného. Jsou rodnými bratry po myšlence. Geniální Pablo Neruda dovedl v svém verši podobném veletokům vyjádřit svou vlast, její podivuhodné krajiny, její podivuhodné dějiny. V čem spočívá neobyčejná síla poezie Pabla Nerudy, v čem je její strhující velkolepost? Není básníka, který by s větší svobodou výrazu, citu a myšlenky dovedl vyjádřit skutečnost, skutečnost, s níž srostl, skutečnost, kterou intimně poznal. Je těžko hledat obdobu k vyjádření samé prapodstaty přírody, jak je podána v Canto General. V básníkových volných verších, které se vinou svobodně bez ohledu na překážky, které by se jim mohly postavit do cesty, skutečnost, paměť a básníkova obraznost zní chorálem. Snad jenom Walt Whitman dovedl zachytit do sítě svých veršů tak veliký úlovek jako Pablo Neruda. Politický na každém kroku je Pablo Neruda Homérem svého lidu. Nebál se mluvit pravdu, otevřeně obviniti reakční režim a stal se na léta vyhnancem. Žel, již je vyhnancem znovu.

Alberti, veliký básník nové invence a politického dosahu, druh García Lorcy, žije jako vyhnanec v Argentině. Nazim Hikmet, náš drahý Nazim Hikmet, jehož verše mimo všechny klasicismy a pozůstatky starého dospěly k velkolepé prostotě, o jaké se nesnilo poezii 19. století. Pod prostými řádky Nazimových básní vynořují se jakoby kouzlem dojímavé obrazy života, jak jej prožil ve své vlasti, v žaláři, kde strávil sedmnáct let, u své ženy po návratu z vězení, na cestách a kdekoliv. Ve verši bez rytmu a bez rýmů, uprostřed prostého vypracování, nabit lyrickou silou, vystupuje život nepřikrytý žádnými závoji, obnažený, úchvatný. Tak vypravuje Nazim o tom, jak se vrátil z žaláře, jak viděl po sedmnácti letech ulici, pak vypravuje, jak by chtěl být listonošem a přinést svému synkovi dopisy dětí z celého světa, tak odevzdává tohoto syna pod ochranu komunistické strany turecké země, tak píše podivné balady o mraku nad japonským rybářem, o mraku po atomovém výbuchu, tak píše poezii, v níž mimo jakoukoliv "techniku" a mimo jakékoliv vnější řemeslo se chvěje pravá krása a pravá lidskost.

Tristan Tzara zaujal včas stanovisko k rozporům světa a z otce dadaismu stal se velikým a bojovným básníkem dneška. Tristan Tzara zachránil na svých křídlech žhnoucí obrazy někdejšího osobního vytržení, zachránil to, co se zdálo býti méně silným duchům nezachranitelné, a dává tyto širé obrazy, jakoby vznášející se ve vzduchu, do služeb veliké sociální myšlenky, do služeb boje za mír. Louis Aragon, který se dovedl rozejít se svými bývalými přáteli surrealisty, když poznal, že si dávají na oči klapky, které jim zastírají skutečný vzhled světa, veliký básník a iniciátor všeho pokrokového, co se děje v současné Francii. Paul Éluard, zemřelý Paul Éluard, pták stromu bez větví, motýl všech vibrací, který dal složitý nástroj své poezie do služeb odboje a všeho pokrokového. Sladký a velkolepý Guillén z Kuby, jehož básně vycházejí z písní kubánského lidu, září velikým uměním a strhují melodikou, dětským úsměvem a bizarností. Italský antifašista Quasimodo, noví básníci ze všech končin světa, kteří dovedli tím, že vidí správně skutečnost, vstoupit do řady s těmi, kdož bojují o lepší svět.

Rád bych v této části svého referátu upozornil na některé stavebné prvky nové poezie. Bylo dosud málo hovořeno o konkrétní paměti v poezii. Je jisté, že básník, který používá své konkrétní paměti při psaní poezie, má velikou výhodu před básníky píšícími bez paměti. Tito jsou abstraktní, mlhaví, slovně neúnosní. Slovo pro ně nemá tíži, nemá specifickou váhu. Je jim pomůckou k přemýšlení, pomůckou vnějškově sdělovacího rázu. Básník, jehož slova jsou jako zrcadla, v nichž se odráží jeho paměť, jeho život a smyslová zkušenost, nebudou nudit čtenáře. I při vyjádření myšlenky nejobecnější je lidsky sdílný, hodný důvěry. Myslím, že všechna nuda zabstraktnělé poezie je v tom, že její básník nám svými slovy nemá co říci. Tato slova jsou mrtvá jako gumová tiskátka písmen, nic víc, nic méně. Bez osobní paměti nebylo by poezie Majakovského, Ščipačeva, Pabla Nerudy, Nazima Hikmeta, Jaroslava Seiferta, Konstantina Biebla. Ano, básnický obraz, krotký nebo bizarní, není ničím, než "básnickou ozdobou", není­ li prosáklý básníkovou pamětí. Je sice naprosto jasné, že metafora má přiblížit čtenáři představu, o kterou jde, ovšem, někdy tak, že zdánlivě tuto představu oddálí, aby ji zaostřila a přiblížila. V žádném případě kůň básníkovi nepřiblíží osla a osel koně. Ani včela vosu nebo vosa včelu. Ani pták ptáka. Vždyť i v obyčejné automobilové svíčce je nutno ponechat jistý "odtrh", má­ li vzniknout jiskra.

Tato otázka nemálo pobuřovala a pobuřuje racionalistické duše některých našich kritiků, a snad i básníků. Pravý básník bude rád "trpět pro metaforu" a nebude mu při tom utrpení teskno. Slyším hlasy demagogů, kteří mne okřiknou: Jak můžete trpět pro metaforu, trpte pro vlast! Rád bych při této příležitosti si povzdechl nad tím, jak málo je humoru v naší poezii. A přece humor, nikoli humor sám o sobě, nýbrž ve spojení s vážnou notou, vždycky kořenil a koření báseň. Bere jí strnulost a vlévá v ni ducha. Bývá také velmi přísně posuzován od tzv. seriózních kritiků a bývají mu zavírány před nosem dveře. A přece, čím by byly nejlyričtější básně Jana Nerudy bez humoru. Humor ve spojení s lyričností dává poezii pravou duchaplnost, pravou lehkost, která je na indexu u pravých básníků. Lehkost -- podezřelé. (Smích.) Humor je ve Smetanovi, v Alšovi, v našich nejlepších básnících. Kdyby ho bylo víc v básních naší literární mládeže, její poezie by našla větší oblibu u lidu. Ale humoru nikdo dosud básníky v poezii nechtěl učit.

Rád bych se zmínil o volném a uzavřeném verši. Je celkem přirozené, že v době, kdy naší poezii záleželo na tom přimknout se co nejúže k lidu, nabyl převahy verš uzavřený nad volným. Tato převaha se ukázala být během času tak veliká, že volný verš si zatarasil, ke škodě naší poezie, k ní cestu. Uzavřený verš, pokud nemáme na mysli uzavřený verš v akademické formě, prýští v podstatě z lidové písně. Tak, jak se vyskytuje v lidových písních, je dráždivý, zajímavý, bohatý, humorný i lkavý. Pod šedivými nebesy našeho písemnictví ztratil tento svůj lidový půvab a zpopelavěl. Došlo to tak daleko, že každý jiný verš nežli uzavřený málem přestal být pokládán za verš vůbec. Byl obětován, jako by byl brakem z buržoazního arzenálu -- a přece jsou city, pocity, je nota, která bez volného verše by nezazněla, která bez volného verše by nepřišla na svět. Ve Francii se vytvořila docela jiná situace vzhledem k volnému verši, než je situace u nás. Tam volný verš, který byl během posledních desetiletí takřka kanonizován, zvláště ve verších mladých básníků, rozbředl, zdegeneroval až k beztvárnosti, takže Louis Aragon plným právem dal se do boje za verš uzavřený, za poezii strofickou. Tak byla obnovena zásluhou Aragonovou ve Francii otázka sonetu. Společný prs, jímž jsou odkojeny evropské kultury, dal těmto kulturám něco, co je úzce spojuje, něco, co je úzce pojí. Odborníci ve srovnávací literatuře by nám řekli přesněji, co si o této otázce myslet. Pojem "národní literatury" byl zneužit literárními zápecníky, kterým není nic milejšího než naši "národní" literaturu izolovat neprodyšně od světa. Tito zápecníci nám však dovedou rychle ukázat své zježené vlasy, kdykoliv by ten či onen básník těžil nejen z lidové písně, ale také z lidových říkadel a okrajových básnických žánrů půvab pro dnešní moderní poezii umělou. Budou se držet lidové písně potud, pokud jim dovoluje "epickou" povídavost, jejímž největším odpůrcem je zkratka, tak typická pro moderní poezii. Zkratkovitost nové poezie souvisí s její ostrou vizuálností konkrétních obrazů. Nová poezie prodloužila své ruce a dovede jimi uchopit víc, než dovedla poezie klasická. Nesmíme přeceňovat starou hudebnost verše. Leckdy uspává, místo aby probouzela. Rytmus 20. století nedopouští kolébat se do nekonečna na vlnách tzv. hudby.

Po revoluci vystoupil v Sovětském svazu do popředí problém uvolněného verše, který se snažil rozrazit skleníkovou atmosféru rýmované poezie, především poezie symbolistů. Nejen Majakovskij s "futurismem", který byl protikladem futurismu Marinettiho, nebo Jesenin s imažinismem, ale též básníci píšící ve formě agitek přišli nahradit starou hudbu verše něčím novým. Nová sovětská poezie našla si novou melodiku, jak se projevuje například v poezii Ščipačevově. Básníci hledají stále širší a širší cesty k poezii. Také vývojový proces poezie je dialektický a básník je opravdu zemi tím, co potřebuje, jak řekl Jiří Wolker: Pokrmem i hladem. Pokrmem, když má hlad, a hladem, když je přesycena.

Nežli promluvím o posledních deseti letech naší poezie, pokládám za nutné zmínit se alespoň v hlavních rysech o tom, co této poezii u nás předcházelo: o poezii z rozhraní 19. a 20. století a pak o poezii, která bezprostředně předcházela poezii z let čtyřicátých pátých. Svědectvím, jak se stává majetkem svého národa, dílo básníka­ objevitele, básníka "hrdiny zraku", jak by řekl F. X. Šalda, básníka novátora, který po svém promluvil za svůj lid jazykem, ve kterém národní tradice a světovost jsou v rovnováze, je dílo Petra Bezruče. Petr Bezruč je básník­ tvůrce, u kterého je všecko nové, nečekané. Podobné zjevení, básnicky ohromující a sociálně navýsost účinné. V Bezručově poezii dědictví po klasicích je prolnuto básnickými objevy z konce století. Petr Bezruč je velkým svědectvím a živým příkladem, jak bez umělecké původnosti není velikého díla. Jeho epické básně mají nové, docela jiné vlastnosti, než měly epické básně klasiků. Jeho lyrika je až syrově reálná, protišumařská. Bezručův volný a uvolněný verš je výsledkem velké tvůrčí objevitelské síly. Zatímco se rojily na začátku století plačtivé sociálně­ sentimentální básně jak houby po dešti, stal se samotářský bard Petr Bezruč skutečným mluvčím lidu a jeho síly. Mohl se jím státi jedině proto, že byl velikým objevitelským umělcem. Dávám z tohoto místa návrh, aby mu náš sjezd poslal pozdravný telegram. (Potlesk.)

PŘEDSEDAJÍCÍ JIŘÍ MAREK: Děkuji soudruhu Nezvalovi a pracovní předsednictvo zařídí odeslání telegramu.

VÍTĚZSLAV NEZVAL (pokračuje v referátu) : S. K. Neumann postavil proti básnickému provincionalismu a ukolébávajícímu tradicionalismu smělou a výbušnou myšlenku, která rozryvným způsobem hledala a našla na pozadí veliké světové poe­zie svůj původní výraz. S. K. Neumann byl objevitel, který dovedl vměstnati do básní i to, co se před ním zdálo být nepoetické. Byl nepřítelem přemílání známých a přebraných hodnot. Od počátku učil se bedlivě naslouchati hlasům revolučních sil, dřímajících v lidu. Později usměrnil svůj správný sociální instinkt studiem vědeckého socialismu. Znal cenu života a v odporu proti konvencím dovedl být nejednou antipoeticko­ básnický. V časopisech, jež redigoval, dovedl otvírat dveře všemu, co bylo prodchnuto duchem pravé světovosti. Otvíral křídla dveří svých časopisů mládeži, která v odporu proti maloměšťáckému zápecnictví v literatuře hledala nové, neznámé životadárné hodnoty. Byl to básník vpravdě soudobý. Proti dekadentským tendencím generace, z níž vyšel, vrhl své bojovné ano a ne, své pro a proti. V době papírového literátství dovedl vidět novýma objevitelskýma očima život v jeho lidské, sociální a civilizační plnosti. Jiří Wolker si zakládal na počátku své literární dráhy na tom, že je básníkem moderním, básníkem 20. věku. Učil se zprvu od Guillauma Apollinaira básnické svobodě a lyrické bezprostřednosti, s níž se potom obrací o radu k domácí tradici, především k Erbenovi, aby s jeho pomocí vytvořil své sociální balady, typicky české tónem, světové dosahem, moderní pojetím, socialistické svým celým smyslem. Bylo by omylem představovat si Jiřího Wolkera jako nějakého tradicionalistu. Sám si prošlapával své cesty, sám se učil vzlétat na nových křídlech, sám se vzdal objevů již dovršených, jakmile pocítil potřebu dělat objevy nové a jiné. Jeho postoj k poezii byl vždy tvůrčí v plném slova smyslu. Studium Marxe a Lenina dávalo jeho jinošským krokům pevnost a jistotu. Nemohl zbloudit, neboť rozum i cit vedly jeho kroky a pravá básnická obraznost mu byla dána.

Nelze neoznačit za předchůdce soudobé poezie ani J. S. Machara. Tento básník pohlavkoval cílevědomě limonádovou poezii a vnášel do básnictví žánrovou skutečnost. Měl smysl pro puškinovskou střízlivou krásu, měl ironii, bojovnost, polemický žár a lyričnost na půl úst. Dokud byl ve Vídni, sloužil neúnavně antiklerikální pokrokové myšlence a pokroku vůbec, doma byl často roztříštěný v souboji s malicherností, jíž podléhal, ač ji nenáviděl. Machar byl básníkem zdravých tónů a dovedl odhalovati poezii v prozaickém. Po první světové válce, ač se mu dostalo oficiálních poct, byl opomíjen pro svůj vlastní stín, kterým rád překrýval své dílo.

Podobným stínem překrýval své dílo také Viktor Dyk, básník, jehož umění zkratky bylo sotva v české poezii někým předstiženo. Není náhodou, že si ho vážil jeho politický odpůrce S. K. Neumann, pro jeho lásku k vlasti, s níž si nevěděl rady. Není také náhodou, že jeho básně milovali mladí básníci po první světové válce, kteří se rovněž cítili být Dykovými politickými odpůrci. Učili se na Dykově jazyku podobným vlastnostem, pro které zbožňovali Karla Tomana: úspornosti slova, lyrické dramatičnosti, aforistické odvaze a břitkosti, jakou měl vedle Viktora Dyka už jen František Gellner, svůdný svou bizarní lehkostí stejně jako romaneskním bohémstvím. Na rozdíl od Dyka a Gellnera měl Karel Toman jímavou lidskou notu a nadto dovedl během svého vývoje přeladit své dílo do křišťálového jasu Měsíců a svých posledních básní. Polyfonický básník, dotýkající se jedním křídlem básnických ledovců jednoho z "rady Kosmu", Otokara Březiny, druhým nakláněje se nad intimní lyrikou, blízkou lyrice Tomanově, byl pro poválečnou mládež víc nežli k samotářství odsouzeným nemocným člověkem, obyvatel Olympu Antonín Sova, šířkou své poezie nedostupný mladému pokolení; byl legendou i živým svědkem současných dnů, k nimž zaujal aktuální stanovisko.

Nesmírný význam pro kvalitativní přeměnu verše a jeho přetvoření v nový, lyrickým pelem prodchnutý verš měl Fráňa Šrámek v svém Splavu, Fráňa Šrámek jako by přerval pupeční šňůru i s posledními, byť přehodnocenými pozůstatky parnasismu, symbolismu nebo starší tradiční básnické estetiky, vyhmatával v básních Splavu samu smyslovou duši skutečnosti a sbíral z ní její medové vůně. Nemohl se nestát jedním z největších předchůdců básnického pokolení, které s jeho žízní na rtech pilo lačně život, jemuž dovedl právě Fráňa Šrámek dát nejlíbeznější aureolu. Fráňa Šrámek učil básnickou mládež bezprostředností výrazu a tím jí pomohl vybojovat citovou a pocitovou pozici, z jaké se poezie před ním neblížila k životu. Není náhodou, že Šrámkovu oproštěnou, a právě proto dvojnásob emocionální řeč zdědil nejlepší překladatel nové francouzské poezie Karel Čapek, který tímto kultivovaným a prostým jazykem adaptoval pro mladé české básníky Guillauma Apollinaira, Paula Forta, Francise Jammese, Vildraca.

Kontinuitu mladých básníků z dob po první světové válce s notou sociální zprostředkovali novátorským způsobem dva básníci: Josef Hora a Jindřich Hořejší. Zahalen v šedivý plášť sychravé sociální skutečnosti, která nejen za doby krizí kapitalismu, nýbrž také už za jeho poválečné konjunktury vnucovala masku vyzáblosti těm, kteří tvoří všechny hodnoty života, dělníkům, hledal Josef Hora právě v příslušnících pracujícího proletariátu světlé typy, které zahrnoval svou láskou. Horova "dělnická madona" je víc než předmět básníkova soucitu, víc než předmět jeho soucitné lásky k chudým: je ztělesněním kladné krásy dělnické ženy, pracující a trpící, milující. I když později Josef Hora rozšířil svou tematiku na témata zdánlivě mimosociální, je a zůstává průkopníkem socialistické poezie. Stejně jím byl a zůstal Jindřich Hořejší, v jehož krásných básnických knihách, zvláště v Hudbě na náměstí, dostává široká sociální solidarita lidí básnicky strhující smysl. Je dlužno zdůraznit, že oba tito básníci, podobně jako všichni ostatní, o nichž jsem mluvil, byli básníky v plném slova smyslu tvůrčími. Nepřejímali pro svou "tematiku" nikde hotový výraz, objevovali nejenom téma, nýbrž také nový způsob, jak vyjadřovat nové city. Připomenou nám všem, že zítra by se Jindřich Hořejší dožil sedmdesáti let. Předpokládejme, že je to literárním kritikům a historikům známo a že si zítra budeme moci o něm přečíst v našem denním tisku obšírnější studie. Prosím z tohoto místa předsednictvo, aby zítra v den 70. výročí narození básníka Jindřicha Hořejšího byla jeho památka uctěna tím, že by se zde na zahájení zasedání přečtla některá z jeho krásných básní. (Potlesk.)

Je nutno zdůraznit, že za posledních deset let od našeho osvobození sehrálo v naší nové literatuře mimořádnou úlohu mnoho básníků z básnického pokolení, které debutovalo po první světové válce. Tito básníci vtiskli a dodnes vtiskují pečeť naší soudobé poezii a bez souvislosti s jejich minulým dílem by se nezrodilo mnoho nejsilnějších děl posledního desetiletí naší poezie. Není náhodou, že na své dílo prostě navázat mohli. Jsouce více či méně příslušníky našeho revolučního dělnického hnutí, školení tak či onak marxismem­ leninismem, stojíce tedy na téže straně barikády s dělnickou třídou, nemohli z žádných důvodů, ani z důvodů estetického zaujetí pro tzv. avantgardní poezii zblouditi na druhý břeh, ani přeběhnout na druhou stranu barikády. Každé hnutí mívá své dezertéry. V našem případě se však netýkaly dezerce skutečných básnických osobností, nýbrž spíše jen satelitů. Jinak básnická avantgarda kolem Devětsilu, nebo později kolem skupiny surrealistů zůstala vcelku věrna a oddána boji dělnické třídy a zásadním tendencím komunistické strany.

Není divu, že mladým básníkům, kteří byli při vypuknutí prvé světové války ještě dětmi a při jejím konci svlékali ze sebe uniformy, bylo do duše odporné moralistní pokrytectví buržoazie, stále zvedající karatelsky svůj ukazováček, bez přestání vyučující a poučující. Se svrchovanou upřímností a s radostným přesvědčením, že mají pravdu, shazovali přes všechna možná zábradlí nepříjemnou smrtku měšťanské morálky a proklamovali umění smyslové, které by přišlo rozmetat nudu abstraktních filosoficky se tvářících strof. V tomto smyslu má se rozumět tzv. ohňostroji básnických obrazů, v tomto smyslu má se rozumět mlhavému pojmu "poetismus". Nešlo koneckonců o nic jiného než zasnoubit poezii se skutečností emocionální, se skutečností neokleštěnou pojmovým pseudobásnictvím, se skutečností, která by člověka uchvátila a dala mu radost. Není také zbytečné připomenout, že v slově surrealismus, alespoň, jak se zračil v dílech českých básníků, je jeho druhá část v podstatě akcentovanější než ono "sur", "nad". Nezapomeňme, že různé veličiny, jež měly u nás v Čechách v literárním životě buržoazním mezi oběma světovými válkami dosti veliké renomé, hlásaly slávu tzv. čisté poezie abbé Brémonda a filosofických jinotajů Valéryho. Za tyto mlhavé ideály se schovávalo mnoho netalentovaných povznešenců, kteří proti básníkům spontánním a nemorbidním vedli poťouchlý, očerňující boj. Tváříce se seriozně, obraceli oči v sloup, a jsouce izolováni od jakýchkoliv zájmů na sociálním dění, vysmívali se básníkům politicky zaujatým pro boj po boku dělnické třídy. Škoda, že se dostali pod vliv jejich mentality i básnické osobnosti jako František Halas a Vladimír Holan. Bez našeptavačské úlohy těchto snobů by byl ušetřil František Halas svou poezii mnoha sebetrýznivých gest, jejichž sebetrýznivost nebyla jen ve vnitřním postoji, který obrážela, nýbrž i v určitém slovním zatížení kakofonií. Ač byl František Halas svým původem bližší dělnické třídě než většina básníků ostatních, byl přeroubován literárními kostelníky na člověka pesimistického. V svých posledních knihách, zvláště v Torzu naděje a ve sbírce V řadě, vytrhal tyto cizí rouby ze svého básnického těla, tento proces nebyl však pro Františka Halase bezbolestný.

Ještě mnohem dál, do mnohem většího osamocení byl zahnán valeriánskými krasoduchy Vladimír Holan. U něho slovní kakofonie a záliba v slovních novotvarech nabyla tak velikých rozměrů, že se pod nimi bortily i strofy mnoha jeho básní, napsaných po 45. roce, ke škodě našeho lidu, kterému tím byl znesnadňován přístup k Holanově poezii, a ke škodě naší poezie. Rád bych se pozastavil u Halase. Když měl soudruh Štoll referát -- bylo to krátce po Halasově smrti --, když měl přednášku, která je obsažena v knížce Třicet let --, tenkrát mě velmi citově pobouřilo, že v období tak krátkém po Halasově smrti Štoll s takovou otevřeností pronáší na Halase názor, který o něm měl. Mě se to citově dotklo. Ještě za života Halasova, jednoho dne, sešel jsem se s Ladislavem Štollem, který je tak poctivý, že by vzal jed za svůj názor. Tenkrát říkal, že bude nutno psát o některých zjevech naší poezie, například o Halasovi, kriticky. Řekl jsem mu: Zrovna před několika hodinami ke mně volali, že Halas včera těžce onemocněl. Myslím, že by byla velmi nevhodná doba, dělat teď nějakou zásadní kritiku Halase. Štoll odpověděl, že musí psát podle svého svědomí tak, jak cítí. Radil jsem mu: Raději nepiš nic, doba je velmi nebezpečná, Halas onemocněl. Potom Halas zemřel. Bylo by bývalo tragické, kdyby měl v posledních dnech svého života číst podstatnou kritiku svého díla. O Halasovi jsem za jeho života několikrát psal. Vytýkal jsem knížce Kohout plaší smrt, že právě to, co se různým lidem na Halasovi líbilo -- tzv. hlubokomyslnost, je věc pro poezii nicotná. Jaké hluboké myšlenky vyjadřoval Halas? Vypreparoval jsem tyto jeho tzv. hluboké myšlenky a ukázal jsem, jak jsou povšechné, banální. Ne, básník není básníkem pro takové univerzální myšlenky. Zhodnotil jsem Halasovu obraznost, neboť měl ve své poezii naštěstí krásné básnické obrazy, kterými dovedl nad skutečností rozsvítit magickou zápalku. Vytýkal jsem mu však, že do jisté míry kazí český jazyk. Kazí ho tím, že překrucuje slova, že dělá špatné slovosledy, inverze, že křiví některá slova, že si vymýšlí slova, že si ze starých slovníků vyhledává slova apartní. To všem jsem pokládal a pokládám -- stejně jako u Holana, který v tom zašel mnohem dál -- za jazykový nešvar, který by jiný národ než český básníkovi netrpěl. Nedovedu si představit, že by ve francouzské poezii některý básník tak zneužíval jazyk, jak to někdy dělal Halas a Holan. Mallarmé, který je pokládán za největšího novátora básnického jazyka ve Francii, má jazyk naprosto čistý. Svobodnou syntaxí dostává slova do zvláštního sousedství, které rozžehuje jejich hmotnost. Právě syntaxí se stal Mallarmé novátorem. Ve francouzské literatuře neužívají básníci inverze, nekroutí jazyk. Slovní neobratnost je vlastností mnoha českých básníků prostřední velikosti. Mně je milejší básník, který napíše čistě prostinkou lidovou básničku než hlubokomyslný konstruktér umělého jazyka. U Halase i u Holana šlo často o přímé slovní novotvary, zhoubné nádory jazyka. I v té jeho Praze pracuje "kostižerný" čas. Domnívám se, na rozdíl od Štolla, že krásnou básní, i když má na sobě zvláštní stín zatuchlých pokojů, jsou Staré ženy. Je to báseň krásná, litaniová -- a styl, jímž je psána, mi celkem nebyl cizí. Dávno před Halasem jsem "litaniové" básně psal. Halas ovšem napsal Staré ženy po svém, s velkým básnickým posvěcením. Nadto jeho báseň není rýmovaná, naštěstí, protože Halas "neuměl řemeslo". Teprve na Mickiewiczovi, kterého dělal za války, se technicky hodně naučil. Říkám hodně, neboť ani ten Halasův Mickiewicz není klasický. Je v něm zakleta velká básnická práce, která si zaslouží velkého obdivu a velké chvály. Odvolávám větu, že Halas neovládal řemeslo, ačkoliv se domnívám, že tomu tak je. Použiji jiné formulace. Myslím, že se Halasovi tak zalíbilo v kakofonii, že jí prostě přeplnil svou poezii a že jí pokazil mnoho svých veršů. Jeho rýmy jsou bez síly. Mnohokrát jsem mu to vytkl. Jeho obrazy bývají velmi krásné. Viděl v obrazech, a tím byl a zůstal příslušníkem naší generace. Naše generace rozvíjela obraznost, v svém optimismu milovala harmonii. Halas ve snaze o původnost a také vlivem Georga Trakla, rakouského básníka, který zemřel v mládí a jehož verše, velmi temné a prosycené syrovostí, překládal Reynek, katolický básník, který prožil víc než půl života ve Francii, kde zapomněl česky, češtinou víc než polámanou, převzal tím s pesimismem a pochmurností Trakla i Reynkovu řeč. Pokládal jsem Halasovu přemíru kakofonie takřka za organickou vadu. Halase jsem osobně měl rád, vydal knížky později než já a byli jsme z počátku velmi upřímnými přáteli. Viděl jsem, že tento člověk, který v podstatě přišel mezi nás jako jasný, veselý, trochu anarchismem nabitý moravský chasník, začal najednou trpknout a trpknul čím dál tím více. To nebylo dobré pro něho ani pro jeho přátele. Nesmírné nadání Halasovo velmi utrpělo. Začal se uzavírat do pesimismu, začal si v něm libovat, udělal si z něho doménu. Chtěl bych říci několik vět, které budou vypadat kacířsky, ale je v nich pravda. Naše generace vystoupila s optimismem a s láskou k jasnosti. Halas původně začal jako náš žák, napsal například básničky na číslice, které jsou odlitkem mé Abecedy. Protože se nechtěl spokojit a nespokojil se úlohou žáka, hledal svou notu. Tam, kde jsme byli harmoničtí my, on byl disharmonický, tam, kde jsme byli optimističtí my, tam byl pesimistický, tam, kde jsme byli protifilosofičtí my, tam byl filosofický, tam, kde jsme byli politicky řekněme stalinsko­ leninští, tam byl -- dnes už to mohu říci -- vědomě protistalinský. Kdesi jsem četl, že Erik Satie snil původně o hudbě, kterou před ním uskutečnil však Debussy. Erik Satie se obrátil o 180 stupňů a místo dusné impresionistické hudby začal dělat hudbu lineární, polyfonickou ve smyslu předbachovských polyfoniků, ovšem moderním způsobem. Cestou za původností i z opozice proti tomu, z čeho původně vyšel, přeháněl Halas svou kakofonii. Myslím, že celkem ke své škodě. Bez ní by v jeho verších kolovalo více teplé lidské krve. Halas byl charakter. Šel za tím, co sám sobě ukládal. Ať se mýlil, nebo ne, charakter byl. Nedivím se však Štollovi, že kritizoval Halase tak, jak ho kritizoval. Jinak ho ani kritizovat nemohl.

Já jsem Halasovi za jeho života svůj názor na část jeho poezie vyjádřil. Potom během mnoha let jsme spolu nežili na přátelské noze. Dostával se hloub a hlouběji do morbidních poloh, které skutečně mnohdy morbidními polohami jsou. Vím, napsal mnoho krásných věcí nemorbidních, třeba prózu Já se tam vrátím. Vůbec všude, kde neměl Halas překážky technického rázu, hlavně rým, tam byl vždycky daleko jasnější, daleko sličnější a líbeznější než s rýmem. Té sentimentality je v jeho poezii víc, než by se zdálo, ale je silně naplněna hořkostí. František Halas je básník původní a má plné právo, aby jeho dílo bylo vydáváno. Kritizován být může a myslím, že kritizován bude, protože na cestě k socialismu se budou přece jenom stále více a více oddalovat věci, v nichž smrt vítězí nad životem. Mně je nesmírně líto Halasova lidského osudu. Básník se má dožít takového věku, aby měl možnost vydat to nejzralejší, co přichází básníkům někdy až s věkem. Jsou vášnivé povahy, vnitřně uražené, jako byl Halas. Jsou vášnivé povahy, které křečovitě vzlykají a nasazují si masku šklebivou. To byl Halas. Právě tito básníci se mají dožít vysokého věku, aby mohli vyjádřit také období své zralosti. Mně je nesmírně líto Halasova lidského osudu, a proto jsem pokládal za svou povinnost na plenárce, na níž mluvil kdysi Štoll, do věci zasáhnout. Halasovy věci pro děti -- má také řadu dětských básní -- jsou prosté, jsou krásné. I když jdeme cestou k radosti a jasu, nemáme právo dělat básníkům temným cenzora. Kdyby to bývali dělali Rusové, z Jesenina by nezbyl ani chlup, a přitom Jesenin se vydává, i když v určitých dobách se vydával méně, než by jeho básnická velikost zasluhovala. Snad to bylo z důvodů výchovných, protože v Jeseninovi, který je velký génius, jsou složky, které pro sovětskou mládež, dorůstající k socialismu, se mohly zdát sladkým jedem.

Mně vadí na Halasovi, stejně jako mně to vadí na Holanovi, rozviklanost jejich řemesla, neúcta k hmotě slova, titanismus proti slovu, který někdy to slovo pokřivuje. A nejen slovo, nýbrž řeč, jazyk. Kdo se tomu začal od Halase učit, učil se špatně. František Halas, který redigoval v Petrově nakladatelství První knížky, tj. knížky začínajících nebo mladých autorů, bezděčně ovlivňoval mladé básníky, takže mnozí vstoupili do období po osvobození a přistupovali k novým úkolům, které jim kladla doba, s rukama poněkud spoutanýma, s očima poněkud bloudícíma, krokem rytmicky neurovnaným. Tím nechci upírat Františku Halasovi nic z účinnosti jeho nejlepších básní, ani mluvit o Vladimíru Holanovi, přestože se na mnoho let odmlčel, v minulém čase. Nechci ani jednoho, ani druhého házet na hromadu lartpourlartistů, mezi něž jsem byl sám nejednou vržen, byť i rukou nejednoho adepta zředěné "valeryány". Nezapomněl jsem, že různí adepti poezie, kteří rychle našli si po osvobození pozice v oficiálních, ne­ li dokonce ve stranických našich časopisech, byli pobouřeni nedostatkem "básnických" hodnot mých historických obrazů, ač zanedlouho poté srotili proti mně šiky z důvodů, že jsem se jim nezdál být dost politický, neboť se zatím přeorientovali z halasovštiny a holanovštiny na mladofrontové a tvorbové nosiče standart a hlasatele levičáctví. Bylo by kruté sbírati dnes proti těmto mladým básníkům, z nichž mnozí, jak svědčí Almanach 1955, naučili se psát s jistou skromností a úměrností, jejich někdejší útočné články v různých našich novinách a časopisech, zvláště v Tvorbě z dob jejího posledního tažení, v té Tvorbě, jejíž slavná minulost je spjata s jménem Julia Fučíka. Nechci zakrývat ošklivou útočnost literárních ultralevičáků, která nadělala veliké škody a mohla nadělat ještě větší, kdyby jí v tom nezabránil náš celkový politický vývoj. Nemohu však při všem láskyplném poměru ke všemu, co se v naší nové poezii, ať po jakkoliv bludných cestách, dopracovalo jistého úspěchu, nemohu tisknout na srdce zlobu lidí, jejichž tvář děsila den ze dne víc drahého Konstantina Biebla. V ještě větším odstupu času bude mít literární historik příležitost zhodnotit boje o novou poezii, které u nás zuřily po roce 1945. Doplatilo na ně mnoho citlivých bytostí: Konstantin Biebl, zanedlouho po vydání nejbojovnější básnické knihy, která u nás za celé období deseti let vyšla, lidsky rezignoval před zlými štvavými kampaněmi, jichž byl svědkem. Jaroslav Seifert se nedobrovolně na několik let odmlčel, když byl vykreslen jako nějaký renegát socialistické poezie. Vladimír Holan mlčí dodnes ke škodě naší literatury. Nebýt toho, že se František Hrubín musel znovu uvésti jako autor dětských veršů, ostatně nad pomyšlení krásných, nečetli bychom dnes od něho nádherné básně, jako je Za noci měsíčné, nebo Zpěv lásky k životu. Nadaný a původní Jiří Kolář stal se nadlouho literárním a lidským psancem. Seifertův návrat do poezie je návratem zralé básnické osobnosti. Konkrétní a prostý jak naši národní klasikové, moderní pohledem, bezprostřední výrazem, lidský pojetím, dal našemu lidu přímo zářivé klenoty básnického umění.

Než se vrátím k některým jednotlivým básníkům, srostlým s etapou posledních desíti let naší poezie, rád bych, alespoň v souhrnu, pojednal o nejdůležitějších úkolech oněch deseti let naší poezie, které museli naši básníci vzít za své.

Dlouholetá nacistická okupace, která bolestně poznamenala celý náš národ, a její neblahé důsledky, jako žalářování českých lidí, koncentrační tábory, tábory pracovní s pracovním nasazením, stala se hlavním tématem naší literatury po osvobození. Bylo napsáno desítky a sta knih, pamětí, próz a veršů, invektiv, článků, úvah, vyšly knihy silné i slabé a vyšla kniha, jež vznikla přímo pod tlakem atmosféry vězení, Fučíkova klasická a nesmrtelná Reportáž psaná na oprátce. Svědectvím, jak pobyt v koncentračním táboře, který postihl básníka, nebyl rozhodující pro kvalitu básní, které podnítil, je kniha Písně za živa zazděného od Ilji Barta. Tam je takovýto citát:

"Protože veliká pravda mne prostoupila
uprostřed lží...
přišel...

28. červen
devatenáct set čtyřicet
nahoru ke mně
v tyrolském tralaláčku
a tak se mi představil:

- Gehajme štátspolicaj
Auto dole už čeká

Jak tehdy slizká němčina se lepila k patru,
jak tehdy civěly na mě domy s očima vypoulenýma,
jak tehdy skleněné nitě ulic se navíjely na cívku srdce,
jak tehdy slunce ježek mně drásalo tisíci ostny!

A pak ze mě začali drát člověka
(až na kost, až na kost)

Jejich 'du` rezavým boxerem bilo mě do zubů
švajnhund, brumoks, štrolch, aršloch
mě na člověka nové Evropy
pasovali..."

Tyto a jim podobné verše plné naturalistických detailů, které pochopitelně se těžko smazávají z duše člověka, který byl nucen trpět v koncentračním táboře, nad slunce jasněji dokládají, že bezprostřední zážitek nemusí být pro poezii vše. Jeho čerstvost a síla se vytratí, jakmile nejsou přetaveny básnickou koncepcí, jejich autentičnost zdaleka nemusí být samozřejmá v literárním díle, pokud není umělecky přehodnocena. Mnohdy, jako je tomu například v knížce Miloše Jirka, delší časový odstup od zážitku je na prospěch jeho umělecké působnosti. Vždyť ani díla zralých umělců, jako byl Josef Čapek a Emil Filla, nepřinesla o zážitcích v koncentračním táboře dosti silnou básnickou žeň. Reportáž psaná na oprátce je v tomto směru poloviční zázrak. Takové zázraky se dějí, básník je však nesmí nikdy předem očekávat v čase, který by si zvolil. A přece i česká poezie odboje přinesla bohaté plody, nejen však u vězňů z koncentračního tábora ani u partyzánů, nýbrž prostě u básníků bez ohledu na to, jakou úlohu v tomto odboji osobně hráli. Není jediného básníka, který by odboji proti nacistům byl nezasvětil mnohý svůj verš. Ba možno říci, že až do dnešních dnů objevují se v naší poezii sloky odboje, jako nedávno báseň Jarmily Urbánkové. Zároveň s antifašistickou poezií rodí se hned v prvních dnech po osvobození poezie na počest Rudé armády, v níž básníci mluví nejen svým jménem, nýbrž také jménem svého lidu se snaží tlumočit Rudé armádě dík za naše osvobození. K nejkrásnějším plodům poezie z historického rozhraní času, v němž žijeme, patří Jobova noc Františka Hrubína. Tomuto tématu dal osobitý výraz Vladimír Holan ve svých básních Dík Sovětskému svazu a Rudoarmějci. City naší vděčnosti osvoboditelům najdeme v dílech Marie Pujmanové, Jaroslava Seiferta, Viléma Závady, Františka Branislava a téměř všech našich pokrokových básníků, kteří jsou si dobře vědomi, že bez osvobození Rudou armádou by nebylo u nás svobodného života. Tak se u nás rodí ponenáhlu příležitostná poezie dobrá i špatná, podle okolností, za nichž a kým byla napsána. Zdali básníkem skutečně talentovaným, který se prostě nemohl vyhnout svým vnitřním hlasům, které na něho naléhaly, nebo talentem prostředním či podprostředním, u něhož dobrá vůle byla silnější než jeho umělecká osobnost a schopnost.

V souvislosti s básněmi příležitostnými, které plnily stále víc a víc sloupce našich novin a časopisů, rodila se poezie, která, ať silnější, či slabší, ať monumentálnější, či titěrnější, byla výrazem obdivu k velkým osobnostem současných dějin a, možno říci dnes, výplodem všeobecného kultu osobnosti. V roce 1949, kdy se blížilo sedmdesáté výročí narozenin Josefa V. Stalina, nabyl tento kult osobnosti jednoznačný ráz: stal se kultem Stalinovy osobnosti. Tento kult, šířený především z centrálních míst naší strany a stranického tisku, není ostatně bez obdoby se Stalinovým kultem v SSSR. V nejlepších dílech našich básníků vyvěral z lásky k Sovětskému svazu, jehož symbolem, ne­ li synonymem, byla pro ně Stalinova postava. Ostatně nám, básníkům, kteří máme poněkud delší paměť než publicisté, utkvěl kdysi velmi mocně v uších verš ze známé básně Vladimíra Majakovského, hlásající, že myslíce stranu říkáme Lenin, a myslíce Lenin, říkáme strana. Že i v dílech dobrých básníků docházelo při básních o Stalinovi k bigotnosti, je konečně svatá pravda. Tato bigotnost básníků byla však podnícena a stále znovu podněcována všeobecnou bigotností. Byla až fantastická. Kdysi mne požádal písemně Pavel Reiman, abych změnil ve svém Stalinovi verš o řece Styxu, neboť prý tento verš by mohl Stalinovi připomenout, že také on musí zemříti. (Oživení v sále.) Nemohl jsem Reimanovi vyhovět.

Když jsem byl v roce 1934 poprvé v SSSR, překvapil mne, a nemohu to tajit, kult politických osobností, který tam vládl. Myslím dokonce, že jsem o tomto překvapení psal. Měl jsem dojem, že kult Stalinův je přechodem od byzantského kultu ikony ke kultu člověka. Tento kult u nás přinesl mnoho a mnoho básní rozdílné ceny. K nim patří také báseň Stanislava Neumanna, který od dob této básně nenapsal nic zdařilejšího. Jedno je jisté. Oslavujíce veršem Stalina a české vůdčí politické osobnosti, chtěli naši básníci posloužit dobré věci. Chtěli získat pro stranu, jejíchž nepřátel neubývalo, sympatie pro její nejlepší syny, pro ty, kdož za ni nejvíce trpěli. Je lehčí psát báseň na jednotlivce než básně, které by byly výrazem nového našeho života. To je lehčí. V každém případě je kult osobnosti, i když podnícený nejušlechtilejšími pohnutkami, v rozporu s celým smyslem myšlení a tvoření moderního člověka­ komunisty. Je přežitkem z dávných dob -- a naštěstí XX. sjezd KSSS mu udělal ráznou přítrž. Zatímco se již stávalo takřka samozřejmým zvykem, že mnohá veřejná osobnost o svých narozeninách dostávala ke kávě noviny s oslavnou básničkou, jistě ke svému prospěchu i k prospěchu básníků, kteří ji psali, do budoucna tuto přílohu snídaně oželí. Všecko plyne. Jsme zas trochu rozumnější, jsme zas o krok dál. Horší by ovšem bylo, kdyby ze strachu před kultem osobnosti byli špatní básníci stavěni nad dobré. I to se stává, i to se už stalo. Lidé rádi přehánějí a naše poezie s nimi.

Tak ve snaze přiblížit se lidu, zapojit se do výrobního procesu a bůhví proč ještě, měla poezie ve svém desítiletém vývoji u nás dosti trapné nedorozumění: frézismus. V letech, kdy zuřil, kdy několik mladých básníků obětovalo mu jak zlatému teleti, bylo by se básníkovi vyplatilo opatřit si technický slovníček a osvojit si terminologii z prostředí továren a dílen. Tak se tu a tam našlo nové slovo ke zrýmování, ne­ li k asonanci à la Majakovskij, tak se mohlo zdát, že básník je přitulen k srdci lidu, tak se rodily ohavné básně. Tak napsal Konstantin Biebl na adresu takovýchto básní:

"Nic není v poezii tak aktuální
Jako upozornit ty kteří kuckají když vdechnou dým fabriky
Domnívajíce se že mohutně zpívají jako pramen skalní
Svým horlivým řečněním ženou do zkázy každou svou sloku a rým
I vy kteří máte ducha a vane z vás poctivého nadšení záře
Nelehejte si na trať a nelíbejte rozjetých vlaků koleje
Ani horníkovi když vychází z šachty nevlepte polibek na jeho zpocené tváře
Raději počkejte až sám vám podá ruku až sám se na vás usměje
Za to že jste vyorali aspoň jednu pořádnou brázdu
Z které se zvedne skřivan přikrčený v chmelnici k její rumělce
Dělejte veletoče ale neutrhněte přitom hrazdu
Co prospívá Tarzanům nehodí se pro umělce..."

Byla to podivuhodná podívaná, když včerejší spiritualisté, ruralisté a "valeryáni" se oháněli ve svých básních nástroji, žel tyto nástroje nepomohly vydat z jejich rukou nic. Nic, co by mohlo promluvit k člověku. Nic mně není cizejší než domnívat se, že poezie má být obehnána magickým kruhem, za který by neměla přístup slova z dílny soustružníkovy. Vždycky jsem si uvědomoval, že poezie asimiluje každý prvek, ať jakkoli poetický, nebo prozaický, když je poezií. Není ovšem osudnějšího nedorozumění než myslet si, že tematika sama o sobě rozhoduje o tom, je­ li báseň básní a jakou je básní. Socialistický básník, který by zatarasil dveře své dílny před prvky toho, co se nazývá poezií občanskou, před prvky z jakékoli oblasti lidské činnosti, osudně by se ochuzoval. Stejně jako by uzavřel svá okna před přírodou, před jejími vůněmi, listy, stržemi a mračny. Kdyby nehledal krásu všude tam, kde je život. Kdyby pospolitá práce nedovedla ho nikdy inspirovat. Kdyby byl specialistou na město nebo specialistou na venkov. Kdyby jako člověk stále více omezoval svá lidská práva na život svobodného člověka 20. století a socialismu. Jak to bývá, frézismus velmi rychle zašel a nikdo ho nelituje. Dějiny kráčejí zvučnou nohou a přinášejí nám nové a nové otřesy, kladou před básníky nové a nové úkoly. S válkou v Koreji a se stále větším a větším hazardováním s osudy západního Německa objevila se otázka, která nemohla zanechat chladným ani jediného básníka, otázka boje za mír. Pod praporem boje za mír sešikovali se básníci starší i mladší, zralí i začínající a česká poezie dostala v tomto boji do vínku několik svých nejlepších plodů. Nejen v knihách, kde mír je předznamenán již v titulu, anebo ve způsobu holubiček, i v knihách s nejrůznější tematikou, a přece zaměřených cílevědomě k míru.

V důvěře, že poezii se lze naučit, zorganizoval Svaz spisovatelů akci, z níž měl vzejít naší poezii užitek, akci na vyškolení tzv. dělnických kádrů. Tato akce vycházela z dobře míněné snahy, aby dělnická třída promluvila sama k sobě ústy svých příslušníků. Nebylo to ponejprv v dějinách literatury, kdy se stal dělník dobrým básníkem. Jan Noha, původním povoláním typograf, stal se již před válkou básníkem bez jakéhokoliv speciálního školení a vydal několik zajímavých knih. Je otázka, zdali by bez školení na Dobříši přiřadili se k literatuře již ne nejmladší lidé jako Františka Semeráková, Otto Ježek, Marie Kratochvílová, Marie Dušková a mladý Jiří Havel. Nejsem přesně informován o školení, které otevřelo těmto dělnickým básníkům dveře do literatury. Mám všechny důvody domnívat se, že by se byli během času sami našli. Básnické nadání ponouká vodu v kotlíku, aby se zahřívala a vřela. Vyvře často dosti banálně, málokdy se však spokojí s jedním pokusem. I když mám důvěru, že se básnický talent prosazuje sám, vím, že pomocná ruka, podaná adeptovi poezie, může urychlit jeho vývoj. Naproti tomu znám příklady, kdy různé závody daly si školit své příslušníky na kulturní referenty. Vyškolili je a nechali je mluvit do závodního rozhlasu, nakonec se však milí referenti vrátili, mnohdy s pocity velmi složitými, k své pracovní lavici. Člověk neví, jací dělníci jsou z nich dnes, člověk neví, zdali se minuli povoláním v prvém či druhém případě. Povolaných je mnoho, veliký talent se nerodí však ani přes noc, ani každoročně.

V poslední době se uplatnilo poměrně po krátkém literárním vývoji několik nadaných básníků. Počítám k nim Pavla Kohouta, Milana Kunderu, Miroslava Floriana atd. Zaujaly mne také některé, zvláště poslední verše J. V. Svobody, Maršíčka, Šotoly, Karla Šiktance, Ivo Štuky a Miroslava Červenky. Měli štěstí, že v době nesvobody byli ještě příliš mladí, takže na nich okupace nemohla napáchat tak veliké škody jako na jejich starších kamarádech. Pavel Kohout není zatížen ničím podobným symbolismu, má humor a v nejlepších svých verších střízlivou elastičnost, která má půvab. Určité negativní prvky, které jsou rubem svazáctví, působí, že jeho poezie dostává občas smyk až na samu hranici banality. Jeho vývoj jistě není zdaleka ukončen. Mimořádným, opravdu mimořádným talentem, kultivovaným a hlubokým, se projevil Milan Kundera v svých prvních dvou sbírkách. Myslí a hledá si svou vlastní cestu. V prvé sbírce se pro svůj upřímný a samostatný pohled na vážné téma dostal do konfliktu s jistou částí kritiky, která na něm patrně požadovala důstojný Marxův plnovous. Ve druhé knížce se odvážil na veliké téma. Na téma o Juliu Fučíkovi v jedné z nejstrašnějších epizod Fučíkova vězeňského života. Mám pocit, že čistotě Kunderových impulsů by vyhovoval klasický verš s otrocky čistým rytmem a rýmem, Milan Kundera má co říci, proto není obav, že by ho klasický verš mohl zavést na úpatí formalismu. Básně Miroslava Floriana mají lyrickou čistotu postoje i dikce. Sféra lidskosti, vždy konkrétní, se otevírá před jeho pohledem a prozrazuje již něco z toho, co má, nerad říkám to slovo, nový člověk.

Největší rozpory prožívali mladí básníci, kteří jako dvaceti­ až čtyřiadvacetiletí mladí muži dočkali se osvobození naší vlasti. Prožili svá jinošská léta za okupace, kdy náš kulturní život byl značně přitlumen. Před jejich očima proběhly nejprotichůdnější vlivy, které se v nich chaoticky propletly. Patří k nim Kryštofek, ale také Ivan Skála a Jaromír Hořec. Ostatně Ivan Skála v poslední době zlepšil se jako básník velmi znatelně. Vedli zmatený boj proti starší generaci básníků, ačkoliv jejich začátky byly ovlivněny lartpourlartismem, volali na obrátku po striktním socialistickém umění. Teprve v posledních letech se poněkud zharmonizovali, jak o tom svědčí jejich nové verše. Nemohu se nezmínit o několika básnících, kteří pozdravili naše osvobození svými hlasy silné lyrické noty. Je to kromě Zdeňka Kriebela, Oldřicha Mikuláška, který vyzrál v skutečného básníka, Ladislav Fikar, jehož Samotín má originální tóny, vzácné v české literatuře. Ivo Fleischmann, dlouho nezralý a těkající, v posledních svých básních nalézá svou vlastní notu. Lyricky zamyšlený a křehký je Jindřich Hilčr. Po křečovitém postoji, ve kterém byla patrna snaha dobrat se v poezii nebanálního výrazu, dosáhl jistého vyrovnání svého básnického typu Vlastimil Školaudy. Jan Pilař uplatnil a uplatňuje čím dál tím lépe svoje rostoucí básnické zkušenosti v překladech cizích básníků, zvláště polských. Svébytností noty a rozletem obraznosti, již se pokouší dávat do služeb socialismu, získal si obzvláště svým Českým snem Josef Kainar zaslouženou pozornost, která plným právem měla být věnována už i jeho dřívějším lyrickým básním.

Pokud jde o Český sen, mám dojem, že je jako celek v něčem přeceněn. Vycházím z předpokladu, že poezie je největší tam, kde má největší samozřejmost, kde je evidentní, jak by řekli Francouzi, kde je nejprostší. Kde má, i kdyby byla sebesložitější, nakonec prostý charakter národní písně. Neříkám, že by měla mít její intonaci. Musí mít její určitost. Zatím však mám dojem, že knihy jako Český sen jsou do jisté míry přeintelektualizované. Nedostatek básnicky naivního a formově určitějšího ji zatěžuje. Mám dojem, že člověku trochu uniká pod prsty, že není zformovaná, jak bývají největší, nejprostší, nejklasičtější díla. Na rozdíl od Kainara chci uvést metody Seifertovy. Seifert svou metodou je určitý třeba jako Mánes, Aleš, Němcová, Smetana, nebo lidová píseň. Je určitý a konkrétní. To je nejlepší, nejkrásnější vlastnost Seifertova, ten vlídný materialismus, typicky český, krásný. Básně Seifertovy se podobají láhvi, sklenici, brýlím, kostce cukru, řezu citronu, prostě jsou reálné.

Když jsem dostal do ruky loňský Almanach, byl jsem rád. Řekl jsem si, že mohu poctivě napsat, že vývoj všech našich básníků jde dopředu. Píše a překládá znovu Lumír Čivrný, píše Kamil Bednář, který byl pro své starší omyly zbytečně dlouho ponechán jako básník na holičkách. S radostí vítáme, že starý Jaroslav Bednář má stále co nového říci, a to veršem neobyčejně vyzrálým, právě tak jako Jan Čarek, Urbánková nebo lyricky koncizní a mně zvlášť milý Jan Alda a František Nechvátal, který s výmluvností, v níž je stále více přesného básnického výrazu, vyvíjí se nejen do šířky, nýbrž i do hloubky. Ladislav Stehlík, který dovede napsat báseň tak magického svitu, i když příliš tesknou, jako je Pelyněk, jde k budoucnosti svým plachým krokem.

A ještě na adresu Kamila Bednáře: když mohu lidem odpustit, odpouštím rád, vždyť byly na světě zlé časy. Neodpouštím těm, kdož ubližovali jiným, Bednář básník je. A není to básník malého formátu. Je to básník. Říkám, že byl ponechán -- a ne že se sám ponechal na holičkách. Do neštěstí se někdy dostane člověk jedna dvě. Hůře se dostává z něho, zvláště v Čechách. Vím, že například Jakub Deml napsal kromě geniálních věcí i věci problematické, velmi problematické, ale když jsem se dověděl, že má být po roce 1948 nevinně souzen podle velkého dekretu, neváhal jsem jet do Velkého Meziříčí a tam jsem před soudem vystoupil na jeho obranu. V takových věcech má a musí mít člověk svědomí. Ubližovalo se hodně. A mnoho křivd není dosud napraveno ani v rámci Svazu spisovatelů. Drda to věděl a ví. Doufám, že se na mě nebude hněvat, když říkám v této přednášce, že by snad mohl svou výmluvností to popřít, ale popírat by to neměl.

V celkové studii, jako je tato, nemohu a ani nechci kriticky hodnotit jednotlivé básníky, o nichž byla zmínka. Všichni mají dobrou vůli říci něco užitečného svému lidu, nepodařilo se jim to však často. Buď přehnali svůj záměr a zůstali se svými básněmi blízko souše, nebo chtěli být lyričtí a pak se objevují často v jejich sbírkách prázdná místa. Příliš meditují a málokdy dovedou nahodit syrovou realitu tak, aby měla jak sociální, tak pocitový účinek. Hovoří příliš často o realismu, ale jejich básně trpí mnohdy jeho nedostatkem a chudokrevností. Hodně se navzájem podobají. Nemají odvahu ani k volnému, ani k uzavřenému verši a balancují kdesi uprostřed mezi nimi. Asonancemi na způsob Majakovského dělají boule na svých verších. Rodící se socialistický život nevystihují skoro nikdy. Lásku k vlasti a k patriotismu nahrazují, jak již jsem řekl, čas od času zápecnictvím. Bojí se velkého formátu právě tak jako malých básnických aforismů. Jsou stále ještě smutní a pružnost s duchaplností pokládají za nebezpečné dědictví po měšťácích. Je v nich málo materialismu. Jejich verše málokdy svítí krásnou hmotou.

Rád bych nyní pojednal, byť i jen velmi stručně, o básnících generace, k níž patřím a jejíž vývoj důvěrně znám. Budiž mně dovoleno promluvit především o Konstantinu Bieblovi.

Teprve teď, když vyšlo pět svazků Bieblova díla, vidíme, že to byl básník velkého formátu, že to nebyl, jak se kdysi mohlo zdát, jenom velký básník malých forem. Biebl samozřejmě malé formy dokonale ovládal. Pro nás to bylo věcí samozřejmou. Myslím, že ovládat dokonale tzv. malé formy je ctností každého velkého básníka. Každý velký básník musí ovládat dokonale malé formy, poněvadž k poezii, k její dobré a snad nejlepší vlastnosti náleží také smysl pro to, co bych nazval slovem "aforismus". V básnickém slova smyslu je to perokresba, která vyjádří na malém prostoru velký prostor, která vyjádří víc, než obsahuje. Obsahem básnického aforismu je třeba několik slov, a přece tento básnický aforismus dovede roznítit omamné lyrické světlo. Biebl už ve svých prvních básních, například v básni o pitevně, měl nesmírný smysl pro aforismus toho druhu. A právě proto, že dokonale ovládal poezii milostnou ve zkratce, byl dlouho pokládán za mistra malé formy. Kam až vyrostl, vidíme, když čteme dnes jeho souborné dílo. Knížka Bez obav je v podstatě jen torzem ohromné knihy, kterou chtěl Biebl vydat v době, kdy pořádal knížku Bez obav. Žel, nikdy ji nebudeme čísti, poněvadž Biebl spoustu svých básní zničil. Je to nedozírná škoda. Dověděl jsem se od jeho sestry po jeho smrti, jak při své poslední návštěvě v Slavětíně, než naposled odjel do Prahy, dva tři dny před svým koncem horečně pálil své básně a ona, bohužel, tomu nezabránila, poněvadž se dostala do stejně strašného duševního stavu, v jakém byl její bratr.

Biebl propadl nesmírné depresi, a my musíme litovat, že jsme s ním zrovna tenkrát nebyli my, jeho nejlepší kamarádi. Mluvil jsem s Bieblem naposledy asi čtrnáct dnů před smrtí, před Dušičkami, a strávili jsme spolu nepřetržitě celý den. Biebl mně vyprávěl plno drobných bizarních příhod, kterými mě chtěl přesvědčit, že se stal předmětem zájmu divných, nekalých lidí. Že se tito lidé snaží vyprovokovat ho. Nepokládal se za zcela bezpečného, domníval se, že se o něho zajímá dokonce policie, a moje stanovisko ho neuklidnilo. Nerozpoznal jsem, že se jeho duševní stav dostal na hranice, kde člověk přestává sám sebe kontrolovat, být pánem nad sebou.

Je dnes velmi těžké, rekonstruovat všechny příčiny, které ho přiměly k tomu, že si vyvolil smrt, ale jedna věc je jistá: byl velmi zneklidněn možností recidivy sektářství a sekernictví proti literatuře, které se tenkrát zdálo být trochu zažehnáno. On stále a stále se bál, že přijde recidiva. A bylo to v době, kdy Slánský už přestal být generálním tajemníkem KSČ, ale kdy ještě nebyl zatčen. V té době se bál Biebl o osud poezie a básníků. Právě v době, kdy přímo chrlil poezii. V knížce Bez obav se stal Biebl pokračovatelem Majakovského bojovné poezie. Biebl, který byl lyrickým básníkem par excellence, který byl mistrem malých forem, stává se mistrem politické poezie velkého formátu. Dovedl do svého bojovného postoje zmobilizovat celou svou paměť, všechny své opravdu básnické zážitky, proto vytvořil silnou, neabstraktní, nespekulativní poezii. I tak, jak knížka Bez obav vyšla, zůstává jedinečnou knihou svého druhu. Těžko v ní bude někdo pokračovat, ale zůstává na všechny časy dokladem, jak velký lyrický básník může vytvořit velikou bojovnou poezii. Bylo jistě velkým překvapením pro všechny, kdo znali Biebla, jehož zaměření bylo převážně lyrické, jak rozšířil svou poezii, ujalo­ li se semeno Majakovského u nás v Čechách, ujalo se v prsti Bieblově. V době, kdy psal tuto poezii, byl básník na vrcholu vytržení. Vypravoval a psal o tom svým přátelům. Jeho nové básně znamenaly ohromný přelom v jeho životě. Tím tragičtější. Musíme pro budoucnost varovat lidi, kteří se nedovedou chovat k bytosti, která se jmenuje básník. Básník není člověk s hroší kůží, i když se to může někdy zdát. Je to člověk, jehož citlivost je nesrovnatelná. Jestli někteří kritikové nebo feldvéblové nad poezií hřeší tím, že si zahrávají s básníky, jako by měli hroší kůži, ať si zapamatují mé varování. Všichni ti, kteří u nás potlačovali poezii, potlačovali sám životní princip. Ať si vzpomenou na Biebla. I když třeba bezprostředně pod jejich vlivem neskákal z okna, velmi a velmi trpěl falešným mentorováním básníků a poezie. Byl příliš jemná bytost a nevydržel lidsky to, co musíme nakonec všichni se snažit vydržet. Poezie mu byla osudem a sám útok na ni pokládal za útok na nejprivátnější, co v něm bylo. Byl jedním z nejopravdovějších komunistů a socialistů, ale dříví na sobě štípat nedovolil. Na velkých básnících rádi štípají dříví hlavně špatní básníci, kteří nenávidí poezii proto, že jim samotným nevydala plod.

Rád bych promluvil o Vilému Závadovi. Vilém Závada, plachý a sebetrýznivý v hledání pravdivé krásy. Poznamenaný svým ostravským krajem, jehož sirná příroda nelichotí, ani si nedává lichotit. Socialista bez frází, básník vidoucí a svádějící vždy znovu urputný zápas s inspirací. Jeho dětství a mládí rostlo blízko šachet, kam se spouštěl jeho otec. Dovedl proměnit osobní stesk svých prvních knih procesem historicky podloženého optimismu ve žhavou vážnost. Dovede zachycovat závratě, jeho básně jsou čím dál tím více proniknuty vědomím socialistického člověka. Mám velmi rád poezii Závadovu a mám ji nejraději tam, kde je nejkonkrétnější. Kde v ní úmysl nepřesahuje výraz. Vezměte si jednu z nejkrásnějších jeho básní Panychida, psanou ve volném verši. Je realistická a úchvatná, prostá. Když jsem četl referáty o Polním kvítí, kde se zdůrazňuje Závadův "boj o český charakter" v jeho poezii, usmál jsem se, co si všechno lidé dovedou vymyslit na básníka. Dobře, boj o český charakter je vlastností básníků typu Macharova. Ale u Závady, který je nesmírně komplikovaný psychický zjev, který skutečně chce život reálně zachytit, byť i v určité temné meditaci, takové formulaci nerozumím. Nechápu, jak je možno takto se vyjadřovat o poezii. Zde mi chybí nějaký smysl. Možná také, že mám jiné smysly, které mi brání, abych takové formulace akceptoval. Proč například Kainar, který je nadaný básník, je ve srovnání se Seifertem méně realistický, i když užívá pěkné obrazy. Myslím, že Seifert a já -- o své poezii nepíši -- jsme realističtější. Nemohu například pochopit jednu věc: moje poslední knížka byla schválena například Buriánkem a jinými. Ale chvála sem, chvála tam, mně jde o něco jiného. Dosti jsem se podivil, jak málo si kritikové všimli oddílu, který pokládám za dosti důležitý na cestách naší poezie k realismu -- a to jsou Romance a písně. Pokouším se moderní formou vyjádřit Prahu a její atmosféru tím, že -- na kvaziepickém pozadí, na pozadí příběhu, který ovšem osobitým způsobem zpracovávám, konkretizuji její atmosféru. Proč si této věci tak málo kritikové všímají? Tentokrát jsem chtěl vyjádřit Prahu nově, kvaziepickou poezií. V této snaze se moderní poezie v nějakém průsečíku střetává s poezií lidovou, s prodlouženými paprsky poezie lidové. Když jsem psal o Apollinairovi, zdůrazňoval jsem, že Apollinaire není jednoplošný, že má humor, satiru, že jeho lyrika nevychází jenom z lyrických prvků. Jestliže se lyrika rodí jenom z lyriky, je většinou strašně nudná, nebo je tak vznešená, že člověk jde od ní raději pryč. Kdyby Otokar Březina, který jistě svou potencí je geniálním básníkem, býval měl humor, jeho poezie by patřila nám všem a celému národu daleko víc než bez něho. Nebylo by tam všechno vizionářsky strnulé. Mně se strašně líbilo, když jsem překládal Mallarméa, že Mallarmé, básník stejně výlučný jako náš Březina, má v jednom svém čtyřverší slovo "česnek". Poezie, ve které neobstojí slovo "česnek", je trochu odlehlá člověku.

Chci zdůraznit, že v Apollinairovi jsem hodnotil jeho humor atd. jako stavební prvek. Ani náš Neruda není jednoplošný, má sentiment, ale též ironii, humor, sarkasmus. Stejně veliký Heine, který má útlou lyričnost, ale přitom rád řízne. Stejně Goethe, který vedle patetických obrazů má úžasně důvěrné obrazy.

Měl jsem například u některých mladších -- nemyslím nejmladších -- básníků pocit, že se podobají příliš jeden druhému. Mají na vše jenom jeden pohled. Největší poezie je ta, která i svou intelektuální stránku dovede tak přerůst, že udělá z úvahy obraz, že ji zesmysloví. Všechno musí být nakonec vyjádřeno smysly. Například u Závady si nesmírně cením -- a z charakteristiky jeho poezie je vidět, že jeho poezii mám rád -- toho, čemu bych řekl "závrať". Myslím na některé jeho přírodní nekonvenční básně, blízké Rimbaudově Slze. Tam mám Závadu nejraději, tam si cením nejvíc jeho umění. Naše kritika někdy hraje u našich spisovatelů a básníků chtíc nechtíc neblahou úlohu. Vzpomínám třeba na čas, kdy vyšla Závadova kniha Panychida. Byla to krásná knížka. Tenkrát někteří lidé o ní začali psát takové ódy, že tím na několik roků podrazili Závadovi nohy. Básník, kterého chtějí kritikové postavit proti jiným, nebo proti škole jiných, a divoce jím mávají, se nakonec bojí psát, zejména když je to křehký člověk jako Závada. Tak bezohledných básníků, jako jsem já, je málo. Jsem bezohledný. Jen dík své "bezohlednosti" vydržel jsem všechnu hanu i chválu, kterými jsem byl bit. Proto, soudruzi kritikové, dejte pozor, zda a kdy pomáháte básníkovi. Máte mu především pomoci, jako básník pomáhá všeobecné náladě, smyslu pro krásu, celému našemu životu. Máte pomáhat básníkům. Buďte citlivými psychology, nikdy nebuďte demagogičtí a nestavte jednoho proti druhému, to není správné. Kritéria tady jsou a o ně bychom se mohli přít. Mým kritériem je konkrétnost. Mám ji rád ve všech druzích umění. Rád chodím po světových galeriích, nejvíce času prostojím před Rembrandtem; ne proto, že je slavný, ale proto, že je tak konkrétní a že má tolik hmoty v sobě. Je lehký, protože dovede tu hmotu vzklenout a jedině hmota, kterou umělec suverénně vzklene, potom vzlétá a je lehoučká, má křidélka.

Když měl Machonin přednášku o poezii, myslím, že nehodnotil správně například Večer u studny. Myslím, že právě Večer u studny je jedna z nejlepších Branislavových knížek. Je prostá, nemá banální zpěvnost; psal ji zralý básník.

Seiferta -- nemohu si pomoci -- právě pro jeho konkrétnost, prostotu, věcnost -- hodnotím nad jiné, i když se mi někdy zdá, že by mohl sáhnout do přítomného života prudší rukou. Současný život je zajímavý. Myslím, že všichni jej teprve poznáváme. Není to tak lehké. Člověk měl za těch deset let mnoho úkolů. Rád by byl posloužil dobré věci -- a vždycky se to nepovede. Někdy skutečně člověk zůstane na půl cesty. Až začneme pociťovat socialismus jako samozřejmou složku našeho osobního života a nejen jako nějaký zjev mimo nás, teprve pak se zrodí poezie tak konkrétní, jak ji mám rád, jak ukazuji, že ji má rád Seifert, i když není vždycky současný. Je to však básník příkladný. Stejně krásný a myslím, že čím dál krásnější je Hrubín. Hrubín napsal v poslední době řadu básní, které jsou skutečně překrásné. Co mu posloužilo podle mého názoru? Škola dětí. Když někdo píše verše pro děti, neprohloupí. Myslím, že Hrubín zde se naučil právě konkrétnosti.

Až pochopíme nekonečné básnické bohatství, o které zakopáváme každý den na ulici, prožívajíce svůj všední normální život, až budeme umět psát o věcech každodenních aspoň tak, jako se i prostřední básníci naučili dnes už psát o přírodě, o hvězdách atd., tedy o věcech, které tvoří obsah poezií romantických, až se nám podaří vidět naši současnost takto, zrodí se u nás obrovská moderní poezie. Proč jsem vlastně mluvil o zahraničních básnících? Ne proto, abych je oslavoval, či z kurtoazie, ale abych dal jejich dílem příklad nám a našim básníkům. Když Pablo Neruda ve své básni o Fučíkovi dovede s takovou silou evokovat všední partie Prahy kolem ulice, kde bylo gestapo, ať vědí naši básníci, kde se mají učit, že ve všem, co potkáváme, může být básnická velikost. Nevidím krásu prvního velkého zpěvu z Canto generale v exotičnosti. Co se nám může zdát být exotické, exotické není. Neruda popisuje prostě úchvatným způsobem svou zemi, takovou, jaká je, skutečnou, jak ji vidí. I naši básníci v setkání s naší krajinou by mohli být výbušnější, méně popisní, méně krajinomalební, než jsou. U Pabla Nerudy najdou příklad, jak velký básník dovede dělat divy se svou vlastí. Nám se zdá být Neruda exotický, protože neznáme jeho zemi. Dovedl prosvětlit historii Chile a Jižní Ameriky. Píší­ li o Guillénovi, i když stručně, rád bych našim básníkům řekl, jak poezie ve chvíli, kdy se začne odrážet o taková pera, jako je kubánská národní poezie skutečně autenticky lidová, jak zmohutní. Taková různá opakování, která někdy se tváří dětinsky, strhují ve srovnání s nekonečně omílanou písňovou formou v krotkém podání. Šlo mi i o to, upoutat naše básníky velkými básníky světovými, aby se zamysleli nad tím, v čem je básnická velikost a jaké má různé fáze. Krása může být v složité strofické sloce, ale může být také v prozaickém verši, který vypadá jako próza a který nám přitom dá nesmírně velkou básnickou emoci.Myslím, že je nutno hovořit o perspektivách poezie. Kdybychom v oprávněném odporu proti tomu, co se nazývalo frézismem, chtěli vyřadit z naší poezie všechno, za čím se skrývá stroj, dělali bychom chybu. Vždyť stroj je součástí dvacátého století. Stroj spolupracuje dokonce na našem životě nejen funkčně, ale spolupracuje i na kráse našeho života. Čím by byly ulice bez automobilů, bez strojů! Nebyli bychom těmi lidmi, kterými jsme, kdybychom neužívali strojů, které se stávají do jisté míry pohybovými plastikami našich ulic, našeho každodenního života. Nelituji, že pocházím z generace, která po první světové válce si začala s Apollinairem všímat ruchu ulic, civilizace. Nelituji toho a domnívám se, že pouze jednostranné pěstování civilizační tematiky vedlo k frézismu. Když jsem u slova "tematika", mám dojem, že pravá poezie 20. století, pravá poezie socialistické epochy nebude způsobem renesančním pěstovat jednu jedinou "tematiku". Chci říci, že moderní poezie je, bude nebo může být polytematická, přičemž teprve současným rozvíjením všech "témat" se jí dostane životnosti, jakou nemohla mít za dob baroka. Nám se samozřejmě bude stále líbit baroko či renesance, ale dokud se nám nezačne líbit náš věk stejně, ba víc než renesance a než baroko, dotud jsme ho neobjevili, dotud jsme malí básníci, dotud jsme jako básníci neobjevili svrchovanou krásu svého moderního věku. Ano, i v době té civilizace je tu studna, která může ukojit naši žízeň skutečně křišťálovou vodou. Je to také jedna z funkcí, kterou poezie má mít. Branislav si nikdy nepotrpěl na "novotaření". Vždycky rád přinesl něco zralého a lidského. Nebyl velký experimentátor v poezii, ale má podobné nadání jako Seifert. Je harmonizátorem a dovede tvořit s uchvácením. Proto je Večer u studny tak krásný, že vyjadřuje ne sice skutečnost 20. století, jak se třeba projevuje na Národní třídě, nýbrž kousek dál, třeba za Prahou nebo i v Praze v nějakém zákoutí. Jak se projevuje, když si člověk potřebuje oddychnout. A, soudruzi, člověk si potřebuje oddychnout. To je důležitá věc, pro člověka životně důležitá. A jen velmi krásná poezie nás učí oddechnout si. Jak jsme nakonec nespravedliví k básníkům! Klasikové již dávno zemřeli, Goetha překládáme -- špatně ho překládáme: alespoň verše, o próze nemluvím -- překládáme klasiky a zapomněli jsme, že něco z jejich chuti žije i v tomto století. Potřeba dát se uchvátit třeba kouskem noci, nebo čistou vodou, nebo oddechem či zasněním. Umět zachytit v moderní době takovou "goethovskou harmonii" je velká věc, a i to patří k naší poezii a k jejím úkolům. Kromě novotářské krásy, krásy 20. století, musí umět vyjádřit také lidské ticho. Tak, aby nenudila. Mnoha básním napsaným před takovými dvěma třemi lety se vytýkalo, že utekly od života do idyly. Zrodilo se mnoho básní, ne špatných -- a přesto velice nudných. Naše literatura přece jen vyspěla k určité řemeslné obratnosti. Naši básníci, i průměrní, umějí již napsat strofu tak, že by z nich mohli být dobří překladatelé. Spousta věcí je u nás přeložena jazykem z dob Jaroslava Vrchlického. Dnes máme již básníky, kteří dovedou pást čistým jazykem. Nudně a s malou invencí, ale již s určitým smyslem pro dikci, pro češtinu, pro jazyk. Snažme se tyto básníky získat pro překladatelské umění. Zásluhy Pilařovy jsou v tom, že dovedl dát to, čemu se sám naučil během psaní svých původních básní, do služeb překladů, například překladů z polské poezie.

V české poezii by neměl být ani jediný zastaralý překlad. Všecko, co se překládá, by mělo mít aspoň naprostou čistotu jazyka. Nemůžeme žádat, aby všechny překlady byly tak skvělé, jako jsou například Sloky lásky, které přeložil Fikar, nebo jako jsou Tauferovy překlady Majakovského, ale přece jenom máme již řadu básníků, kteří čistou českou dikci ovládají a pomohli by daleko více naší poezii, kdyby se dali do služeb překladu dobrých děl, než vydáváním průměrně dobrých knížek.

Nemohu se nezmínit o Marii Pujmanové, jejíž dílo opsalo dráhu jako málokteré jiné. Původně žačka Růženy Svobodové, přeškolila v sobě každý nerv, a přitom zůstala věrna největší lásce svých dívčích let -- poezii. Žena, básnířka, socialistická bojovnice, která v boji o socialismus nahrazuje několik mužů. Ve verších má svou osobitou notu, čím dál tím ryzejší. Její básnická něha nemá ty problematické vlastnosti, které mívají básnící ženy.

Závěrem zbývá mně už jen nemnoho vět, kterými bych uzavřel tuto práci, shrnul její hlavní myšlenky a zdůraznil perspektivy, které má do budoucna naše poezie. Jak bylo již řečeno, v protikladu proti poezii indiferentní, která si dává iluzi, že básník a poezie mohou žíti ve vzduchoprázdném prostoru, je všecka dnešní veliká poezie světová i naše stranická v tom smyslu, že adekvátními prostředky vede boj za mír, za lepšího člověka a za šťastnější budoucnost. S jejím pokrokovým charakterem souvisí, že chce být čtena a milována nejširšími vrstvami lidu, a proto se sděluje s lidmi způsobem plastickým, smyslovým, neabstraktním. Výchovná vlastnost této poezie je v tom, že bez vztyčeného ukazováčku dělá čtenáře svědkem obrazů života, zaostřeného a zveličeného nadšením a uměním. Její úskalí by mohlo být v tom, že by při nedostatku uměleckých prostředků, které ji nadlehčují a dávají přesvědčivost, mohla upadnout do suché mravoličnosti a že by nesplnila úkol, který má míti ve společnosti: uchvátit člověka a vnutit mu správné myšlenky, vyjádřené novými, neotřelými uměleckými prostředky. Je třeba, aby naše poezie měla na zřeteli nejlepší výsledky pokrokové poezie světové a dovedla původním způsobem své umělecké prostředky učinit nejpůsobivějšími. Ohlížet se na zaostalého čtenáře a počítat s takovou zaostalostí je nemravné a čpí podvodem. Během procesu socialismu mění se někdejší zaostalý člověk zrychleným tempem v bytost nových vlastností, v bytost pokročilou. Poezie nikdy nesmí pokulhávat za životem. Musí ho dovést vyjadřovat v jeho plnosti bez zatížení kazatelskou didaktikou. Opírajíc se o své nejpokrokovější tradice, naše poezie posledních deseti let učinila několik kroků k uskutečnění ideálu, o němž byla řeč. Není divu, že na nové půdě sklouzla občas doleva, či doprava. Důležité je, že se pokusila o první kroky k poezii socialistické a že na této cestě bude pokračovat s křídly nadlehčenými zkušeností z úseku cesty, který ušla. Není neštěstím, že si počínala často nezkušeně, že mluvila mnohdy deklarativně k lidskému rozumu místo po lidsku k bytosti celého člověka. S krystalizací našich životních poměrů krystalizuje také naše poezie. Má všecky předpoklady k novému odvážnému startu. Nehrozí jí ani tak levičáctví a pravičáctví, jako levičáctví v pravičácích. Rodí se kolektivním úsilím dnešních básníků všech generací. Úsilí učit se básnickým uměním dobývat soudobou skutečnost postavilo dnešní českou poezii na čelné místo ve vývoji poezie světové. Dává jí perspektivu, že bude milována nejen svým lidem, ale s výhledem na vývoj do budoucna stane se svérázným a hrdým partnerem nejlepší pokrokové poezie světové. (Dlouhotrvající potlesk.)

Vytisknout