Plácnutí do vody

22. 4. 2011 / Stanislav A. Hošek

Vedení ČSSD se v průběhu vládní krize příliš nevyznamenalo. Obehrávalo dvě až příliš staré gramodesky. První vzývala předčasné volby a druhá, ještě pořád volá po sněmovním hlasování o důvěře vládě. Předčasné volby byly přitom od samého počátku naprosto nereálné. Když už pro nic jiného, tak alespoň proto, že ve sněmovně je až příliš mnoho úplně nových poslankyň a poslanců, kteří navíc přišli z finančně nepříliš lukrativních pozic. Ti všichni v žádném případě nemají zájem odejít z tak privilegovaného, výnosného a výsostně prestižního postu.

Předčasné volby

Výsledky předčasných voleb jsou navíc holubem na střeše. Ač se to na první pohled nezdá, tak překvapivě pro opozici. Průzkumy preferencí sice již delší dobu dokladují poměrně velkou převahu sympatie k ČSSD a především její růstový trend, jenže... Pravice má mnohem více peněz jednak od přímých sponzorů, ale hlavně od jednorázových sympatizantů z bohatých sociálních pater. Může proto zaplatit mnohem kvalitnější odborníky na předvolební kampaň. Dokazuje to kupříkladu fakt, že již nejméně deset let jsou její kampaně k volbám do sněmovny promyšlenější, taktičtější a především úspěšnější. Hlavně u nerozhodnutých voličů, kteří tvoří velké procento z celkové volební účasti. Takže je zde pořád vysoké riziko, že současná vysoká převaha v preferencích by se v realitě voleb mohla smrsknout.

Kupodivu i KSČM si polepšuje, což je ovšem v současném politickém klimatu pro ČSSD spíše negativum než pozitivní vývoj.

Je vysoce pravděpodobné, že ČSSD by sice volby přesto všechno přesvědčivě vyhrála, ale mohla by nakonec dopadnout jako Fico na Slovensku po posledních volbách. Opět by se proti ní okamžitě spojily všechny ostatní politické subjekty. A pokud by se jí s nějakou malou, či dokonce dvěma stranami přece jenom povedlo sestavit koalici, dostala by se hned při přípravě vládního programu a koaliční smlouvy do kleští. A v průběhu vládnoucího období by byla nepochybně vydírána, jen aby se, především před každými volbami, malá koaliční strana zviditelňovala.

Aby ČSSD přece jenom vládla, byla by nucena ve vládním programu zákonitě slevit z některých předvolebních slibů, což si veřejnost vždycky, zvláště pod diktaturou většinově pravicového mediálního hlídacího psa, ocejchuje jako zradu na voličích.

V neposlední řadě je zde už v tomto textu vzpomenutá reálná možnost posílení volebního výsledku KSČM, což je v našem politickém prostoru pořád nepřekonatelnou zdí. Především pak v myšlení ČSSD, která si tímto blokem fakticky podřezává větev šance na opravdovou levicovou vládu, jež v této zemi od listopadu zatím nebyla, snad kromě kratičkého období premiérování Paroubka. Což bylo oním fundamentálním důvodem tak silné mobilizace všech antisocialistických, nejen politických sil, že byly schopné spojit se třeba s Venušany.

Předčasné volby byly od počátku vládní krize nereálné, protože všechny rozhodné politické síly, jejich lobby a instituce si je nepřejí. Prioritou jsou pro ně totiž tak zvané reformy, čili dokončení privatizace posledních zbytků veřejného prostoru a především financí. Když se jim to povede realizovat, vůbec už jim nebude vadit, když levice bude následně vládnout dokonce několik období za sebou, protože k reálnému vládnutí nebude mít fakticky účinné nástroje. Proto je v současnosti před levicí perspektiva naprosto jiné metody opoziční práce. A nespočívá prioritně ve sněmovně.

Hlasování o důvěře vládě

Druhá fráze, hlasování o důvěře, obsažená prakticky ve všech vystoupeních představitelů ČSSD v období krize, je už v očích veřejnosti zbytečností, opravdovým plácnutím do vody. Politici se totiž dívají na tuto parlamentní techniku podstatně jinak než veřejnost. Ta citlivě vnímá "sjednocení" koalice za jakoukoliv cenu. Vidí, že koalice coby celek zakrývá své zájmy neproniknutelnou burkou reforem a každý jednotlivec zase svou snahu patřit ještě tři roky mezi "nadobčany", prohlašuje za osobní odpovědnost dále nezadlužovat stát, či plky o boji s korupcí a jiné velkohubosti.

Koalice při tak velké převaze ve sněmovně si může při hlasování o důvěře dovolit přepych v počtu až jedné a půl desítky hlasů nejistých, kupříkladu z důvodů Ústavou proklamovaného svědomí.

Aby hlasování o důvěře vládě nebylo oním příslovečným plácnutím do vody, musí v něm opozice konečně přejít do útoku. Minimálně, jak se v šachu říká, převzít iniciativu. Což znamená především se vůbec nevěnovat minulosti a už v žádném případě ne celé aféře, která vyvolala vládní krizi. Ta totiž opozici vůbec nemusí zajímat. Je pouze a jen věcí koalice. Ta se musí postarat, aby si před veřejností zlepšila své renomé, aby se především věrohodně vyvinila a pokusila se získat fakticky ztracenou legitimitu. Hlasování o důvěře jí totiž jenom potvrdí legalitu, nic jiného. Nedostane-li ani jeden hlas od opozice, tak bude navíc legalizovat pouze sama sebe.

Opozice před televizními kamerami, doprovázejícími obvykle hlasování o důvěře, a především pod drobnohledem všech médií, musí k veřejnosti hovořit jen a jenom o budoucnosti. A to jasnou a srozumitelnou řečí a dokonce nejen z řad ČSSD, ale i ústy poslanců KSČM. Obě opoziční strany mají jedinečnou příležitost k tomu, aby veřejnosti kultivovaně a hlavně odpovědně sdělily, co hodlají udělat a jak se budou chovat, když voliči dají důvěru jim.

Nemá už valného smyslu omílat občany poměrně dobře vnímanou protilidovost zdravotní a důchodové reformy. Stejně tak nemá smysl vůbec žádná emotivní kritika dalších částí programu koalice, či již připravených, nebo nastíněných reformních realizací. Podle mého přesvědčení musí ČSSD v prvé řadě a hlavně celému veřejnému a především podnikatelskému prostoru přesně, nekompromisně, silně a srozumitelně sdělit, co z antisociálních reformních kroků bezpodmínečně zruší, pokud si je současná koalice i nakrásně, silově prohlasuje svou obrovskou většinou ve sněmovně, takže fakticky nebude mít ani smysl angažovat se v zahájení jejích realizací.

Za druhé by ČSSD měla přesně a srozumitelně veřejnosti sdělit, jak bude ona sama řešit tak zvané zadlužení země, v návaznosti na své způsoby řešení problémů penzí, zdravotnictví a školství.

Konečně by se měla přihlásit k reálné vládní aktivitě i KSČM. Jelikož se nedostavilo její vymření, měla by oslovit především nejmladší voliče, kteří poprvé v této zemi na vlastní kůži začínají vnímat, že byli především oni podvedeni. Mladí, kteří nadvládu KSČ vůbec nezažili, začínají mít první tvrdé zkušenosti z kapitalismu, který naopak současná aktivní generace na svém těle nezažila, ale jen o nich slyšela. Především oni začínají trpět sociální nejistotou a ztrátou perspektiv. Ve zklamaných mladých je obrovský potenciál, který by měla získat právě KSČM, která je přece jenom radikálnější než ČSSD. Mezi mladými totiž poprvé začíná být slyšet, že KSČM je zatím jedinou stranou, která se v polistopadové době "nezašpinila" a tak je jí prý třeba v budoucnu dát šanci, čili přihodit jí svůj hlas, tak jak někteří mladí z osobních sympatií přihodili svůj hlas dokonce knížeti či politicky neetablovanému novináři.

Celá polistopadová politická moc veřejnosti a především voličům předvádí hru, která docela vážně zpochybňuje samu podstatu systému zastupitelské demokracie. Současná vládní koalice pak, vědoma si své převahy ve sněmovně, s cynickou bezohledností navíc ani nevnímá ztrátu důvěry občanů. Z toho mi vyplývá, že je skutečně ohrožen Ústavou definovaný demokratický politický režim této země. Kdybych byl nyní osobně členem sněmovny, jako kdysi, určitě bych vyzval občany k revoltě, k tak silnému veřejnému vystoupení, jakého jsme svědky v některých arabských zemích. Tam sice do ulic žene veřejnost bída a hlad. Jenže na ty konce bychom v žádném případě neměli čekat. Skutečná vláda lidu se přece musí bránit včas.

Současná koalice je podvodným slepencem, v němž strana VV je fakticky mnohohlavým Melčákem, který minimálně zradil své základní předvolební motto o dinosaurech. Už to by mělo veřejnost vyvést do ulic, především pak mladé, jimž život teprve začíná.

Slovo závěrem

Pokud obě opoziční strany se při hlasování o důvěře jasně nevymezí proti reformám tím, že zřetelně řeknou, co z nich určitě zruší, tak bude jejich iniciativa plynoucí z vládní krize promarněna. Pokud dokonce po hlasování o důvěře vládě, které je předem prohrané, nepřejdou do všestranného útoku proti vládní koalici, čili nepostaví se kupříkladu do čela všem občanským iniciativám odporujícím vládě, až po eventuelní rebelii či generální stávku, pak dokonce vážně ohrozí i své budoucí volební vítězství, které se prozatím pro ně rýsuje.

Vytisknout

Obsah vydání | Pátek 22.4. 2011