Libye: Repríza suezské krize?

30. 3. 2011

Je-li válka - podle okřídleného Clausewitzova výroku - pokračováním politiky jinými prostředky, logický závěr zní, že války založené na špatné politice bývají neúspěšné. Žádná dávka taktického mistrovství nemůže kompenzovat hrubé politické omyly nebo dvojznačnou strategii. Celkovým efektem špatné politiky je selhání. A je jen málo případů, na nichž to lze demonstrovat názorněji než na Suezské krizi v roce 1956. Katastrofa anglofrancouzské expediční operace nevyplynula z taktické nekompetence, ale byla důsledkem chybné politiky.

Zásadně chybná politika se projeví v tom, že tažení je špatně navrženo. Suezská operace byla snad na taktické úrovni převážně úspěšná, ale její selhání bylo důsledkem toho, že ji na národní úrovni navrhly a řídily zaslepené administrativy. Protože operace neměla rozsah potřebný k dosažení strategických cílů, nemohlo být zadání splněno a selhání bylo předprogramováno. Je ovšem běžné, že vojenské operace jsou podřízeny politickým omezením; jenže pokud jsou tato omezení příliš velká, je vhodnější hledat nevojenské alternativy.

Collinsova analýza stručně rozebírá kontext, genezi a průběh Suezské krize s ohledem na právě řečené. Vztah celkové strategie a operační roviny je poté zhodnocen s využitím operační doktríny americké námořní pěchoty. Z analýzy jasně vyplývá, že použité prostředky neodpovídaly požadovanému politickému cíli, jímž bylo svržení Násirova režimu.

Politický establishment intervenujících mocností v roce 1956 nedokázal předvídat mezinárodní reakci v kontextu bipolarity studené války, nevzal v úvahu možná nevojenská řešení a trval na omezení vojenských cílů operace. To vše přímo přispělo k selhání. Násir nejen že zůstal u moci, ale jeho vliv v arabském světě dokonce prudce vzrostl. Naopak skončil britský premiér Anthony Eden a byla podkopána francouzská Čtvrtá republika, jež definitivně padla v květnu 1958.

Jakkoliv se mocenské konfigurace na mezinárodní šachovnici formálně opakují, nelze opomíjet ani jejich variace a rozdíly skryté za touto fasádou. V roce 2011 ovšem nežijeme v bipolárním světě, Spojené státy už nejsou protikoloniální mocností a možnosti strategického i taktického letectva jsou značně odlišné od situace v roce 1956. To vše může svádět k tomu, abychom význam Collinsovy analýzy pro současnou libyjskou operaci relativizovali.

Takový postup je do značné míry oprávněný, nicméně neměl by zacházet příliš daleko. Existují i jiné shody než totožná dvojice mocností, které v obou případech válku naplánovaly a prosadily. Jednou z nich je fakt, že skutečnou základnou Kaddáfího politické moci, obdobně jako v případě Násira, jsou jeho ozbrojené jednotky, jejichž loajalita byla od počátku libyjských nepokojů soustavně podceňována a již několikrát tak došlo k chybným predikcím dalšího vývoje. Jestliže má být Kaddáfí svržen - britsko-francouzský tandem usiluje právě o tohle - a má toho být dosaženo vojenskými prostředky, bude muset být nejprve zničena jeho armáda, pravděpodobně včetně loajálních kmenových milic. Toho nelze dosáhnout pouze nálety, které dokážou pozemní jednotky opotřebovávat a oslabovat. Ozbrojené oddíly povstalců dosud nepředstavují sílu schopnou postavit se loajalistům a celkový poměr sil se nemůže změnit příliš rychle. Optimistický odhad těch, kdo jsou intervencí vcelku nadšeni, hovoří o šestiměsíční periodě, během níž by mohli povstalci získat schopnost Kaddáfího jednotky porazit. Pokud by ale Kaddáfí vydržel tak dlouho, a to se patrně může stát, otázka zní, zda tak dlouho vydrží i koalice ochotných a politická podpora akce v Británii a Francii. Pokud jde o materiální a finanční zdroje, napětí se neomezuje jen na stranu libyjských loajalistů. Britská RAF například právě uzavřela pilotní kursy a odeslala instruktory na frontu, protože při současném rozsahu a intenzitě operace už nemá dostatek létajícího personálu.

Na otázky, jak dlouho může Kaddáfí doma vytloukat politický kapitál ze zahraniční intervence a odolávat tak náletům, nebo jak dlouho vydrží politická podpora operace v rámci koalice, ovšem v tuto chvíli nikdo nezná přesnou odpověď. Obávám se, že si na ni budeme muset prostě počkat...

Vytisknout