O potřebě překročitelných hranic

30. 3. 2011

Proti hmyzu. Analogon 62. ISSN 0862-7630.

KD│ "Když se objevily první billboardy s vyumělkovanými ženskými zjevy, snil jsem o mladé ženě, která si po ránu pořeže v koupelně tvář břitvou, aby nevypadala jako ty komerční zrůdy" (Jiří Brynda). - Distinkce mezi vysokým a nízkým stojí v základu veškeré kultury; toto původní rozlišení bylo a vždy bude výkonem v nejvyšší míře kontroverzním, násilným a namáhavým, a mučivost Bryndovy metafory je v této souvislosti naprosto adekvátní. Poslední číslo Analogonu je věnováno právě takovému základnímu tříbení a odlišování, jež bolí, ale bez něhož se nakonec - liberálním utopismům navzdory - neobejdeme.

Žlutočerné pruhy vyznačující v různých průmyslových a veřejných prostorech zóny, do nichž je vstup možný pouze na vlastní nebezpečí a se zvýšenou ostražitostí, jsou údajně odvozeny z antimimikry jedovatého hmyzu. Tyto znaky nevymezují nepřekročitelné hranice státu, zákona nebo náboženství; překročit je lze a svým způsobem je to někdy i žádoucí, například kvůli exploraci. Účelem jejich existence není naplnit toho, kdo se k nim přiblížil, posvátnou hrůzou; spíše jde o to zabránit neuvědomovanému rozplizávání a kontaminaci různorodého obsahu nacházejícího se v jejich mezích. Má-li už ke kontaminaci dojít, musí jít o řízený proces nesený potřebou experimentu, nikoliv o projev nedostatku uvědomění a sebekontroly. Bezmyšlenkovitě mísit živoucí krev s hemžícími se sliznatými výměšky přece může leda tak bezectné prase...

Surrealismus bývá někdy označován za poslední autentický duchovní proud západní kultury. V tomto vymezení netřeba větřit nějaké kadidlo; nic by nemohlo více mást a zavádět. Jako církve vždy ničí autentický náboženský prožitek a nahrazují ho dutou věroukou s rutinou instituce, stejně tak všechny doktríny a akademismy, co jich jen je, musejí vždy osudově kolidovat s autentickou tvorbou a jejími skutečnými zdroji. Oddělme zrno od plev - přinejmenším proto, abychom na plevy lépe viděli. Hmyz? Zmiz!

***

Guy Ducornet v textu nazvaném "Parazité surrealismu" a Keneth Cox v textu "Přistřižená křídla" se vypořádávají s gynokritiky, včetně jisté britské profesorky surrealismu. Tak jako se kdysi písemné školní testy opravovaly pomocí papírové mřížky s otvory vyřezanými na místě správných odpovědí, tak i gynokritici přikládají na díla surrealistů vlastní opravnou mřížku. Potíž je v tom, že ta mřížka je právě jen jejich, akademická a měšťácká ve stylu počínajícího 21. století, a že s ní opravují něco, co opravdu nebylo míněno jako čtvrtletní test v jejich vyhlášené škole. Počínají si tedy ahistoricky, když mají tu drzost opravovat podle pro ně samozřejmých požadavků genderové korektnosti někoho, kdo byl na svou dobu velice otevřený a naopak za to, co od nich dostává nedostatečnou, nesl kůži na trh - zatímco sami opraváři dnes reprezentují už jen pohodlnou rutinizovanou ortodoxii, včetně jednou provždy zafixované ikonografie. Ale co když veverčí ocas někdy znamená jednoduše veverčí ocas? Ó hrůzo, tupec nemůže řadit pod pojem, konec je akademickým teoriím!

***

Správný surrealismus by měl být feministický! Cože?!?!?! Ne, správný surrealismus musí být queer a schizofrenní! (Bruno Solařík: "Případ vykradeného blázince".) Jak prosím?!?!?! Nikoliv, skutečný tvůrce musí být politický jako David Černý! (Bohumír Pavelek: "Zkorumpovaná Entropa".) Jste si tím stoprocentně jisti?!?!?!

***

Jak se umění stává autenticky politickým když se vnitřní a dějinná kauzalita ve výjimečném okamžiku objektivně náhodně protnou ukazuje Solaříkův stručný rozbor Nezvalovy básně "Óda na návrat Karla Hynka Máchy". Marketingová prezentace vlastního zduřeného ega pod nálepkou údajně nonkonformního politického umění (ve skutečnosti je ovšem neuvěřitelně "trendy" a podbudovává vytoužený konvenční status celebrity) s tím pochopitelně nemá naprosto nic společného...

***

Je snad rozumné a duševní rovnováze prospívající na každý záchvat slovního průjmu odpovídat obsáhlým esejem či studií? Začínat pokaždé s vysvětlováním znova od nuly? Není snad lepší použít prostě žlutočerných pruhů? Kam bychom se bez nich proboha dostali?

***

"Aniž si míníme odpustiti argumenty tam, kde může míti argument cenu, jednou provždy se zříkáme v polemice přijatelných manýr, a pokud je naším argumentem opovržení hluboké jak spánek, těžme z něho inspiraci, ostatně ve smyslu destruktivním jednu z nejvzácnějších (Vítězslav Nezval, 1934).

Tak. Nějaké poznámky, vážení tarakáni?

Vytisknout

Obsah vydání | Středa 30.3. 2011