O české literatuře s Alexejem Mikuláškem

30. 3. 2011 / Vladimír Stibor

Jeden z literárních kritiků před časem vychloubačně prohlásil, že česká poezie končí Vladimírem Holanem... Zcela jistě to není pravda.

Vychloubat se člověk může jen tím, co dokázal, a protože umění i kritika předpokládají vedle dovednosti i sebekritičnost, asi by se nikdo vychloubat neměl. Počátek české, resp. česky psané, poezie známe, je spojován s hymnickou písní, původně staroslověnskou, Hospodine, pomiluj ny. Vývoj české poezie od středověku přes humanismus, baroko, obrození a další etapy je také dobře popsán, jakkoli výklady vývoje české literatury po roce 1945 jsou jen aplikovanou politickou doktrínou z doby studené války, nerespektující dobu vzniku ani nadčasovou hodnotu literatury, básně především. Holanem nezačíná ani nekončí česká poezie, jakkoli je tento tvůrce světový ve všech významech tohoto slova. Kdokoli by mohl tvrdit, že světové drama končí W. Shakespearem, poezie J. W. Goethem a světový román Thomasem Mannem.

Pokud bude existovat český národ, je nesmysl hovořit o konci české poezie, protože ta je výrazem jeho existence: jeho živoucím vědomím, etickým svědomím, snivým podvědomím i mrtvolným nevědomím, abych se vyjádřil pseudofreudisticky... Ten výrok o "smrti" poezie má možná spojitost s uměleckou a humanistickou hodnotou básnických textů, sugerovaných jako postmoderní a objevné či v minulosti zakazované, jak je přinášela devadesátá léta. Ta doba je snad pryč, ale její sociální a ekonomické důsledky, její plíseň dýcháme stále.

Metafyzická otázka: Je život jezdce na koni smrti závislý na jeho rychlosti?

Apokalypsa představuje čtyři jezdce na čtyřech koních a ti všichni, ať mají jejich koně jakékoli atributy (Smrt jede na koni šedém) a jsou zbarveni tak či onak, znamenají v konečném souhrnu jen a pouze nicotu. Nezávisle na rychlosti, která se děje v čase a prostoru povýtce metafyzickém! Jako by předznamenali i soudobou, jistě ne metafyzickou, civilizaci smrti, vraždění, katastrof, zubatých misí, občanských válek, oslavování a zvěčňování masových vrahů coby bojovníků za lidská práva, ctitelů svobody a strážců demokracie. Básník tuto civilizaci může vnímat v kódu biblické Apokalypsy, ale s připomínkou, že i Apokalypsa nakonec dává lidem naději v konečnou spravedlnost.

Kdo ze současných básníků či prozaiků Vás nejvíce oslovuje?

Česká poezie se dostala ze stadia klinické smrti v uplynulých deseti-patnácti letech, je tedy co číst. Připomenu jen autory, kteří mi jsou něčím blízcí: potěší mne aforismy Ivana Fontany, detektivky Františka Uhra, básně-sentence M. Černíka, fantaskní prózy Ivany Blahutové, knihy literatury faktu Karla Sýse, symbolistní básně Vladimíra Janovice, literárněvědné eseje Zdeňka Frýborta, kritiky výtvarného umění Věry Beranové atd. atd. Rád čtu verše či reflexe K. Erbové, E. Frantinové, A. Georgieva, P. J. Hejátka, M. Lorence, J. Žáčka, Vaše ad.

Překvapily mne výrazové možnosti "antipoezie" M. Kohouta, M. Kozelky, P. Štengla či J. Těsnohlídka: mám dojem, že i tato tvorba se stala opět iniciující, provokativní, neslužebnou, bez postmoderních hravých póz nebo samoúčelného prdění a močení, v němž vulgarita může být funkčním gestem. Nicméně -- myslím si, že potřebujeme nového Bondyho!

V samizdatové tvorbě mne velmi oslovily básně Miroslava Oravy, román Molochita Ivany Blahutové nebo oněginské strofy básníka píšícího pod pseudonymem Pavel, abych jmenoval autory mi nejbližší. Jinak řečeno - český samizdat je zastoupen mnoha tituly, na rozdíl od toho předlistopadového je však opravdu kvalitních textů méně --přece jen jsou větší "oficiální" publikační možnosti a hlavně -- existuje internet! Česky psanou tvorbu vznikající v zahraničí a v zahraničí zveřejňovanou trestuhodně neznám; možná už vychází jen u nás...

Jak se díváte na českou literární scénu dnešních dnů?

Je roztříštěná, bez opravdu respektovaných organizací a lobbistických skupin dostatečně silných na to, aby mohly hájit její zájmy. Je vydaná napospas trhu a libovůli nakladatelů, je v roli žebráka o sponzoring a prosebníka o publikační prostor. Ocitla se v roli bezdomovce, svobodná bez prostředků, což je horší než exil, úděl spisovatele dvacátého století.

Neskončí nakonec poezie jako exotické zvíře zavřené v kleci u vybraných chovatelů?

To si nemyslím! Přemýšliví a tvůrčí lidé, a těch je minimálně deset ze sta, hledají alternativní zdroje inspirace a intelektuálního obohacení. Už dávno je jim zle z kolotoče reklamy, propagandy a zábavy, který je jim nabízen. Seskočili z něho, hlava se jim přestala motat, ale kulturní potřeba je stále silná jako hlad a žízeň. Čím dál více lidí chce uvažovat samostatně, tuší manipulativnost televize a tištěných mainstreamových médií, využívá takové kulturní aktivity, jakými jsou divadlo, umělecký film (prohlédnou propagandu?) a umělecké slovo. Nejen dobrá, ale vynikající poezie, také kvalitně přednášená a jinak prezentovaná, je hájemstvím čistoty a svrchovanosti. Kdyby to neznělo tak spirituálně, řekl bych - hájemstvím Ducha.

Od pradávna se tvrdí, že úroda je bohatá, ale dělníků bývá žalostně málo. Platí to v tvůrčí rovině i dnes?

Na každém úspěchu se přiživí mnoho trubců, zatímco neúspěch se jako černý Petr předává tomu, kdo se neumí nebo nemůže bránit.

Nastane v budoucnu doba, kdy bude na dohled sblížení naprosté většiny všech literárních tvůrců pod hlavičkou jediné profesní organizace? Tím by de facto mohla vzrůst i její prestiž.

Zájmy českých autorů se v mezích svých možností snaží hájit dvě organizace -- Obec spisovatelů a Unie českých spisovatelů. Jistě, ve věcech pouze a jen literárních lze najít mnoho a mnoho společných názorů, ale komu by pomohla jediná profesní organizace? Na spisovatele tento režim kašle, potřebuje je jen jako figurky pro reklamu a propagandu či zábavu. Nakladatel má jediný zájem, a nedivím se mu, je pochopitelný a není motivován "zlou vůlí": on chce vydělat, aby mohl žít a dál na knižním trhu podnikat. Ani jemu organizace literátů nepomohou, jsou-li sami bezdomovci (UČS) nebo se k tomu blíží (Obec spisovatelů). Kdysi jsem byl přesvědčen o opaku, ale dnes se mi zdá, že jediná profesní organizace by dnes nikomu a ničemu nepomohla. Tzv. sloučení by proběhlo v režii té početnější organizace, tedy Obce spisovatelů, a UČS by se stala něčím jako jejím kolektivním členem..., tedy by de facto zanikla. A dovedete si toto "sjednocení" představit za stavu, kdy jsou stále jitřeny vzpomínky na všechna ediční a jiná zvěrstva tzv. normalizace i tzv. demokracie (minimálně z kraje let devadesátých), toho či onoho režimu? Dokud nezvítězí alespoň vůle k toleranci a pluralitě společně s velkorysejší kulturní ediční politikou, dokud o cenách budou rozhodovat "kati", ne "osvícení" lidé bez předsudků a resentimentů, dokud nevznikne státní nakladatelství bez segregačních praktik a nebude podporována domácí produkce, jsou všechna slova polní tráva, koš plný vody, která kamsi uteče. Dovedete si představit nějakou prestižní a dotovanou cenu pro někoho z autorů, jež jsem na jiném místě uvedl? A to zdaleka ne všichni jsou levicoví nebo -- chraň nás pánbů před těmi zločinci -- komunisté (kryptokomunisté, eurokomunisté, neokomunisté, postkomunisté, marxisté či něco podobně cize znějícího).

Obávám se, že daný stav několika "vyvoleným" plně vyhovuje, neboť oni mají v rukou různé rady a komise, oni rozhodují o udělování cen a grantů, zájmy druhých respektovat ani zohledňovat nemusejí. A pro ekonomy a politiky jsme jen ovce, které čas od času ostříhají, např. formou daní a poplatků všeho druhu (připomenu jen poplatek pro uvědoměle služebné ČT a ČR, přičemž jedno je nesledovatelné, druhé pak neposlouchatelné), využijí před volbami etc., a nechají jim trochu sena, aby nepošli hlady.

Uvažoval jste někdy, jaký dosah a sílu bude mít vyřčené či psané slovo za takových deset patnáct let?

Každá výpověď je fixovaná paměť, cosi jako svědectví, podobna fotografii, obrazu, zvukovému záznamu. Ale umělecké slovo je čímsi víc než svědectvím, podobno umělecké fotografii, umělecké hudební skladbě nebo výtvarnému artefaktu. Dokonce má schopnost syntetizovat mnohé z toho, co ostatní druhy umění analyzují, a zpětně rozkládat, co ony syntetizují. Umělecké slovo je hudební skladba sui generis, vizuální artefakt svého druhu, fotografický snímek, to vše a ještě více, protože na nás neútočí přímo, primárně na naše smysly, sekundárně na rozum, ale zprostředkovaně, nechává na nás, co budeme aktualizovat a co ne, a hlavně a především: jak si zobrazenou skutečnost dotvoříme. Kódy jsou skryty v textu jako latentní možnost.

Napadlo mě, že možná připravujete knihu literárních recenzí, neboť by hned po vydání mohla patřit k vyhledávaným průvodcům pro všechny zájemce, jimž se slovesné umění v menší či větší míře stalo životní potřebou.

Děkuji Vám za kompliment, ale značně mne přeceňujete. Můj vkus vůbec není neomylný, nanejvýš může naznačit světovou stranu, kterou se chce, nebo může, spisovatel v mlze vydat. To není mnoho. Knihu literárních kritik, studií a recenzí sice mám připravenu, dokonce ne jednu, ale literární kritika a teorie vůbec je, co se týče ekonomického bytí, v ještě horší situaci než poezie. Já se držím zásady, že za vydání knihy nakladateli nic platit nebudu, protože je to podobné, jako by zaměstnanec platil zaměstnavateli za to, že může pracovat. Doposud jsem nedostal ani žádný honorář za svou knihu, tedy cosi jako plat za svoji práci, ale vysloveně za sprostou a podlou pokládám běžnou praxi, že si spisovatel za knihu platí nebo na ni alespoň připlácí. A ani neviním nakladatele, protože ho k tomu vede soudobý liberální režim, který mu v ničem nepomůže, navíc jej zdaní -- natož aby pomohl spisovateli.

Nepovede paradoxně rozevírání sociálních a ekonomických nůžek v naší nevelké vlasti k přebohaté zásobě dramatických námětů?

A víte že já vidím cosi dramatického i v našem pohádkovém světě? Velmi mne těší, když vidím nějaké agenty hodné tajné služby, třeba rezidentury CIA a BND, a jejich super hrdiny, bojovníky proti zlu, a potom agenty nějaké zlé tajné služby, dejme tomu KGB a StB, představené slizkými bestiemi a paranoidní šmírou. Jak jasný a přehledný svět se tu nabízí, není-liž pravda? Ale vážně - mne by opravdu velmi zajímalo, kdo a komu na nás donáší dnes -- a jaké důsledky to bude mít pro naši práci, "kariéru", pokud nechám stranou perspektivu karceru. Námět pro divadelní hru?

Dramatických námětů je opravdu mnoho, stačí vyzpovídat nějakého bezdomovce, kterého majitel domu nebo exekutor vyhodil z domu, a náš ponížený a uražený ještě nestačil skočit do Vltavy, z Nuselského mostu, nebo si hodit oprátku na krk. Nebo jinak: naše společnost je tak z 25 procent demokratická a z 75 procent kapitalistická, přičemž čím méně bude demokratická, tím více faktické a lidu odcizené moci se bude soustřeďovat v rukou početně se stále zužujících kapitálových elit. Hrůzná houpačka, když vláda lidu respektující zájmy menšin je čím dále větší fikcí! K tomuto trendu směřujeme téměř nezadržitelně. A na jeho konci bude čistý fašismus, dejme tomu parlamentního typu a za existence nějakých dvou tří stran, přičemž jednou za čtyři roky bude právem otroků rozhodnout, jestli budou fackováni "zleva" nebo "zprava". Námět pro katastrofický román? Antiutopii? Nabízím i londonovský název: Železná pata.

Můžete prozradit, jakých slov si jako literární kritik nesmírně vážíte? Není-li to tajemstvím...

Vážím si slov jako charakter, umění, pravda, literatura, poznání. Jsou to velká slova, která se dobře zpochybňují, slova vysmívaná, ale pro mne mají stále svoji váhu, ještě nebyla pošlapána tak, abych je nerad používal. Hůř se tomu má s kategoriemi jako "hrdina" či "člověk", "češství" nebo "úspěch". Snad se i tyto pojmy jednou přestanou psát s uvozovkami.

Dalo by se připustit, že Vás ještě dokáže v literatuře cosi překvapit nebo naopak příjemně vyvést z míry?

Nevidím v tom rozpor. Literatura je nekonečná, a kdyby už žádné literární dílo napsáno nebylo, jedinec nemůže obsáhnout vše, co už bylo vytvořeno. K tomu by nestačilo deset ani sto životů. Nedávno mne mile překvapil Lúkianos svými diatribami, a ty byly napsány před devatenácti sty lety, nebo Apuleius svými Proměnami. A znovu mne šokoval Petronius svým Satiriconem...

Smí se česká literatura srovnávat se světovou, nezůstává za ní kdesi v nedohlednu?

Česká literatura se vždy mohla srovnávat se světovou, protože byla součástí světové literatury, i když o tom nevěděla nebo si důvěřivě a ochotně nechala vemluvit opak. A to jí zůstalo jako trest, tento jediný příznak patologičnosti, který musím uvést -- jen pro úplnost. Jsme malým národem, ale dali jsme světu hezkou řádku géniů, tvůrce Vity Caroli Quarti, Komenského, Máchu, Erbena, Němcovou, Nerudu, Haška, Čapka, Kunderu i Hrabala. Nebo připomeňme pražskou německou literaturu, bez české literatury nemyslitelnou, či tradice hebrejského nebo česko-židovského písemnictví, které je součástí české literatury i v nejužším smyslu toho slova. Přitom jsme vždy, my "uvědomělí Čechové", stále někoho jako by doháněli, museli dohánět, před někým se skláněli či museli sklánět v němém úžasu, vždy jsme cítili nějaký handicap, cítili se nedostateční, podřadní. Na Kosmově latině nebylo pranic defektního, v literární češtině 14. století nebylo nic "zaostávajícího" za italskou toskanou, vždyť do ní byla přeložena celá bible (a teprve potom do angličtiny!), barokní čeština Bridelova je děsivá tematikou, ale svrchovaná uměleckou formou, kazatelská produkce 18. století rovněž zaostalou nebyla; své obrození měli Češi, Němci stejně jako Italové, český romantismus Máchův nebo Erbenův je hodnotný stejně jako jiné evropské romantismy, zohledníme-li alespoň trochu velikost národa. Není světový J. Fučík stejně jako J. Seifert? A plejáda skvělých básníků dvacátého století! Sebepohrdání, nedůvěra kompenzovaná slovním siláctvím a tiše, zato urputně prosazovanými předsudky o sobě samých, to jsme my. A je jasné, že moje slova budou vysmívána právě těmi, kdo si zakládají na rozkoši cítit vlastní nelibý zápach prezentovaný jako obecný, typicky český...

Skončeme alespoň trochu úsměvně: Mohla by se jedna z maturitních otázek týkat všech zakázaných básníků, co kdy na světě běhali a žili? Možná by si mnozí studenti se správnou odpovědí lámali hlavu.

Zklamu vás: zákazy jsou velmi relativní. Vydává je někdo a platí vždy jen dočasně. Nikdo nic nikdy nesmí míti za definitivu... Dramaticky se líčí ničení knih po Únoru a Srpnu, ale k tomu docházelo ještě dramatičtěji v době válek, zvláště té druhé, pokud nechceme jít daleko do minulosti monarchie nebo do kláštera na Sázavě roku 1097. Není to ani tak dávno: mohli Vám v sazbě rozmetat knihu, jako se koncem roku 1989 a v roce následujícím dělo s koniášovskou intenzitou, ale "rozmetanou" knihu bylo možné vydat později a jinde. V Mnichově a potom v Čechách, jen si knížka musela pět či deset či patnáct či dvacet... let počkat. Absolutně vzato, neexistují zakázaní a povolení básníci, jsou jen básníci a veršovci. Pokud se neumětel vydává za básníka a zaklíná nějakým zákazem, schovává si dokonce jako trumf povolenku protistrany, nic to na faktu nemění. A že grafomanů a domněle "elitních" básníků máme dost a dost!

Kudy vede a vedla hranice mezi uměním a neuměním, to je rozhodující, to jediné je hodno skutečného relevantního respektu. K. Havlíček je cenný nikoli svým brixenským pobytem a pronásledováním, ale Tyrolskými elegiemi, nikoli náhodou narážejícími na osud jiného "zakázaného", tedy Ovidia. I. Olbracht přesvědčuje ne tím, že byl "za Masaryka" zavřen nebo vyloučen z KSČ, ale svými romány. To se týká i obětí nacistického běsnění, jmenovitě třeba J. Fučíka, na němž bylo spácháno největší zvěrstvo, když bylo zneváženo jeho stěžejní dílo mýtem o domnělé neautentičnosti či o kolaborantství autora. Nebo K. Poláčka či J. Ortena, spisovatelů s Davidovou hvězdou, jejíž nositelé byli za protektorátu nejvíce postiženi. Přirozeně mluvím i o obětech revolučního teroru počátku padesátých let, popravených či odvlečených do pracovních táborů a nedůsledně rehabilitovaných v šedesátých letech, ale i o dnešních "globálních bezdomovcích", kteří třeba pokládají svůj úděl za přirozený. Jestli někdo někdy nemohl v nějakém nakladatelství či zemi publikovat, to není podstatné. Orwell, Nabokov, Joyce, Wilde, Bulgakov - ti všichni si cestu ke čtenáři nakonec našli, dříve či později. Ti, kteří nemohli publikovat za tzv. normalizace, mohli publikovat v zahraničí a po převratu tento fakt použít jako beranidlo proti těm, kteří "měli uvolnit místo", jak se pěkně psalo. Pokud bude umělec dobrý, charakterní, s vůlí k pravdě a úctou ke kreativní formě, třeba si ani nemusí počkat na nějaký převrat, tzv. revoluci, která jej ještě živého vynese na publikační a jiné výsluní, aby někoho jiného "odsunula do bezvýznamnosti". Chápat "zakázanost" jako přednost nebo příznak nějakého režimu je spíše úsměvné než hloupé...

Děkuji za rozhovor

Vladimír S t i b o r 19. března 2011

O autorovi:

Alexej Mikulášek

1962 v Brně, literární historik a kritik. Po interní aspirantuře na FF UK působil jako archivář, editor, středoškolský učitel. Autorsky se podílí na univerzitních publikacích v Brně a donedávna i v Českých Budějovicích. Je tajemníkem Unie českých spisovatelů a vedoucím projektu Literatura s hvězdou Davidovou. Žije v Tuchoměřicích u Prahy.

Vytisknout