ANALÝZA POKRAČOVÁNÍ VÝVOJE NA STŘEDNÍM VÝCHODĚ

Kdo vytvoří bezletovou zónu nad Bahrajnem? Američtí demokraté nebo američtí republikáni?

30. 3. 2011 / Štěpán Kotrba

Oba představitelé potvrdili "plnou podporu království Bahrajnu tváří v tvář jakýmkoliv hrozbám proti němu, na základě principu kolektivní bezpečnosti, závazků smlouvy a dohody o společné obraně a bezpečnosti".

V tomto kontextu vyjádřily obě strany velkou spokojenost nad "návratem klidu a stability v Bahrajnu" a zachování vlády vrchního velitele království Bahrajnu, prince Salmana bin Hamada Al Khalify.

Obě strany zdůraznily, že plně odmítají to, co označily za "vnější zasahování do záležitostí království Bahrajn", neboť závazky plynoucí z Charty OSN a Charty Organizace islámské konference potvrdily zákonnost přítomnosti vojsk Saúdské Arábie a dalších zemí poloostrova v království Bahrajn na vyžádání Salmana bin Hamada Al Khalify, na základě statutu Rady pro spolupráci arabských států Perského zálivu, a na základě textů smluv o společné obraně mezi zeměmi GCC (Gulf Cooperation Council), které tvoří právní základ pro případnou vojenskou pomoc.

Obě organizace zdůraznily svou snahu po "jednotě, stabilitě a územní celistvosti Jemenu". Attiyah zdůraznil, že "porušení bezpečnosti kterékoli země GCC nebo zasetí nesvárů mezi jejími občany je vážné porušení bezpečnosti, stability a bezpečnosti celého regionu. "Ve smlouvě je článek, který stanoví, že členské státy se domnívají, že jakýkoliv útok roti každému z nich je útokem na organizaci na jako celek, a že jakékoliv ohrožení jednoho z nich ohrožuje nás všechny." Dodal, že saúdské síly zajistily ochranu strategických zařízení a důležité infrastruktury, která slouží občanům a rezidentům v ostatních členských státech. GCC akceptovala jejich přítomnost v Bahrajnu, neboť byla vyvolána na žádost legitimního vládce království Bahrajn a setkala se s jeho velkým uspokojením...

Al-Attiyah řekl, že "reformní projekt krále Bahrajnu a komplexní národní dialog v rámci iniciativy korunního prince bin Salman Hamad Al-Khalify, zaměřené na dosažení národního konsenzu mezi všemi lidmi v Bahrajnu, spadá do rámce vnitřních věcí, procesu výstavby a rozvoje země, v rámci pravomocí krále této země."

Dar Al-Hayat: Rada pro spolupráci zemí Zálivu a "OIC" vyjádřily svou spokojenost s návratem klidu do Bahrajnu ZDE

Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty poslaly ozbrojené síly do Bahrajnu na pomoc režimu v Manama, neboť sunnitský král Khalifa, jehož dynastie zemi vládne 230 let, od 14. února čelil útokům lidové "revoluce" šíítské většiny. Protestující požadovali konstituční monarchii, demisi vlády a občanská práva. Některé skupiny požadují, aby byl král svržen a v zemi byla vytvořena republika . Král Bahrainu dal sice milost politických vězňů, odmítl ovšem další požadavky demonstrantů.

Nejméně sedm civilistů a tři policisté byli zabiti, když bezpečnostní síly likvidovaly protesty šíitské většiny v centru hlavního města Bahrajnu, Manama, 16. března.

Vojáci SAE a SA vstoupili na pozvání krále Hamada Bin Isa al-Khalify do Bahrajnu 21. března, aby pomohli potlačit protesty. Král vyhlásil 22. března v zemi tříměsíční výjimečný stav.

Během zákroku armád bylo nejméně 24 lidí zabito a asi 1000 dalších lidí zraněno . Králi Bahrajnu vyjádřil podporu také palestinský vůdce Mahmúd Abbás.

Nemilosrdný režim krále Al Khalify mučí mírumilovné demonstranty, kteří pouze prosazují nárok na lidská práva a důstojnost a aspirují žít ve demokratičtější zemi", napsala jakási Sukeina Bhimji do kanadského magazínu The Star.

To jsou dva krajní úhly pohledu a mezi nimi obrovský kulturní, geopolitický a filozofický příkop.

Na jedné straně "NATO Zálivu", hledající kolektivní bezpečnost sunnitských vládců a za nimi prodaná a koupená LAS, na druhé straně lidskoprávní sny o změně autoritativních ropou nasáklých režimů na demokracie západního střihu.

Evropská unie a NATO vyzvaly vládu Bahrajnu ve čtvrtek, aby se vzdala násilí a vyřešila krizi prostřednictvím dialogu. Írán odvolal ze země velvyslance Mahdiho Aghadschafariho. Íránský ministr obrany Ahmad Vahidi kritizoval Saúdskou Arábii kvůli vojenské intervenci v Bahrajnu , protože to podle něj "bude mít důsledky pro stabilitu regionu". Převážně šíitský Írán vidí sám sebe jako ochránce lidí Bahrajnu. V Iráku a v Turecku lidé demonstrovali proti rozmístění zahraničních jednotek v Bahrajnu. V šíitském svatém městě Karbalá demonstrovalo asi 3000 šíitů proti přítomnosti saúdských vojáků v Bahrajnu, hlásily irácké úřady. Ještě větší demonstrace jsou plánovány na pátek, kdy se pravidelně koná demonstrace - "Den hněvu". I v Ankaře několik desítek lidí demonstrovalo před velvyslanectví Saúdské Arábie.

Hillary Clintonová nazvala vyslání vojsk "špatnou cestou"... , ale jinak neřekla ani slovo.

Bahrajnský král al-Khalifa i jeho súdskoarabský protějšek jsou ale nejspíš jiného názoru než šéfka americké diplomacie. Představa, že zemi ovládají šíité, svými vazbami napojení na Írán, musí Clintonovou děsit ze spaní. Bahrajn je přístavem 5. americké flotily. Hledání nového přístavu by ovšem bylo spektakulární porážkou USA.

"Nepokoje v arabských zemích, které vedly k pádu režimů v Tunisku a Egyptě, jsou součástí strategického projektu , navrženého USA, nazvaného "Nový Střední východ," ("New Middle East") řekl ve čtvrtek 24. února předseda vlády Bahrajnu.

No jo, ale který "Nový Střední východ"? Oni totiž jsou dva.

První projekt "Nový Střední východ" byl představen v červnu 2006 americkou ministryní zahraničí Condoleezzou Riceovou při její návštěvě Tel Avivu. Projekt má prosazovat washingtonskou politiku na rozsáhlém území, včetně arabských zemí a států Střední Asie, zejména souvislosti s zprovozněním ropného terminálu Baku-Tbilisi-Ceyhan (BTC) ve východním Středomoří.

Toto oznámení bylo potvrzením anglo-americko-izraelského "vojenského plánu" na Blízkém východě. Projekt, který byl rozplánován na několik let, spočíval ve vytvoření oblouku nestability, chaosu a násilí, táhnoucího se z Libanonuu, Palestiny, Sýrie a Iráku, přes Perský záliv, Írán, až na hranice Afghánistánu, obsazeného armádami NATO.

Projekt "Nový Střední východ" byl představen veřejnosti ve Washingtonu a Tel Avivu s očekáváním, že izraelské útoky na Libanon by byly "tlakovým bodem" nového uspořádání na celém Blízkém východě, a jejich spuštěním by se uvolnily síly "konstruktivního chaosu", což by vytvářelo podmínky pro násilí a války v celé oblasti. Tak měly mít možnost Spojené státy, Británie a Izrael překreslit mapu Blízkého východu v souladu s jejich geostrategickými potřebami a cíli. Anglo-americká okupace Iráku, zejména iráckého Kurdistánu, byla plánována (a zdá se být dodnes) připravenou půdou pro řízenou balkanizaci (rozjitření) a následnou finlandizaci (zklidnění) na Středním východě. Blízký východ, Střední Východ, Afghánistán a Pákistán byly plánovány jako odrazový můstek pro rozšíření amerického vlivu do zemí bývalého Sovětského svazu a postsovětských republik ve střední Asii a ohrožení ruského "blízkého zahraničí" a destablizace čínské provincie Sin-ťiang , kde žije 10 až 30 milionů převážně sunnitského a súfijského ujgurského obyvatelstva, které chce vyhlásit svůj vlastní stát Ujguristán.

Je třeba poznamenat, že ve své knize Velká šachovnice: Americké prvenství a jeho geostrategické imperativy (The Grand Chessboard. American Primacy and Its Geostrategic Imperatives. Basic Books, 1997. V češtině je podtitul jiný - K čemu Ameriku zavazuje její globální převaha, Mladá fronta 1999, ISBN: 80-204-0764-2), bývalý americký poradce pro národní bezpečnost prezidenta Cartera Zbigniew Brzezinski (* 1928) se zmiňoval o moderním Středním východě jako ovládací páce oblasti. Brzezinski nazývá Střední východ "euroasijským Balkánem". Euroasijský Balkán se skládá z Kavkazu (Gruzie, Ázerbájdžán a Arménie) a Střední Asie (Kazachstán, Uzbekistán, Kyrgyzstán, Tádžikistán, Turkmenistán, Afghánistán, Pákistán) a do určité míry i Írán a Turecko. To vše jsou země, v nichž se skrývá nemalá zásoba ropy a zemního plynu, nahledě k zásobám zlata, platiny a dalších, pro hitech rozvoj nezbytných vzácných kovů a nerostů.

"Světová spotřeba energie se bude výrazně zvyšovat v příštích dvou nebo třech desetiletích. Odhady amerického ministerstva energetiky očekávají, že světová poptávka vzroste mezi lety 1993 a 2015 o více než 50%, přičemž nejvýznamnější nárůst spotřeby dojde na Dálném východě. Tempo ekonomického rozvoje v Asii již dnes generuje masivní tlak na průzkum a těžbu nových zdrojů energie, a o střední Asii a Kaspickém moři je známo, že obsahují zásoby zemního plynu a ropy, proti kterým jsou trpasličí zásoby ty v Kuvajtu, v Perském zálivu, v Mexiku, nebo v Severním moři.

Přístup k těmto zdrojům a sdílení tohoto potenciálního bohatství představují cíle, které míchají národní ambice, motivace firemních zájmů, oživení historických nároků, oživení imperiálních ambic, a to je palivo mezinárodní rivality. Situace je o to více volatilní tím, že v regionu je nejen mocenské vakuum, ale je také vnitřně nestabilní."

Tolik architekt "Velké hry" studené války a autor Velké šachovnice, Zbigniew Brzezinski.

Základní rozdíl mezi stávajícím Středním východem a tím "novým" je rozparcelování Turecka a rozdělení Američany okupovaného Iráku - vytvoření "Svobodného Kurdistánu" a etnického rozdělení zbytku země na sunnitský Irák a arabský šíitský stát. Ten by získal pobřeží Zálivu až k Bahrajnu a Kataru (hranice podél silnice 85) tak, že by byl minimalizován vliv Saúdské Arábie v Zálivu. Zemi by sice zůstal přístup k Zálivu , ale pouze na krátkém pásu pod Katarem v oblasti Jabal Abu Shidad a v Rudém moři mezi Jemenem a nově vytvořeným "Islámským svatým státem", sahajícím od Yanbu al-Bahr na severu po Mekku a Al-Bassah na jihu. Jordánsko by získalo město Tabuk a území podél zálivu Aqaba až po Yanbu al-Bahr.

Nová mapa "Nového Blízkého východu", zveřejněná v knize penzionovaného podplukovníka americké Národní válečné akademie (US National War Academy) Ralpha Peterse "Never Quit the Fight" (Z boje nikdy neutíkejme) a použitá v článku "Blood Borders: How a better Middle East would look" (Krvavá hranice: Jak by mohl vypadat lepší Blízký východ) v magazínu Armed Forces Journal, navazuje na geopolitické úvahy amerického prezidenta Woodrowa Wilsona. "USA a jejich koaličních partneři nechali po pádu Bagdádu ležet ladem velkou šanci přispět k nápravě nespravedlnosti v postavení iráckých Kurdů . Frankensteinův netvor Iráku, sešitý z vadných dílů, měl být rozdělen okamžitě do tří menších států. Selhali jsme ze zbabělosti a nedostatku vize, šikanovaní iráčtí Kurdové podporovali novou iráckou vládu - což dělají toužebně jako protihodnotu za naši budoucí dobrou vůli. Pokud se ale bude konat plebicscit, nenechme se mýlit: téměř 100 procent Kurdů v Iráku bude hlasovat pro nezávislost," píše podplukovník a dodává: "Mezinárodní společenství nikdy vyvinulo efektivní nástroje pro přenastavování vadných koloniálním vývojem vytvořených hranic pro úsilí na Blízkém východě pochopit, kudy vedou "organické" hranice, nicméně nám pomáhá pochopit rozsah problémů, kterým čelíme, a bude i nadále čelit. Zabýváme se kolosálními, člověkem vytvořenými deformacemi, které nezastaví vytváření nenávisti a násilí, dokud nebudou opraveny. " Velký Kurdistán by byl podle Peterse vytvořen na severu z tureckého území.

Zveřejnění Petrsových úvah vyvolalo vzteklé reakce v Turecku. Podle článku Suleymana Kurta z tureckého deníku Zaman z 15. září 2006 byla mapa "Nového Blízkého východu" vystavena ve Vysoké vojenské škole NATO v Římě a přítomní turečtí důstojníci byli okamžitě rozzuřeni prezentací porcování a segmentování Turecka. Turecký náčelník generálního štábu, generál Yasar Büyükanit, kontaktoval amerického předsedu Sboru náčelníků štábu, generála Petera Pace, a protestoval proti této provokaci. US Department of State sdělil na nastalý incident Turecku, že mapa "neodráží oficiální stanovisko," a odmítl ho.

Předseda Rady pro zahraniční vztahy (CFR) Richard N. Haass už v prosinci 2006 ve Foreign Affairs varoval, že koncept "nového Blízkého východu" způsobí velké škody nejen zemím regionu, ale i Spojeným státům a celému světu. Obdobně se vyjádřili Marina Ottaway, Nathan J. Brown, Amr Hamzawy, Karim Sadjadpour, a Paul Salem v stejnojmenné knize. Ale to jsou tvůrci druhého konkurenčního, ale stejnojmenného projektu, popírajícího sice strategická východiska i taktiku toho prvního, nelišícího se ale v jedné jediné věci: zajistit USA moc a vliv na surovinové zdroje zemí "nového Blízkého východu". Republikáni a demokraté se tak potkali v bipartijní Carnegieho nadaci pro vytvoření světového míru...

Marina Ottaway, Nathan J. Brown, Amr Hamzawy, Karim Sadjadpour, Paul Salem: The New Middle East - v angličtině PDF

"Konfrontační politika USA, která se snažila vytvořit "Nový Střední východ", ale ignorovala složitě strukturovanou realitu regionu, místo zlepšení zhoršila stávající konflikty a vytvořila nové problémy. Chtějí-li obnovit svou důvěryhodnost a podpořit pozitivní transformaci, Spojené státy musí opustit iluzi, že mohou přetvořit region tak, aby vyhovoval jejich zájmům." Toto souvětí jsem nenapsal já (abych nebyl jako obvykle nařčen českými lidskoprávními aktivistickými protivníky z bolševického antiamerikanismu), ale píáristé Carnegieho nadace v tiskové zprávě o knize. A byli velmi kritičtí...

"Důvěryhodnost promo akcí, propagujících úsilí USA o demokratizaci, byla vážně ohrožena nebezpečnou kombinací grandiózní rétoriky a nekonzistentní politiky. Nová politika musí být založena na jasném pochopení možných důsledků demokratizace a ochotě přijmout demokratické výsledky, i když nebudou optimální z americké perspektivy. Je třeba také zaměřit na země, kde je největší pravděpodobnost určitého pokroku."

"Spojené státy potřebují nový přístup k této části světa, nevycházející ani tak z konfrontace, ale více z diplomacie, kladoucí menší důraz na ideologii a větší na realitu, a na užší definici zájmů USA. Většinu problémů popisované v této zprávě nelze vyřešit, ani nemohou být obejity tím, že vytvoříme nový Střední východ, jak se to pokusila udělat Bushova administrace. Některé z problémů regionu mohou být zmírněny prostřednictvím moudré politiky, v jiných může být v nejlepším případě obsažena. Ještě jiné problémy budou muset být akceptovány po mnoho let jako součást nového Středního východu, faktu, že se krajina změnila, ale ne k lepšímu..."

4. 3. 2008, recenze Carnegieho nadace: Nový Střední východ Marina Ottaway, Nathana J. Browna, Amr Hamzawyho, Karima Sadjadpoura a Paula Salema ZDE

"Vytváření nového Blízkého východu zvenku bude nesmírně obtížné, ale to - spolu s řízením dynamické Asie - bude primárním úkolem americké zahraniční politiky po celá příští desetiletí," dodal k tématu v prosinci 2006 ve Foreign Affairs Richard N. Haass.

Foreign Affairs, Richard N. Haass: The New Middle East ZDE

Haass měl pravdu a nyní vidíme v plné šíři rozsah realizace těchto konceptů. "Rekonstrukce" rozbombardované Libye bude trvat déle, než "rekonstrukce" rozbombardované Jugoslávie. Utlumení radikálního islámu v Egyptě "demokratickými" prostředky bude trvat ještě déle. Dlouho ještě nebude Egypt "bezpečnou" destinací pro "turistické zájezdy rodin s dětmi". V těsném sousedství Evropy, 150 km od jejích hranic, vzniká vrcholně nestabilní uskupení radikalizujícího se islámu rozprostírající se od marockého Marrákéše po indický Assám a čínský Jinchuan. Mezi "hard power" konceptem Nového Středního Východu Bushovy administrativy a "soft power" verzí z pera Carnegieho nadace a kancelářemi Hillary Clintonové a Madeleine Albrightové není v důsledku rozdíl. Projekt pro Nové americké století je bipartijním konceptem. Souhlasili s ním jak demokraté, tak republikáni. A i když se prostředky republikánů liší od prostředků demokratů liší, cíl je stejný. Americké století. Ti, kteří nechtějí monopolární koncept světové politiky, musí usilovat o multipolární koncept.

Bahrajn, Jemen, Omán a další země Zálivu, ve kterých dnes také probíhá "arabské jaro" potlačované policejními a vojenskými silami tamních vládců a jejich spojenců, jsou ukázkou toho, že možná arabským pořadatelům a jejich přátelům z madrás a evropského exilu šlo o panarabskou myšlenku a panislámské obrození, ale USA a poslušné koalici západních zemí v tomto sporu nejde o demokracii a svobodnější život občanů a obyvatel jednotlivých zemí, ale o geopolitikou konstrukci, mající vyřešit upadající moc USA v zemích, kde je většina budoucích zásob ropy, plynu a důležitých surovin. Jde o globální výzvu - globální rozvoj a globální chudobu. Jde o globální výzvu - globální rozvoj jedněch a globální chudobu druhých.

Jako by to bylo dostatečné na odstranění protestů, bahrajnský král se rozhodl k symbolickému činu: nechal vymazat vzpomínku na povstání lidu proti královské rodině.

Bagry, buldozery a míchačky betonu srovnaly Perlové náměstí v hlavním městě Manama se zemí. Obří centrální památník vytesaný z bílého vápence již neexistuje. Stovky rozstřílených nebo spálených aut v blízkosti jsou jediným dokladem stanového města proběhlé "revoluce". Nedávní hrdinové jsou zatčeni a držení ve vazbě.

Demonstranti už nechtějí jen reformy, demokratické svobody a odchod vlády. Mnozí nyní žádat smrt krále. Ze slibu konstituční monarchie po vzoru Velké Británie, bývalého ochránce Bahrajnu, nezbylo nic.

Carnegieho mírové hry s ohněm lidskoprávního demokratizačního povstání briskně využily tradiční síly odporu vůči sunnitským vládcům a proměnily ho v noční můru náboženského sektářství šíitů a íránského vlivu na zlomové linii mezi sunnitským a šíitským islámem. Revoluce v této zemi skončila spolu s ukázkou síly Saúdů a USA dostaly strach z něčeho, co samy rozpoutaly. Rozejít se se Saúdskou Arábií, Arabskými emiráty, Bahrajnem a dalšími zeměmi Zálivu najednou nelze. Současně vláda v Manama tvrdí, že "demokracie v zemi by znamenala riziko 60 let krveprolití" a láká nespokojené šíitské obyvatelstvo na dotované potraviny a vyšší mzdy. Strach lidí mění v alespoň nějakou naději. Ropa pro USA bude zřejmě přednější než bezletová zóna nad Bahrajnem. USA nemají tolik raket s plochou dráhou letu.

Vytisknout