Osudy českých reforem a příčina jejich neúspěchů

29. 3. 2011 / Jan Mertl

Za většinou těchto autoritativních názorů je spor mezi individualismem a myšlením i na druhé. Záměrně nepíšu kolektivismem, protože ten už si ČR vyzkoušela a domnívám se, že jen extrémní politické proudy ještě usilují o jeho prosazování. Ukazuje se, že určité procento lidí ve společnosti přemýšlí tak, že řeší pouze to, co je dobré pro ně a možné ještě pro jejich okolí. Jinak řečeno, chovají se tak, jak se chovají všechny druhy v přírodě -- snaží se prosadit své geny do konkurence ostatních a neohlížet se přitom na to, co to způsobí jiným. Tento styl je samozřejmě logický a funkční, na druhé straně ho "umí" každá opička či slon. Problémem tohoto stylu je především redukcionismus. Redukce jednání na sledování vlastního užitku, často kalkulační formou, je samozřejmě v tržní ekonomice nejvýhodnější krátkodobou strategií, projevující se třeba i poměrně nesmyslným převážením výrobků z místa na místo, protože se to momentálně ekonomicky vyplatí.

Lidé, kteří zastávají tento přístup, obvykle neprezentují veřejně, že jim jde právě o toto. Ba naopak, snaží se upravit reformní návrhy nebo diskutovat o efektech reforem z pohledu toho, do jaké míry právě k dosahování individuálního užitku přispívají. Navíc věří tomu, že ideální formou mezilidských vztahů je přepočet těchto vztahů na peníze -- pokud se nejedná o jejich vlastní rodinu. Tak dochází k převodu jejich vztahů s okolím na zbožně-peněžní kalkulaci a to i ve věcech, které ostatní lidé obvykle s tímto typem kalkulace nespojují. Ne náhodou pak z jejich návrhů reformních opatření "lezou" právě ony finanční motivační strategie, a to i přesto, že v řadě oblasti už bylo mnohokrát prokázáno, že finanční motivace a regulace není ta jediná správná, která vede k efektivnímu řešení. A to již vůbec nehovoříme o problému tržního selhání, které je v zásadě bagatelizováno, ač existuje řada teoretických konstrukcí prokazujících jeho relevanci zejména v tzv. odvětvích neziskového sektoru, kde právě absencí ziskové motivace je dosahováno žádoucích cílů.

Navíc tito lidé, vzhledem k orientaci na peníze a kvantifikaci vztahů, obvykle skutečně dosáhnou toho, co chtějí -- tedy ekonomicky vysoké úrovně. To jim umožňuje zaujmout ve společnosti a třeba i při analýze reformních opatření významné pozice, nikoli primárně díky jejich schopnostem obecným, ale právě díky schopnosti kalkulovat a vyzískat z různých situací co se dá. Tím automaticky posílají ty, kteří k tomu nejsou schopni či ochotni, do kategorie snažících se jedinců, kteří mohou, ale také nemusí dosáhnout toho co oni a navíc obvykle neprovozují racionální kalkul tak detailně. V diskusi s nimi tak jejich návrhy snadno "shodí", protože nejsou tak jednoduše dokazatelné a vyargumentovatelné pouhou logikou.

Navíc je to tak, že zastánci těchto různých pozic nejsou schopni, většinou, ustupovat. Každý z nich si "sedí" na své logice, která je v zásadě obhajitelná, ovšem vzájemně nekompatibilní. Diskuse o reformách se tak vedou stylem "já o voze, ty o koze", kdy téměř absentuje hledání konsensu nad tím, k čemu vlastně takový reformovaný systém má sloužit a jakou cestou toho dosáhneme. Proto také bují nejrůznější technicky naleštěné návrhy, které ale při bližším rozboru jen více či méně dokonale maskují ideové přesvědčení svých autorů.

Domnívám se proto, že základní příčinou neúspěchu českých reforem není jejich odborná nedokonalost, ani slabá prodiskutovanost (málokde se všechno rozebírá tak detailně jako v ČR), ale především to, že se lidé nejsou schopni shodnout na jejich podobě, nejsou schopni kompromisu a nejsou schopni uznat, že příslušná reforma či koncepce se sice neshoduje s jejich přímým ideovým založením (třeba právě ve smyslu metodologického individualismu), ale že odpovídá danému rozložení sil a priorit ve společnosti. Je až smutné sledovat jedny či druhé, jak veřejně trpí při akceptování kompromisu. Jako kdyby z dob před listopadem 1989 přetrvala do současné doby jakási újma z toho, že názor nemohl být veřejně projeven, tak se v ČR řada i kvalitních návrhů prostě zastaví na tom, že daná věc je leckým považována za špatnou a nevyhovuje těm či oněm ideálům, přičemž lze vysledovat, že individualistické ideály jsou v tomto směru obtížněji tvárné. Je to právě ono myšlení "i na druhé", které individualisté nepřipouštějí, respektive možná verbálně deklarují, ale v praktickém chování a jednání nerealizují a systémovými návrhy typicky potlačují.

Samozřejmě, že zde jako historická zkušenost funguje právě ona negativní s kolektivismem. Jenže nedopouštíme se nyní téhož? Není považování individualismu za to pravé a správné také omylem, podobným násilné kolektivizaci zemědělství v padesátých letech? Není tlak trhu a efektivity na člověka příliš silný? Není převod mezilidských vztahů na peníze stejným negativem jako byla kolektivizace těchto vztahů socialismem? Takové otázky bychom si měli pokládat při diskusi o reformách a brát individuální ekvivalenci i kolektivní solidaritu jako rovnocenné komponenty. Pravda, individuální ekvivalencí by se mělo začínat, protože ekonomie ukazuje, že má přece jen navrch. Neznamená to však, že to ostatní je špatné a nebo jen nezbytně nutné.

Vytisknout