Poslední tajemství Arnošta Lustiga

29. 3. 2011 / Petr Bakalář

Mediální mantrou je, že Lustig byl čestným a upřímným člověkem, z něhož zkušenost s koncentračním táborem udělala celoživotního bojovníka proti tyranii a totalitě. Při tomto pohledu nám ovšem uniká jedna podstatná věc. Totiž že dotyčný byl dlouholetým členem KSČ, tj. strany, která měla politickou totalitu přímo ve svém programu. (Jeho členství v KSČ je tam zakonspirované, že je téměř nemožné zjistit, jak dlouho v ní byl; tipuji 20 let, 1948-1968.) Apologetové namítnout, že to bylo právě z idealistických důvodů.

Dejme tomu, jak dlouho však takový idealismus mohl trvat? (Tak např. B. Hrabal do strany vstoupil v roce 1945, za rok byl však již zase pryč, rychle pochopil, že s takovými lidmi nechce mít nic společného.) Zdá se, že Lustigovi nijak nevadila nesvoboda slova, ani politické procesy, ani to, že mnozí -- ti skutečně charakterní intelektuálové -- byli umlčováni, systémem všemožně ničeni nebo rovnou skončili v Jáchymovských dolech. Zdá se, že tomuto "celoživotnímu odpůrci totality" nevadilo ani krvavé potlačení demonstrujících v Berlíně či invaze do Maďarska. Stále zůstával členem strany, nijak neprotestoval. Jak je to možné?

Když se ho v polovině 80. let zeptal o 30 let mladší Jan Čulík "Jak jste mohli být tak blbí a uvěřit tomu komunismu?", útrpně se usmál a řekl: "Tomu ty nemůžeš porozumět, Honzo." (viz zde: http://blisty.cz/art/57473.html)

Skutečně ne? (Otázka pod čarou: A holocaustu mohl porozumět? Stěží, přesto o něm Lustig celý život psal.) Skutečně je ten problém tak složitý? Opravdu je tak těžké pochopit, že se člověk přidá k těm, kteří mu poskytují výhody, a že vždy rád uvěří tomu, co je pro něj výhodné?

A pro Lustiga to výhodné bylo. Mj. byl redaktorem, reportérem, mohl cestovat, vycházely mu knihy, psal scénáře. Svezl se. Žil si dobře. Kdyby ve straně nebyl, jeho kariéra by byla jistě méně zářná. To je řešení této malé hádanky. Proti režimu poprvé vystoupil až v roce 1967, a to ve chvíli, kdy nesouhlasil s oficiálním postojem k arabsko-izraelské válce. Až poté se s KSČ rozešel.

O Lustigovi se můžeme dočíst ledascos, ale marně bychom hledali reflexi tohoto období -- a to nejenom u něj, ale i ze strany novinářů. V textech těchto mediálních mýtotvůrců nenajdeme o jeho rudém období zmínku. Ani v jednom z dílu Kdo je kdo v ČR, kam si píši jednotlivé osobnosti text samy, není o tomto tématu ani slovo (na druhou stranu nikdy nechybí extenzivní výčet jeho knih). Dokonce ani v pořadu 13. komnata, kde bychom toto snad mohli oprávněně očekávat, mluví jen a pouze o své holocaustové zkušenosti.

Když si do internetového vyhledávače zadám heslo "Lustig KSČ", objeví se na prvním místě moje (sic!) esej Intelektuálové v KSČ a pak článek Josefa Havránka (zde http://josefhavranek.blog.idnes.cz/c/179378/Nesmrtelny-Arnost-Lustig-Prosim-trochu-brzdete.html), to je kromě několika komentářů čtenářů k různým článkům vše. Rudé období bylo z jeho života jednoduše "vypípnuto".

Neochota o tomto tématu mluvit vrhá dost velký stín pochybnosti na Lustigovu upřímnost/idealismus, též ovšem staví do nelichotivého světla autocenzuru novinářů.

Pochopitelně není případ Arnošta Lustiga ojedinělý, spíše je svým způsobem typický -- stejně upravené životopisy najdeme i u Jiřiny Šiklové, Ivana Klímy, Ludvíka Vaculíka, Jaroslava Štětiny, Jiřího Diensbiera a mnohých dalších.

Základní otázky pro zkoumání a zhodnocení těchto případů jsou tyto:

1. V kterém období byl v KSČ?

2. Jaká byla motivace pro vstup?

3. Které funkce ve straně zastával?

4. Vystoupil sám nebo byl vyloučen?

5. Jaké výhody ze členství ve straně měl, co mu to poskytlo?

6. Kdy "prozřel", kdy si uvědomil, že stojí na špatné straně?

7. Jaký byl poměr jeho prorežimních a protirežimních aktivit?

8. Byl nějak perzekuován?

9. Kde v jeho textech o tomto období něco najdeme?

Lze si jen přát, aby se našel statečný novinář či historik, který by minulost rudo-disidentů zpracoval. Přitom nejde o to zásluhy těchto lidí zlehčovat, jistě se o mnohé zasloužili, spíše je důležité nazřít skutečnost v její celé plasticitě, a uvědomit si, že černobílé je skutečně jen máloco. K hodnocení těchto případů by mohlo posloužit něco jako "Orwellův koeficient". Arnošt Lustig by podle všeho byl horkým kandidátem na jednu z hlavních cen, nepohodlné stopy se mu podařilo zamést téměř dokonale.

Pravda a láska by měly zvítězit, o to nám všem jde, nebo snad ne?

Vytisknout