Kdopak může za malér v atomové elektrárně?

29. 3. 2011 / Miloš Dokulil

Dlouhodobě nelze tyto zhoubné jevy předvídat, i když existuje určitá pravděpodobnost, že některé lokality jsou tektonickým vlivům vystaveny víc než jiné. Nikdy ale nelze předem odhadovat případnou ničivost zemětřesení nebo intenzitu výbuchu sopky. Také účinky tsunami závisí na oblastech, kde k nim dojde. Krátce před zemětřesením, které se dnes především spojuje s problémy v atomové elektrárně ve Fukušimě, došlo k sérii "slabších" otřesů (6,6 poblíž Nagana a 6,1 v provincii Šizuoka; přičemž obě místa jsou dokonce blíž zlomové čáře než je Fukušima). Z toho ovšem nelze automaticky odhadnout intenzitu možných dalších otřesů, jejich místo a odhad očekávaných následků.

Stojí za připomenutí alespoň z poměrně nedávné doby ty nejničivější otřesy v uvedené oblasti: na Sumatře byla zaznamenána síla zemětřesení dokonce 9,1 (26. 12. 2004); v Maule 8,8 (Chile; 27. 2. 2010); na Kurilských ostrovech 8,3 (15. 11. 2006) a 8,1 (13. 1. 2007); a v Sičuanu v Číně 8,0 (12. 5. 2008). Na jižním ostrově Nového Zélandu, který je poblíž styku čtyř tektonických desek, při nedávném tamním zemětřesení (22. 2. 2011) jeho intenzita dosahovala "jen" 6,3 Richterovy stupnice. Poslední registrované větší zemětřesení bylo hlášeno z Burmy, o síle 6,8 (25. 3. 2011). Takže naše zeměkoule opravdu není nikterak naprosto odevždy stabilním a zcela tektonicky klidným objektem. (Teprve koncem 60. let 20. století věda uznala, že k pozoruhodně dynamickým projevům muselo nutně docházet také, pokud jde o vzájemnou polohu jednotlivých světadílů. Už na počátku 20. století psal o "driftech" celých světadílů Alfred Wegener. Zpočátku se toho o tektonice různých zemských ker ještě mnoho nevědělo, takže naše znalosti tektoniky Země jsou poměrně mladého data.)

Ukazuje se, že naše Země není především jen vybájenou láskyplnou "Gaiou", za jakou bývá některými vyznavači označována (James Lovelock; hnutí New Age). Samozřejmě že to automaticky nemusí znamenat, že by Země musela naopak být jen krutou a vlastní děti hubící "Medeou" (podle starořeckého bájesloví). Zatím se zdá, že dosavadní následky škod způsobených na reaktorech ve Fukušimě (k 25. 3.) jsou nesrovnatelně menší než škody na životech, majetku a technické struktuře v oblastech, kde zasáhlo zemětřesení a tsunami. Kontaminační rizika způsobená fukušimskou atomovou elektrárnou přitom nevznikla hned následkem vlastního zemětřesení, ale až sekundárně, pustošivým vlivem tsunami a řadou dalších neočekávaných technických poruch, které se daly stěží předvídat. Veškerá rizika kolem zatím stále žhavých reaktorů zatím zažehnána nebyla. Účinky kontaminované mořské vody na rybolov také zatím nelze přijatelně vyhodnotit.

Asi je účelné si připomenout, že fukušimská elektrárna byla realizací nemálo starého projektu z šedesátých let 20. století a že "běžná" zemětřesení v Japonsku zatím nedosahovala takové intenzity, jako tomu bylo v tom posledním případě. Za těch 110 let, co jsou záznamy o seismických projevech zemské kůry, nikdy nebyla registrována obdoba toho, co by mohlo odpovídat posledním -- a našim současným -- šesti letům. Stěží z toho lze ovšem usuzovat, že máme před sebou začátky nějakého dominového efektu (tj. "že se máme na co těšit"; že totiž o podobně silné katastrofy nebude teď nouze). Bez ohledu na to, že je nutné především v potenciálně zemětřeseními ohrožených oblastech věnovat zvýšenou pozornost bezpečnému provozu (či jeho ukončení) ve starších atomových elektrárnách, měli bychom zřejmě také zvážit další existenci všech atomových elektráren na světě, zvláště těch umístěných na rizikových místech. A to bez jednostranností, komplexně, a aniž bychom podléhali panice.

Mezinárodní agentura pro atomovou energii OSN uvádí, že atomových elektráren máme na světě zatím celkem 442. V seismicky aktivních zónách jich přitom je 88. Přitom až dosud se především počítalo s jejich ochranou před riziky přímo z otřesů či zlomů půdy. Určitě se ale nepočítalo s tak extrémními vlnami v souvislosti s tsunami. (Masivní vlna tsunami se ve fukušimské elektrárně snadno přehoupla přes existující ochrannou zeď vůči moři a mořská voda pak okamžitě způsobila poruchu již nasazených dieselových generátorů k náhradní dodávce elektrického proudu. Další rezerva tu sice byla v bateriích k případnému zásobování proudem do čerpadel k chlazení již předtím odstavených reaktorů, ale nakonec se museli záchranáři uchýlit k chlazení reaktorů mořskou vodou, jak většinou víme. Čímž byly reaktory pro opětné použití zcela odepsány; a začalo radioaktivní zamořování mořské vody.)

Rizika souvisící s radioaktivním ozářením se měří na milisieverty za hodinu. Legální hranicí je 100 milisievertů za hodinu. Přímo ve Fukušimě byla tato hranice několikanásobně překročena. Jsou tu ovšem také další možné negativní následky i mimo vlastní zdroj; především radioaktivním spadem některých látek, které se mohou dostat do krevního oběhu po vdechnutí (izotop jódu 131; naštěstí poločas rozpadu tu je pouhých 8 dní), nebo kořenovým systémem do rostlin, které konzumujeme (stroncium 90, s poločasem rozpadu 29 let; césium 37, s fyzikálním poločasem rozpadu 30 let). (Ještě v Tókju, vzdáleném víc jak 200 km od Fukušimy, bylo zprvu konstatováno, že úroveň radiace nedosahovala jedné setiny hraniční dávky; se vzdáleností se postupně radiační mrak stále ředí. Blíže k Evropě by se jeho zbytky mohly dostat západní cestou.)

Závislost na atomové energii je světově nesmírná. Tato energie patří mezi ty "čisté", tedy mezi ty, které nezvyšují množství zplodin CO₂ v ovzduší (což pak by vedlo k zesílení vlivu tzv. skleníkového efektu, působícího zřejmě další zvyšování rizik v souvislosti s již deklarovanou změnou klimatu). USA produkuje z atomových zdrojů plných 20 % své výroby energií (800 terawatt hodin); a v absolutních číslech je na druhém místě na světě Francie (zajišťuje takto svými 58 atomovými elektrárnami plných 75 % své spotřeby; 400 terawatt hodin). Třetí místo náleží Japonsku, které takto kryje 29 % své spotřeby energií. V Evropě Ukrajina pokrývá 49 % této spotřeby. (Německo jen 26 %, Rusko 18 %.) Za připomenutí ovšem také stojí Čína. Činných atomových elektráren má zatím 13, a dalších 27 je tam ve výstavbě. (Celkem se teď nově staví 62 atomových elektráren. Německo např. teď vyhlásilo tříměsíční moratorium, aby se reálně prozkoumala možnost dalšího provozu především starších atomových elektráren.)

Pochopitelně nelze srovnávat příčiny a následky toho, co způsobila příroda teď v Japonsku, s tím, co se stalo před čtvrt stoletím v Černobylu ("lidským selháním"; 1986). Také teď nebudeme rozvádět celkový počet lidských tragédií a rozsah škod, který v obou případech nastal. Nebudeme se pokoušet ukazovat na nikoho prstem, ač to naznačoval nadpis příspěvku. Moudrému napověz... Přitom zřejmě žádné řešení není automaticky optimální, tím méně krátkozraký a jednostranně nažhavený přístup k atomové energii, když tu navíc máme kolem sebe třeba i atomové zbraně, a to ne automaticky ve zcela bezpečném uložení před teroristy.

Ještě před 15 lety Japonsko dosahovalo 18 % světového HDP. Teď to není ani celých 9 %, tedy polovina! (Energetické zdroje Japonsko získává především dovozem ropy, a skoro třetinou "z jádra"!) --- Zkusme se ovšem zamyslet nad tím, s jakou disciplínou a vzájemnou ohleduplností lidé v Japonsku dokázali čelit všemu, co je postihlo! A s jakou energií se pustili do nápravy těch škod, které napravit lze. Jednu zničenou komunikaci obnovili za pouhých šest dní...

13. března 2011 ve Fukušimě nešlo o první selhání atomové elektrárny (nesoucí jméno "Dai iči"; česky s významem "nejlepší"). Už dávno se ale nepřipomíná propuknuvší oheň v britské atomové elektrárně ve Windscale (nyní Sellafield; 1957). Také USA měly kdysi své problémy s takovou elektrárnou v Three Mile Island (1979). Černobylská tragédie se však udála teprve roku 1986; a o pár dní později, manifestující lidé na 1. máje neměli vědět, jakému riziku byli vystaveni, když se radioaktivní mrak dostal i nad střední Evropu. Teď poprvé až nečekané následky tsunami udržují stále veřejnost v napětí, zda nakonec bude v souvislosti s jednou japonskou atomovou elektrárnou další nebezpečí radiace zažehnáno, i když následky už stávající pohromy nikoliv.

A nejen to. Znovu je "na stole", zda bychom neměli spíše energiemi šetřit, a pak zvažovat, jak účelně (a bezpečněji) čerpat jejich zdroje. Včetně té stále diskutované energie atomové (když za ni svět zatím nemá žádnou pro ovzduší šetrnou a dostatečnou náhradu)...

Vytisknout