Vyšší stupeň kapitalismu

29. 3. 2011

Co naplat, zbraně nezbraně, když už jednou někam americká armáda a její spojenci vkročí, tak přece neodejde aniž by diktaturou zbídačenému národu nedopřála nový život ve vytoužené demokracii. Že tahle dosud trvající dobrosrdečná transformace systému stála život přes sto tisíc Iráčanů je sice smutné, ale např. dle Madeleine Albrightové to za údajnou svobodu stojí. A hlavně, v žádném případě nejde o žádnou ropu. Tuhle realitu o invazi do Iráku není nutno dále rozvádět, jsou to víceméně dobře známé informace polapené z masmediálního šumu.

O ropu samozřejmě nejde ani v případě aktuální vojenské intervence v Libyi. Opět jde pouze o blaho Libyců trpících diktaturou a nemajících možnosti svrhnout šíleného diktátora svépomocí. Toť oficiální verze skutečnosti aneb toliko dobra je na světě, kolik je na světě munice vzduch - země. Pan Havel by určitě souhlasil.

Politici západních kultur sice mají požehnání OSN (spíše OSN a.s.), ale v očích veřejnosti tentokrát staví své pravdy na chatrnějších základech než tomu bylo před osmi lety v Iráku, nebo před deseti lety v Afghánistánu. Vůdce Libye Kaddáfí nestihl být bohužel dostatečně zdémonizován a co je opravdu nevýhoda - v poměrně nevystrašené mase neevokuje útok na WTC z 11. září. Málo vyděšená veřejnost se rovná nízké veřejné podpoře pro válečné výpravy. Snaha ospravedlnit válku je proto zaměřena na vraždění civilistů Kaddáfího armádou, což ale na veřejné mínění pro nedostatek věrohodnosti takových zpráv moc velký dojem nedělá, ačkoliv se média opravdu snaží. Nechybí ani informace o hrdě bojujících povstalcích s arzenálem větší armády, o kterých málokdo ví co jsou vůbec zač, kde se vzali, kde vzali všechny ty zbraně a co se od nich dá očekávat v případě svrhnutí Kaddáfího. Tento mediální mišmaš obohacují výroky útočných mocipánů, kteří mění své válečné plány a cíle jako ponožky.

Sečteno podtrženo, politici tentokrát vaří mystifikační menu z více vody než obvykle a média jsou jim jako vždy ochotně ku pomoci. Kdyby náhodou daňovým poplatníkům nechutnalo, nic se v podstatě neděje, na reklamace se nebere zřetel. Nepřímá demokracie kapitalismu má své výhody.

Nebyl by ale kapitalismus kapitalismem, kdyby šlo snad o něco jiného než o zisk. Zisk až na prvním místě, ten z ropy obzvláště. Proč draze nebo vůbec jakkoli nakupovat ropu z Libye, když ji můžeme vlastnit? Řekli si pravděpodobně kolegové majitelé ropných společností a už už žhaví drát prezidentům a premiérům s instrukcemi k šikování stíhaček. Rozjíždí se další válečná kapitalistická kolonizační mašinérie za zástěrkou pomoci Libyskému lidu. Zjednodušeně řečeno: rozjíždí se gigantický byznys neboli vyšší stupeň kapitalismu. Na téhle úrovni výdělečné činnsoti umírají lidé, svrhávají se vlády, zelenou mají destrukce a destabilizace států. Mohou být vzneseny námitky, které nejsou daleko od pravdy, že naše západní vyspělá společnost ropu potřebuje. Faktem zůstává, že bez ropy by se náš systém, který z ropy vyrostl jako z vody a ropa mu proudí v žilách, sesypal jako domeček z karet. Není ale tajemstvím, že černého zlata v naší matičce zemi ubývá.

Znamená to do budoucna více válek o tuhle surovinu? Pravděpodobně ano, ropné korporace se asi svých petrodolarů jen tak nevzdají. Namísto investic do vývoje a začlenění alternativních pohonů v masovém měřítku, které by se jistě taktéž vyplatily, bude se raději hazardovat s vrty na čím dál více nepřístupných místech končících ve stínu ekologických katastrof, nebo bude přibývat válečných tažení na území ropou poskvrněných. K velké smůle jsou tato území převážně v islámských zemích, tudíž se může situace snadno vyvinout v náboženský konflikt nevídaných rozměrů. Tak jak ropa pomohla k rozvoji naší civilizace, může stejně pomoci k jejímu zániku.

Na scéně vyššího kapitalismu v rámci válečných vřav se pohybuje ještě další nepostradatelný činitel a to je překvapivě zbrojní průmysl. Když se válčí, tak se daří a čím déle se válčí, tím se daří více. Zbrojní průmysl má rád dlouhé, vleklé, nákladné a pokud možno nekonečné válčení. Stát za takové krvavé hry vládnoucích elit zaplatí miliardy dolarů, takže už tak megalomanský státní dluh roste vesele dál, na čem je nakonec bit daňový poplatník. Hodnoty které vytvoří společnost prací jsou promrhány ve smrtelných explozích bomb a tím celý smysl práce jakožto tvoření hodnot ztrácí na významu a především na lidskosti. Málokoho může těšit představa, že miliardy dolarů stát vymění za zbraně a munici, která neslouží k obraně, nýbrž k útoku a zabíjení v zájmu kohosi při tzv. mírových misích. Celosvětové výdaje na zbrojení za poslední dekádu jsou nejvyšší v historii, dominují velmoci Čína a USA. Studená válka evidentně neskončila. V době ekonomické krize tvoří v západních státech výdaje na zbrojení nemalé procento HDP i přesto, že se šetří a škrtá kde je to jen možné i nemožné.

Co si představit pod pojmem šetření je nyní nepřehlédnutelné v Libyi. Jedna vystřelená raketa Tomahawk stojí půl druhého milionu dolarů. Jen během prvního dne bylo vypáleno 112 těchto střel. Nasazení stíhaček F -- 15 a F -- 16 stojí deset tisíc dolarů za hodinu a to bez munice. Jedna bomba svržená tzv. neviditelným bombardérem stojí čtyřicet tisíc dolarů. Celkové náklady armády USA za první den jsou sto milónů dolarů. Nutno podotknout, že Spojené státy mají rozehrané ještě další dvě válečné partie při astronomickém státním dluhu překračujícím čtrnáct bilionu dolarů. Tím se dostaly do stavu státního bankrotu, poněvadž takový dluh je nesplatitelný. Na nějakou tu válku se ale finance vždy najdou, obzvláště pak, pokud jde o osvobození národa na druhé straně zeměkoule.

Není na místě vytýkat Spojeným státům jejich dobrou vůli a soucit při záchraně Lybijců, Iránců či Afghánců, ale kdo zachrání samotné Američany? Že by Čína? Pro Českou republiku a potažmo pro celou Evropu je následování velkého bratra USA cestou do stejné dluhové propasti za pískotu píšťalky nadnárodních korporací. Jsou si občané ČR stále jisti, že mají dobrý ekonomický a politický vzor?

Vytisknout