Znovuobjevená kulturní paměť Jeseníků

30. 3. 2011 / Libor Martinek

Orograficky zahrnuje oblast Králický Sněžník, Rychlebské hory, Hrubý a Nízký Jeseník a jejich podhůří. Převážně jde o vrchoviny a hornatiny. Střední nadmořská výška Východních Sudet se udává na 528 metrů. Pokud jde o národnostní poměry, do roku 1945 byla oblast osídlena zcela převážně německým obyvatelstvem, horská část byla osídlena Němci výhradně. České osídlení bylo jen na Zábřežsku, v několika obcích na Šumpersku a v okolí Hradce nad Moravicí. Pronikání české menšiny začíná rokem 1918 (převážně státní zaměstnanci), v letech 1945-46 došlo prakticky k úplné výměně obyvatelstva. Co z toho vyplývá pro literární historii? Přinejmenším to, že literární historik se při výzkumu písemnictví v konkrétním regionu nevyhne problematice vztahů literatury českého a německého jazyka.

Vzhledem ke specifice vztahů literatury české a německé v českých zemích, jejichž vývoj nestál vedle sebe, ale vzájemně se po staletí prolínal, má naše poznání s hledem na stávající stav výzkumu regionální literatury značné rezervy a nedostatky. Ty jsou především důsledkem toho, že otázky česko-německých vztahů, a vlastně česko-německého soužití na našem území vůbec, byly dlouhá léta z různých, převážně ideologických důvodů buď tabuizovány, nebo vykládány jednostranně a zkresleně. Vzhledem k staleté koexistenci české a německy psané literatury jako součásti jednoho kulturního rámce v českých zemích je proto třeba i zvažovat, vystačíme-li s tradičním obsahem literárního společenství. Vyvstává nutnost řešit otázku, zda se v prenacionální době nejednalo vlastně o jeden celek, obdobně ostatně chápeme například švýcarskou literaturu přes její jazykovou různost dodnes. Mělo by jít o komplex, v němž se vznikem moderního nacionalismu na počátku 19. století začaly procházet hlubokými proměnami vztahy mezi jeho dvěma jazykově odlišnými částmi, aby se nakonec obě vydaly svou vlastní cestou. Bez poznání proměn těchto vazeb, jak se domnívá Josef Peřina (Přehledné dějiny vztahů české a německo-české literatury v 19. století , UJEP, Ústí nad Labem 1996), budeme mnohé jevy v české literatuře i nadále chápat zúženě, chybně nebo nám jejich smysl bude vůbec unikat. To se týká i tak významných osobností, jakými byli například J. K. Tyl, K. H. Mácha, B. Němcová, a spolu s tím i jejich děl. Navíc toto zkoumání může přispět k odhalení příčin vzniku a vývoje moderního nacionalismu, případně k odhalení dalších možných alternativ vývoje, z nichž jednou bylo například vybudování demokratické společnosti na občanském principu při zachování mnohonárodnostního státu.

V pracích spojených se sociologií literatury budou výsledky výzkumu jazykově českého a německého proudu (neboť literatura se vždy váže na jazyk) úplně jiné, dokonce protikladné; a to nikoli vlivem interpretace, nýbrž ve výsledném sociologickém obrazu písemnictví i při užití stejných metodologických nástrojů výzkumu. Nemíníme ani dělit literaturu v jesenické oblasti jednoduše na německou a českou. Z mnoha ohledů (aniž bychom překračovali kritérium jejich jazykového odlišení) oba proudy můžeme včlenit do literatury vznikající v Jeseníkách, v různých časových obdobích, přičemž výrazným periodizačním mezníkem je rok 1945. Tím chceme poukázat na mnohonárodnostní charakter Slezska s jeho etnicky různorodými enklávami. Aby bylo možné zapojit oba proudy (český a německý) do dějin literatury severní Moravy a Slezska, bude třeba přijmout jako metodologické východisko pojem "kulturní okruh". Takový termín je univerzální a zároveň zahrnuje národnostně smíšené regiony i s jejich kulturními výdobytky, včetně literární produkce, bez ohledu na jazyk, národní (národnostní) uvědomění, víru atd.

Po první světové válce v souvislosti se vznikem Československa a úsilím poraženého Německa o revizi versailleských smluv vzrůstá napětí mezi Čechy a Němci, které se posléze odrazilo v tendenčně nacionálním zabarvení literární produkce v Sudetech (tzv. Grenzlandromane a Grenzlanddichtungen). Do popředí se dostávají společenské romány ze současnosti, které poukazují na údajně nerovnoprávné podmínky Němců ve společném státě, obtížné pracovní postavení dělníků za hospodářské krize (ta ovšem postihovala Čechy a Němce bez rozdílu, svou úlohu sehrála také struktura a orientace průmyslu v Sudetech). Literární díla mnoha německých autorů tak nepřímo podporovala jistou averzi vůči Čechům.

Slezská německá literatura se po první světové válce vyvíjí v souladu s potřebami a děním v německé literatuře, která se dává do služeb poraženého Německa a probouzí nové sebevědomí v nepříznivé době. Ve slezském německém písemnictví se postupně setkáváme s novým fenoménem: spisovatel stojí v čele národního hnutí a jeho dílo již není tak jako dříve dílem "samo o sobě", ale stává se nositelem nových idejí. Tyto snahy přerůstají v podporu politických požadavků územní autonomie Sudet a vrcholí otevřeně formulovanými požadavky na připojení pohraničních území k říši. (Součástí tohoto nacionálně přízemního kulturního proudu jsou například práce krnovského rodáka Roberta Hohlbauma.)

Na druhé straně se moravská literatura německého jazyka stala důležitým zázemím velké rakouské prózy 20. a 30. let (příkladem je tvorba Roberta Musila) a někteří současní rakouští a němečtí spisovatelé se k moravskoslezské oblasti hlásí dodnes (připomeňme Hannse Cibulku a Rudolfa Mayera-Freiwaldaua, jejichž tvorbu jsme představili v prvním díle antologie Země žulových křížů , red. Libor Martinek, Moravský Beroun, Moravská expedice, 2000 a poté v kompendiu Hledání kořenů. Literatura Krnovska a její představitelé. I. díl. Od středověku po interetnické vztahy v literatuře 20. století , Opava, Literature & Sciences, 2009).

Problematika pohraničí neztrácí na aktuálnosti ani dnes, čili po vstupu České republiky do Evropské unie. Spolu s námi do EU vstoupila Polská republika, s níž severní oblasti Jeseníků tvoří státní hranici. Pohraničí je tedy jakýmsi "stínem" vrženým přes hranice na nejbližší sousedy. Vzniká tak životodárná sféra, která chrání různost v porovnání s příhraničním pásem, který i -- přes hlásání internacionálního společenství satelitních států bývalého sovětského impéria -- byl prostorem prázdným, pustým, přísně střeženým a v podstatě nepřátelským; a tento pocit se ještě stupňoval po demokratickém hnutí v Polsku, které probíhalo pod praporem a ve znamení Solidarności (Solidarity) i vlivem následků tohoto procesu v mezinárodní politice zemí komunistického bloku. Pohraničí nestírá hranici, ale prostorově ji rozšiřuje, umožňuje zabydlování se a pronikání do jeho sféry. Pohraničí je jakási agora. Člověk, který v ní nevede dialog, ocitá se na jejích periferiích. Poláci, podobně jako Češi, osidlovali někdejší Sudety po roce 1945, po odsunu Němců z oblasti. Šlo přitom převážně o polské obyvatelstvo odsunuté z východních oblastí Rzeczypospolitej v důsledku poválečných posunů hranic Ukrajiny, Běloruska a Litvy směrem na západ. Tedy o obyvatelstvo, které zpřetrhalo své dlouholeté vazby s východními Kresy a bylo nuceno hledat identitu v krajině nově osídlené, podobně jako české obyvatelstvo v jesenickém pohraničí.

Život Čechů a Poláků v někdejších východních Sudetech (i přestěhovalců či "kolonizátorů" jiných, nám značně geograficky a kulturně vzdálených etnik -- připomeňme rovněž osídlení pohraničí významnou řeckou menšinou v okresech Krnov, Bruntál, Jeseník, ale i Žamberk, který se nachází ve východních Čechách) znamenal především hledání vlastní regionální identity. Tento dosud utajený dialog je třeba zrekonstruovat tak, aby mohl být dále veden i v historicky a politicky změněných podmínkách po druhé světové válce. Neznamená to, že bychom usilovali o uměle vytvořené, prodlužované a abstraktní teoréma. Naopak právě takový postoj umožní vydobýt z minulosti to, co se dnes i v budoucnosti může stát zdrojem porozumění různých národních a národnostních kultur dané oblasti. A nakonec taková reinterpretace pojmu pohraničí dovolí, abychom z něj učinili ideální vztažný bod ve výzkumu kulturních jevů. Jde a půjde nám o prostor, kde dialogické soužití je jediným možným způsobem překonání historicky a politicky vyvolaných napětí, konfliktů a střetů, o prostor, který nám umožní odkrýt a dosáhnout zdrojů těchto antagonismů, jenž nelze redukovat, ale ani o nich mlčet či vést jednostranný monolog, neumožňující otevření se cizím názorům a argumentům.

Naskýtá se otázka, co v tomto dialogickém procesu může učinit literatura a její historický a kritický výzkum.

Literatura je nositelem hodnot. Přesvědčení o tom nacházíme nejen v naší evropské kultuře, ale i v kulturách jiných, lze říci, že je to názor všeobecný. Nejde přitom jen o skutečnost, že v literárních dílech jsou formulovány určité (hodnotící) soudy. Běží o něco víc a o cosi daleko složitějšího. Literární dílo, v souladu s pohledy řady badatelů a tvůrců, je znakem určitého pohledu na svět, který reprezentuje jeho záměrné (intencionální) i nezáměrné (neintencionální) sdělení. Literatura tedy nesděluje pouze bezprostředně, ale komunikuje také skrytěji, přičemž v obou případech proniká do našeho vědomí, vnímání skutečnosti i hodnocení lidského chování a jednání. Jsou-li o tom přesvědčeni sami spisovatelé, nemusí jim vždy záležet na bezprostředním vlivu na čtenáře. Důležité pro ně může být samo přinesení nějakého vkladu do svého jazykového okruhu. Světová kultura totiž není jen strukturovaným celkem vztahů, ale i doménou mezilidské, a tedy i mezikulturní neboli interkulturní výměny, přijmeme-li především antropologický pohled na zkoumanou skutečnost. Literatura, kterou prezentujeme v naší antologii, byla či je vytvářena na pohraničí kultur -- dříve v pohraničí česko-německém, dnes v pohraničí česko-polském. Díla, která vznikají v pohraničí, jsou součástí literární komunikace v národních kulturách, v nichž jsou vnímána na pozadí vlastních kulturních vzorů a v určitých schematických představách, daných tradicí. Prostřednictvím překladu (neopomíjíme ani možnost, že vzdělaný čtenář dokáže číst díla i v originále) vstupují východisková díla cizí kultury a literatury do dialogu s tradicí domácí, kde mohou a dokonce často mají působit právě na stabilizované kulturní vzory a recepční návyky. Jinak řečeno -- vyvolávají změnu v hodnotových systémech a jsou jedním z důležitých dynamickým nositelů pohybu v rámci axiologického systému národní kultury a literatury.

Pragmatický aspekt výzkumu literatury v pohraničí, který bychom mohli charakterizovat jako soubor situací, jež utvářejí způsob recepce, je -- například z hlediska historie -- méně důležitý. Daleko důležitější se nám jeví jiný jev literárního kontaktu, v němž se pragmatický kontext stává důležitým faktorem recepce díla, jestliže jsou mu přiznány určité vlastnosti. Literární komunikace předpokládá nevyhnutelnost existence určité sféry základních epistemologických, axiologických a ontologických zkušeností. Symbolicko-mytické hodnocení prostoru pohraničí je spojeno s tematizací německosti, českosti či polskosti tohoto území v literárních dílech a mnohdy nabývá -- jak je tomu v případě ukázek z tvorby sudetoněmeckých spisovatelů -- obranné funkce a podoby. Silné spojení se zemí, časté pojímání života v Sudetech v kategoriích idyly, se stává prvkem, jenž vytváří tradici a historii národa. Rodná zem je oblastí, která se rozprostírá kolem rodného domu, kolem zahrad, luk, pastvin, lesů. Je to "posvátný" prostor (ve smyslu sacrum), který je v literárním díle více než obrazem světa, je dokonce světem jako takovým. Řečeno se Stanisławem Czarnowským -- rodná zem v sobě obsahuje vesmír, kterému se i rovná (Podział przestrzeni i jej rozgraniczenia w religii i magii , in: Dzieła . Warszawa 1956). Jde o zem, která určuje místo člověka ve světě, o zem, kterou obhospodařoval jeho otec a kterou bude zvelebovat syn a vnuk. V případě sudetských Němců k pokračování díla dědů a otců po roce 1945 již nedošlo. V případě Čechů a Poláků, kteří pohraničí osídlovali či "kolonizovali", je to zem, na kterou se nevzpomíná, ale kde se žije, v tomto smyslu běží nikoli o pravděpodobný, fiktivní prostor, ale o prostor skutečný, autentický. Zda se zde žije dobře, či špatně, to je otázka, jež se týká i zobrazení vztahu spisovatele k této zemi. Pro starší generaci spisovatelů je to zem nově nabytá, kterou bylo třeba teprve důkladně poznat a nově pojmenovat. V případě jejich synů jde o prostor, k němuž -- jak vidíme z některých ukázek -- lze zastávat postoj zcela ambivalentní; nechybí přitom ani vztah radikálně ironický, užití postmoderní estetiky v uměleckém vyjádření. V každém případě popisy či zobrazení stejného prostoru v dílech německých, českých a polských autorů jsou orientační body, které je i nás vedou po cestě poznání, jsou prostředkem otevření se člověka světu, jenž ho obklopuje. Dynamické pojetí cesty nám umožňuje, abychom ji chápali dokonce v protikladu putování-bydlení (osídlení). Cesta znamená změnu, jisté riziko, které si vyžaduje také touha po dobrodružství či dokonce po zisku. Bytí "zde a nyní" zaručuje trvalost, bezpečí a klid, provokuje k zamyšlení nad tím, co tedy vlastníme. Cesta pohraničím je toposem, v němž se setkávají či střetávají nejrůznější protiklady. Na cestě dějinami pohraničí mohl člověk potkat německého rytíře, sedláka, horníka, ale i wehrwolfa a partyzána, nakonec i pravidelnou armádu. Cesta vedla do hor i do údolí, nebezpečným lesem, stávala se místem, kde se odkrývaly nejrůznější povahy a vášně, byla ztělesněním tužeb, ale i prokletí, jak to dobře známe z románů a novel Vladimíra Körnera. Krajina pohraničí se nám tak zjevuje ve dvojím rozměru: realisticko-historickém a filozoficko-metafyzickém. Ten druhý je zvláště důležitý pro spisovatele pohraničí, neboť má vliv na ontologické, epistemologické i axiologické otázky a problémy, které rozhodují o pocitu národní identity, příslušnosti nejen k určitému teritoriu, ale i o víře otců a tradici dědů, v neposlední řadě o základních otázkách života a smrti. Člověk pohraničí je homo domesticus -- člověk "bydlící", který osídlením a obhospodařením krajiny položil základy nového světa. Zničení světa jednoho etnika, ztráta toho, co mu bylo nejdražší -- vlasti, otčiny, Vaterlandu --, znamenalo rozpad jedné specifické kultury pohraničí, začátek konce mnohasetletého společenství i zánik toho, co představovalo výjimečnost rodné země. Bohužel návrat do tohoto idylického světa, do země dětství již není možný, jedině prostřednictvím paměti. A také opačně -- zapuštění kořenů je podle Simone Weilové jednou z nejdůležitějších potřeb lidské duše a má jak hodnotový, tak prostorový charakter. Vykořenění pak představuje hodnotovou dezorientaci, vzniká ze ztráty centra, které však nelze popsat prostorovými kategoriemi, ale je určováno tradicí, vírou, příslušenstvím k určitému společenství. Tento proces vyvolává stesk, jenž se pak v uměleckých dílech nezřídka projevuje značnou mírou sentimentu a idealizace.

Pohraničí je dnes čímsi na způsob knihy, do níž příroda, člověk a čas zapisovali své znaky, které lze racionálně nebo emocionálně hodnotit z hlediska kultury a literatury jak německé, tak české a polské. Historie jesenické oblasti nám umožňuje, abychom ji viděli jako krajinu alienace, vyhnání. Avšak je to místo kulturně-společenského kontaktu v prostoru mezi dvěma nebo více národy a národnostmi, místo, v němž se utváří charakter člověka. U národů a národností pohraničí by měla dominovat přinejmenším intencionální, ale hlavně reálná otevřenost a tolerance, která může nabývat a také nabývá různých podob a forem. (Jednou z těchto podob byla zmíněná antologie Země žulových křížů a kromě prvního dílu literárněhistorického kompendia Hledání kořenů pak i jeho druhý díl Literatura Krnovska a její představitelé. II. díl. Od národního obrození do současnosti , Opava, Literature & Sciences, 2010). V současnosti chystáme i pokračování antologie Země žulových křížů , která se od první odlišuje začleněním ukázek sudetoněmeckých autorů z doby před druhou světovou válkou a ukázkami z tvorby polských autorů z přilehlé oblasti (Głuchołazy a Prudnik). K vydání ji připravujeme ve spolupráci s revuí Sever, západ, východ a jejím editorem Tomáše Sukem), vycházející v Ústí nad Labem. Přitom doufáme a věříme, že opět přispěje nejen k lepšímu vzájemnému poznání německé, české a polské tvorby v oblasti, ale bude projevem soucitu i odpuštění. Dejme ještě na závěr slovo básníkovi Miroslavu Černému, jenž ve své básni Kalvárie inspirované géniem loci jesenické oblasti napsal:

Ožehlé haluze kaštanů
připomínají křížovou cestu.

Nemocný vítr si s nimi povídá.
Bezděčně -- samotou líná.
V bezzubých ústech žvýká větu:

TREU VEREINT IM TODE WIE IM LEBEN."

Jsme si totiž vědomi toho -- a snad to i vyplynulo z našeho příspěvku --, že básnické slovo má tu zvláštní moc, že je nadčasové, když čas nejen uchovává vzpomínku na dramatické události, ale ochraňuje určité hodnoty, přibližuje k sobě lidi a v neposlední řadě nám daruje krásu.

Vytisknout